JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1424/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 71/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 49 T 3/2001, byl obviněný P. M. uznán vinným pod bodem 1. trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pod body 2., 3. pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. Za tyto trestné činy a za návod k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 257 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a návod k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 235 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen podle § 179 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. Č. a B. T. O. a o náhradě škody.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění P. M., J. Č. a za obviněného B. T. O. v řízení proti uprchlému jeho obhájce odvoláními. K jejich podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 71/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. M. byl uznán vinným pod bodem I. trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák., pod bodem II. pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., vše ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy a za návod k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 257 odst. 1 tr. zák. a návod k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 235 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 49 T 3/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 5 To 45/2005, byl odsouzen podle § 179 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo nově rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. Č. a B. T. O. a o náhradě škody.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které Vrchní soud v Praze v dané věci učinil. V prvém případě usnesením ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 5 To 45/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 49 T 3/2001, ohledně obviněného P. M. ve výroku o vině trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák., pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb., ve výroku o trestu a náhradě škody. Rozhodnuto bylo též o částečném zrušení označeného rozsudku stran spoluobviněných J. Č. a B. T. O. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena Městskému soudu v Praze, aby učinil rozhodnutí nové. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání spoluobviněného R. Z. zamítnuto.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 71/2006, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutek tak, jak byl popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje formální znaky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., ale měl být posouzen jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (správně zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence) podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Vytkl, že ačkoliv na nesprávnou právní kvalifikaci upozorňoval již dříve, avšak ani odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné námitky sice odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nelze je považovat za důvodné. Měl za to, že jednání hlavních pachatelů V. M. a R. K. odpovídalo i formálním znakům trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997. Pokud však takové jednání pachatele bylo prostředkem ke zkrácení daně nebo jiné platby chráněné ustanovením § 148 tr. zák., bylo na místě posoudit je jako trestný čin podle § 148 tr. zák. Z tzv. skutkových vět vyplývá, že hlavní pachatelé V. M. a R. K. použili falešných faktur vyhotovených dovolatelem k vylákání nadměrného odpočtu DPH, přičemž dovolatel od počátku věděl, že faktury jsou určeny pro tento účel, neboť falešné faktury vyhotovil "po předchozí dohodě s V. M. ... ve snaze získat pro něj na základě nepravdivých údajů neoprávněně plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ... ", resp. že dokonce „nabídl R. K. získání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty použitím falešných faktur". Skutek dovolatele byl proto zcela správně právně kvalifikován jako účastenství na trestném činu podle § 148 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Státní zástupce též upozornil, že soudy útoky popsané pod body II. výroku o vině odvolacího soudu nesprávně posoudily jako jeden pokračující skutek, ačkoli šlo o účastenství na trestných činech různých hlavních pachatelů. Tímto pochybením se ale podrobněji nezabýval, neboť dovolání v tomto směru žádné námitky neobsahuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je relevantně uplatněna námitka, kterou obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. tvrzením, že tento skutek měl být posouzen jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se dopustí, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 (tj. daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná jim podobná povinná platba), způsobí-li takovým činem značnou škodu. Ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Naproti tomu trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. (ve znění platném do 31. 12. 1997) se dopustí, kdo v úmyslu zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody uvede o závažných skutečnostech ve výkazu, hlášení, vstupních údajích vkládaných do počítače nebo v jiných podkladech sloužících ke kontrole hospodaření nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo uvede nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pomoci k trestnému činu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný jinému poskytl pomoc opatřením prostředků k tomu, aby vylákal výhodu na dani a způsobil takovým činem značnou škodu.

Skutková část výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky pomoci k označenému trestnému činu.

Podle skutkových zjištění pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu se obviněný pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že

1) po předchozí dohodě s V. M. v blíže nezjištěné době v roce 1996 ve snaze získat pro něj na základě nepravdivých údajů neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, vyhotovil falešné faktury, které jmenovanému předal, ten je vložil do svého účetnictví a na jejich základě s vědomím, že ke zdanitelnému plnění nikdy nedošlo, požádal F. ú. v Ž. o vrácení nadměrného odpočtu této daně, přičemž konkrétně šlo o tyto faktury:

a) ze dne 11. dubna 1996 na částku 750.035,- Kč, (DPH 165.007,70 Kč), dodavatel P., a. s., údajně dodávka pracovních kombinéz,

b) ze dne 25. září 1996 na částku 607.500,- Kč, (DPH 133.650,- Kč), dodavatel K., s. r. o., údajně za dodávku sádrokartonu,

c) ze dne 14. října 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

d) ze dne 31. října 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

e) ze dne 14. listopadu 1996 na částku 166.482,- Kč, (DPH 36.626,10, Kč), dodavatel A., údajně za instalaci bezpečnostního zařízení,

f) ze dne 15. listopadu 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

g) ze dne 30. listopadu 1996 na částku 191.000,- Kč, (DPH 42.020,- Kč), dodavatel S., údajně za ozbrojenou ochranu,

h) ze dne 30. listopadu 1996 na částku 62.000,- Kč, (DPH 13.640,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

i) ze dne 23. prosince 1996 na částku 220.000,- Kč, (DPH 36.840,- Kč), dodavatel H., údajně za grafické zpracování návrhů,

j) ze dne 30. prosince 1996 na částku 124.000,- Kč, (DPH 27.280,- Kč), dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

jejichž použitím V. M. neoprávněně vylákal od českého státu zastoupeného F. ú. v Ž. 495.983,80 Kč,

2) v přesně nezjištěné době roce 1997 nabídl R. K. získání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty použitím falešných faktur, které vyhotovil a R. K. předal, který je vložil do svého účetnictví a požádal o vrácení předmětné daně, přestože služby na nich uvedené nebyly provedeny a částky tam uvedené nebyly dodavatelům vyplaceny, přičemž šlo o tyto faktury:

a) ze dne 10. dubna 1997 na částku 610.000,- Kč, (DPH 110.000,- Kč), dodavatel A., s. r. o., údajně za reklamní a propagační činnost,

b) 521 ze dne 17. dubna 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

c) ze dne 20. května 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

d) ze dne 4. června 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

e) ze dne 16. června 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží,

f) ze dne 30. června 1997 na částku 122.000,- Kč, dodavatel H., údajně za přepravu zboží, (DPH v bodech b) až f) celkem 110.000,- Kč),

g) ze dne 26. května 1997 na částku 2.235.581,90 Kč, (DPH 403.168.- Kč), dodavatel Č., s. r. o., N., za údajné odvysílání reklamy v T.,

h) ze dne 25. června 1997 na částku 1.002.291,- Kč, (DPH 180.741,- Kč), dodavatel F., údajně za drobný materiál,

čímž se R. K. pokusil způsobit českému státu zastoupenému F. ú. ve V. škodu v celkové výši celkem 803.909,- Kč, k čemuž však nedošlo jen proto, že uvedené machinace byly správcem daně včas zjištěny.

Námitku obviněného, že takto popsané jednání bylo třeba kvalifikovat jako trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, nelze akceptovat.

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po předchozí dohodě s V. M. a R. K. ve snaze získat pro ně na základě nepravdivých údajů neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, vyhotovil falešné faktury, které jim předal, tito je vložili do účetnictví a na jejich základě s vědomím, že ke zdanitelnému plnění nikdy nedošlo, požádali finanční úřad o vrácení nadměrného odpočtu této daně, přičemž použitím faktur V. M. neoprávněně vylákal 495.983,80 Kč a R. K. se pokusil vylákat celkem 803.909,- Kč, k čemuž však nedošlo jen proto, že machinace byly správcem daně včas zjištěny. Z těchto zjištění je zřejmé, jak správně připomněl v svém vyjádření i státní zástupce, že „hlavní pachatelé“ V. M. a R. K. falešné faktury vyhotovené dovolatelem použili k vylákání nadměrného odpočtu DPH, přičemž dovolatel od počátku věděl, že faktury jsou určeny právě pro tento účel, neboť falešné faktury vyhotovil "po předchozí dohodě s V. M. ... ve snaze získat pro něj na základě nepravdivých údajů neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ... " a R. K. „nabídl získání neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty použitím falešných faktur“ Jednání V. M. a R. K. sice v určité podobě naplňuje i znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, konkrétně v jeho první alternativě, ale nutno zdůraznit, že toto jednání bylo pouze prostředkem k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolatel jakož i V. M. a R. K. dopustili jednání, o němž lze připustit, že nese znaky jednání předpokládaného v ustanovení § 125 odst. 1 alinea první tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, v úmyslu, který od samého počátku jednoznačně směřoval k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Za takových okolností jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu zjevně vykazuje znaky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 148 tr. zák., nikoliv jen znaky trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, jak naznačuje dovolatel. V daných souvislostech není podstatné, zda byl či nebyl vyloučen souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. a zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, poněvadž případný závěr o možnosti jejich souběhu by byl v neprospěch dovolatele a tedy v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.

Odvolací soud postupoval správně i tenkrát, použil-li při právní kvalifikaci skutků obviněného trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který je z hlediska posuzování trestnosti ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. pro něj nejpříznivější.

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že vyloučen je i jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1998. Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. je deliktem ohrožovacím a ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák., popř. vylákání výhody na některé z povinných plateb ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. Dojde-li pak skutečně ke zkrácení daně, popř. vylákání výhody na některé z povinných plateb uvedených v odst. 1 § 148 tr. zák., skutek se posoudí jen jako poruchový trestný čin podle § 148 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zák. a nikoli též jako ohrožovací trestný čin podle § 125 odst. 1 tr. zák (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 362/2003 publikované pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).

Stejně jako státní zástupce ani Nejvyšší soud nepřehlédl, že útoky popsané pod body II. výroku o vině byly posouzeny jako jeden pokračující trestný čin, ačkoli šlo o účastenství na trestných činech dvou různých hlavních pachatelů, což právní teorie ani praxe soudů s akcentem na zásadu akcesority účastenství nepřipouští (k tomu rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr.), a zohledněna nebyla ani okolnost, že v případě skutků pod bodem II. 2) výroku o vině zůstalo jednání hlavního pachatele ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Těmito vadami se však dovolací soud nezabýval. Dovolání žádné námitky v tomto směru neobsahuje, v důsledku čehož dovolacímu soudu nepřísluší na tyto nedostatky jakkoliv reagovat. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, že to byla důsledná aplikace zákazu reformationis in peius, která bránila případnému odstranění pochybení v právním posouzení skutků, jehož se dopustil již soud prvního stupně (strany 11, 12 rozsudku).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 09. December 2009