JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1413/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 55 To 304/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 114/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 4 T 114/2005, byl obviněný P. S. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že dne 15. 4. 2005 kolem 23.00 hodin v obci B., v restauraci „U M.“, v době konání oslav, za přítomnosti hostů, po slovní rozepři nejméně jedenkrát silně udeřil pěstí do pravého oka J. N., kterému způsobil zranění, a to pohmoždění pravého oka s následkem prasknutí pravé oční koule s výhřezem nitroočních tkání s následnou trvalou slepotou a deformací oka, které si vyžádalo nejméně 6 týdnů léčení.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím do výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 55 To 304/2006, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které směřovalo proti výroku o vině a výroku o trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., protože nebylo jednoznačně prokázáno, že právě jeho jednáním došlo k poranění poškozeného. Nesprávný je podle něho i výrok o trestu, neboť trest, který mu byl uložen, nerespektuje podmínky stanovené v § 23 a § 31 tr. zák.; vzhledem k osobě pachatele, jeho bezúhonnosti a k náhradě škody poškozenému ve výši 200.000,- Kč se trest jeví jako nepřiměřený. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného považoval dovolaní v části směřující proti výroku o vině za nepřípustné, poněvadž odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno toliko proti výroku o trestu a výrok o vině nebyl odvolacím soudem přezkoumáván. Dále uvedl, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v tomto ustanovení vymezenými vadami napadený výrok zjevně netrpí a takové vady ani nejsou dovoláním namítány. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Zjistil však, že podané dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 114/2005 vyplývá, jak již bylo shora uvedeno, že proti rozsudku tohoto soudu ze dne 6. 3. 2006 podal obviněný P. S. odvolání, přičemž z písemného odůvodnění odvolání (č. l. 143, 144) jakož i vyjádření ve veřejném zasedání (č. l. 151) se jednoznačně podává, že směřovalo toliko proti výroku o trestu.

Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod.

V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž, mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci § 254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití § 254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla.

Jestliže bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání obviněného v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti výroku o trestu.

Obviněný však uplatnil v dovolání výhrady též proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Vytkl, že jeho jednaní mělo být kvalifikováno toliko jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že právě jeho jednáním došlo k poranění poškozeného. Jestliže se ale obviněný domníval, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., v důsledku čehož měl učinit vadný výrok o jeho vině, měl tyto skutečnosti namítat nejpozději v odvolacím řízení; to ovšem neučinil a odvolání omezil výlučně na výrok o trestu. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).

V podaném dovolání obviněný brojil i proti výroku o trestu, jeho námitky ale nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této části Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze v zásadě namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto důvodu dovolání, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. O to se ovšem v posuzovaném případě nejednalo.

Obviněný namítl, že soudy při ukládání trestu nerespektovaly podmínky stanovené v § 23 a § 31 tr. zák., nepřihlédly k osobě pachatele, jeho bezúhonnosti a zejména k tomu, že poškozenému nahradil škodu ve výši 200.000,- Kč, v důsledku čehož pokládal uložený trest za nepřiměřený.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. lze podle § 221 odst. 2 tr. zák. (coby přísněji trestného ustanovení) odsoudit k trestu odnětí svobody na jeden rok až pět let. Úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Je sice pravdou, že ve prospěch obviněného hovořilo jeho úsilí poškozeného jistým způsobem „odškodnit“, na druhé straně ale nelze přehlédnout neodčinitelný následek a ani hodnocení osoby pachatele nevyznívá pro obviněného příznivě. Převážná část jeho četných předchozích odsouzení byla zahlazena či je s nimi spojena fikce zahlazení, to však nic nemění na tom, že vykazuje zřetelné tendence k nerespektování morálních zásad a porušování právních norem.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 29. November 2006