JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1407/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovoláních obviněných A. M., R. K., P. L., a B. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 To 9/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 12/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. M., R. K., P. L. a B. V. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 28 T 12/2004, byli obvinění M. B., A. M., R. K., P. L., F. P. a B. V. uznáni vinnými každý trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a obvinění Ing. M. D. a M. H. každý trestný činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Za to byli obvinění M. B., A. M., R. K., P. L., F. P. a B. V. odsouzeni každý podle § 250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl každému z nich podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. V případě obviněných Ing. M. D. a M. H. bylo rozhodnuto podle § 26 odst. 1 tr. zák. za použití § 24 odst. 1 tr. zák. o podmíněném upuštění od jejich potrestání a podle § 26 odst. 2 tr. zák. byla každému z nich stanovena zkušební doba v délce jednoho roku a byl nad nimi vysloven dohled.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění A. M., R. K., P. L. a B. V. a v jejich prospěch (stejně jako ve prospěch obviněného M. B.) též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2006. Rozsudkem sp. zn. 3 To 9/2006 napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině a trestu ve vztahu k obviněným M. B., A. M., R. K., P. L, F. P. a B. V. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jmenované obviněné uznal vinnými jednáním, jež u každého z nich posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a každému z nich uložil podle § 250b odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění A. M., R. K., P. L. a B. V. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, jež shodně vymezili dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřili je proti výrokům o vině a navazujícím výrokům o uloženém trestu.

Všichni obvinění shodně namítli, že skutky, jimiž byli uznáni vinnými, byly ze strany odvolacího soudu chybně právně kvalifikovány. Podle jejich přesvědčení nedošlo ani v jednom případě ke způsobení takové škody, jež by naplňovala znak „škody nikoli malé“, který je předpokladem pro možnost posouzení jejich jednání jako trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Trvali na tom, že jelikož dobrovolně a v celé výši uhradili vyčerpanou jistinu úvěrů, měly být jejich skutky správně právně posouzeny toliko jako trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. V dalším obvinění zpochybnili výši uložených podmíněných trestů odnětí svobody a označili je za nepřiměřeně přísné a nerespektující podmínky stanovené v ustanovení § 23 a § 31 tr. zák.

Z uvedených důvodů obvinění v závěru svých podání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal o věci znovu jednat a rozhodnout.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opisy dovolání obviněných zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) zhodnotil dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná, přičemž pokud jde o námitky vztahující se k výrokům o uložených trestech, označil je za argumenty, jež jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní.

Státní zástupce konstatoval, že vzhledem k výši škody zjištěné soudem obvinění svým jednáním z formálního hlediska naplnili skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., protože byl naplněn kvalifikační znak „značné škody“, který ostatně soud prvního stupně uvedl i v právní větě, mylně však k němu přiřadil číselné označení § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a s přihlédnutím k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. však jednání dovolatelů bylo soudem nakonec právně posouzeno podle mírnějšího zákonného ustanovení § 250b odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Pro jakoukoli další moderaci v tomto směru nejsou podle státního zástupce dány žádné důvody. Doplnil, že skutečnost, že podvodně vylákaný úvěr obvinění bance uhradili, má význam pouze pro rozhodování o náhradě škody, nikoli pro právní posouzení skutku, jímž byl předmětný čin (spočívající v podvodném vylákání úvěru) dokonán bez ohledu na to, zda v budoucnu pachatel úvěr uhradil nebo nikoli.

Státní zástupce shrnul, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni vinnými.

Do takto zákonem vymezeného okruhu citovaného dovolacího důvodu (ale ani ostatních důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.) nelze zahrnout výhrady obviněných, jež soustředili proti výši uloženého trestu podmíněného odnětí svobody. Obvinění vystavěli tuto dovolací argumentaci na tvrzení, že se jedná o tresty nepřiměřeně přísné, jež nerespektují požadavky účelu trestu uvedené v § 23 a okolnosti uvedené v § 31 tr. zák., k nimž je třeba při stanovení výměry trestu přihlédnout (zde kladli důraz zejména na jejich dosavadní bezúhonnost).

Nejvyšší soud nemohl tyto argumenty obviněných akceptovat proto, že ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Pokud tedy ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pak ovšem nemohou být ani námitky obviněných stran nepřiměřené výše uložených trestů těmi námitkami, které se vztahují k problematice právního posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými. Proto okruh těchto výhrad nedopadá na žádný z důvodů dovolání stanovených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

Oproti tomu obvinění uplatnili relevantně (myšleno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu) ty námitky, podle nichž soudem druhého stupně použitá právní kvalifikace jejich skutků jakožto trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. je vadná pro absenci znaku „škody nikoli malé“.

Protože tímto způsobem formulované námitky mají hmotně právní povahu a jako takové by mohly deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládat, Nejvyšší soud dále řešil otázku, zda dovolání obviněných jsou v tomto rozsahu opodstatněná.

Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li činem škodu nikoliv malou.

Škodou nikoliv malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Pro posouzení otázky, zda obvinění A. M., R. K., P. L. a B. V. trestné činy úvěrového podvodu podle výše citovaného ustanovení spáchali či nikoliv, jsou rozhodující skutky popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkových větách), případně rozvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části o vině citovaného rozsudku.

Právě z těchto tzv. právních vět výroků o vině rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedených trestných činů, které spočívají v tom, že každý z jmenovaných obviněných uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje a zamlčel podstatné údaje a takovým činem způsobil škodu nikoliv malou.

Skutková část výroků o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky těchto trestných činů – a to i v případě obviněnými zpochybňované výše škody – spolehlivě vyjadřují.

Podstata jednání obviněných záležela v tom, že v pozici soukromých podnikatelů podnikajících na základě živnostenského listu nebo jako jednatelé příslušných obchodních společností, vedeni úmyslem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, předložili při sjednávání smlouvy o kontokorentním úvěru s úvěrovým limitem 1.000.000,- Kč s věřitelem jako nezbytné údaje k uzavření smlouvy padělaná potvrzení o bezdlužnosti či o stavu osobního účtu a fotokopie daňových přiznání k dani z příjmu právnických a fyzických osob, ačkoliv věděli, že předkládaná potvrzení nebyla příslušnými institucemi vystavena, že byla padělána a že údaje v nich uvedené jsou nepravdivé; stejně tak věděli, že tyto údaje jsou nezbytné k uzavření smlouvy, přičemž k zajištění řádného uspokojení pohledávek ze smlouvy současně vystavili vlastní biancosměnky; takto jednali přesto, že věděli, že ani sami ani obchodní společnosti, za něž jednali, nesplňují podmínky stanovené pro uzavření smlouvy, a s ohledem na jejich finanční situaci či situaci obchodních společností, za něž jednali, museli být srozuměni s tím, že nebudou schopni úvěrové prostředky ke dni splatnosti úvěru vrátit, čímž na čerpané jistině úvěru způsobili škodu ve výši 984.011,05 Kč (obviněný A. M.), 999.405,21 Kč (obviněný R. K.), 770.034,32 Kč (obviněný P. L.), 1.000.000,- Kč (obviněný F. P.) a 863.533,84 Kč (obviněná B. V.). Tyto částky obvinění do současné doby uhradili.

Vycházeje z takto (na tomto místě jen stručně) popsaného skutkového stavu včetně zjištění soudu druhého stupně stran výše způsobené škody dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněných nemohly obstát.

Nelze mít žádných pochyb o tom, že obvinění svým podvodným jednáním vylákali poskytnutí úvěrů právě v té výši, jak je uvedena v jednotlivých výrocích o vině v rozsudku odvolacího soudu. Stejně tak je evidentní, že tyto částky, vyčíslující výši jednotlivých poskytnutých a vyčerpaných úvěrů, představují škodu, jež v důsledku jednání obviněných, vznikla.

Pokud se týče naplnění znaku „škody nikoli malé“, nelze na tomto místě ve shodě s vyjádřením státního zástupce nepoznamenat, že jednání obviněných v podobě zjištěné soudy obou stupňů ve skutečnosti po formální stránce naplňuje skutkovou podstatu trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Je tomu tak z důvodu naplnění kvalifikačního znaku „značné škody“, tj. ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. škody dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Soud prvního stupně ostatně tento kvalifikační znak „značné škody“ uvedl i v tzv. právních větách přiřazených k jednotlivým skutkům obviněných v rámci výrokové části o vině jeho rozsudku. Je však zjevné, že uvedeným právním větám neodpovídala paragrafová číselná označení těchto trestných činů; soud prvního stupně totiž v právních větách sice konstatoval, že obvinění svým jednáním způsobili značnou škodu [jíž odpovídá skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.], avšak na druhé straně k těmto právním větám přiřadil nekorespondující skutkovou podstatu uvedeného trestného činu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jež předpokládá vznik škody nikoli malé. Bez ohledu na uvedené formální pochybení, které ostatně odvolací soud napravil, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně a logicky zdůvodnil, jakými úvahami byl ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. veden, nepřihlédl-li ke škodě značné jakožto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a proč tedy uvedené trestné činy úvěrového podvodu kvalifikoval toliko podle skutkové podstaty uvedené v § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Tyto právní závěry Nejvyšší soud sdílí a má je za přiléhavé.

Těžiště námitek obviněných však spočívalo v tvrzení, že způsobenou škodu již do současné doby v celé výši uhradili, z čehož dovozovali, že svým jednáním v konečném důsledku, škodu, jež by dosahovala minimálně částky ve výši 25.000,- Kč, nezpůsobili. Tato obhajoba obviněných je však z hlediska jejich trestní odpovědnosti uvedenými trestnými činy zcela irelevantní.

V soudní praxi není sporu o tom, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. je dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo jiného, přičemž případné vrácení peněz poškozenému je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam pouze při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. přiměřeně rozh. č. 32/2004 – II. Sb. rozh. tr.).

Jinými slovy řečeno, poukaz obviněných na úhradu způsobené škody v celé výši nemá na jejich trestní odpovědnost (tj. vinu) trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. žádný vliv. Tato skutečnost může být významná toliko v rámci úvah soudu při rozhodování o trestu a náhradě škody. Nejvyšší soud je přesvědčen, že soud druhého stupně se těmito zásadami důsledně řídil, a proto nemohl považovat tyto námitky obviněných za případné.

Jelikož Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných se v této části opírají o tvrzení, jimž nebylo lze přiznat důvodnost, postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.

O dovoláních všech čtyř obviněných Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 29. November 2006