JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1400/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání obviněného Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 208/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 208/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 208/2004, uznán vinným, že:

„poté, co nabídl muži vystupujícímu pod jménem J. N., možnost zprostředkování půjčky, kontaktoval L. R. s tím, že půjčka bude zajištěna zástavním právem k nemovitosti v B. na adrese R., kterou měl J. N. pouze pronajatou, poškozenému R. předložil padělané usnesení Městského soudu v Brně vypracované podle usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. D 170/2002-40, které získal od D. B., a dále padělaný výpis z katastru nemovitostí svědčící nepravdivě o tom, že uvedená nemovitost je ve vlastnictví J. N., kdy následně dne 9. 12. 2003 podepsal poškozený R. v notářské kanceláři JUDr. M. M. v B. s údajným J. N. za přítomnosti obžalovaného H. smlouvu o půjčce částky 1.500.000,- Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že v této věci šlo již o druhé rozhodnutí Krajského soudu v Brně. V prvém případě tento soud usnesením ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 7 To 241/2007, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. původní rozsudek ze dne 8. 2. 2007, jímž byl obviněný uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc (soudu I. stupně – doslovně), tj. Městskému soudu v Brně (k novému projednání a rozhodnutí).

Obviněný s uvedeným v pořadí druhým (ze dne 20. 3. 2008) usnesením odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění shledal v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel konkrétně namítl, že skutek byl chybně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Zdůraznil, že skutková věta je formulována tak, že se zákonnými znaky „ke škodě cizího majetku jiného obohatil“ a „způsobil tak značnou škodu“, uvedenými v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku, nekoresponduje žádná konkrétní okolnost ve skutkové větě téhož výroku, která by tyto zákonné znaky naplňovala. Ve výroku tohoto rozsudku není jakákoli zmínka, že by popsaným jednáním mělo dojít k obohacení jiného, nebo že by měla být způsobena škoda, případně v jaké výši. Obviněný namítl, že ve skutkové větě musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy a v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, a ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04. Za irelevantní označil tu okolnost, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je výše způsobené škody uvedena a popsána. Měl za to, že uvedený nedostatek (skutkové věty) nemůže být zhojen cestou odůvodnění a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1383/2005. Dále namítl, že smlouva o půjčce představuje tzv. reálný kontrakt a k jejímu uzavření je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. Vyslovil přesvědčení, že pouhým podpisem smlouvy o půjčce, jak je skutek vymezen, nemohlo dojít k uzavření smlouvy o půjčce a tudíž ani ke vzniku jakékoli škody.

Obviněný dále brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku z hlediska subjektivní stránky, když ve vztahu k oběma trestným činům se vyžaduje úmysl a úmyslné zavinění musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky obou trestných činů. Jeho úmyslné zavinění nemůže být dovozováno ze skutečnosti, že měl v průběhu roku 2003 po dobu asi jednoho týdne k dispozici původní usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. D 170/2002. Zdůraznil, že v celém řízení před soudem nebyl proveden žádný jiný přímý ani nepřímý důkaz svědčící o jeho úmyslné účasti na trestné činnosti. Zmínil rovněž, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zjistit totožnost všech osob, které se na sjednání pronájmu nemovitosti a podvodném jednání vědomě podílely. Připomenul rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 s tím, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Své úvahy uzavřel konstatováním, že právní závěry soudu ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujícím, pokud vhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatel ve svém podání uplatnil důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Vytkl totiž, že soudy chybně právně posoudily zjištěný skutkový stav, nesouhlasil s právní kvalifikací skutku jako trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.; v souvislosti s použitou právní kvalifikací poukazoval na chybějící objektivní i subjektivní stránku. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je proto významná otázka, zda uvedená právní kvalifikace jeho jednání je správná a zákonná.

Takovou argumentaci lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřuje proti správnosti právního posouzení skutku. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z možných důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) až f) tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

K závěru že podané dovolání je důvodné, Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Těmto požadavkům skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá.

Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. i trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

V obecné rovině je proto třeba nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele či někoho jiného a je chápáno jako uvedení v omyl nebo využití omylu.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby, přičemž pachatel může být zároveň osobou obohacenou a poškozený zároveň osobou jednající v omylu. Přitom skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. neobsahuje žádné omezení, pokud jde o vzájemný vztah osob zúčastněných na podvodném jednání, tedy pachatele, poškozeného, osoby jednající v omylu (s neznalostí podstatných skutečností) a osoby obohacené.

Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci (o využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečností není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, které spočívají v tom, že pachatel „ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak značnou škodu“.

K posouzení jednání obviněného jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je nezbytné v obecné rovině uvést, že jej spáchá ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užije takovou listinu jako pravou a způsobí takovým činem značnou škodu, nebo jiný zvlášť závažný následek.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Paděláním veřejné listiny se rozumí úplné vyhotovení nepravé listiny, která má vyvolat dojem listiny vydané příslušným orgánem a předepsaným způsobem. Užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina.

Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obviněný jmenovaného trestného činu dopustil tím, že „padělané veřejné listiny užil jako pravé a způsobil tak značnou škodu“.

Podle § 89 odst. 11 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u obou jmenovaných trestných činů vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Zavinění pachatele musí být vždy prokázáno výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Závěr o tom, zda je tu zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním a tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. trest.).

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, je třeba při aplikaci uvedených obecných východisek na posuzovaný skutek uvést, že jednání obviněného spočívalo v tom, že „poté, co nabídl muži vystupujícímu pod jménem J. N., ... možnost zprostředkování půjčky, kontaktoval L. R. s tím, že půjčka bude zajištěna zástavním právem k nemovitosti v B. na adrese R., kterou měl J. N. pouze pronajatou, poškozenému R. předložil padělané usnesení Městského soudu v Brně vypracované podle usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. D 170/2002-40, které získal od D. B., a dále padělaný výpis z katastru nemovitostí svědčící nepravdivě o tom, že uvedená nemovitost je ve vlastnictví J. N., kdy následně dne 9. 12. 2003 podepsal poškozený R. v notářské kanceláři JUDr. M. M. ... s údajným J. N. za přítomnosti obžalovaného H. smlouvu o půjčce částky 1.500.000,- Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva“.

Je evidentní, že formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání obviněného lze posoudit jako jednání pachatele trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.; popsaný skutek zjevně neobsahuje potřebná relevantní zjištění, jež by se vztahovala nejen k subjektivní stránce tohoto trestného činu, ale ani skutečnosti charakterizující všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu, tedy konkrétní jednání pachatele, jeho následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Uvedené skutkové a na ně navazující právní závěry soudu se navíc nekryjí s úvahami naznačenými v odůvodnění napadeného rozsudku.

Zjištění o podvodném jednání obviněného soud prvého stupně odůvodnil jen tím, že „… došlo k jednání uvedenému ve výroku tohoto rozsudku, tedy že vůči poškozenému L. R. použil obžalovaný H. padělané veřejné listiny jako pravé a způsobil tak škodu ve výší 1.500.000,- Kč, … současně ke škodě … majetku poškozeného R. jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, když tímto způsobem byla způsobena značná škoda. Jednáním obžalovaného … by1 uveden v omyl konkrétně poškozený R. tím, že z tvrzení žadatele o půjčku a zejména obžalovaného H. musel nabýt dojmu, že žadatel o půjčku disponuje nemovitostí, kterou může použít k zajištění půjčky, takto poškozený mohl nabýt jistoty, že o finanční prostředky do budoucna nepřijde. Jednáním obžalovaného tak byl obohacen muž, představující se pod jménem J. N. … Obžalovaný H. se tak dopustil trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona“. Dále soud konstatoval, že „… nicméně to byl nepochybně obžalovaný H., prostřednictvím kterého se padělané usnesení dostalo do rukou poškozenému R. za účelem uvedení ho v omyl. Obžalovaný H. jednal evidentně v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., … Existence úmyslu v této formě je patrná ze způsobu spáchání jednání. Obžalovaný H. byl jedinou ze zúčastněných osob, která měla možnost disponovat původním usnesením D. B., musel toto usnesení buďto poskytnout za účelem jeho padělání či sám padělání zajistit či provést. Byl jedinou osobou, prostřednictvím které se mohlo padělané usnesení dostat do rukou poškozenému R. O tom, že v usnesení v podobě, jaké bylo předloženo R., není autentickou veřejnou listinou, musel jednoznačně vědět, … Po objektivní stránce byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a následkem ve vtahu k oběma trestným činům“ (srov. strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku).

Taková úvaha nejenže nevyznívá přesvědčivě, ale neodpovídá ani provedeným důkazům, jejichž obsah soud zmínil v předchozí části odůvodnění svého rozsudku. Tak např. na straně 3 uvádí, že „… muž, který vystupoval pod jménem J. N., převzal od poškozeného částku 1.500.000,- Kč, následně přerušil veškeré kontakty, dlužná částka nebyla ani částečně vrácena, … poškozený L. R. byl uveden v omyl tím, že osoba, která od něj žádala půjčku, … tvrdila, že je schopna zajistit uvedenou půjčku nemovitostí, … Ve snaze ujistit poškozeného mu byla nejen předložena padělaná listina údajně vystavena příslušným soudem …“. K aktivitám dovolatele vůči vlastníkům nemovitostí soud prvého stupně vzal za prokázané, že „… nelze jednoznačně uzavřít, že se obžalovaný H. rovněž účastnil prohlídky nemovitosti jako zájemce či zprostředkovatel …“ (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku).

Nejvyšší soud v daných souvislostech zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to (zcela bezvýsledně) snažil soud prvého stupně, nelze považovat za dostačující. Nutno připomenout, že odůvodnění rozhodnutí je třeba pojímat jako demonstraci myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tj. k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002, a ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04).

Pochybení soudu prvého stupně v tomto směru nenapravil ani soud odvolací, který ve velmi strohém usnesení, které rovněž nesplňuje podmínky kladené na jeho obsah v ustanovení § 134 odst. 1 tr. ř., jen paušálně uvedl, že „… soud prvního stupně dle pokynů odvolacího soudu, obsažených v rozhodnutí ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 7 To 241/2007, dokazování ve věci doplnil a učinil tak ve věci úplná a správná skutková zjištění a mající plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Provedené důkazy soud prvého stupně náležitě ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil a pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil, že obžalovaný svým prokázaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ztotožnil se odvolací soud s těmito závěry soudu prvního stupně. Ve výroku o vině nebylo tedy shledáno pochybení soudu prvního stupně“ (srov. stranu 1 jeho odůvodnění).

Nejvyšší soud připomíná, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený. Jak již bylo shora uvedeno, ve skutkové větě výroku o vině není náležitým způsobem vyjádřeno úmyslné zavinění obviněného, ani konkrétně popsáno jeho protiprávní jednání a následek (objektivní stránka). Stejně tak nebyla dosud objasněna příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem. Závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky jednání obviněného soudy obou stupňů nevysvětlily ani v odůvodnění svých rozhodnutí, což je zase v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Ze skutkové věty výrokové části rozsudku nelze ani zjistit, komu měla být škoda způsobena (lze se jen domnívat, že L. R., neboť ten je označován jako poškozený) a v jaké výši.

Obecně platí, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.

Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ nelze soudům obou stupňů přisvědčit v závěru, že se s právním posouzením zjištěného skutku ze všech uvedených hledisek náležitě nevypořádaly, závěr o jimi použité právní kvalifikaci nejenže vzbuzuje pochybnosti, ale navíc je i obtížně přezkoumatelný.

Vyslovil-li Nejvyšší soud výhrady k odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů, pak je zapotřebí rovněž uvést, že řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).

Výrok o vině obviněného především trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale i trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak je obsažen v rozsudku Městského soudu v Brně, tedy nemůže obstát. V důsledku toho nemůže obstát ani napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pokud jím byl uvedený výrok ponechán beze změny. V tomto směru je napadené usnesení rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 208/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť zásadní nedostatky zjistil již v řízení před nalézacím soudem, který při prováděném dokazování nerespektoval ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude věc znovu projednat ze všech hledisek, na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil, znovu posoudit skutek, pro který je obviněný stíhán, především jej přesně vymezit a ve skutkové větě popsat, a v souladu se zákonem právně posoudit (přitom musí respektovat ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.). V této fázi řízení bude rovněž na soudu, aby zvážil, v jakém rozsahu bude zapotřebí dokazování doplnit.

Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Současně nesmí opomenut zohlednit stav celé řady trestních řízení, jež jsou proti obviněnému vedena, případně již pravomocně skončena, a především zvážit, zda ve vztahu k některým z nich nebude přicházet v úvahu aplikace § 35 odst. 2 tr. zák.

Bude-li přicházet (při uznání viny obviněného) v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Pro úplnost je třeba vysvětlit, že zákaz reformationis in peius není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).

Odůvodnění nového rozhodnutí nalézacího soudu musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., event. § 134 odst. 2 tr. ř.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Jelikož se obviněný v době, kdy Nejvyšší soud k jeho dovolání zrušil mimo jiné i pravomocný výrok o trestu, nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud zároveň musel rozhodnout o jeho vazbě. Učinil tak samostatným usnesením a podle § 265l odst. 4 tr. ř. vyslovil, že obviněný se do vazby nebere.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 19. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-