JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1364/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008, o dovolání obviněného R. R, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 55 To 346/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 47/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 5 T 47/2005, rozhodl v níže uvedených bodech, že dále jmenovaní obvinění jsou vinni, že:

„1) R. R. a T. S.

dne 22. 11. 2004 společně s B. V. kolem 16:50 hod. v H., okr. P., v klubu P. údery pěstí a kopáním fyzicky napadli v prostoru hracích automatů poškozeného M. H., kterého následně odtáhli na pánské WC do 1. patra, kde pokračovali v jeho fyzickém napadání s cílem získat jakoukoliv finanční částku, kdy konkrétně někdo z nich řekl „naval prachy“ a při tomto napadání mu odcizili ze zadní kapsy jeho kalhot finanční částku ve výši 150,- Kč a způsobili mu tím zranění v podobě otřesu mozku a zhmoždění obličeje a kolem levého oka, kolem dutiny ústní s dobou léčení po dobu 14 dní,

5) R. R. sám

dne 28. 8. 2004 kolem 19:45 hod. v H., okr. P., v restauraci S., zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného V. K., který v té době seděl na židli u stolu, a to tím způsobem, že ho udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený V. K. upadl na zem a při pádu se zády narazil do hrany protějšího stolu, přičemž v důsledku tohoto napadení utrpěl zranění, a to zhmoždění pravé tváře, poranění bukální sliznice v dutině ústní a zhmoždění pravé strany hrudníku s dobou léčení, která by trvala v pracovní neschopnosti po dobu třech týdnů, avšak pracovní neschopnost vystavena nebyla jen proto, že to poškozený V. K. odmítl,

6) R. R. sám

dne 14. 9. 2004 kolem 01:20 hod. v H., okr. P., v baru P., zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného Z. R., který v té době seděl u baru, tohoto uchopil za levou ruku a mrštil s ním o zem a poté, co poškozený Z. R. vstal ze země, tak jej obviněný znovu fyzicky napadl, a to úderem pěstí do obličeje, kdy v důsledku tohoto napadení a pádu na zem poškozený utrpěl zranění, a to zhmoždění levé poloviny tváře a v důsledku pádu na zem i zlomeninu dolního konce kosti vřetenní s dobou léčení v pracovní neschopnosti po dobu osmi až devíti týdnů, pokud nenastanou komplikace při rehabilitaci“.

Takto popsané jednání obviněného R. R. soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., v bodě 5) jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v bodě 6) jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil mu podle § 35 odst. 2, § 234 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 5 T 117/2004, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému R. R. uložil za povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, částku 3.277,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, částku 2.840,- Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, (to společně a nerozdílně s obviněným T. S.) částku 98.000,- Kč.

Citovaným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině, trestu a náhradě škody i ohledně obviněných T. S. a J. M.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání ze jmenovaných tří obviněných již jen R. R. a v jeho neprospěch i okresní státní zástupce. Krajský soud v Ostravě–pobočka v Olomouci o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 55 To 346/2007, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obviněného R. R. v celém výroku o uloženém trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. jej nově (při nezměněném výroku o vině) odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a dále vyslovil, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“; v bodě II. odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. R. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) prostřednictvím obhájce Mgr. K. V. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný ke skutku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku namítl, že hmotně právní posouzení jeho jednání jako „užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ nekoresponduje se skutkovými zjištěními popsanými ve skutkové větě. Průběh skutkového děje rozdělil do dvou fází, a to na fyzické napadání poškozeného v prostoru hracích automatů bez úmyslu zmocnit se cizí věci, a na fyzické napadání poškozeného v prostoru WC v prvním patře, kdy někdo z obviněných řekl „naval prachy“ a přitom mu z kapsy odcizil 150,- Kč. K první fázi uvedl, že není nikde zmiňováno, že by již zde existoval úmysl a že není popsána účast jednotlivých osob na napadání s důrazem na eventuální srozumění spočívající ve společném úmyslu takto konat. Dále namítl, že je nejprve nutné popsat jednání pachatele a následně je podřadit pod některou ze skutkových podstat. Takto však soud nepostupoval, protože první fáze jednání je nahodilá a nevykazuje příslušný znak trestného činu loupeže. Zároveň zdůraznil, že samotný poškozený částečně vyloučil jeho aktivní účast na napadání, takže nelze říci, že se (oba pachatelé) jednání dopouštěli společně. Z těchto úvah dovozoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.

K bodu 6) výroku o vině dovolatel uvedl, že soudy nedostály své povinnosti náležitě po všech stránkách objasnit celkový průběh skutkového děje a adekvátně jej vyjádřit ve skutkové větě. Poukazoval na nepřesnost popisu skutku v tom, že poškozený neseděl u baru na barové židli, což má podle něho významný vliv na vznik a závažnost zranění. Z těchto důvodů i zde namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.

Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve uvedl, že petit dovolání je nepřesný v tom, že požaduje mj. zrušení výroku o vině z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ačkoliv toto rozhodnutí žádný výrok o vině neobsahuje. Dále konstatoval, že obviněný nijak neomezil rozsah svého dovolání, přesto ze tří výroků o vině napadá pouze dva, takže na právní posouzení skutku popsaného pod bodem 5) přezkumná povinnost dovolacího soudu nedopadá.

Státní zástupce však obviněnému nepřisvědčil ani z věcných hledisek. Pokud jde o skutek pod bodem 1) výroku o vině, uvedl, že zahrnutí násilného jednání obviněných vůči poškozenému v prostoru u hracích automatů do popisu skutku neznamená, že by jeho právní posouzení jako trestného činu loupeže bylo vadné. Dovolatelem zpochybňovaná část skutku totiž popisuje přípravnou, úvodní fázi, kdy se obvinění vůči poškozenému dopustili násilí, jímž jej hodlali „připravit“ na vyhovění jejich následujícího požadavku na vydání peněz, provázeného opět – a zcela zbytečně a samoúčelně – brachiálním násilím. Státní zástupce naopak upozornil na to, že dovolatelem uměle vyčleněná první fáze útoku by mohla být posouzena nejméně jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť jednání pachatelů v té době napadalo jiný objekt chráněný trestním zákonem (veřejný pořádek), než jednání z doby pozdější, kdy napadli zájem společnosti na ochraně osobní svobody, cti a důstojnosti občanů a také zájem na ochraně jejich vlastnického práva. Jednalo by se tedy o typické gradující trestné jednání, přecházející od formy méně společensky nebezpečné k formám nebezpečnějším, při němž však nedochází k faktické konzumpci trestných činů méně závažných delikty závažnějšími, a to právě s ohledem na rozdílnost objektů těchto trestných činů. Státní zástupce neměl pochybnosti ani o spolupachatelství dovolatele s obviněným T. S. v rámci tohoto skutku, neboť oba obvinění od samého počátku napadali poškozeného v očividné mentální shodě a své trestné jednání společně rozvíjeli až do okamžiku, kdy završili skutkový děj zakládající znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže.

K dovolatelovým námitkám týkajícím se bodu 6) rozsudku státní zástupce uvedl, že jde o námitky skutkové, jež nemohou založit deklarovaný důvod dovolání. Obviněný zpochybňoval správnost závěrů soudu prvního stupně o skutečném stavu věci

a shledával je v extrémním nesouladu s právním posouzením skutku. Takový extrémní nesoulad, jak jej má na mysli aktuální judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, však v tomto směru zjistit nelze. Podotkl rovněž, že přestože formulace skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku zasluhovala větší pozornost, nemá tento fakt žádný dopad na závěry soudu o vině obviněného. Je totiž nepochybné, že újma na zdraví poškozeného vznikla v důsledku fyzického útoku ze strany dovolatele, a je nerozhodné, zda poškozený utrpěl zjištěná zranění při stržení ze stoličky nebo sražení na zem (resp. ze schůdků vedle baru), zejména když násilné napadání dále pokračovalo (úderem pěstí do tváře a druhým pádem poškozeného na podlahu).

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na jednotlivé dovolací námitky a jejich opodstatněnost, je třeba (ve shodě se státním zástupcem) uvést, že návrh obviněného na způsob rozhodnutí Nevyššího soudu je nepřesný přinejmenším v tom, že požaduje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, mj. „ve výroku o vině“, ačkoliv tento rozsudek žádný výrok o vině neobsahuje (srov. shora). Obdobně je třeba upozornit na to, že obviněný, přestože v obecné rovině nikterak neomezil rozsah svého dovolání, napadl ze tří výroků o vině pouze dva [v bodech 1) a 6)]. Z toho vyplývá, že na právní posouzení skutku popsaného pod bodem 5) případná přezkumná povinnost Nevyššího soudu nemůže dopadat [srov. § 265i odst. 3) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst.

1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z těchto hledisek je třeba konstatovat, že některé z obviněným uplatněných námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. To se týká především jeho výhrad k bodu 6) výroku o vině, v jejichž rámci soudům nižších stupňů vytýkal, že nedostály své povinnosti náležitě po všech stránkách objasnit celkový průběh skutkového děje a adekvátně jej vyjádřit ve skutkové větě (v té souvislosti poukazoval na nepřesnost popisu skutku v tom, že poškozený neseděl u baru na barové židli, což prý má významný vliv na vznik a závažnost zranění, a současně namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku).

Jakkoliv lze připustit, že popis zjištěného skutku mohl být v tomto bodě přesnější a výstižnější, nic to nemění na závěru, že uvedené výhrady mají povahu námitek skutkových, a proto deklarovaný dovolací důvod nemohou založit. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Navíc pak přesné zjištění, zda poškozený na stoličce u baru seděl, nebo tam jen stál, nemá pro posouzení vzniklé újmy na zdraví žádnou relevanci. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, totiž uvedl, že u poškozeného se jedná o zlomeninu, která obvykle vzniká při pádu na zem, kdy padající v obranném reflexu natáhne končetinu před sebe. Je tak zřejmé, že zmíněná nepřesnost ze strany nalézacího soudu v popisu skutku pod bodem 6) výroku o vině neměla žádný praktický význam pro použitou právní kvalifikaci, ať už jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., nebo jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil i námitky relevantní, když ve vztahu k právní kvalifikaci skutku popsanému pod bodem 1) vyjádřil výhrady jednak k závěru soudů nižších stupňů o subjektivní stránce zahrnující „užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ u trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., zejména k první fázi jeho jednání, která nezahrnovala požadavek na vydání peněz poškozeným, a jednak k jejich závěru o spáchání činu ve spolupachatelství.

Nejvyšší soud však shledal, že tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat či znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Na druhé straně úmysl pachatele nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. například rozhodnutí č. 18/1994 a č. 67/1971 Sb. rozh. trest).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že dovolatel se spoluobviněným T. S. proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Tato právní věta navazuje na zjištěný skutek a odpovídá mu. Provedeným dokazováním totiž nalézací soud zjistil, že oba pachatelé „dne 22. 11. 2004 společně s B. V. …, v klubu P. údery pěstí a kopáním fyzicky napadli v prostoru hracích automatů poškozeného M. H., …, kterého následně odtáhli na pánské WC do 1. patra, kde pokračovali v jeho fyzickém napadání s cílem získat jakoukoliv finanční částku, kdy konkrétně někdo z nich řekl „naval prachy“ a při tomto napadání mu odcizili ze zadní kapsy jeho kalhot finanční částku ve výši 150,- Kč …“. Takto formulovaná skutková věta má oporu v provedeném dokazování (v podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění odsuzujícího rozsudku).

Vzhledem k dovolacím námitkám obviněného je třeba v obecné rovině uvést, že momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. 5. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/1984, publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. trest.). Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo.

Jestliže dovolatel namítal, že na úvodní fázi zjištěného jednání nelze vztáhnout subjektivní stránku pachatelů zahrnující rovněž znak „užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, je zapotřebí (v plné shodě se státním zástupcem) zdůraznit, že zahrnutí násilného jednání obou pachatelů vůči poškozenému v prostoru u hracích automatů do popisu skutku neznamená, že by jeho právní posouzení jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. bylo vadné. Dovolatelem zpochybňovaná část skutku totiž popisuje toliko úvodní, resp. přípravnou fázi, kdy se oba pachatelé již dopustili vůči poškozenému násilí v evidentní snaze přimět jej následně k vyhovění jejich slovně projevenému požadavku na vydání peněz, který byl ve finální části opět provázen brachiálním násilím.

Soudy nižších stupňů právem nepochybovaly o tom, že hlavním motivem násilného jednání obou pachatelů bylo získat od poškozeného peníze. Protože však byli vyrušeni obsluhujícím personálem, odtáhli poškozeného na toaletu, kde v násilném jednání pokračovali, poškozenému odcizili částku 150,- Kč a ponechali jej na místě ležet na zemi. Soudy proto neměly důvod rozdělovat tento skutek na dva samostatné skutky. Správně rovněž dovodily, že oba pachatelé jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Pokud se dovolatel pokusil uměle vyčlenit první fázi útoku, je třeba jej upozornit, že tato část by dokonce mohla být posouzena též jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., což by ovšem bylo evidentně v jeho neprospěch.

Pochybnosti nelze mít ani o spolupachatelství dovolatele s obviněným T. S. v rámci tohoto skutku ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Oba obvinění totiž od samého počátku napadali poškozeného v jednoznačné shodě a své trestné jednání společně rozvíjeli až do okamžiku, kdy završili skutkový děj zakládající znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů a považoval právní kvalifikaci jednání dovolatele jako trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 1)], výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. [v bodě 6)] za správnou.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 19. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-