JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1360/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání obviněného MUDr. P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 55 To 126/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 32/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. P. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 5 T 32/2004, byli obvinění MUDr. J. Š. a MUDr. P. Č. uznáni vinnými, že:

„v Nemocnici L., dne 28. 11. 1999, obžalovaný MUDr. P. Č. jako lékař konající službu na chirurgickém oddělení, po atace prvního krvácení z operační rány v třísle, ke kterému došlo ve 02.30 hod. u pacientky M. S., která zde byla hospitalizována po operaci z 15. 11. 1999, spočívající v přemostění uzávěru stehenní tepny žilní štěpem, kdy pacientka byla v kritickém stavu ohrožení života, neprovedl a ani neučinil žádné kroky k provedení okamžité revize operační rány, ač tak učinit měl, pouze krvácející ránu ošetřil tlakovým obvazem, začal s podáváním infuzí a transfuzí a vyčkával, jak rozhodne obžalovaný MUDr. J. Š., cévní chirurg, jemuž službu předával v 7.30 hod. téhož dne s informací o stavu pacientky a proběhlém krvácení, a poté ani obžalovaný MUDr. J. Š. revizi operační rány neprovedl, vlivem čehož došlo u pacientky ve 14.20 hod. ke druhému masivnímu krvácení z operační rány v třísle, v důsledku ztráty krve pak ke krvácivému šoku, následkem něhož pacientka M. S. téhož dne ve 14.50 hod. zemřela“.

Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval ohledně obviněného MUDr. J. Š. jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a stran obviněného MUDr. P. Č. jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. Za to uložil prvnímu z obviněných podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Druhému z obviněných soud podle § 207 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Konečně soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal jednotlivé poškozené s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvého stupně napadli odvoláními oba obvinění MUDr. J. Š. i MUDr. P. Č. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci o nich rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 55 To 126/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný MUDr. P. Č. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. P. R. a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V souladu s uplatněnou obhajobou obviněný zopakoval, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností. Brojil především proti posouzení jeho jednání jako úmyslného trestného činu, neboť obžaloba byla podána pro nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Za rozporné označil odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, který dovodil, že jako lékař měl vědět, že pacientka je ve stavu, který ohrožuje život a je v nebezpečí smrti, přičemž tato formulace nasvědčuje nedbalostnímu, nikoliv úmyslnému jednání. Vyslovil přesvědčení, že rozdílné právní posouzení jeho jednání a jednání spoluobviněného MUDr. J. Š., který byl uznán vinným pouze nedbalostním trestným činem, je nesprávné, neboť oba měli porušit povinnosti lékařů, v důsledku čehož došlo ke smrti pacientky. Domníval se proto, že měl být obžaloby zproštěn z důvodu ustanovení § 226 písm. c) tr. ř., neboť pacientku v rámci svých možností při prvním krvácení řádně ošetřil a ve stabilizovaném stavu předal cévnímu chirurgovi. Tím byla přerušena příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, tedy úmrtím poškozené s časovým odstupem dvanácti hodin.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že podstata námitek uplatněných dovolatelem směřovala proti subjektivní stránce jeho jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině, takže je podřaditelná pod deklarovaný dovolací důvod. Výhradě obviněného stran formy zavinění však nepřisvědčil a připomenul, že již soud prvého stupně dostatečně pregnantně vyjádřil ve svém rozhodnutí, že dovolatel vzhledem k situaci, do níž se v průběhu jeho služby vyvinul zdravotní stav poškozené, věděl o akutním ohrožení jejího života, jež mohlo nastat každým okamžikem. Připustil, že sice pacientce poskytl elementární pomoc, resp. akceptoval přiložení tlakového obvazu na operační ránu (to samostatně provedly sloužící zdravotní sestry) a rozhodl o podání infuzí a transfuzí, avšak tato opatření byla nedostatečná a bylo nezbytné co nejrychleji operační ránu revidovat. Zdůraznil dále, že dovolatel i při vědomí, že pacientka potřebuje zásadnější lékařskou pomoc a odklad zhoršuje vyhlídky na uzdravení, neučinil nic ke zlepšení jejího zdravotního stavu a nezbytně nutnou pomoc jí neposkytl. Závěr nalézacího soudu o úmyslném zavinění dovolatele podle § 4 písm. b) tr. zák. proto považoval za správný.

Státní zástupce rovněž akcentoval, že zavinění dovolatele se nevztahuje k fatálnímu následku v podobě úmrtí pacientky, neboť odpovědnost za tento následek nese výlučně spoluobviněný MUDr. J. Š. Námitku dovolatele týkající se přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, považoval za irelevantní, protože bezprostředním následkem jeho jednání nebylo úmrtí pacientky, nýbrž její ponechání v kritickém stavu bez poskytnutí nezbytné pomoci.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Nesouhlasil totiž se závěry soudů, že shora popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák., neboť není zřejmá subjektivní stránka a oproti obžalobě podané pro nedbalostní trestný čin byl uznán vinným trestným činem úmyslným.

Jakkoliv Nejvyšší soud takové námitky považoval za relevantně uplatněné, shledal současně, že jsou zjevně neopodstatněné.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák.

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout.

Objektem tohoto trestného činu je život a zdraví lidí. Potřebnou pomocí je třeba rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého; není to pouze pomoc, která by spolehlivě vedla k záchraně. Dále je to pomoc již je zapotřebí poskytnout ohrožené osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví (i zde jde především o odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti, pomoc potřebná k zabránění vzniku další újmy na zdraví, pomoc potřebná k ošetření zranění nebo jiné vážné poruchy zdraví). Podle povahy svého zaměstnání jsou povinni poskytnout potřebnou pomoc např. lékař, zdravotní sestra, plavčík apod.

Ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák. se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.

Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného čin vyžaduje úmysl.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. naplňují.

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání, které spočívalo v tom, že „v Nemocnici L., … dne 28. 11. 1999 ... jako lékař konající službu na chirurgickém oddělení, po atace prvního krvácení z operační rány v třísle, ke kterému došlo ve 02.30 hod. u pacientky M. S., ..., která zde byla hospitalizována po operaci z 15. 11. 1999, spočívající v přemostění uzávěru stehenní tepny žilní štěpem, kdy pacientka byla v kritickém stavu ohrožení života, neprovedl a ani neučinil žádné kroky k provedení okamžité revize operační rány, ač tak učinit měl, pouze krvácející ránu ošetřil tlakovým obvazem, začal s podáváním infuzí a transfuzí a vyčkával, jak rozhodne obžalovaný MUDr. J. Š., cévní chirurg, jemuž službu předával v 7.30 hod. téhož dne s informací o stavu pacientky a proběhlém krvácení …“.

Třebaže si jistě lze popis skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, který v podstatě beze změny převzal znělku obžaloby, představit v pregnantnější a výstižnější podobě, na druhé straně zvolená formulace ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů v zásadě obsahuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Již okresní soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami dovolatele, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „... jednání obžalovaného MUDr. Č. proto soud nekvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., protože nebyla dána jednoznačně příčinná souvislost mezi jeho opomenutím, nečinností a následkem, tedy smrtí pacientky M. S., která zemřela až … za služby obžalovaného MUDr. J. Š., … protože pacientka nezemřela po dobu konání služby obžalovaného MUDr. P. Č., není dána jednoznačně příčinná souvislost mezi jeho zaviněním a smrtí pacientky. Proto nemohlo být jednání MUDr. Č. kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví. Nicméně soud překvalifikoval jednání obžalovaného MUDr. Č. na trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák., protože osobě, která byla v nebezpečí smrti (viz znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity K.) neposkytl potřebnou pomoc, neučinil patřičné kroky, nekontaktoval lékaře specialistu, nechystal operaci, ačkoli podle povahy svého zaměstnání byl povinen takovou pomoc poskytnout. Předal pouze ráno pacientku M. S. s informací o jejím stavu obžalovanému MUDr. J. Š., která po dobu jeho služby ve 14.50 hod. umírá“. Zdůraznil rovněž, že „... ze znaleckých posudků i z výpovědí všech znalců jednoznačně vyplývá, že oddalování operace vůbec nebylo na místě. Pacientka měla být operována ihned …“ (srov. stranu 10 jeho rozsudku). Především na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že obviněný „… tlakový obvaz řeší situaci pouze krátkodobě … pacientka měla být již dávno operována, … oba ... lékaři porušili Hippokratovu přísahu, etický kodex vydaný lékařskou komorou, ... i např. zákon č. 60/1966 Sb., o péči o zdraví lidí, z nichž vyplývá, že lékaři mají léčit, mají činit opatření směřující k záchraně života, léčení pacienta apod.“ (srov. strany 10 a 11 jeho rozsudku).

Z uvedené citace je zřejmé, že soud prvého stupně se obhajobou obviněného zpochybňující závěr o jeho úmyslném zavinění pečlivě zabýval. Především na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že obviněný jednal zaviněně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., tedy věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podmínkou odpovědnosti za eventuální úmysl je ta okolnost, že pachatel byl s výsledkem srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho kladný vztah ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem (nepravá lhostejnost), jde o srozumění, a tedy vztah eventuálního úmyslu (k tomu srov. rozhodnutí č. 41/76 Sb. rozh. trest.).

Soud druhého stupně se s uvedenými úvahami a právním závěrem nalézacího soudu plně ztotožnil a konstatoval, že z výpovědí dovolatele „... vyplývá, že si byl vědom toho, jak se uvedená zdravotní komplikace obvykle vyvíjí … v době služby tohoto obžalovaného mělo s ohledem na specializaci MUDr. P. Č. být po prvotním zastavení krvácení postupováno tak, že službu konající lékař měl informovat cévního specialistu (jehož dosažitelnost ... byla zajištěna) a činit kroky k zajištění revizní operace. Obžalovaný MUDr. P. Č. si možného vývoje komplikací byl vědom, věděl tedy o tom, jak má být postupováno a vyplývá to i z jeho výpovědi, pokud uvedl, že poté, co se dověděl, že pacientka M. S. zemřela, překvapilo ho, že nebyla provedena revize“ (srov. stranu 3 jeho usnesení). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud také zdůraznil, že „... soud prvního stupně … nepochybil, pokud jednání obžalovaného MUDr. P. Č. neposoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., … ale jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. Pacientka M. S. nepochybně byla po prvém krvácení v nebezpečí smrti a MUDr. P. Č. jako službu konající lékař nepodnikl kroky k zajištění revize operační rány, ač věděl, že je to jediný postup, který přichází v úvahu, … MUDr. P. Č. takto postupoval v úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., … není pochyb o tom, že věděl o tom, že časový odstup mezi prvním a druhým krvácením není konstantní“ (srov. stranu 4 jeho usnesení).

Tyto závěry jsou plně v souladu s konkrétními zjištěními soudů obou stupňů, neboť dovolatel jako lékař – specialista na laparoskopické operace, s mnohaletou praxí a kvalifikací dvou atestací z odvětví chirurgie, absolvent řady školení, včetně zahraničích, tedy jako odborník věděl, že krvácení při rozvolnění cévní anastomózy infekcí je obvykle dvojdobé. Ze závěrů revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace cévní chirurgie (č. l. 248 a 249 spisu) soudy zjistily, že po takovéto příhodě zpravidla v čase desítek minut až několika hodin dojde nevyhnutelně k úplnému uvolnění cévního spojení s následným masivním, život ohrožujícím krvácením. Jelikož interval nelze odhadnout, a ani nemusí být vždy přítomen, byla akutní chirurgická revize indikována již při prvém krvácení. Přesto dovolatel pacientce hospitalizované na jeho pracovišti neposkytl adekvátní pomoc, ačkoli zjevně nemohl spoléhat na to, že poškozenou do předání služby v 7.30 hod. kvalifikovaně ošetří jiný lékař. Soudy obou stupňů správně dovodily, že obviněný byl prokazatelně po dobu cca pěti hodin zcela lhostejný k následku, který mohl kdykoli u poškozené nastat, a to v podobě druhého masivního krvácení s fatálními následky.

Jelikož v důsledku opomenutí (§ 89 odst. 2 tr. zák.) dovolatele po dobu výkonu jeho služby zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo zdraví poškozené, bylo jeho protiprávní jednání soudy obou stupňů důvodně kvalifikováno jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. Takový závěr rozhodně není v rozporu s rozhodnutím publikovaným pod č. 37/1998/II. Sb. rozh. trest.

Pokud dovolatel rovněž uplatnil výhradu, že obžaloba byla na něj podána pro nedbalostní delikt, ale soudem prvého stupně bylo jeho jednání posouzeno jako úmyslný trestný čin, je třeba uvést, že předmětem trestního stíhání je skutek a že soud sice může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr. ř.), avšak právním posouzením skutku v obžalobě není vázán (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Soud prvého stupně ani neměl povinnost upozorňovat obviněného na možnost odlišného posouzení skutku, protože jej oproti obžalobě posoudil mírněji. V obžalobě byl totiž skutek kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let, zatímco u trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, mu hrozil trest odnětí svobody až na dva roky.

Soudy obou stupňů se vypořádaly se všemi námitkami dovolatele, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák., včetně existence subjektivní stránky. Vystihly jak podstatu jeho protiprávního jednání, tak i jeho zavinění. Nejvyšší soud jejich závěry v zásadě sdílí a má je za přiléhavé. Soudy ve skutkových zjištěních vyjádřily jak naplnění zákonného znaku „osobě, která byla v nebezpečí smrti, neposkytl potřebnou pomoc“, tak ve vztahu k zavinění učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvého stupně vytýkanými vadami netrpí. Soudy obou stupňů v souladu se zákonem vyložily a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák.

Při svém rozhodování byl Nejvyšší soud limitován ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. (byl vázán jak rozsahem, tak důvody uvedenými v dovolání). Proto nemohl přezkoumávat řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo [např. z hlediska § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.].

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 19. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás