JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1348/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2006 o dovolání obviněného J. I., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 50 To 179/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 47/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. I. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. I. byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 2 T 47/2003, uznán vinným, že

„dne 6. 5. 2000 kolem 03:00 hodin v D. v pronajatém bytě fyzicky napadl H. V., a to údery pěstí do obličeje a dalších částí těla, údery skleněným popelníkem do hlavy a následně bodnutím nezjištěným nožem do levé části hrudníku a způsobil jí bodnou ránu vlevo vpředu na hrudníku se vbodem délky kolem 20 mm na spojnici přední podpažní čáry a 8 mezižebří, tržnou ránu délky kolem 20 mm na čele a další v týlní krajině, které dosahovaly až ke kosti, blíže nepopsané krevní podlitiny v obličeji, převážně vlevo a vlevo na krku, krevní podlitiny na horních končetinách, ranku délky 10 mm na levé paži, pokousané rty a dále bylo vysloveno podezření na otřes mozku, když poškozená byla hospitalizována od 6. 5. 2000 do 12. 5. 2000 v nemocnici, kdy byla propuštěna do domácího léčení“.

Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Za to a za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 5 T 5/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 4 To 54/2004, obviněného odsoudil podle § 222 odst. 1 za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výroky o trestech ohledně tohoto obviněného v rozsudcích Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 5 T 5/2001, a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 4 To 54/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 50 To 179/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. V. D. a vymezil jej důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Takové nesprávné právní posouzení přisouzeného jednání obviněný shledával v tom, že odvolací soud se bez dalšího spokojil se způsobem hodnocení důkazů, jak k němu přistoupil soud prvního stupně, a to přesto, že nalézací soud svým postupem porušil základní zásady trestního řízení obsažené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Za pochybení dovolatel pokládal zejména to, že odvolací soud ve veřejném zasedání nevyslechl poškozenou H. V., ač v průběhu dosavadního řízení vyšly najevo důvodné pochybnosti o věrohodnosti její výpovědi (zejména to, že se jedná o osobu s psychopatickou deviací, hysterií a schizofrenií, která opakovaně měnila verzi své výpovědi). Měl za to, že odvolací soud měl z podnětu jeho odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc tomuto soudu k doplnění dokazování.

Ze shora uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že obviněným uplatněné dovolací námitky se týkají výlučně neúplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Poněvadž údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V mezích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o hodnocení provedených důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých dovolacích argumentů brojil výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a navazující správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů. Do této kategorie námitek patří tvrzení, že dokazování před nalézacím soudem bylo provedeno v rozporu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť bylo neúplné a provedené důkazy – zejména výpověď poškozené H. V. – nebyly řádně hodnoceny.

Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své úvahy stran hodnocení výpovědi poškozené H. V. soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně rozebraly.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 15. November 2006