JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1343/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 o dovolání obviněné J. A., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 14 To 21/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 4 T 179/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. A. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 4 T 179/2005, byla obviněná J. A. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustila tak, že:

1) v přesně nezjištěný den od měsíce dubna 2005 do začátku května 2005 v Ž., si půjčila od M. H. finanční hotovost ve výši 6.000,- Kč s tím, že ji potřebuje na ošetření svého syna, který se poranil elektrickým proudem, přestože věděla, že toto není pravda, přičemž uvedenou částku do současné doby nevrátila ke škodě M. H.,

2) dne 5. 5. 2005 v Ž., v bytě v objektu Centra sociální péče města Ž. zprostředkovala pro M. H. se zástupcem firmy P. F., s. r. o., uzavření finanční půjčky ve výši 15.000,- Kč, z čehož částku 14.000,- Kč si od M. H. vypůjčila s tím, že tuto půjčku zaplatí M. H. z prodeje automobilu, což však neučinila,

3) dne 5. 5. 2005 v Ž., zprostředkovala pro M. H. spotřebitelský úvěr se společností G. M. M. ve výši 9.342,- Kč na nákup televize a mobilního telefonu s tím, že pravidelné měsíční splátky bude za M. H. platit, což však nečiní ke škodě M. H.,

4) dne 10. 5. 2005 v Ž., zprostředkovala pro M. H. spotřebitelský úvěr se společností H. C. F., a. s., ve výši 9.891,- Kč na nákup televize s tím, že pravidelné měsíční splátky bude za M. H. platit, přičemž splátky opět neplatí ke škodě M. H.,

5) dne 12. 5. 2005 ve V., zprostředkovala pro M. H. spotřebitelský úvěr se společností G. M. M., a. s., ve výši 10.078,- Kč na nákup hifi věže a DVD – VHS přehrávače s tím, že pravidelné měsíční splátky bude za M. H. platit, přičemž splátky opět neplatí ke škodě M. H.,

6) dne 24. 5. 2005 v Ž., pod smyšlenou záminkou půjčky peněz na ošetření svého syna opětovně vylákala od M. H. finanční hotovost ve výši 8.000,- Kč, kterou do současné doby nevrátila ke škodě M. H.

Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná J. A. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 14 To 21/2006, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněná podala prostřednictvím obhájce Mgr. L. S. proti tomuto usnesení soudu druhého stupně dovolání zaměřené proti výroku o vině i o trestu, které vymezila dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento nedostatek shledala v tom, že se soud nezabýval otázkou, zda skutek, pro který byla odsouzena, naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť ve vztahu k němu nebyl nade vší pochybnost prokázán její úmysl. V této souvislosti obviněná provedla shrnutí a rekapitulaci některých výpovědí poškozené a svědkyň, jak je v odůvodnění svého rozhodnutí popsal odvolací soud a na jejich podkladě uvedla, že bylo prokázáno, že jednotlivé smlouvy vlastnoručně podepisovala vždy poškozená, a to pokaždé poté, co byla podrobně seznámena s obsahem jednotlivých smluv a s řádným poučením o právech a povinnostech, které jí z nich vyplývají. Obviněná zdůraznila, že žádná z výpovědí svědků nepotvrzuje údaje poškozené, že veškerou elektroniku nakupovala pro obviněnou, která jí měla přislíbit, že jednotlivé splátky za ni bude hradit. K hrazení splátek se dobrovolně svým podpisem na smlouvách zavázala sama poškozená, a nikoliv obviněná, což však soud při posuzování, zda jednáním obviněné došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, nevzal v potaz. Obviněná rovněž usoudila, že v této trestní věci není naplněna materiální stránka, protože není dán potřebný stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, který musí být vyšší než nepatrný. Z popisu skutku přitom vyplývá, že tato podmínka není dána, protože tím, že obviněná zprostředkovala uzavření smluv a pomohla jiné osobě, nedosahuje její čin zákonem předpokládaného stupně nebezpečnosti. V další části dovolání obviněná namítla, že soudy prvního i druhého stupně se při posuzování trestnosti jejího jednání žádným způsobem nevypořádaly se závěry znaleckého posudku MUDr. F. D., znalce v oboru zdravotnictví – psychiatrie, který dospěl k závěru, že poškozená trpí počínající demencí, zřejmě alzheimerova typu, přičemž toto onemocnění se projevuje zvýšenou sugestibilitou, nedostatečnou kritičností k vlastnímu jednání a snadnou ovlivnitelností, a podle něhož poškozená není schopna plně posoudit dopad svých rozhodnutí. Za vadu v postupu obou soudů obviněná označila, že se soudy obsahu tohoto posudku podrobně nevěnovaly a pouze na jeho závěry odkázaly, ač mají podstatný vliv na prokázání její neviny.

V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vydal rozsudek, ve kterém usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 14 To 21/2006, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 4 T 179/2005, ve výroku o trestu zruší a sám rozhodne, že se obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Navrhla rovněž, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, neboť pečuje o dvě nezletilé děti, o něž se v případě jejího výkonu trestu odnětí svobody nemá kdo starat.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání, jemu předcházejícího řízení a obecného právního vymezení označených dovolacích důvodů konstatoval, že dovolání považuje za důvodné, byť se s ním ztotožnil jen částečně. Uvedl, že k zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. patří existence omylu a v jeho důsledku učiněná majetková dispozice, kterou ke škodě cizího majetku dochází k obohacení jiného. Tyto znaky však ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsány nejsou a lze je zjistit toliko z odůvodnění rozsudku. Nejde přitom o situaci, kdy je stručně formulována skutková věta následně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž o stav, kdy znaky skutkové podstaty daného trestného činu ve skutkové větě absentují zcela. Mezi větou skutkovou a větou právní tak existuje rozpor. Rozhodnutí tedy podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství spočívá na nesprávném právním posouzení.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. A. podle § 265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a aby z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 14 To 21/2006, zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 4 T 179/2005, stejně jako i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k novému projednání a rozhodnutí a učinil tak v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Jestliže obviněná své dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je nutné zdůraznit, že na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu s ním lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Této podmínce obviněná svým dovoláním částečně dostála, neboť ve vztahu ke skutku, jak byl zjištěn, namítla nedostatky v subjektivní stránce a své výhrady uplatnila rovněž i k materiálním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byla uznána vinnou.

Pokud však obviněná své další výhrady zaměřila proti způsobu, jakým byly hodnoceny výpovědi svědků i poškozené, a že se soudy obou stupňů nevypořádaly dostatečně se závěry znalce z oboru zdravotnictví, který zpracovával znalecký posudek na poškozenou, těmito výhradami obviněná své dovolání podala mimo označený dovolací důvod, protože požadovala jiné zhodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě vytvoření jiných skutkových zjištění. Na podkladě označeného dovolacího důvodu totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

K tomu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního (eventuelně druhého) stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Vzhledem k tomu, že v uvedené části dovolání obviněné z naznačených důvodů nejde o námitky hmotně právní povahy, ale jiné, na něž žádný z důvodů zákonem vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. nedopadá, dovolací soud se jimi nemohl zabývat.

Ve vztahu k té části dovolání, které bylo uplatněno relevantně s označeným dovolacím důvodem, jak je předesláno shora, dovolací soud dále zkoumal, zda je podané dovolání v této části opodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, bylo ve vztahu k dílčímu činu pod bodem 1) zjištěno, že obviněná si půjčila od M. H. finanční hotovost ve výši 6.000,- Kč s tím, že ji potřebuje na ošetření svého syna, přestože věděla, že toto není pravda, přičemž uvedenou částku do současné doby nevrátila ke škodě M. H., v bodě 2) zprostředkovala pro M. H. uzavření finanční půjčky ve výši 15.000,- Kč, z níž si částku 14.000,- Kč vypůjčila s tím, že tuto půjčku zaplatí M. H. z prodeje automobilu, což však neučinila, v bodech 3) - 5) vždy zprostředkovala pro M. H. spotřebitelský úvěr s různými společnostmi na nákup televizí, mobilního telefonu, hifi věže, a DVD – VHS přehrávače s tím, že pravidelné měsíční splátky bude za M. H. platit, přičemž splátky neplatila ke škodě M. H. a v bodě 6) pod smyšlenou záminkou půjčky peněz na ošetření svého syna opětovně vylákala od M. H. finanční hotovost ve výši 8.000,- Kč, kterou též do současné doby nevrátila.

K takto zjištěným skutkovým okolnostem soud prvního stupně ve vztahu k subjektivní stránce tohoto činu vysvětlil na str. 6 odůvodnění svého rozhodnutí, že obviněná od poškozené pod nepravdivými záminkami získala různé půjčky a nebo od ní převzala zboží, které poškozená nakoupila na podkladě spotřebitelských úvěrů pod záminkou, že bude tyto úvěry za poškozenou platit, což však od počátku v úmyslu neměla. Poškozené tak vznikla škoda v celkové částce 58.311,- Kč, kterou obviněná od poškozené uvedeným způsobem vylákala. Na základě těchto zjištění soud učinil závěr, že obviněná jednala v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěla poškozené způsobit uvedenou škodu, pro což vycházel i z toho, že se vyhýbala jednání se zástupkyní firmy P. F., s. r. o., poškozené nehradila ani částečně slíbené částky spotřebitelského úvěru a především některé věci z něho pořízené sama užívala a nevrátila kromě 1.000,- Kč žádné finanční prostředky, které si od poškozené půjčila.

Odvolací soud se subjektivní stránkou činu sám podrobně ve svém rozhodnutí nezabýval, pouze stručně poukázal na správné závěry soudu prvního stupně s tím, že posouzení skutku shledal v souladu se zákonem, když v jednání obviněné byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Nejvyšší soud k těmto závěrům soudů obou stupňů s ohledem na obsah připojeného spisu považuje za nutné uvést, že i když ve výrokové části napadeného rozsudku soudu prvního stupně nejsou některé okolnosti zcela precizně vyjádřeny [zejména u bodů 3) - 5) není uvedeno, že si obviněná věci, které byly pořízeny za spotřebitelské úvěry, jež poškozené obviněná zprostředkovala, převzala a buď si je ponechala, nebo je prodala], je možné tuto okolnost považovat jen za nepodstatnou neúplnost v popisu skutku. Je totiž potřebné vycházet z obsahu všech skutkových zjištěních popsaných v rámci celého skutku, a nelze dílčí skutky, resp. jejich popisy vytrhávat bez všech souvislostí, za nichž bylo spácháno pokračující jednání jako celek. V rámci takto zjištěného skutku je totiž dostatek podkladů, z nichž úmysl obviněné, že ve všech případech jednala se záměrem věci nebo peníze od poškozené podvodně vylákat, nepochybně a prokazatelně vyplývá. Kromě toho je nutné poukázat i na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se tento soud zabýval především okolnostmi, za kterých se obviněná s poškozenou spřátelila a za jakých skutečností a při jakých příležitostech k jednotlivým dílčím útokům docházelo.

Především je nutné zdůraznit, že poškozená M. H., jak bylo výsledky provedeného dokazování objasněno, je hluchá, se schopností porozumět hovoru druhé osoby odezíráním ze rtů a trpí počínající demencí zřejmě alzhaimerova typu. Jestliže se v těchto souvislostech uváží, že obviněná u dílčích činů pod body 3) – 5) zprostředkovala, aby poškozená uzavřela spotřebitelské úvěry na věci, které kromě televizí byly založeny na poslechu, je zřejmé, že již v počátku jejich sjednávání neměly sloužit poškozené, která by je při své sluchové nedostatečnosti nevyužila. Rovněž z uvedených skutkových zjištění plyne, že poškozená pod vlivem obviněné uzavřela během 7 dnů spotřebitelský úvěr na dvě televize, mobilní telefon, hifi věž a přehrávač, a to vše za situace, kdy žila v jednom pokoji v Centru sociální péče, kde svědci dosvědčili, že se tyto věci nikdy neobjevily. Z těchto souvislostí je proto patrné, že obviněná již v době, kdy zajistila, aby poškozená předmětné spotřebitelské úvěry uzavřela, ji k tomuto chování přivedla se záměrem, že si takto pořízené věci ponechá. K tomu, aby měla svolení poškozené, vycházela i ze znalosti její psychické nedostatečnosti, neboť z osobnosti poškozené její zdravotní problémy byly patrné. V těchto souvislostech nelze pominout ani to, že obviněná před poškozenou vystupovala pod smyšleným jménem, neboť jí průběžně uvedla tři různá příjmení a své pravé jí sama nikdy nesdělila. K okolnostem, za nichž obviněná zajišťovala uvedené transakce, je nutné uvést, že neměla dostatek vlastních prostředků, neboť byla od 16. 2. 2004 vedena na úřadu práce, byla nezaměstnaná, a nebyla tudíž schopná dostát svým zcela falešně uváděným slibům, jejichž prostřednictvím od poškozené vylákala finanční prostředky, jak je popsáno v bodech 1), 2) a 6).

Na základě všech těchto prokázaných okolností, i přesto, že nejsou všechny uvedeny ve skutkových zjištěních, je plně prokázané, že obviněná od poškozené ve všech 6 dílčích činech vylákala pod popsanými nepravdivými záminkami věci nebo peníze a tím zcela důvěřivou poškozenou, jíž v ostražitosti oslabovala její závažná choroba i zcela zjevná hluchota, uvedla v omyl, aby tak získala uvedené věci nebo peníze s tím, že je poškozené nevrátí a ponechá si je pro sebe.

Obviněná tak ke škodě poškozené sebe obohatila tím, že poškozenou uvedla v omyl, čímž poškozené způsobila škodu nikoli malou. Takto jednala v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud s ohledem na tato zjištění shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně a na něj navazující usnesení odvolacího soudu netrpí v dovolání vyjádřenými vadami právní povahy a že soudy nepochybily, pokud obviněnou uznaly vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť všechny formální znaky tohoto trestného činu byly dostatečně objasněny.

Jestliže obviněná v rámci svého dovolání v té části, v níž bylo podáno v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítla rovněž i nedostatky v materiální stránce, je vhodné uvést, že podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný.

Zmínit je v obecné rovině vhodné to, že podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně této otázce věnoval nezbytnou pozornost, když na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, že stupeň společenské nebezpečnosti je u obviněné dán zejména významem chráněného zájmu, který byl jejím činem dotčen a i formou zavinění. Zvyšován je tím, že si obviněná vybrala starší osobu snížených duševních i tělesných schopností a zneužila její důvěřivosti. Za významné označil i to, že pohnutkou obviněné byla snaha bezpracně získat finanční prostředky, jichž se jí nedostávalo, když žila toliko ze sociálních dávek. Soud prvního stupně nepominul ani osobu obviněné, u níž nepřihlížel k jejím dřívějším odsouzením, protože tato byla zahlazena, ale poukázal s ohledem na okolnosti projednávaného činu na její kriminální tendence a výraznou bezohlednost zneužila důvěřivosti poškozené způsobené jejím postižením, což jsou okolnosti, které je právem nutné hodnotit v neprospěch obviněné.

Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu prvního stupně, na nějž odkázal i odvolací soud, ztotožnil a s ohledem na okolnosti věci i osobu obviněné shledal závěr o tom, že i po materiální stránce je naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., správným a nevzbuzujícím žádné pochybnosti.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, rozvedeným zjištěním a úvahám dospěl Nejvyšší soud k závěru, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 14 To 21/2006, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, je zcela správný a zákonný. Námitky, které obviněná v rámci svého dovolání vyjádřila, jsou z velké části opakováním těch, které uplatnila již dříve v odvolání a v řízení před soudem prvního stupně, s nimiž se v potřebné míře oba soudy vypořádaly a dovolací soud na příslušné pasáže předcházejících rozhodnutí pouze odkazuje.

Dovolání obviněné J. A. Nejvyšší soud proto posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal podmínky proto, aby s odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jak se obviněná v rámci svého dovolání domáhala.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. listopadu 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 08. November 2006