JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1332/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání obviněného Ing. V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 8 To 102/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 150/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 19 T 150/2005, byl obviněný (dále též „dovolatel“) uznán vinným, že:

„v době od 18. 12. 2000 do 30. 1. 2001 postupně provedl výběr finanční hotovosti z níže uvedených bankovních účtů, a to na základě plných mocí ze dne 12. 12. 2000 udělených mu R. G., pro účely jeho zastupování v řízení o dědictví po jeho zemřelých rodičích a rovněž pro účely zrušení bankovních účtů, které byly zařazeny do aktiv tohoto dědictví a k výběru finanční hotovosti na těchto účtech a učinil tak, když:

- dne 30. 1. 2001 z termínovaného účtu, vedeného u K. b. a. s., vybral částku ve výši 10.932,83 DEM odpovídající částce ve výši 194.527,84 Kč,

- dne 18. 12. 2000 z termínovaného účtu, vedeného u K. b. a. s., vybral částku ve výši 45.899,- Kč,

- v blíže nezjištěnou dobu z termínovaného účtu, vedeného u Č. s. a. s., vybral částku ve výši 16.623,90 Kč,

- v blíže nezjištěnou dobu z termínovaného účtu, vedeného u Č. s. a. s., vybral částku ve výši 54.526,60 Kč,

takto vybranou finanční hotovost však majiteli R. G. nepředal, tuto si přisvojil, čímž R. G., způsobil po odečtení nákladů dědického řízení ve výši 5.233,- Kč, které oprávněně uhradil notáři, celkovou škodu ve výši 306.344,34 Kč“.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 248 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. G. částku 306.344,34 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 8 To 102/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Ani s tímto rozhodnutím obviněný nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. Z. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém podání především popsal založení společnosti M. O. M. s. r. o. s poškozeným v roce 1997, způsob, jakým na chod této společnosti přispívali oba společníci, a popsal také vzájemné vztahy s poškozeným a jeho sestrou P. F., zejména v období po úmrtí jejich rodičů, kdy vyřizoval dědictví. Dále uvedl, že od poškozeného získal plné moci k jednotlivým úkonům v rámci dědického řízení, k výběru z účtů a k jejich zrušení. Poškozeného se vždy při výběru finančních prostředků zeptal, zda může peníze využít k provozu společnosti, což mu tento odsouhlasil. Zároveň se domluvili, že potřebné doklady vyřídí později. Za poškozeným byl ve Š. v roce 2003 a měl s sebou doklady o dědictví, poškozený se tím však nechtěl zabývat, protože v tu dobu řešil své problémy se zaměstnáním. V roce 2004 shromáždil všechny doklady a zaslal je na adresu poškozeného do Š., vzhledem ke vzájemné důvěře si nepořídil žádné fotokopie. Poté poškozeného a jeho sestru vyzýval k jednání, k němuž však nedošlo, a místo toho mu přišlo trestní oznámení.

Dovolatel dále uvedl, že se domnívá, že jde o impulsivní reakci sestry poškozeného, která začala hovořit o tom, že jí upřel právo na dědictví. Ačkoliv se poškozený o chod společnosti ze Š. nijak nezajímal, dovolatele udržení chodu podnikání stálo nemalé úsilí, peníze a nakonec i rodinu.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jej zprostí obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že prakticky všechny argumenty shromážděné v dovolání směřují proti výsledkům dokazování, tedy proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma ve věci činnými soudy. Obviněný setrvával na tvrzeních diametrálně odlišných od výpovědí poškozeného a jeho sestry a hájil se tak, že při výběru peněz spadajících do dědictví po otci sourozenců G. postupoval podle jejich předešlé dohody a podle pokynů poškozeného. Výsledky dokazování však tuto verzi vylučují, jak náležitě vyložil již soud prvního stupně, takže argumentaci obviněného není možno přisvědčit. Navíc pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit námitky ryze skutkové povahy, o které obviněný opřel své dovolání, neboť ty napadají soudem zjištěný skutkový stav a nelze je považovat za výhradu nesprávného právního posouzení skutku. Z věcného hlediska byla věc objasněna naprosto detailně a právní závěry, které soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu učinil (a odvolací soud potvrdil), nejsou zatíženy žádnou vadou, která by mohla odůvodnit důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř., a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest

§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Z obsahu dovolání je evidentní, že obviněný trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní zpochybnil závěr o správnosti právní kvalifikace trestného činu a konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 30. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč