JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1330/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněné K. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 268/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 19/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 1 T 19/2005, byla obviněná K. O. uznána vinnou, že

„v období od února 2004 do 10. 8. 2004 v obci O., v blízkosti svého bydliště, zejména z balkonu svého domu a před domem směrem do ulice, opakovaně verbálně vulgárními výrazy napadala spoluobčany, a to zejména:

- ve dnech 20. 3. 2004, 1. 5. 2004, 6. 6. 2004, 23. 7. 2004, 7. 8. 2004 a 10. 8. 2004 J. H.

- ve dnech 6. 2. 2004, 23. 2. 2004, 19. 3. 2004, 7. 4. 2004, 15. 4. 2004, 24. 5. 2004, 6. 6. 2004, 7. 6. 2004, 9. 6. 2004, 1. 7. 2004, 2. 8. 2004 a 10. 8. 2004 M. H.

- ve dnech 17. 3. 2004, 3. 6. 2004 a 5. 8. 2004 J. Š.

- ve dnech 20. 4. 2004 a 6. 6. 2004 B. Š.

- ve dnech 8. 5. 2004, 20. 6. 2004 a 7. 8. 2004 dceru M. a B. B.

- ve dnech 23. 4. 2004 a 28. 5. 2004 B. B.

- ve dnech 20. 4. 2004, 15. 5. 2004, 2. 7. 2004, 15. 7. 2004 a 25. 7. 2004 M. B.

- ve dnech 3. 4. 2004, 6. 6. 2004 a 6. 8. 2004 M. P.

- ve dnech 10. 3. 2004, 22. 4. 2004 a 24. 6. 2004 A. P.

- ve dnech 6. 6. 2004, 27. 7. 2004 a 3. 8. 2004 P. P.

a v období od 17. 2. 2005 do 13. 4. 2005 v O., v blízkosti svého trvalého bydliště, zejména z balkonu svého domu či před svým domem směrem do ulice, opakovaně verbálně vulgárními výrazy napadala spoluobčany, a to zejména:

- dne 24. 3. 2005 M. H. a K. P.

- ve dnech 26. 2. 2005 a 7. 4. 2005 J. H.

- dne 17. 2. 2005 B. Š.

- dne 16. 3. 2005 A. P.

- dne 29. 3. 2005 M. P.

- dne 13. 4. 2005 M. P., A. P. a M. B.“.

Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako dva pokračující trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení za použití § 35 odst. 1 tr. zák. ji odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Pro výkon uloženého trestu ji zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně soud obviněné uložil podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 268/2006, rozhodl tak, že „podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o uložení peněžitého trestu“.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněná napadla prostřednictvím obhájce JUDr. R. R. dovoláním z důvodů obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V rámci prvně uplatněného dovolacího důvodu obviněná namítla, že soudy nesprávně dovodily existenci znaku „místo veřejnosti přístupné“, které nekoresponduje se skutkovým zjištěním, že se uvedeného jednání dopustila „zejména z balkonu svého domu a před domem směrem do ulice“. Tvrdila, že balkon je součástí domu, kam veřejnost nemá přístup, a proto se nemůže jednat o místo veřejnosti přístupné, nehledě na to, že její dům se nachází na konci obce, kde jsou už jen pole a nikdy se tam více lidí nezdržuje. Rovněž popis skutku podle přesvědčení obviněné neobsahuje skutečnosti, které jsou relevantní pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.; není v něm prý jednoznačně uvedeno místo, kde se měla trestné činnosti dopouštět, a neobsahuje ani popis verbálních vulgárních výrazů, jež měla použít.

Za nepravdivý obviněná označila závěr odvolacího soudu, že při hrubých výrazech stála na balkoně svého domu, a tomuto soudu vytkla, že neposuzoval všechny okolnosti případu. Poukázala na výpovědi slyšených svědků, kteří měli uvést, že ji někdy vůbec neviděli nebo že byla za oknem domu. Protože ji tito svědci nemohli vidět, není podle ní zřejmé, z čeho dovozovali, že napadala právě je.

Dále obviněná vyslovila výhrady vůči výši uloženého trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s tím, že je nepřiměřeně přísný a neodpovídá podmínkám pro ukládání trestu podle § 23 odst. 1, § 31 odst. 1 tr. zák. Soudy podle ní nepřihlédly ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost a k jejím poměrům – je v plném invalidním důchodu pro depresivní poruchu těžkého stupně a onemocnění pojivové tkáně. Naopak nesprávně prý soudy přihlédly k jejímu předchozímu odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 32/2004, ač zde platí zákonná fikce, že se osvědčila a nadále se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná vyjádřila názor, že v usnesení odvolacího soudu chybí jednak výrok, jímž tento soud podle § 256 tr. ř. zamítl její odvolání jako nedůvodné, a jednak výrok, jímž by uvedený soud (zároveň se zrušením rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o uložení peněžitého trestu) tento rozsudek zrušil též ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody.

V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 268/2006 (chybně uvedeno č. j.) a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž souhlasila podle § 265h odst. 2 tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Zároveň učinila návrh, aby dovolací soud postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř. a odložil výkon uloženého trestu.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření ze dne 4. 9. 2006 uvedl, že dovolatelkou uplatněná argumentace sice vyhovuje deklarovaným dovolacím důvodům, nelze jí však přiznat důvodnost. Pokud jde o námitky k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., zaujal názor, že usnesení odvolacího soudu nemůže obsahovat výrok podle § 256 tr. ř., neboť odvolání obviněné bylo částečně vyhověno v tom směru, že byl zrušen výrok o peněžitém trestu učiněný nalézacím soudem. Vyložil, že o odvolání lze rozhodnout pouze tak, že se mu zcela nebo zčásti vyhoví anebo se zamítne; není možné částečně odvolání vyhovět a současně je zamítnout podle § 256 tr. ř. Názoru obviněné státní zástupce nepřitakal ani pokud jde o vytýkanou neúplnost výroku, jímž odvolací soud zrušil výrok o peněžitém trestu. Uvedl, že výrok o náhradním trestu odnětí svobody není oddělitelný od výroku, jímž se ukládá peněžitý trest v určité výměře; nemůže stát samostatně a je integrální součástí výroku o peněžitém trestu. Proto by bylo nadbytečné uvádět ve zrušovacím výroku odvolacího soudu obě součásti tohoto výroku.

Podle názoru státního zástupce nelze obviněné přisvědčit ani v argumentaci zaměřené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Znak „místo veřejnosti přístupné“ uvedený v § 202 tr. zák. nelze podle něj vykládat tak, že se na takovém místě musí zdržovat pachatel výtržnického jednání; na takové místo však musí zasahovat vnější projevy jeho výtržnického chování vnímatelné dalšími občany, ať již sluchem (např. vulgární nadávky na adresu kolemjdoucích) nebo zrakem (např. obnažování exhibicionisty), aniž by byla nutná současná existence obou vjemů. Proto v případech tohoto druhu není zcela nezbytné přesně definovat místo, kde bylo toto jednání vnímáno – a tomuto požadavku popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně vyhovuje.

Státní zástupce shrnul, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila v části námitky, které rámec tohoto dovolacího důvodu zcela překračují. Tak tomu bylo v případě, jestliže zpochybnila závěr soudů, že při používání hrubých výrazů stála na balkoně svého domu a že těmito výrazy napadala právě poškozené uvedené ve výroku o vině, a vytkla, že soudy v tomto směru dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu.

Takto vznesené námitky však nelze hodnotit jinak než jako námitky zcela právně irelevantní, neboť představují toliko polemiku s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byla obviněná uznána vinnou). Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť soudy obou stupňů své závěry o tom, že se obviněná přisouzeného jednání dopouštěla právě z balkonu svého domu a že tak činila právě ve vztahu k osobám jmenovitě uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přesvědčivě odůvodnily a uvedly, na pokladě jakých důkazů a poznatků k těmto skutkových zjištěním dospěly. Jinými slovy řečeno, o extrémní nesoulad se v posuzované věci nemohlo jednat, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů zcela zřetelně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a právními úvahami soudů; proto se Nejvyšší soud těmito námitkami obviněné dále nezabýval.

Do zákonem vymezeného okruhu nejen dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani ostatních důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. nelze zahrnout ani výhrady obviněné vůči výši uloženého trestu odnětí svobody, argumentovala-li tím, že se jedná o trest nepřiměřeně přísný, jenž na jedné straně nerespektuje požadavky účelu trestu uvedené v § 23 odst. 1 a okolnosti uvedené v § 31 odst. 1 tr. zák., k nimž je třeba při stanovení výměry trestu přihlédnout, a na druhé straně je v něm chybně zohledněno její předchozí odsouzení, ač nastala zákonná fikce, že se osvědčila a nadále se na ni hledí, jako by odsouzena nebyla.

Nejvyšší soud nemohl tyto argumenty obviněné akceptovat proto, že ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněné(mu) byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí(mu) byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl(a) uznán(a) vinným(ou). Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Pokud tedy ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pak ovšem nemohou být ani námitky obviněné stran nepřiměřené výše uloženého trestu těmi námitkami, které se vztahují k problematice právního posouzení skutku, jimiž byla uznána vinnou. Proto také okruh těchto výhrad nedopadá na žádný z důvodů dovolání stanovených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

Jestliže by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její mimořádný opravný prostředek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatelka však ve svém dovolání taktéž uplatnila výhrady, které by deklarovaný důvod dovolání mohly založit. Namítla totiž, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nekorespondují s následným právním hodnocením jakožto dvou pokračujících trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., když soudy nesprávně dovodily existenci znaku „místo veřejnosti přístupné“, které nekoresponduje se skutkovým zjištěním, že se uvedeného jednání dopustila „zejména z balkonu svého domu a před domem směrem do ulice“. Z hlediska napadeného usnesení a podaného dovolání je proto významná otázka, zda se obviněná uvedeného jednání dopustila na místě veřejnosti přístupném, jak skutková podstata uvedeného trestného činu předpokládá.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněné je v tomto ohledu důvodné.

K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 9. 2006 (srov. § 16 odst. 1 tr. zák. a novelu trestního zákona provedenou zákonem č. 343/2006 Sb.) spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Z uvedené zákonné citace je zřejmé, že trestné jednání ve smyslu tohoto ustanovení může mít dvě formy, a to hrubou neslušnost nebo výtržnost. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Na rozdíl od hrubé neslušnosti se zpravidla jedná o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem.

Pro posouzení, zda obviněná dva pokračující trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchala či nikoliv, jsou rozhodující skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části rozsudku.

Právě z uvedených právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval naplnění znaků uvedených trestných činů v té jejich variantě, podle níž se obviněná dopustila na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že napadla jiného.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky jmenovaných trestných činů. Podstatou jednání obviněné v podobě zjištěné soudy bylo to, že v období od února do srpna roku 2004 a následně od února do dubna roku 2005 opakovaně verbálně napadala vulgárními výrazy v blízkosti svého bydliště, zejména z balkonu svého domu a před domem směrem do ulice spoluobčany jmenovitě uvedené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.

Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně právní kvalifikaci jednání obviněné jako uvedených trestných činů přesvědčivě odůvodnil. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obviněná uplatnila stejnou obhajobu již v předchozích stadiích řízení a oba soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, přičemž náležitě vyložily, na podkladě jakých konkrétních skutečností naplnění obviněnou zpochybňovaného znaku místa veřejnosti přístupného dovozovaly. Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat.

Za místo veřejnosti přístupné je třeba ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. považovat každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost (nebo výtržnost) by mohla být postřehnuta více lidmi, kteří tam však v době činu fakticky být nemusí. Přístupností se pak rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné.

Jak ve svém vyjádření správně upozornil státní zástupce, nelze znak místa veřejnosti přístupného vykládat tak, že se na takovém místě musí zdržovat pachatel(ka) výtržnického jednání. Na takové místo však musí zasahovat vnější projevy pachatelova (pachatelčina) výtržnického chování, které jsou vnímatelné sluchem či zrakem dalších občanů.

A právě o takovou situaci se v této trestní věci evidentně jednalo.

Dopouštěla-li se obviněná podle popsaných skutkových zjištění přisouzených skutků pravidelně v blízkosti svého bydliště, kdy hlasitými vulgárními výrazy verbálně napadala spoluobčany buď z balkonu tohoto domu, nebo stála před domem směrem do ulice, jednala právě tak, jak předpokládá zákonný znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že se uvedeného jednání dopustila na místě veřejnosti přístupném. Proto Nejvyšší soud nemohl tyto dovolací námitky shledat případnými.

Pro právní kvalifikaci jednání obviněné jako uvedeného trestného činu není podstatné, že obviněná sama stála na balkoně svého domu (případně schovaná za oknem). Následek jejího jednání, jež záleželo v záměrně hlasitém verbálním napadání vulgárními výrazy spoluobčanů, totiž nastal na místě, které bylo přístupné široké veřejnosti bez omezení, a byl zaměřen na co největší skupinu obyvatel. Jinými slovy, třebaže obviněná v době svého jednání fakticky stála za otevřenými okny své domu či na balkoně, tedy v prostoru, který veřejnosti přístupný není, vnější projevy jejích nadávek směřovaly do prostoru ulice, resp. na spoluobčany na ulici, což je však prostor, který požadavky kladené na místo veřejnosti přístupné bezesporu splňuje.

Soud prvního stupně v rámci svých úvah v tomto směru vycházel především z toho, že vulgární nadávky, jež obviněná adresovala spoluobčanům, byly velmi hlasité a slyšitelné po celé ulici, kde obviněná bydlela. Výstižně konstatoval, že právě s ohledem na to, že obviněná tyto nadávky pronášela buď z balkonu svého domu nebo když stála před svým domem a směřovala je do ulice, nešlo o výrazy používané v uzavřeném soukromí, ale právě na místě, kam měla přístup široká veřejnost. Poznamenal také, že emotivní vystupování všech slyšených poškozených bylo jasným důkazem toho, jak těžce tito lidé opakované, po delší dobu trvající, hrubé, vulgární a zcela bezdůvodné nadávky ze strany obviněné nesli. Odvolací soud pak doplnil, že obviněná své hrubé nadávky směřovala vůči občanům, kteří byli buď sami na místě veřejnosti přístupném, nebo např. na své zahrádce, ale její hrubé nadávky byly v každém případě slyšet na místě veřejnosti přístupném, tzn. zejména na veřejně přístupných komunikacích.

Stejně tak v tomto ohledu nemohla obstát ani argumentace obviněné, pokud namítala nedostatečný popis skutku s tím, že v něm není jednoznačně uvedeno místo, na němž se měla předmětné trestné činnosti dopouštět, ani popis verbálních vulgárních výrazů, jež měla použít.

Nejvyšší soud je přesvědčen, že výrok rozsudku soudu prvního stupně zcela vyhovuje požadavkům stanoveným v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., neboť obsahuje všechny náležitosti, které jsou v citovaném ustanovení uvedeny, a skutková zjištění jsou v něm konkretizována dostatečně. V žádném případě nelze hovořit o tom, že by skutek obsahoval nedostatečné vymezení místa spáchání uvedených trestných činů (naopak je v něm toto místo přesně uvedeno „… v blízkosti svého bydliště, zejména z balkonu svého domu a před domem směrem do ulice …„), a pokud se týče námitky absence vyjmenování konkrétních vulgárních výrazů, jež obviněná použila, Nejvyšší soud poukazuje na to, že jsou zevrubně rozvedeny v odůvodnění uvedeného rozsudku a jejich výslovná citace ve výroku o vině není nezbytná (a s ohledem na povahu těchto výrazů ani žádoucí).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání obviněné se v části námitek, jež podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opírá o skutečnosti, kterým nebylo lze přiznat z hlediska právní kvalifikace jejího jednání opodstatnění.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněné, již subsumovala pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněná v tomto směru vytkla, že v usnesení odvolacího soudu chybí jednak výrok, jímž tento soud podle § 256 tr. ř. zamítl její odvolání jako nedůvodné, a jednak výrok, jímž by uvedený soud (zároveň se zrušením rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o uložení peněžitého trestu) tento rozsudek zrušil též ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud nemohl ani tyto námitky obviněné přijmout.

V napadeném usnesení odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obviněná podala odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině i proti výroku o trestu. Z podnětu jejího odvolání soud druhého stupně ve veřejném zasedání napadený rozsudek podle § 254 tr. ř. přezkoumal ve všech jeho výrocích. Protože výrok o vině shledal správným a vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o uložení peněžitého trestu, rozhodl tak, že z podnětu podaného odvolání zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze částečně, a to právě ve výroku o uložení peněžitého trestu.

Nejvyšší soud shledal, že takový postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o uložení peněžitého trestu ve výši 60.000,- Kč, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem.

Jinými slovy řečeno odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T 417. – 3.; obdobně usnesení téhož soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T 486. – 2.).

Stejně tak nelze za pochybení pokládat ten postup odvolacího soudu, jestliže do výroku o zrušení peněžitého trestu nezahrnul také výrok o současném zrušení náhradního trestu odnětí svobody. Jak ve svém vyjádření výstižně uvedl již státní zástupce, výrok o náhradním trestu odnětí svobody není oddělitelný od výroku, jímž se ukládá peněžitý trest v určité výměře. Takový výrok tudíž nemůže stát osamoceně a je nedílnou součástí výroku o peněžitém trestu; proto je třeba takový postup, jímž by odvolací soud současně napadený rozsudek zrušil i ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody, označit za nadbytečný.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody, dovolací soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Okresního soudu v Prostějově takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.

P o u č e n í : Proti usnesení o dovolání není opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný.

V Brně dne 31. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 31. October 2006