JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1323/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání obviněného D. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 10 To 8/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 10/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 48 T 10/2007, byl obviněný D. K. uznán vinným v bodě 1) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., v bodě 3) trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil pokaždé jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a v bodě 4) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině se obviněný jednotlivých činů dopustil tak, že přestože byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 4 T 17/2000, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2000 uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž z tohoto trestu byl podmíněně propuštěn na základě rozhodnutí Okresního soudu Kladno ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 6 PP 472/2001, se stanovením zkušební doby do 3. 4. 2007,

v bodě 1) dne 10. 1. 2005 v době kolem 08.37 hodin v P., společně s obviněným L. Š., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, vstoupili maskováni zimními čepicemi a tmavými slunečními brýlemi na očích do pobočky R. B., a.s., kde pod pohrůžkou použití maket pistolí, a to poplašných či vzduchových pistolí, které namířili na zaměstnance banky, donutili tyto k vydání finanční částky ve výši 189.700,- Kč, čímž způsobili škodu R. B., a.s.,

v bodě 2) dne 11. 10. 2005 v době kolem 12.54 hodin v P., společně s L. Š., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, vstoupili maskováni kšiltovkami na hlavách, tmavými slunečními brýlemi na očích a kapucemi přes kšiltovky do pobočky R. B., kde pod pohrůžkou použití maket pistolí, a to poplašných či vzduchových pistolí, které namířili na zaměstnance banky, donutili tyto k vydání finančních částek 745.200,- Kč, 41.000,- maďarských forintů, 4.177,- amerických dolarů, 2.332 EURO, 8.520,- slovenských korun, 215,- anglických liber, čímž R. B. způsobil celkovou škodu ve výši 937.039,09 Kč,

v bodě 3) dne 2. 3. 2006 v 09.35 hodin v Ch., společně s L. Š., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, vstoupili maskováni do černých pletených kukel s vystřiženými otvory na oči a ústa, přes které měli přetažené kapuce od mikiny, do pobočky H. B., C. R. a.s., kde pod pohrůžkou použití maket pistolí, poplašných či vzduchových pistolí, které namířili na zaměstnance banky, donutili tyto k vydání finančních částek 816.000,- Kč, 12.950,- EURO, 9.068,- amerických dolarů, čímž způsobil H. B. celkovou škodu ve výši 1.396.372,05 Kč.

Skutek pod bodem 4) obviněný spáchal tak, že po přesně nezjištěnou dobu do 17. 5. 2006 bez povolení přechovával 800 gramů průmyslové trhaviny, 4 kusy standardních elektrických rozbušek, 2 kusy elektrických rozbušek, 1 kus elektrické rozbušky, 1 kus elektrické rozbušky, kdy uvedená výbušnina a rozbušky byly zajištěny v zavazadlovém prostoru jeho osobního vozidla značky Honda Accord dne 17. 5. 2006 v P., přičemž k nákupu, držení a manipulaci s trhavinami je nutné oprávnění podle zák. č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů a podle vyhlášky ČBÚ č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin.

Za uvedené trestné činy byl obviněný D. K. odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 36 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl podle § 55 odst. 1 písm. c), d) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky 917.161,- Kč a osobního vozidla zn. Honda Accord.

Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a zproštění obviněného D. K. ze zbylé trestné činnosti, která mu byla též obžalobou kladena za vinu.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i státní zástupce odvolání. Obviněný jím brojil proti výroku o vině a o trestu, kdežto státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch obviněného, jej zaměřil výlučně proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 10 To 8/2008, tak, že z podnětu obou odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadených rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému D. K., při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a výroku o náhradě škody, uložil podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. trest propadnutí věci, a to osobního vozidla zn. Honda Accord a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. propadnutí vzduchové pistole zn. Gyma. V ostatním ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. K. dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zaměřené proti všem výrokům, jimiž byl uznán vinným. Ke skutkům uvedeným pod body 1) – 3) rozsudku soudu prvního stupně namítl, že u nich uvedená skutková zjištění neodpovídají zákonným znakům trestného činu loupeže. V této souvislosti obviněný zejména poukázal na rozpory ve výpovědích slyšených svědkyň a na provedenou rekognici. Výhrady vyjádřil i proti důkazu srovnáním pachových stop, protože vyhodnocení pachových stop nekoresponduje s výpověďmi svědkyň. Ve vztahu k bodu 3) obviněný nesouhlasil se závěry soudu ohledně přítomnosti jeho DNA na kukle a vyslovil názor, že posledně zmíněný důkaz neprokazuje, že by měl kuklu v předmětný den na sobě, a že s ní provedl loupežné přepadení. Obviněný svou pochybnost vyjádřil tím, že kdyby byl poslední, kdo měl kuklu na sobě, zůstalo by na ní daleko více nosičů jeho DNA. Soudům vytkl, že se touto otázkou dostatečně nezabývaly, přestože na tyto rozpory v předchozích stádiích trestního řízení opakovaně upozorňoval. Zjištěný skutkový stav z těchto důvodů neposkytuje spolehlivý závěr o vině obviněného. Pro případ, že by dovolací soud tyto námitky neakceptoval, obviněný namítl, že v bodech 1) až 3) rozsudku soudu prvního stupně neměly být shledány tři samostatné skutky, ale jeho jednání mělo být posouzeno jako jeden pokračující čin skládající se ze tří dílčích útoků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zák.

U skutku popsaného pod bodem 4) rozsudečného výroku soudu prvního stupně obviněný brojil proti trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák., proto, že z provedených důkazů bylo pouze zjištěno, že ve vozidle, které spolu s dalšími osobami používal, byly nalezeny trhaviny, což nepovažoval za dostačující s ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by to byl právě on sám, kdo do vozidla výbušninu uschoval. Podle obviněného byla taška s trhavinami zastrčena za hasícím přístrojem vpravo v rohu a při běžném pohledu do zavazadlového prostoru automobilu nebyla vůbec vidět. K fotodokumentaci založené ve spise obviněný namítl, že z ní nelze vycházet, neboť tato odráží stav po naaranžování věcí policií při prohlídce vozidla. Podle obviněného učiněná skutková zjištění nedávají dostatečný podklad pro závěr, že byly naplněny znaky uvedeného trestného činu po subjektivní stránce, a proto nelze bez pochybností považovat uvedenou právní kvalifikaci za správnou.

Na základě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž obviněný relevantně s uplatněným dovolacím důvodem, který slouží k nápravě právních pochybení, namítl, že věc byla nesprávně posouzena jako tři trestné činy, ačkoli se jednalo o jeden skutek. S poukazem na zákonná hlediska vymezená v § 89 odst. 3 tr. zák. uvedla, že ačkoli dovolatel jednáním takřka identickým, veden stejným záměrem, naplňoval skutkovou podstatu trestného činu loupeže, z výroku o vině je zřejmé, že se trestných činů loupeže dopustil ve dnech 10. 1. 2005, 11. 10. 2005 a 2. 3. 2006. Mezi činy je tak časová přetržka 10 a takřka 5 měsíců. Dospěla proto k závěru, že se nejedná o pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., neboť nebyla naplněna podmínka blízké časové souvislosti. Tuto námitku obviněného vyhodnotila jako nedůvodnou, protože ani s ohledem na předpokládanou přípravu další trestné činnosti a podstatnější uspokojení potřeb obviněného předcházející trestnou činností nelze zjištěný časový předěl hodnotit jako blízkou časovou souvislost. K výhradám ohledně bodu 4) uvedla, že obviněným uplatněná námitka, že mu trhavinu dala do auta některá z osob, kterým uvedené vozidlo v minulosti půjčil, nekoresponduje s prokázanými okolnostmi, neboť bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo ve svém vozidle trhavinu přechovával. Došla proto k závěru o naplnění znaku „přechovávání“, protože trhavinu obviněný měl ve své moci, měl k ní přístup a mohl s ní kdykoli podle své vůle disponovat. Ani v této části neshledala dovolání obviněného odůvodněným. Když ostatní námitky obviněného vyhodnotila jako skutkové povahy, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

S ohledem na to, že dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval dovolací soud též otázku, zda byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný v rozporu s uvedeným dovolacím důvodem uplatnil výhrady směřující proti nesprávnosti skutkových zjištění, které odůvodňoval rozpory ve výpovědích slyšených svědků a nesprávnostmi v provedené rekognici i zajištěných a vyhodnocovaných pachových stopách, jakož i ve vztahu k výhradám proti stopám zajištěným na kukle v případě skutku pod bodem 3). Vzhledem k tomu, že tyto výhrady nemají právní povahu, obviněný jimi zpochybňoval správnost učiněných skutkových zjištění, nedopadají tyto námitky na označený dovolací důvod. Nejvyšší soud proto z jejich podnětu nemohl správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.

Nejvyšší soud za výhrady, jež obviněný uplatnil v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považoval ohledně skutků pod body 1) až 3) tu část dovolání, v níž obviněný brojil proti správnosti použité právní kvalifikace a požadoval, aby uvedené tři samotné skutky byly posouzeny jako jeden pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm b) tr. zák., a ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. pod bodem 4) namítal absenci subjektivní stránky. Z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud posuzoval správnost použité právní kvalifikace a dospěl k těmto závěrům:

Trestného činu loupeže podle 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. V daném případě byla kvalifikovaná skutková podstata dána tím, že byl shledán, naplněn znak značné škody.

Za situace, kdy obviněný ve vztahu k těmto formálním znakům uvedené skutkové podstaty nenamítal žádné vady a ani s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti ve vztahu k bodům 1) až 3) rozsudku soudu prvního stupně nevznikají pochybnosti o tom, že tyto znaky byly v popsaném jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, dostatečně objasněny a prokázány, postačí pro stručnost odkázat na správné úvahy rozvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že těžištěm dovolání obviněného, jímž brojil proti této části napadených rozhodnutí, je výhrada, že jednotlivé skutky v bodech 1) až 3) nebyly posouzeny jako pokračující trestný čin, je potřeba uvést, že pokračováním v trestném činu se podle § 89 odst. 3 tr. zák. rozumí jen takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Z dikce ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. plyne, že pokračování v trestném činu vymezují čtyři znaky, které musí být současně dány. Útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Rovněž je tím i vyjádřeno, že pokračující trestný čin ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. je vyloučen, pokud nebude naplněn třeba i jen jeden ze shora uvedených znaků.

Naplněním znaku stejné skutkové podstaty se rozumí, že každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu. O takový znak jde i tehdy, pokud pachatel naplňuje skutkovou podstatu v různých alternativách téhož ustanovení.

Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele.

Dále je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný, přičemž stejnorodost provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. rozhodnutí č. 29/1977 Sb. rozh. tr.).

Časovou souvislost sice nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je třeba brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 653 s.). Z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak pro splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., lze u tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.). Je však nutné zdůraznit, že se vždy musí vycházet z okolností a charakteru každého jednotlivého případu, neboť čas, který příprava pachatele na další útok vyžaduje, je u každého trestného činu odlišný (srov. rozhodnutí č. 15/1996-II Sb. rozh. tr.).

Za situace, kdy námitky obviněného vztahující se k této právní otázce nebyly uplatněny v rámci odvolacího řízení, odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí skutečnostmi pro ně významnými podrobně nezabýval. Pouze stručně odkázal ve vztahu k použité právní kvalifikaci na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten se otázce možnosti právního posouzení skutků pod body 1) až 3) jako pokračujícího trestného činu věnoval, a na straně 22 odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že pro délku doby, která mezi jednotlivými skutky uplynula, když mezi prvním a druhým přepadením je časová prodleva devíti měsíců a mezi druhým a třetím skutkem pěti měsíců, není znak blízké časové souvislosti v daném případě naplněn. Proto jednotlivá přepadení posoudil jako samostatné skutky.

Nejvyšší soud s ohledem na všechna shora obecně vymezená hlediska vyplývající z ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., a na podkladě soudem prvního stupně zjištěných a popsaných skutkových okolností shledal, že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud došly k závěru, že ve vztahu k trestnému jednání kladenému obviněnému D. K. v bodech 1) až 3) za vinu, se jedná o tři samotné skutky, a nikoliv o jeden pokračující trestný čin, jak požadoval obviněný. V této souvislosti je vhodné odkázat na správné úvahy soudu prvního stupně s tím, že podle ustálené soudní praxe o blízkou časovou souvislost, jde zpravidla v případě odstupu několika dnů či týdnů. Pouze jen výjimečně lze připustit, aby byla jednotlivá jednání spáchaná v rozmezí několika měsíců posouzena jako pokračování. K takové situaci může dojít jen tehdy, když obviněný jedním útokem získá velmi vysoký zisk, který mu stačí na podstatně delší dobu, než je jen několik týdnů. Tento princip platí ohledně majetkové trestné činnosti proto, že čím je delší celková doba spáchání, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky (viz rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).

Při respektování tohoto právního závěru je zřejmé, že v daném případě nešlo o takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že výše způsobené škody odůvodňovala natolik dlouhou dobu mezi jednotlivými činy, aby enormně překročila dobu obvyklou pro splnění hlediska „blízké časové souvislosti“, jak byla shora vymezena. Je totiž nutné přihlédnout k tomu, že na provedení činu se účastnili dva pachatelé, což zmenšuje jejich vlastní obohacení. Toto snížení podílu na uloupené částce umocňuje potřebu těchto pachatelů páchat v dohledné době další trestnou činnost, než by tomu bylo, pokud by byl na výši lupu zainteresován jen jeden z pachatelů. Tento aspekt je významný zejména proto, že v případě skutku pod bodem 1) představovala výše škody částku 189.700,- Kč, o níž se obvinění nepochybně rozdělili. V bodě 2) byla též oběma obviněnými po uplynutí více než devíti měsíců způsobena sice škoda vyšší, 937.039,09 Kč, avšak ani tato částka nemůže spojovat předmětný skutek s následujícím jednáním spáchaným dne 2. 3. 2006, protože uvedená přetržka je natolik dlouhá, že oba činy odděluje na samostatná trestná jednání. Tyto úvahy vycházejí i z toho, že přepadení banky vyžaduje určitou přípravu pro pachatele, avšak ani s ohledem na tuto okolnost, s přihlédnutím k charakteru přepadení nelze pokládat dobu devíti měsíců mezi prvním a druhým skutkem a dobu 5 měsíců mezi druhým a třetím skutkem, za dobu spojující tyto činy v jeden pokračující trestný čin.

Závěry soudů o tom, že nejsou dány okolnosti vyjádřené v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. pro naplnění pokračování v trestném činu, shledal Nejvyšší soud správnými.

S ohledem na to, že obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně uplatnil námitky i ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 4) jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák., je vhodné uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo bez povolení sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba.

Přechováváním je ve smyslu § 185 odst. 2 tr. zák. míněn jakýkoli způsob držení nebo nošení výbušniny, zbraně hromadně účinné nebo součástek, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba. Pachatel musí mít výbušniny, zbraně hromadně účinné nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, ve své moci, ale nemusí ji mít přímo u sebe, může ji mít např. zakopanou v zemi, uloženou v bankovní schránce apod. tak, aby mohl kdykoliv, kdy to bude považovat za vhodné, s touto podle své vlastní vůle nakládat.

Zákon u tohoto trestného činu předpokládá zavinění ve formě úmyslu, a proto je nutné zmínit, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Ve vztahu k obviněným vzneseným námitkám je vhodné poznamenat, že pokud obviněný namítal, že v jeho vozidle nalezenou výbušninu a rozbušky sám nepřechovával, resp. ani nevěděl, že se tam nalézají proto, že je tam sám nedal s tím, že uvedené vozidlo užívali i jeho kamarádi, jde v této části o námitky skutkové, protože nekorespondují s tím, co vyplývá ze skutkových zjištění, která jsou výsledkem provedeného dokazování. Obviněný výhradami o tom, že sám vozidlo neužíval, ale půjčoval ho svým kamarádům, uvádí jiná skutková zjištění, která však kromě uvedeného tvrzení obviněného z výsledků dokazování nevyplynula. Naopak pro správnost skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně svědčí okolnosti, za nichž podle obsahu spisu k nálezu výbušniny a rozbušek v automobilu patřícím obviněnému došlo. Je totiž potřeba s ohledem na protokol o provedení prohlídky jiných prostor (č. l. 284 spisu) připomenout, že tato prohlídka byla nařízena v souvislosti s potřebou objasnit okolnosti, za nichž došlo ke spáchání shora uvedených loupežných přepadení, a podle výsledků objasňování se nabízela možnost, že by ve vozidle obviněného mohly být věci, které by tato vloupání a účast obviněného na nich potvrdily. Obviněný byl o uvedeném úkonu vyrozuměn. Prohlídka vozidla se uskutečnila za jeho přítomnosti na ulici v místě trvalého bydliště obviněného.

Tyto skutečnosti prokazují správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že obviněný byl o všech uvedených postupech policie České republiky včas a řádně informován, a z toho, že se vozidlo nacházelo v místě bydliště obviněného. Je též zřejmé, že v době, kdy byly nalezeny v kufru tohoto vozidla předmětné výbušniny a rozbušky, měl obviněný automobil ve své moci a bylo vyvráceno, že jej v rozhodné době užíval některý z kamarádů obviněného. Podle fotodokumentace, která byla v rámci prohlídky předmětného vozidla pořízena (č. l. 285-287 spisu), je nepochybné, že výbušniny i rozbušky byly uloženy v pravé části kufru prohlíženého vozidla, v modré igelitové tašce, která byla na první pohled v tomto prostoru patrná.

Na základě těchto skutkových okolností je možné považovat za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nelze uvěřit obhajobě obviněného, že by vozidlo v době předcházející jeho prohlídce obviněný neměl bezprostředně ve svém užívání. Tyto okolnosti pak svědčí o tom, že byla prokázána vědomost obviněného, jednak o tom, že se ve vozidle nachází uvedená taška s výbušninami a rozbuškami, a jednak i s následkem z těchto skutečností vyplývajících, neboť obviněný prokazatelně neměl k držení těchto výbušnin a rozbušek potřebné povolení.

Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil i s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který na straně 24 zcela přiléhavě ke všem zjištěným skutečnostem vysvětlil, proč dospěl k závěru, že o trhavině a rozbuškách umístěných ve vozidle obviněný věděl, a že dané předměty ve svém vozidle přechovával v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud s odkazem na všechny shora uvedené souvislosti neshledal námitky obviněného obsažené v dovolání a podané v souladu s označeným dovolacím důvodem za opodstatněné, a proto toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně 5. listopadu 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 05. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-