JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1319/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedáním konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 50 To 115/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 137/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 T 137/2004, byl obviněný R. K. uznán vinným trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. K. uvedených trestných činů dopustil tím, že v P. dne 6. 9. 2004 v době kolem 22.00 hodin poblíž pěší lávky přes řeku Mži nedaleko od obchodního domu K. v L. ul. zavlekl na travnatý porost poškozenou V. Š., kde do ní strčil tak, že upadla na zem, poté si na ni klekl a přes její nesouhlas a prosby, aby svého jednání zanechal, jí vyhrnul tričko a svetr ke krku, levou rukou přidržoval její pravou ruku, druhou rukou si rozepnul kalhoty, onanoval, přičemž přitáhl pravou ruku poškozené ke svému přirození a požadoval po ní, aby mu „to udělala“, což poškozená odmítla, poté ejakuloval na horní část jejího těla a při útěku z místa činu odcizil poškozené tašku, která ležela vedle ní, obsahující mobilní telefon zn. Nokia 5110 v hodnotě 550,- Kč, průkazku MHD s měsíčním kuponem v hodnotě 350,- Kč, peněženku v hodnotě 20,- Kč bez finanční hotovosti, kosmetické potřeby v hodnotě 200,- Kč, doklady a klíče, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 9/2003, doručeným mu dne 8. 1. 2003, který nabyl právní moci dne 23. 1 2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, který dosud nevykonal.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. K. odvoláním, které bylo zaměřeno proti výroku vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 50 To 115/2006, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Ačkoliv výslovně neodkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které dovolání opírá, namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci; je tedy zjevné, že dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel popřel, že by se činu dopustil. Uvedl, že podle jeho názoru dívka, jež jde s mužem, kterého vidí prvně, za tmy k řece a ještě se s ním vede za ruku, musí nutně předpokládat, že s největší pravděpodobností „k něčemu dojde“, a soudy tento logický aspekt ve svých rozhodnutích zcela opomenuly. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou popsal průběh celé události tak, že čekal na poškozenou před restaurací U M., kde si celý den povídali o sexu, obdarovávali se vzájemnými dotyky a projevovali si náklonnost. Poté se procházeli městem, drželi se za ruce a nakonec se rozhodli zakončit večer oboustranným orálním sexem na nerušeném místě u řeky. Zpochybnil věrohodnost poškozené a soudům obou stupňů vytkl, že nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce jeho věrohodnosti. Argumentaci, že věrohodnost poškozené je umocněna znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, který potvrdil shodu DNA na těle a oděvu poškozené s DNA profilem nalezeným v bukalním stěru získaném od něj, označil za zcela irelevantní, neboť nikdy nepopíral, že ejakuloval na tělo poškozené. Zamítl-li odvolací soud podané odvolání, došlo podle něj k porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a aby rozhodl o jeho nevině ve vztahu k oběma trestným činům.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém zevrubném vyjádření k dovolání obviněného upozornil, že dovolaní nesplňuje náležitosti dovolání, neboť v rozporu s požadavky § 265f odst. 1 tr. ř. neobsahuje odkaz na některé z ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které by své dovolání opřel. Současně ale poznamenal, že obviněný zřejmě zamýšlel opřít dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čemuž nasvědčuje volná citace tohoto důvodu dovolání i obsah jeho námitek. Podle názoru státního zástupce však uplatněné námitky svou povahou neodpovídají požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž předkládá dovolacímu soudu vlastí verzi průběhu skutkového děje, vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily shromážděné důkazy, a argumentuje, že v jeho případě nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, která má ovšem výlučně procesně právní povahu; v podstatě tak namítl porušení procesních zásad zakotvených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což je v rozporu s hmotně právním charakterem deklarovaného dovolacího důvodu. Dodal, že námitky obviněného by mohly mít význam pouze v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními názory soudů obou stupňů; existence takového nesouladu ale nebyla zjištěna. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Plzeň-město a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Plzni. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost jeho výpovědi, ač právě ta byla podporována logickým aspektem vývoje událostí, a na základě jím předložené skutkové verze popřel vinu oběma trestnými činy, jimiž byl uznán vinným. Nesouhlasil se způsobem, jakým byla hodnocena věrohodnost výpovědi poškozené, biologické stopy zajištěné na těle a oděvu poškozené, a vyvozoval, že rozhodnutí soudů nerespektovala zásadu in dubio pro reo.

Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím na základě své vlastní skutkové verze (čekal na poškozenou před restaurací U M., kde si celý den povídali o sexu, obdarovávali se vzájemnými dotyky a projevovali si náklonnost a poté se procházeli městem, drželi se za ruce a nakonec se rozhodli zakončit večer oboustranným orálním sexem na nerušeném místě u řeky, přičemž poškozená musela předpokládat, že s největší pravděpodobností „k něčemu dojde“), se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (strana 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Přiléhavě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o výpověď poškozené V. Š., a vypořádaly se i s výhradou obviněného, jíž zpochybnil takový postup soudu prvního stupně, na základě něhož byl výrok o jeho vině opřen o výpověď poškozené, která byla v předchozím zprošťujícím rozsudku téhož soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2005 označena jako nepřesvědčivá. Soud prvního stupně vyložil, že - jsa vázán pokyny odvolacího soudu - doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie znalce PhDr. J. J. Ten na podkladě podrobného vyšetření poškozené dospěl k jednoznačnému závěru svědčícímu obecné i specifické věrohodnosti poškozené a vysvětlil též příčiny jistých pochybností o přesvědčivém vystupování poškozené v předchozí fázi řízení před soudem, tkvící v charakteristice osoby poškozené, která citlivě reaguje na psychickou zátěž. Soud jeho závěry nezpochybnil a vzal je za podklad svých úvah v procesu hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 31. October 2006