JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1315/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 222/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 105/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 20 T 105/2005, byl obviněný P. K. uznán vinným, že

„dne 28. 8. 2005 kolem 21:10 hod. řídil osobní vozidlo zn. Saab 93, na přímém úseku komunikace v blízkosti vrcholu horizontu při souvislém předjíždění soupravy nákladního vozidla VOLVO s návěsem a soupravy nákladního vozidla s cisternovým návěsem řidiče M. I., se střetl v levé části komunikace s protijedoucím osobním vozidlem zn. Peugeot 405 Combi řidiče M. Z., jehož vozidlo po střetu vyjelo vlevo mimo komunikaci ze směru jízdy obviněného, vozidlo Saab se dále bočně střetlo s předjížděným návěsem nákladní soupravy MAN a rovněž vyjelo vlevo mimo komunikaci, čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení § 4 písm. a, b) a ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při nehodě utrpěl sám obviněný zranění, jeho spolujezdkyně P. H., utrpěla pohmožděniny na těle, což si vyžádalo hospitalizaci na traumatologickém oddělení Krajské nemocnice P. od 28. 8. 2005 do 30. 8. 2005 s následnou dobou léčení nejméně 10 dnů, řidič vozidla Peugeot M. Z. utrpěl mnohočetná těžká zranění, kterým na místě nehody podlehl, jeho spolujezdkyně Z. V., utrpěla natržení sleziny, zlomeniny II. – IV. žebra vlevo, pohmoždění levé plíce, tržné rány na levé horní končetině, krvácení v moči, což si vyžádalo hospitalizaci na oddělení JIP Krajské nemocnice v P. od 28. 8. 2005 do 6. 9. 2005 a na interním oddělení téže nemocnice s dalším léčením, které bylo komplikováno akutní tubulární nekrózou ledvin, přičemž došlo k hmotné škodě na obou osobních vozidlech a návěsu soupravy nákladního vozidla MAN“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil jej podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let a podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 222/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, uložil podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody na 9 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s dohledem a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu stanovil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. M. J. dovoláním, v němž stanovil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle přesvědčení obviněného totiž soudy obou stupňů pochybily, jestliže zjištěný skutek právně posoudily jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Dovolatel vznesl zásadní výhrady vůči závěru soudů, že svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Namítl také, že soudy nerespektovaly zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 216/04. Za nesprávné pokládal to, že soudy nepřihlédly ke svědeckým výpovědím J. Z., P. H., L. J. a Z. V., které měly dokládat, že na vozidle zn. Peugeot řidiče M. Z. nesvítilo levé přední světlo, v důsledku čehož bylo uvedené vozidlo možno považovat za jednostopé vozidlo. Stejně tak prý soudy nezohlednily to, že to byl M. Z., kdo závažným způsobem porušil důležité povinnosti uložené mu zákonem č. 361/2000 Sb. [konkrétně v ustanovení § 3, § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. a), § 6 odst. 1 písm. a) a § 32 tohoto zákona], a to tím, že v předmětné době neměl řidičské oprávnění, nebyl připoután bezpečnostním pásem a jeho vozidlo zn. Peugeot nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo značně opotřebeno korozí, nemělo platnou STK a mělo rozdílné pneumatiky na přední a zadní nápravě, z nichž alespoň jedna měla sjetý vzorek pod povolenou hranici. Dodal, že vzhledem ke snížené intenzitě pravého světla na vozidle zn. Peugeot se mu zdálo, že uvedené vozidlo bylo vzdáleno více, než jak tomu bylo ve skutečnosti.

Z uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 222/2006, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 20 T 105/2005, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyšší státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření ze dne 11. 10. 2006 zařadil dovolání obviněného do kategorie zjevně neopodstatněných. Argumentoval tím, že soudy se všemi pochybeními na straně poškozeného M. Z., na něž obviněný v dovolání poukázal, pečlivě zabývaly a učinily správný skutkový závěr, že tato pochybení neměla na vznik dopravní nehody ani na její následky žádný vliv. Rozhodující skutečností, bez níž by škodlivý následek nenastal, tak podle názoru státního zástupce bylo právě nesprávné předjíždění obviněným, který při něm porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) [dále převážně jen „zákon č. 361/2000 Sb.“].

Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z pohledu uvedených východisek nebylo možno do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů zahrnout ty námitky obviněného, jimiž soudům obou stupňů v podstatě vytkl to, že dostatečně nepřihlédly ke všem okolnostem případu, tak jak vyplývaly ze svědeckých výpovědí v dovolání vyjmenovaných svědků, a že nerespektovaly zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obviněný v rozsahu těchto argumentů dovozoval, že k dopravní nehodě došlo v důsledku četných pochybení na straně poškozeného M. Z., který podle jeho názoru závažným způsobem porušil důležité povinnosti uložené mu zákonem č. 361/2000 Sb., a to tím, že řídil motorové vozidlo, ač neměl řidičské oprávnění, jeho vozidlo nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích (nesvítilo mu levé přední světlo, bylo značně opotřebeno korozí, nemělo platnou STK a mělo rozdílné pneumatiky na přední a zadní nápravě, z nichž alespoň jedna měla sjetý vzorek pod povolenou hranici).

Nejvyšší soud konstatoval, že takto formulované námitky jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tedy evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval chybnou právní kvalifikaci přisouzeného skutku. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, nehledě na to, že soudy obou stupňů na takto uplatněnou obhajobu obviněného v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě reagovaly a zevrubně vyložily, z jakých důvodů nelze opakovaným poukazům obviněného na částečnou poruchu osvětlení protijedoucího vozidla zn. Peugeot z hlediska jeho trestní odpovědnosti přitakat. Tyto závěry Nejvyšší soud pokládal za zcela přesvědčivé a v podrobnostech na ně odkazuje.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém dovolání taktéž uplatnil výhrady, které by deklarovaný důvod dovolání mohly založit. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je totiž významná otázka, zda byly znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. naplněny po stránce objektivní. Podle přesvědčení obviněného totiž nelze usuzovat na to, že by byla splněna podmínka porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona č. 361/2000 Sb.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodné.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené.

Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§ 5 písm. a), b) tr. zák.]. Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost nevědomá).

Pro posouzení, zda obviněný trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu v té jeho alternativě, které spočívají v tom, že pachatel jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a smrt proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky jmenovaného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. těžkých zranění poškozené Z. V. a smrti poškozeného M. Z., též jednání obviněného, které mělo evidentně povahu porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona č. 361/2000 Sb., a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a těžkým zraněním a smrtí jmenovaných poškozených.

Podstata jednání obviněného, jímž podle zjištění soudů obou stupňů porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), b) a § 17 odst. 5 písm. a), b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., záležela v tom, že se jako řidič osobního vozidla při souvislém předjíždění dvou souprav nákladních vozidel VOLVO a MAN s návěsy střetl v levé části komunikace s protijedoucím osobním vozidlem Peugeot 405 Combi řidiče M. Z.; v důsledku střetu vyjelo toto vozidlo poškozeného vlevo mimo komunikaci ze směru jízdy obviněného, jehož vozidlo se dále bočně střetlo s předjížděným návěsem nákladní soupravy MAN a rovněž vyjelo mimo komunikaci; při uvedené nehodě utrpěl zranění sám obviněný, jeho spolujezdkyně P. H. (ta utrpěla pohmožděniny na těle s následnou hospitalizací a dobou léčení nejméně 10 dnů), M. Z. (ten utrpěl mnohočetná těžká zranění, kterým na místě nehody podlehl) a jeho spolujezdkyně Z. V. (ta utrpěla natržení sleziny, zlomeniny II. – IV. žebra vlevo, pohmoždění levé plíce, tržné rány na levé horní končetině, krvácení v moči, což si vyžádalo hospitalizaci na oddělení JIP Krajské nemocnice v P. od 28. 8. 2005 do 6. 9. 2005 a na interním oddělení s dalším léčením, které bylo komplikováno akutní tubulární nekrózou ledvin); současně došlo k hmotné škodě na obou osobních vozidlech a návěsu soupravy nákladního vozidla MAN.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že se ztotožnil i se závěrem soudů obou stupňů, že nebylo nutné provádět další dokazování k otázce, zda by k usmrcení poškozeného M. Z. došlo i v případě, že by byl za jízdy připoután bezpečnostními pásy. Pokud totiž soudy zjistily, že k takřka čelnímu střetu shora označených osobních vozidel došlo na volném úseku vozovky, prakticky v plné (a v tomto úseku povolené) rychlosti obou protijedoucích vozidel, pak při součtu těchto rychlostí hrozila zcela reálně smrt osádkám obou vozidel. Fatální následek u jmenovaného poškozeného byl navíc způsoben i tím, že právě v místech, kde jako řidič vozidla seděl, došlo k největším deformacím vozidla, jak je zřejmé i z pořízené fotodokumentace (srov. zejména fotografie na č. 25 až 30 na č. l. 15 a 16 spisu).

Se zřetelem ke shora popsanému skutkovému stavu Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je přiléhavá. Soudy se otázkou porušení důležité povinnosti na straně obviněného zabývaly dostatečně a jejich závěry jsou do té míry přesvědčivé, že nevzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti; na naplnění tohoto formálního znaku usuzovaly právě ze způsobu, jakým obviněný předjížděl, a za jakých okolností.

Podle § 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění účinném do 14. 3. 2006 je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 17 odst. 5 řidič nesmí předjíždět a) nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, c) jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, vyhodnotil-li porušení těchto zákonných ustanovení ze strany obviněného jako porušení důležité povinnosti, která mu je uložena zákonem. Správný je rovněž závěr tohoto soudu, že právě v důsledku porušení těchto povinností obviněný zavinil střet s protijedoucím vozidlem, neboť předjížděl v době, kdy mu situace v silničním provozu neumožňovala bezpečné předjetí celé kolony a kdy skutečně svým způsobem jízdy ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, zejména pak řidiče protijedoucích vozidel, což mělo za následek střet s protijedoucím vozidlem Peugeot 405 Combi řidiče M. Z.

K problematice porušení důležité povinnosti se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil také odvolací soud. Uvedl, že zavinění nehody obviněným nemůže zpochybnit ani jeho poukaz na částečnou poruchu osvětlení protijedoucího vozidla. Sám obviněný totiž připustil, že viděl světlo v protisměru a rozměry komunikace v daném místě (dva jízdní pruhy, každý o šířce 3,4 metru) nedovolovaly bezpečné míjení ani s jednostopým vozidlem. Porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona jako řidiči motorového vozidla proto soud přiléhavě spatřoval zejména v riskantním způsobu předjíždění obviněného dvou rozměrných souprav nákladních vozidel s přívěsy v době, kdy se v protisměru přibližovalo jiné vozidlo a kdy byly nepříznivé viditelnostní podmínky. Konstatoval, že obviněný svým jednáním vyvolal nebezpečnou kolizní situaci a zavinil tak čelní střet s protijedoucím vozidlem, při němž jedna osoba zemřela a další utrpěla těžká zranění, přičemž s výjimkou určitého podílu nedostatečného osvětlení protijedoucího vozidla neměly další nedostatky na straně protijedoucího řidiče na průběh a následky předmětné dopravní nehody žádný dopad.

Jakkoliv za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. nelze mechanicky považovat jakékoliv porušení příslušného ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. řidičem motorového vozidla, v daném případě vzhledem k okolnostem již výše zdůrazněným nelze pochybovat o tom, že porušení shora citovaných ustanovení tohoto zákona obviněným podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. § 88 odst. 1 tr. zák.). Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že obviněný naplnil zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. i z materiálního hlediska.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat. Proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti usnesení o dovolání není opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný.

V Brně dne 31. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 31. October 2006