JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1307/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 3 To 229/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 166/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 11 T 166/2007, byl obviněný P. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:

„dne 9. 12. 2006 v době kolem 20:30 hod. v B. při jízdě tramvají na ulici C. vulgárně napadal cestující a fyzicky napadl J. N., kterého udeřil otevřenou dlaní do obličeje a ve svém neslušném chování pokračoval i po příjezdu hlídky Policie ČR, jejíž příslušníky verbálně urážel a dále se snažil strkat do zakročujícího policisty prap. M. S., kterému roztrhl zip na taktické vestě a dále se snažil napadnout dalšího cestujícího a M. P.“.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a podle § 202 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 3 To 229/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. L. P., Ph.D., dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) a j) tr. ř.

V úvodu svého podání dovolatel zrekapituloval obsah svého odvolání a zdůraznil, že nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který hodnotil otázky příslušející k posouzení pouze znalci a spekuloval, jakou měrou a čím byl (obviněný) intoxikován. Dále pak citoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že součástí právního posouzení je posouzení subjektu a subjektivní stránky jako komponent trestného činu, zejména z důvodu nepříčetnosti podle § 12 tr. zák., popř. možnosti privilegované trestnosti podle § 32 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud nemohl správně hodnotit subjekt ani subjektivní stránku právě vzhledem k tomu, že se dopouštěl spekulací v oblasti, jejíž posouzení náleží výhradně znalci.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že ačkoliv odvolací soud svým předchozím rozhodnutím ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 51/2008, zavázal soud prvního stupně určitým právním názorem a stanovil povinnost provést úkony a doplnění, nyní hodnotil dokazování soudu prvního stupně za dostatečné.

V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření uvedl, že dovolání obviněného přisvědčit nelze. Dovolatel sice deklaroval i důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., avšak v trestním řízení o uložení ochranného opatření rozhodováno nebylo a ani v důvodech dovolání není v tomto směru uvedena žádná argumentace. Domníval se tedy, že obviněný tento dovolací důvod uvedl pouze omylem.

Podstatu relevantních námitek obviněného spatřoval státní zástupce v tom, že krajský soud při rozhodování o stížnosti státního zástupce proti usnesení, jímž nalézací soud z hlavního líčení vrátil věc státnímu zástupci k došetření, vyslovil ve svém rozhodnutí závazný právní názor, který měl nalézací soud respektovat, čímž odvolací soud nepřípustně ovlivnil hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení. K této námitce, která odezněla již v rámci odvolání, však uvedl, že se k ní vyjádřil již soud druhého stupně na str. 2 napadeného usnesení, přičemž toto vyjádření se jeví jako logické a správné a není třeba je dále komentovat.

Pokud dovolatel tuto námitku spojil s požadavkem na rozšíření dokazování o znalecké posouzení jeho příčetnosti v době činu s poukazem na možné ovlivnění návykovými látkami (omamnými či psychotropními), státní zástupce uvedl, že o možnosti ovlivnění (obviněného) drogami hovořil pouze řidič tramvaje. Ostatní svědci včetně zakročujícího policisty jednoznačně hovořili o podnapilosti obviněného. Ale ani konstatování, zda byl obviněný opilý či ovlivněn požitými drogami, není pro právní posouzení věci rozhodující. Obviněný byl již v minulosti postižen pro trestnou činnost související se zneužíváním omamných a psychotropních látek (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 1 T 132/2003), proto lze předpokládat, že i kdyby byl v době činu ovlivněn požitou drogou, nestalo by se tak poprvé a musel tedy být srozuměn i s možností, že se tímto způsobem uvede do stavu nepříčetnosti; stejná úvaha platí pro ovlivnění požitým alkoholem, což je pouze jiný návykový prostředek s obdobnými účinky. Za takové situace ovšem podle názoru státního zástupce nepřipadá v úvahu aplikace ustanovení § 12 tr. zák., ale ani § 25 a § 32 odst. 1 tr. zák. K dovolatelem naznačovanému požadavku na opatření znaleckého posudku k otázce posouzení jeho příčetnosti poznamenal, že úspěšně navrhovat lze důkazy dostupné a realizovatelné, přičemž znalecké zkoumání uprchlého obviněného očividně možné není. Domníval se, že ve skutečnosti žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného nejsou na místě, a to především o nepříčetnosti pachatele v tom smyslu, jež by byl relevantní z hlediska podmínek jeho trestnosti pro skutek popsaný v odsuzujícím rozhodnutí.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, proto by k naplnění tohoto dovolacího důvodu mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru obviněného byly v předcházejícím řízení dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř., lze uzavřít, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v uvedené alternativě relevantně. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda námitky vztahující se k uvedeným dovolacím důvodům jsou opodstatněné či nikoliv.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ohledně tohoto dovolacího důvodu však obviněný žádné konkrétní argumenty nenamítl, navíc mu ani napadenými rozhodnutími žádné ochranné opatření uloženo nebylo. Proto Nejvyšší soud k tomuto důvodu dovolání nepřihlížel.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obviněný ve svém podání uplatnil některé námitky, jež Nejvyšší soud za relevantní považovat nemohl. Šlo především o výhrady, prostřednictvím kterých vyjadřoval nesouhlas s postupem soudů obou stupňů při dokazování a při hodnocení provedených důkazů. K takovým námitkám ovšem Nejvyšší soud z důvodů výše vyložených přihlížet nemohl. Naopak za relevantní považoval ty výhrady dovolatele, které se týkaly posouzení subjektu z hlediska jeho nepříčetnosti podle § 12 tr. zák., popř. privilegované trestnosti podle § 32 odst. 1 tr. zák. Shledal však, že takové výhrady nejsou opodstatněné. V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (ve znění zákona č. 343/2006 Sb., který byl v době projednávaného skutku účinný) spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Jde o trestný čin úmyslný. Z hlediska subjektu u něho není požadována žádná zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, postačí zde naplnění dvou základních znaků subjektu, a to dosažení věku patnácti let a příčetnosti.

Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám je vhodné citovat rovněž ustanovení § 12 tr. zák. – kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Krátkodobá duševní porucha může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Dokazováním je však třeba spolehlivě objasnit skutečnost, že si obviněný uvedený stav nezavinil sám. Zmenšenou příčetností podle § 25 tr. zák. se pak rozumí chorobný stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy výrazněji snížena schopnost pachatele rozpoznat své jednání. Problematika zmenšené příčetnosti se opírá o stejná kritéria jako nepříčetnost, liší se jen jejich intenzitou. Proto i v tomto případě bude pachatel trestně odpovědný, pokud si stav zmenšené příčetnosti přivodí sám vlivem návykové látky (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 115-117, 195-197).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Právě ze skutkové věty se podává, že obviněný „dne 9. 12. 2006 … při jízdě tramvají

... vulgárně napadal cestující a fyzicky napadl J. N., …, kterého udeřil otevřenou dlaní do obličeje a ve svém neslušném chování pokračoval i po příjezdu hlídky Policie ČR, jejíž příslušníky verbálně urážel a dále se snažil strkat do zakročujícího policisty prap. M. S., kterému roztrhl zip na taktické vestě a dále se snažil napadnout dalšího cestujícího a M. P., …“.

Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že obviněný krátce poté, co nastoupil do tramvaje, začal cestujícím vulgárně nadávat, řval na ně, byl agresivní a hlučný, měl vůči nim nevhodné poznámky; stejně tak se choval i k přivolaným policistům.

Většina svědků přitom obviněného vnímala jako osobu pod vlivem alkoholu. Svědek M. S. (zasahující policista) uvedl, že byl přivolán řidičem tramvaje s tím, že je uvnitř muž v podnapilém stavu a verbálně napadá spolucestující (str. 65, 66 trestního spisu). Sám svědek následně konstatoval, že sice nemůže vyloučit ani potvrdit, že by obviněný byl pod vlivem drog, ale že byl stoprocentně pod vlivem alkoholu, který z něj byl cítit (tamtéž). Totéž uvedla svědkyně M. P. na str. 67 („cítila jsem z něj alkohol, nejsem si jistá, zda byl pod vlivem drog, když promluvil, byl z něj cítit alkohol“). Také z žádosti o umístění do policejní cely je zřejmé, že obviněný byl do cely umístěn poté, co byl přivezen ze záchytné stanice, přičemž důvodem pro jeho umístění byla agresivita a podnapilost. Právě pro agresivitu dovolatele nebylo možné na záchytné stanici provést u něho dechovou zkoušku, lékařka však po orientačním vyšetření konstatovala, že není nutný trvalý lékařský dohled.

Především tato zjištění vedla soudy obou stupňů ke správnému závěru, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. jako pachatel trestně odpovědný. Obviněný nepochybně byl ovlivněn alkoholem, který byl z něho cítit, naopak nic nepotvrzovalo, že by měl být ovlivněn některou jinou návykovou látkou (ani výpověď řidiče tramvaje P. F. soudy takto nehodnotily). Ze svědecké výpovědi zasahujícího policisty M. S. naopak vyplynulo, že řidič tramvaje přivolal hlídku policie kvůli zjevně podnapilé osobě ohrožující cestující.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že pro posouzení dovolacích námitek ani nehraje roli, zda byl obviněný ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Podstatné je totiž zjištění, že se do stavu ovlivnění návykovou látkou, příp. do stavu zmenšené příčetnosti nebo nepříčetnosti uvedl zaviněně sám. V této souvislosti je významné zjištění soudů, že obviněný vzhledem ke svému věku a kriminální minulosti (rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 1 T 132/2003 byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák.) musel znát účinky alkoholu i jiných návykových látek na svoji osobu. Musel tedy být srozuměn i s možností, že se tímto způsobem přivede do stavu nepříčetnosti. Pak ovšem nepřipadala v úvahu aplikace § 12 tr. zák., ani § 25 a § 32 odst. 1 tr. zák., jak se toho dovolatel domáhal.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 30. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-