JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1303/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 To 702/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 76/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 4 T 76/2006, byl obviněný uznán vinným, že:

„dne 21. 9. 2005 kolem 21.00 hod. před domem v obci Ž., nejprve slovně napadl J. Z., kterou poté chytil pod krkem za svetr, shodil ji na zem, kde na ní klekl, čímž jí způsobil zhmoždění přední plochy pravého kolenního kloubu s podkožním krevním výronem a následně začal strkat do R. Z., který při ustupování před ním spadl, při napadání oběma poškozeným vyhrožoval fyzickou likvidací a podpálením domu“.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. a uložil mu podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou VZP ČR, odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 To 702/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

S tímto rozhodnutím obviněný (dále případně též „dovolatel“) nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. G. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v údajném nesprávném právním posouzení skutku. V souladu s uplatněnou obhajobou zopakoval, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností a měl za to, že se soud nevypořádal s jeho obhajobou a s předloženými důkazy. Dále namítl, že skutek nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů a rovněž nedošlo k naplnění materiální stránky souzeného skutku ve smyslu § 3 odst. 1, 4 tr. zák. Vyslovil přesvědčení, že se soud druhého stupně náležitě nezabýval otázkou zavinění a hodnocení míry společenské nebezpečnosti tvrzeného jednání, které mohlo být posouzeno pouze jako přestupek.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel tvrdil, že uložený trest je nezákonný, nepřiměřený a odporuje ustanovením § 23 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák. v návaznosti na § 3 odst. 4 tr. zák. a § 33 tr. zák.

Za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný označil tu skutečnost, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 To 702/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 4 T 76/2006, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

Nejprve je zapotřebí zmínit dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To obviněný učinil, neboť dále uplatnil dovolací důvody uvedené pod písm. g) a h) tohoto ustanovení. Je tak zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil relevantně.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z pohledu těchto východisek je zjevné, že obviněný zčásti uplatnil námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Námitky, které ostatně použil již v odvolacím řízení, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy (např. že neuvěřily jeho obhajobě a vadně vyhodnotily tvrzený průběh incidentu), a že v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění (např. se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích rodinných příslušníků poškozeného), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu bylo provedeno dokazování, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly tzv. právního posouzení skutku. Okruh těchto výhrad proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti je vhodné pro úplnost poznamenat, že ačkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (srov. strany 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 až 5 usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jí neuvěřily. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání musel odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Nesouhlasil totiž se závěry soudů, že shora popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, neboť není zřejmá forma zavinění, absentuje hodnocení míry společenské nebezpečnosti a zejména není dán materiální znak. Takové námitky Nejvyšší soud považoval za relevantně uplatněné; současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák.

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném ke dni 21. 9. 2005, kdy se jej měl dovolatel dopustit) spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad lidí. Nutno dodat, že v dané věci neměla žádný právní význam novela tohoto ustanovení provedená zákonem č. 343/2006 Sb. s účinností od 1. 10. 2006, kterou byl výčet protiprávních jednání pachatele rozšířen o rušení „přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání“.

Jedná se o trestný čin zařazený do hlavy páté trestního zákona, tedy takový, který chrání občanské soužití před jeho hrubým narušováním. Z jeho systematického začlenění do hlavy páté trestního zákona vyplývá, že objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.

Jednání pachatele trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají.

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ovšem nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností podle § 202 odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Na rozdíl od hrubé neslušnosti se jedná zpravidla o fyzické a psychické násilí, které je namířeno vůči osobám nebo věcem (o hrubé neslušnosti není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin výtržnictví v této alternativě neměl být obviněným spáchán).

Při posuzování činů výtržnické povahy je rovněž nutné z hlediska materiální stránky (srov. § 3 odst. 2, 4 tr. zák.) uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1212 až 1214, a přiměřeně též rozhodnutí č. 4/1976 a 1/1984 Sb. rozh. trest.).

Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obviněný jmenovaného trestného činu dopustil tím, že „se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti zejména tím, že napadl jiného“.

K posouzení jednání obviněného také jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. je nezbytné v obecné rovině uvést, že se jej dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je zde konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou újmou. Zda je někomu vyhrožováno jinou těžkou újmou, musí být hodnoceno jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným a jednak ke konkrétním okolnostem případu se zřetelem k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, čímž se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu zla, kterým je vyhrožováno. Výhrůžka musí být objektivně způsobilá vzbudit důvodnou obavu, není však nutné, aby důvodná obava byla v tom, komu bylo vyhrožováno, skutečně vzbuzena (k tomu srov. rozhodnutí č. 5/1979 Sb. rozh. trest.).

Z hlediska subjektivní stránky se u obou trestných činů vyžaduje úmysl.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Pohnutka (motiv) charakterizuje subjektivní stránku trestného činu a přichází v úvahu pouze u úmyslných trestných činů a má pro stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost podstatný význam. Bez zjištění pohnutky by byl skutkový základ rozhodnutí neúplný.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky jak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., tak i trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. naplňují.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání, které spočívalo v tom, že „dne 21. 9. 2005 kolem 21.00 hod. před domem v obci Ž., nejprve slovně napadl J. Z., kterou poté chytil pod krkem za svetr, shodil ji na zem, kde na ní klekl, čímž jí způsobil zhmoždění přední plochy pravého kolenního kloubu s podkožním krevním výronem a následně začal strkat do R. Z., který při ustupování před ním spadl, při napadání oběma poškozeným vyhrožoval fyzickou likvidací a podpálením domu“.

Soud prvého stupně při hodnocení důkazů neuvěřil verzi obviněného a v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 5 a 6) uvedl, že „Je nepochybné, že mezi obžalovaným a poškozenými došlo … k incidentu, a to jak slovnímu, tak i fyzickému. … soud výpověď obžalovaného posoudil jako nevěrohodnou a to z toho důvodu, že svoji obhajobu uplatnil teprve v řízení před soudem …Dalším důvodem … je to, že nezůstal na místě bezprostředně po incidentu poté, co poškozená zavolala policii. Naopak před policejním orgánem uprchnul … ze strany obžalovaného nešlo o první útok, neboť již předtím v červnu 2005 na poškozené v restauraci slovně útočil“. Zdůraznil, že „… oba poškození popsali incident s obžalovaným shodně, na svých tvrzeních setrvali i v konfrontaci s tvrzením obžalovaného. Navíc poškozená utrpěla poranění kolene, jak vyplývá ze zprávy ošetřující lékařky“.

Z uvedené citace je zřejmé, že soud prvého stupně se obhajobou obviněného zpochybňující závěr o jeho zavinění pečlivě zabýval. Především na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že obviněný „… jak po subjektivní tak po objektivní stránce naplnil všechny znaky jednak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., …v jednočinném souběhu naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. …“ (srov. stranu 6 jeho rozsudku).

Soud druhého stupně se s tímto závěrem v zásadě ztotožnil a konstatoval, že „Na základě správně zjištěného skutkového stavu pak soud prvního stupně nepochybil, když jednání obžalovaného kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. … V posuzovaném případě šlo zcela o konkrétní fyzické násilí, které bylo namířeno proti poškozené a jelikož na základě výtržnického jednání obžalovaného byla způsobena i drobná újma na zdraví, … i po materiální stránce byly zcela zjevně naplněny znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu. … útok obžalovaného na poškozenou gradoval a kromě ní fyzicky napadl i jejího manžela a rovněž pak není sporu o tom, že současně vyhrožoval usmrcením a jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo u poškozených vzbudit důvodnou obavu, čímž současně naplnil i znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., … “ (srov. stranu 4 jeho usnesení). V odůvodnění svého rozhodnutí také zdůraznil, že „… skutkové i právní závěry o vině napadeného rozsudku byly shledány správnými a v souladu se zákonem. … okresní soud správně posoudil všechny okolnosti případu …“ (srov. stranu 5 jeho usnesení).

Soudy obou stupňů se vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. i násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., včetně existence subjektivní stránky. Vystihly jak podstatu protiprávního jednání obviněného, tak i jeho zavinění. Nejvyšší soud jejich závěry v zásadě sdílí a má je za přiléhavé. Soudy ve skutkových zjištěních vyjádřily jak naplnění zákonného znaku „dopustil se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti zejména tím, že napadl jiného“ a „jinému vyhrožoval usmrcením a jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu“, tak ve vztahu k zavinění učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.

K další námitce dovolatele, že nenaplnil materiální znak jmenovaných trestných činů, je třeba uvést, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků, včetně hodnocení osoby pachatele.

Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak uvedených trestných činů, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že znaky materiální stránky trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. i násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., byly splněny.

Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah obou soudů, že jednání obviněného je třeba považovat za natolik závažné, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost uvedenými trestnými činy. Soudy své úvahy nezaměřily pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedených trestných činů, nýbrž důsledně přihlédly i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na opakovaný charakter jednání obviněného, neboť se nejednalo o první takový útok, ale obviněný se již v nedávné minulosti dopustil slovního napadání poškozených. Také z opisu rejstříku trestů vyplynulo, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen mj. pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. aj. V projednávané věci opakované agresivní jednání obviněného, doprovázené slovními i fyzickými útoky, evidentně dosáhlo potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a to vyššího nežli nepatrného.

Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvého stupně vytýkanými vadami netrpí. Soudy obou stupňů v souladu se zákonem vyložily

a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledaly naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty jak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., tak i trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.

Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel však žádné konkrétní námitky, v nichž by spatřoval naplnění uvedeného dovolacího důvodu, neuplatnil. V této části bylo tedy dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 22. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč