JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1300/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 10 To 91/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 136/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný T. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 10 T 136/2003, uznán vinným, že

„v době od 28. 11. 1999 do 23. 4. 2001 jako fyzická osoba – soukromý podnikatel podnikající pod označením T. B. – B. M., přebíral od soukromého podnikatele Ing. J. T. – T. T., dílem na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 1. 12. 1999, ve znění dodatku sjednaném dne 1. 4. 2000, textilní zboží, které měl podle ujednání jménem a na účet Ing. J. T. prodat a inkasované peníze odvést Ing. J. T., případně jmenovanému neprodané či reklamované zboží vrátit, část svěřeného zboží však prodal, ale utržené peníze použil pro vlastní potřebu, čímž Ing. J. T., způsobil škodu ve výši nejméně 329.612,40 Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 248 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. současně rozhodl o náhradě škody.

Odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 10 To 91/2006, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. F. K. a v obecné rovině jej vymezil důvody dovolání uvedenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V podrobnostech obviněný své dovolací argumenty zaměřil především do zjištění soudu ohledně výše způsobené škody. Uvedl, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, z nichž by bezpečně vyplývalo, zda se uvedený skutek stal, zda je v něm možno spatřovat trestný čin, zda se tohoto jednání dopustil právě on, z jaké pohnutky a v čem spočívala společenská nebezpečnost tohoto jednání (zde dovolatel poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 41/2001 a 9 To 177/2002). Soud podle jeho názoru postupoval při provádění důkazů takovým způsobem, že nemohl být zjištěn správně skutkový stav věci, a jsou tedy o něm důvodné pochybnosti.

Obviněný tvrdil, že mezi ním a poškozeným nikdy neexistoval žádný obchodně právní vztah, a proto není aplikace norem trestního práva případná. Ve shodě s předchozí obhajobou zopakoval, že ani v peněžním deníku ani v příslušných daňových přiznáních, která byla předložena ke znaleckému zkoumání, není vykázána částka, která je poškozeným nárokována jako škoda, která mu měla v důsledku jeho jednání vzniknout. Protože v peněžním deníku není zaznamenán ani žádný finanční schodek ani zde nejsou vykázány fakturované dodací listy, nemohlo podle něj dojít ke vzniku škody a on se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry. Soudy podle jeho přesvědčení chybně vycházely z obratu ve výši 501.393,- Kč, tak jak jej uvedl poškozený, ač tato částka nevyplývá z provedeného dokazování a je nesprávná (v další části dovolání obviněný podrobně rozvedl, z čeho tuto nesprávnost dovozoval), a zcela pominuly jeho vlastní výpočty, na jejichž základě dospěl k hodnotě realizovaného zboží ve výši 900.332,- Kč. Dovozoval, že nebyla provedena jakákoliv závěrečná inventura, neboť o jejím provedení nebyl učiněn žádný zápis, který by podepsaly obě strany. Zmínil, že vzorky (obviněný měl patrně na mysli vzorky zboží) byly používány při prodeji na dobírku jen v období od 1. 11. 1999 do 18. 4. 2000. Dále konstatoval, že dodací list ze dne 26. 9. 2000 podepsal sám proto, že toho dne provedl ve svém skladu inventuru soupisem zboží.

Obviněný poukázal na výpověď svědkyně P. K., která má potvrzovat, že poškozenému zboží vrátil, a nesouhlasil s tím, že soud tuto výpověď hodnotil jako nepřesvědčivou. Zdůraznil, že spolupráce mezi ním a poškozeným na základě smlouvy o zprostředkování nebyla nikdy ukončena, a vytkl, že se soudy nezabývaly jeho písemnými výzvami poškozenému k ukončení této obchodní spolupráce. Uvedl, že poškozený v účetnictví krátil odvody tržeb a uváděl náklady, které nebyly vyplaceny, že nebyl schopen zdokladovat přehled o vydaných fakturách, nezajišťoval objednané zboží pro sjednané zakázky, nevedl řádnou účetní evidenci, neplatil mu provize ze zaplaceného zboží a že nehradil náklady dopravy. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je údajně opřen pouze o tvrzení poškozeného, který však tím, že nevedl řádnou účetní evidenci a inventarizaci, zapříčinil právní nejistotu, jejímž důsledkem je teď nedůvodné odsouzení obviněného. V další části dovolání obviněný podrobně citoval závěry soudů obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí, s nimiž nesouhlasil, a obsáhle rozebral odpovědi znalce na soudem položené otázky, přičemž namítl, že znalec nebyl ani ve vypracovaném doplňku ke znaleckému posudku schopen označit a vyčíslit výši způsobené škody. Jedinou skutečně prokazatelnou částkou tak podle obviněného byla výše vyplacené provize za celé období v částce 8.535,60 Kč.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí (chybně uvedeno rozsudky) zrušil a podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. jeho trestní stíhání zastavil, případně aby postupoval podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jemuž bylo dovolání obviněného předloženo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 3. 10. 2006 uvedl, že obviněný svými argumenty nenaplnil ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů a že oporu v podaném dovolání nemá ani jeho návrh na zastavení trestního stíhání, který nebyl nikterak odůvodněn.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce zaujal názor, že dovolatel nevznesl žádnou námitku, z níž by bylo lze usuzovat, v čem tuto vadu spatřoval, a proto podané dovolání v tomto směru hodnotil jako podané z jiného než tohoto zákonného dovolacího důvodu.

Ani ve vztahu k důvodu dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podle státního zástupce neuplatnil žádná tvrzení, jež by svědčila o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I v pasáži, kde se argumentace obviněného takovému důvodu blíží, je dovolání vystavěno na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly ve věci činné soudy, a dovolatel tak vznesl výhrady nikoli hmotně právní, nýbrž skutkové povahy, které k naplnění tohoto důvodu dovolání nepostačují. Státní zástupce poznamenal, že ke skutkovým námitkám vtěleným do dovolání se dostatečně podrobně vyjádřil soud druhého stupně a s jeho závěry lze bez výhrad souhlasit. Za nepřípustné ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. označil ty námitky obviněného, jimiž napadl konkrétní výroky z odůvodnění rozhodnutí nalézacího či odvolacího soudu.

Státní zástupce shrnul, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou konkrétní vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil výslovný souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Při posuzování otázky, zda dovolání obviněného splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že návrh, jenž obviněný učinil v petitu svého dovolání, není zcela jednoznačný; navrhl totiž zastavení svého trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Obviněný tak patrně přehlédl, že se jedná o důvod nepřípustnosti trestního stíhání, který je dán tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nehledě na to, že ve svém dovolání tento návrh žádným způsobem neodůvodnil a není tak zřejmé, na podkladě jakých skutečností na nepřípustnost svého trestního stíhání usuzoval a z jakých důvodů tento návrh uplatnil.

Jelikož se však nejedná o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání uvedených v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., jež by opravňovala k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a s ohledem na to, že návrhem dovolatele na konkrétní rozhodnutí není dovolací soud nikterak vázán a tento návrh nemá žádný dopad na rozsah jeho případné přezkumné povinnosti, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného požadavkům stran jeho obsahových náležitostí, jak jsou uvedeny v citovaném ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., v zásadě vyhovuje.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V mezích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých argumentů brojil výlučně proti způsobu a rozsahu vedení dokazování, hodnocení důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů – a to zejména pokud jde o výši způsobené škody. Do této kategorie námitek patří ta jeho tvrzení, namítl-li, že soud neprovedl dokazování v takovém rozsahu, aby bylo možno s jistotou určit, že se předmětný skutek skutečně stal, že naplňuje znaky trestného činu, že vykazuje požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti a že jej spáchal obviněný, či pokud tvrdil, že soudem zjištěnou výši škody nelze akceptovat, neboť tato částka nemá oporu ani v peněžním deníku či v příslušných daňových přiznáních, ale ani ve vypracovaném znaleckém posudku. Za nesprávné obviněný pokládal, že soud v tomto ohledu vycházel především z údajů poškozeného, které jsou však chybné, nehledě na to, že poškozený nevedl řádně účetní evidenci ani inventarizaci, neplatil mu provize ze zaplaceného zboží ani nehradil náklady dopravy. Stejný charakter mají též výhrady obviněného, jimiž namítl, že spolupráce mezi ním a poškozeným, jež byla založena smlouvou o zprostředkování, nebyla nikdy ukončena, a že soud nepřihlédl tomu, že poškozenému opakovaně zaslal písemné výzvy k ukončení spolupráce a vrátil mu zboží (což má potvrzovat i svědkyně P. K., jejíž výpovědi soud neopodstatněně neuvěřil).

Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že se obviněný přisouzeného jednání dopustil, soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

S poukazem na formulaci ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na ty argumenty obviněného, jimiž obsáhle zpochybnil rozsah, přesvědčivost a důkazní podloženost úvah soudů obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Dalším důvodem dovolání, pro který obviněný své dovolání podal, byl ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud konstatoval, že ač jej obviněný ve svém dovolání výslovně uplatnil, v dalším textu tohoto mimořádného opravného prostředku jej nikterak blíže nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které jej měly naplňovat.

Z obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl dovoláním napadeným rozhodnutím z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zabývat.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 31. October 2006