JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1294/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 55 To 122/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 150/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 55 To 122/2006, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 2 T 150/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 2 T 150/2005, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl podle § 221 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně částku 2.913,- Kč.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 55 To 122/2006, odvolání podané obviněným proti citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl.

Toto usnesení odvolacího soudu obviněný M. K. napadl prostřednictvím obhájce Mgr. P. P. dovoláním opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jednání, které je v předmětné věci posuzováno, nemůže být trestným činem výtržnictví ani trestným činem ublížení na zdraví. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví obviněný uvedl, že výtržností může být jen jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, avšak ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přípustném, je nutně výtržností podle § 202 odst. 1 tr. zák. Čin, jehož se dopustil, bylo nutné na podkladě této zásady posuzovat a mělo být především hodnoceno, že k činu došlo v podniku, který je znám svou špatnou pověstí. S přihlédnutím k této skutečnosti a při posouzení dalších okolností, které bylo nutné hodnotit v jeho prospěch, nebylo možné, pro nedostatky v materiální stránce dojít k závěru o naplnění znaků tohoto trestného činu. U trestného činu ublížení na zdraví vytkl nedostatky při hodnocení okolností určujících znak „ublížení na zdraví“ a vyslovil pochybnosti, zda provedenými důkazy byla prokázána taková porucha zdraví, která poškozenému ztěžovala obvyklý způsob života nebo ho omezovala v běžných činnostech, jež by poškozený pociťoval tíživě. Zranění poškozeného J. H. vyvolává pochybnosti zejména proto, že poškozený ve své výpovědi uvedl, že v době pracovní neschopnosti nebyl žádným způsobem omezen na svém obvyklém způsobu života, neměl výraznější potíže s viděním. Cítil se divně, neboť neměl ještě nikdy nateklé oko. Obviněný též namítl nedostatky ve vztahu k subjektivní stránce tohoto trestného činu, a vyjádřil, že nejednal úmyslně, ale v afektu způsobeném otřesem mozku, který předtím utrpěl. Ze všech těchto důvodů použitou právní kvalifikaci u obou trestných činů považoval za nesprávnou, protože jde o přestupek proti občanskému soužití.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle § 265k tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 265m tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci zrušil a aby ho zprostil obžaloby.

K dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve shrnula předchozí řízení, poukázala na obsah podaného dovolání a vyjádřila, že ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. Poukázala na zjištění učiněné soudem prvního stupně, podle něhož obviněný reagoval na poškozeného za situace, kdy již sám byl svévolně napaden jiným občanem, což je okolnost, jíž nebyla věnována pozornost. Zdůraznila též, že při porovnání zásad, jimiž se musí řídit výklad ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., a zjištěného skutku, je na místě závěr, že tento skutek zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle citovaného ustanovení nevykazuje. Pokud jde o újmu na zdraví, kterou utrpěl poškozený, ze skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku jednoznačně nevyplývá, že jde o zranění takové intenzity a rozsahu, které jsou vyžadovány v případě trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák. a bylo nutné zkoumat, zda se obviněný nedopustil jen přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného M. K., rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 věta druhá tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. a zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 122/2006, ze dne 4. 4. 2006, jakož i rozsudek Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 2 T 150/2005, ze dne 4. 1. 2006, a aby tak učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Při posuzování otázky, zda uplatněný dovolací důvod dopadá na zákonem vymezené podmínky, Nejvyšší soud shledal, že dovolatel v souladu s ním uplatnil námitky směřující proti nesprávné právní kvalifikaci trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. vytknutím nedostatků v subjektivní a materiální stránce u obou těchto trestných činů. Takto podané dovolání Nejvyšší soud posoudil jako opodstatněné, a protože neshledal důvody proto, aby ho odmítl, ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že je důvodné, neboť soud prvního stupně ani odvolací soud dostatečně neuvážily a neposoudily všechny skutečnosti významné z hlediska formálních i materiálních znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.

K výhradám, které obviněný v rámci svého dovolání vznesl ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., je nutné vycházet z toho, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se obviněný činu, který mu je kladen za vinu dopustil tím, že „dne 12. 6. 2005 v době od 02.00 hodin až 02.30 hodin, v podnapilém stavu, v baru v době provozu baru, ve kterém probíhala diskotéka, poté, co došlo k potyčce mezi ním a M. M., při které oba spadli na zem a při které došlo k poranění M. K., když mu pořadatelská služba zabraňovala v dalším napadání M. M. a vyváděla ho ven z baru, tak na chodbě baru udeřil pěstí do hlavy člena pořadatelské služby J. H., kterému tak způsobil tržnou ránu obočí nad levým okem a rozsáhlý hematom oka, což si vyžádalo lékařské ošetření a léčení v pracovní neschopnosti do 19. 6. 2005“.

Jestliže obviněný ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví vytýkal napadeným rozhodnutím, že v nich soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost povaze a závažnosti zranění, které poškozený utrpěl, je potřeba obviněnému v tomto směru přisvědčit.

Ze stručného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze k této otázce zjistit, že tento soud pro závěr o naplnění znaku „ublížení na zdraví“ uvedeného trestného činu vycházel jednak z lékařské zprávy, z výpovědi obviněného a též ze svědecké výpovědi svědkyně MUDr. J. S., z nichž zjistil, že zranění „bylo závažnějšího charakteru, poškozený byl v souvislosti s tímto zraněním otřesen, nebyl schopen pracovat a pracovní neschopnost byla nezbytná po dobu léčení v trvání nejméně osmi dnů“ (strana 5 rozsudku).

Odvolací soud k tomuto závěru soudu prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 3 uvedl, že „zranění poškozeného J. H. bylo vyhodnoceno správně jako lehká újma na zdraví“.

S ohledem na obsah spisu a tato stručná odůvodnění jsou uvedené závěry nepřesvědčivé a vzbuzující pochybnosti především proto, že ani jeden z těchto soudů nevzal do úvahy všechny skutečnosti, které k této právní okolnosti byly provedeným dokazováním zjištěny, nebo by mohly být objasněny. Nebyla tudíž brána do úvahy všechna hlediska, z nichž je otázku, zda se jednalo o „újmu na zdraví“ ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., nutné posuzovat.

Nejvyšší soud především poukazuje na obsah lékařské zprávy (č. l. 29 spisu) zpracované MUDr. J. S., na níž prozatím nebyla soudy zaměřena pozornost, v níž je zaznamenáno, že poškozený J. H. utrpěl ránu pěstí do levého oka, pracovní neschopnost léčení tohoto zranění trvala od 13. 6. do 19. 6. 2005. Poškozený byl po ošetření na chirurgické ambulanci, kde byla provedena sutura rány obočí, pro rozsáhlý hematom oka odeslán na oční oddělení, kde se neprokázalo krvácení do sklivce, na které bylo podezření. Pracovní neschopnost pro bolesti hlavy a tlak v levém oku byla vymezena na dobu jednoho týdne. Při výpovědi u hlavního líčení MUDr. J. S. (č. l. 103) dodala, že kromě takto popsaného zranění poškozeného nic jiného v jeho zdravotním stavu nebylo zjištěno. Velikost hematomu nedokázala určit. Délku pracovní neschopnosti na 8 dní vymezila s ohledem na obavu z infekce, protože se jedná o osobu, která manuálně pracuje. K žádným komplikacím nedošlo. K subjektivním potížím poškozeného na tlak v oku a bolest hlavy sdělila, že souvisejí s úrazem.

Přestože soud prvního stupně tato zjištění učinil, otázku, jak dalece byl poškozený v důsledku uvedeného zranění omezen v obvyklém způsobu života neřešil dostatečně zodpovědně, ač má zásadní význam pro určení charakteru způsobeného zranění z hlediska ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák. Nelze proto objektivně stanovit, v jaké míře a po jakou dobu se jednotlivé zdravotní potíže u poškozeného skutečně projevovaly, jak jej zjištěné zdravotní potíže omezovaly a v jakém rozsahu jimi byl poškozený ovlivňován ve své běžné činnosti. Ve vztahu k možné infekci předpokládané MUDr. J. S. nebylo též vysvětleno, jak byla rána po sešití dále ošetřena, či po jak dlouhou dobu trvala bolestivost tohoto zranění, zda poškozeného sužovala celou dobu pracovní neschopnosti nebo byla kratšího trvání a jak byla výrazná, a jak v běžném životě tyto projevy zranění poškozeného omezovaly.

Nejvyšší soud v této souvislosti shledal, že v napadených rozhodnutích nebyly brány do úvahy obecné zásady, podle nichž je nutné posuzovat otázku charakteru způsobeného zranění. Oba soudy tak nehodnotily zjištěné skutečnosti ve vztahu k tomu, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Neuvážily, že nestačí například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod. Za ublížení na zdraví lze pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti, nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Je z těchto důvodů vhodné připomenout, že ublížení na zdraví je tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déletrvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo. Soudy nepřihlížely k tomu, že i když je při posuzování pojmu ublížení na zdraví pracovní neschopnost důležitým kritériem, není hlediskem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální. Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchu zdraví bylo možno již považovat za ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). K tomu je nutné zmínit, že za ublížení na zdraví se pokládá porucha zdraví poškozeného, která mu ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo 7 dnů. Potřebná míra narušení života poškozeného a vážnost jeho obtíží byla hodnocena také ve vztahu k době, po kterou trvaly (srov. rozhodnutí č. 16/19986 Sb. rozh. tr.).

Jak z obsah napadených rozhodnutí plyne, soudy obou stupňů zjištěné okolnosti v souladu s těmito zásadami nehodnotily, a proto otázka, zda poškozený byl po celou dobu pracovní neschopnosti stanovené na 8 dnů omezen v obvyklém způsobu života, zůstala neobjasněna. Nelze totiž zaměňovat „délku omezení v obvyklém způsobu života“ s délkou pracovní neschopnosti, a protože v projednávané trestní věci se soudy omezily toliko na určení doby pracovní neschopnosti a nezkoumaly, zda po celé její trvání byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, došlo ke zpochybnění závěru o existenci formálního znaku „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Za situace, kdy pracovní neschopnost trvala 8 dní, což je doba, která hraničí s minimální délkou omezení v obvyklém způsobu života, nebylo najisto určeno, zda byl naplněn uvedený formální znak uvedeného trestného činu, či zda jde toliko o přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990. Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších právních předpisů.

Nejvyšší soud na základě těchto zjištění též shledal, že ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním jednoznačně nevyplývá, že jde o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (přiměřeně srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. T-511, sv. 22, roč. 2003).

Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., proti němuž obviněný též brojil, je potřeba uvést, že ho spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů (jde o znění platné v době činu, tedy přede dnem 1. 10. 2006, kdy nabyla účinnosti novela provedená zák. č. 343/2006 Sb., která ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. není pro obviněného příznivější).

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že okresní soud považoval uvedený trestný čin za spáchaný tím, že obviněný se „veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného“.

Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že tento soud jednání obviněného považoval za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. proto, že fyzicky napadl poškozeného a že k tomu došlo veřejně, resp. na místě veřejnosti přístupném, což odůvodnil v zásadě okolnostmi, majícími vztah především ke skutečnostem, za nichž došlo ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., aniž by se v potřebné míře předmětnou právní kvalifikací zabýval (jen stručně objasnil znak „veřejně“ a „na místě veřejnosti přípustném“, proti nimž však v dovolání nejsou vznášeny výhrady).

Soudy obou stupňů tudíž nehodnotily okolnosti významné pro posouzení znaku „výtržnosti“. Neuvážily jednak celkovou intenzitu a charakter činu a ze všech hledisek i průběh útoku především se zřetelem na to, že v první fázi, při níž došlo ke konfliktu se svědkem M. M., vyprovokovaným tímto svědkem, který bezdůvodně obviněného udeřil do obličeje a způsobil mu zranění, nebylo žádné zavinění obviněného shledáno. Soudy přitom kladly velký důraz na to, že se obviněný nemohl smířit s tím, že mu bylo bezdůvodně způsobeno zranění a snažil se ke svědkovi M. M. dostat, aby si, jak sám uvedl, incident se svědkem M. M. vyřídil. Tím však zdůraznily jen část průběhu celého děje, především vzniklý následek, aniž by ve vztahu ke všem skutečnostem, za nichž byl čin spáchán, celou situaci hodnotily se zřetelem ke všem dalším zákonným znakům uvedeného trestného činu. Zejména v důsledku toho nebyla v patřičné souvislosti ani zjišťována pohnutka činu. Ve vztahu k tomu je potřeba uvést, že když soudy na vzniklý následek poukázaly, nebyla mu věnována potřebná pozornost, neboť byla zmiňována toliko vysoká razance útoku. Závěr, že poranění bylo vážnější, nebyl učiněn s ohledem na všechna podstatná zjištění, ale soudy ho učinily jen na základě úvahy, kterou dostatečně neobjasnily, a nelze bez dalšího vyhodnocení toto zranění spočívající v roztrženém obočí a hematomu, bez dalšího vysvětlení označovat za vážnější zranění, neboť jde o újmu na zdraví, která pro svou nepříliš velkou závažnost obviněného, alespoň podle dosavadních výsledků dokazování, výrazněji na obvyklém způsobu života neomezovala.

Soudy nebraly dostatečně do úvahy ani to, že každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. Výtržnost na rozdíl od hrubé neslušnosti spočívá zpravidla v takovém násilném jednání, jakým je bezdůvodné napadání personálu restaurací, vyhrožování zlým nakládáním, v rušení průběhu taneční zábavy, v hrubém rušení nočního klidu (viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), což jsou okolnosti, které se v daném případě dovodit též nedají, neboť obviněný se sice bránil zákroku pořadatelské služby, ale to neznamená, že takové jednání sám vyprovokoval, když naopak byl vyváděn spíše preventivně, ještě před tím, než se mohl se svědkem M. M. dostat do kontaktu. Soudy též nedbaly na to, že výtržností ve smyslu § 202 tr. zák. je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). O takto požadované okolnosti se v daném případě rovněž nejednalo, neboť i když obviněný vzdoroval členům pořadatelské služby a bránil se tomu, aby byl odváděn z prostor baru, nebylo toto jeho jednání hodnoceno s přihlédnutím k tomu, že byl již sám zraněný na hlavě a posléze u něj byl konstatován otřes mozku.

Dostatečně soudy též neuvážily ve vztahu ke všem zmíněným zjištěním, že předmětem ochrany u předmětného trestného činu primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 19, roč. 2003, č. T-448).

Při zjištění uvedených nedostatků týkajících se formálních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že nebyla dostatečná pozornost věnována ani subjektivní stránce a v této souvislosti považuje za vhodné v obecné rovině uvést, že jde o trestný čin úmyslný a tudíž bylo nutné zkoumat, zda ve vztahu k němu obviněný jednal v úmyslu přímém nebo nepřímém, a z čeho je, s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, takový závěr možné učinit. Je tak nutné připomenout, že ve smyslu § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Vhodné je také uvést, že zavinění ve formě úmyslu (i nedbalosti) vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Ve vztahu ke způsobu, jakým se především soud prvního stupně, na nějž navázal i odvolací soud, s otázkou subjektivní stránky u trestného činu výtržnictví vypořádal, se nelze spokojit s tím, pokud jen uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6), že „i když byl obviněný napaden a zraněn další osobou, celé jeho jednání, za které je projednáván, již nemělo charakter nutné obrany, nýbrž nepochybně odvety a pomsty, takže musel být nejméně srozuměn s tím, že pokud se takového jednání dopouští, dopouští se obou trestných činů popsaných výše“. Takto vyjádřený závěr dostatečně nepostihuje to, že při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Takový přístup ze strany obou soudů však není patrný a posouzení otázky zavinění ve vztahu k trestnému činu výtržnictví pomíjí okolnosti, které již byly obecně zmíněny, především to, jak dalece obviněný tím, že se bránil (byť zčásti i násilným projevem, pokud člena pořadatelské služby J. H. udeřil do hlavy), byl srozuměn s tím, že se dopouští výtržnosti a že tímto svým jednáním směřoval právě k tomu, aby narušil občanské soužití.

Protože tyto okolnosti v naznačeném směru prozatím ze všech souvislostí nebyly posuzovány, vyvolává i právní kvalifikace jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. pochybnosti.

Pokud jde o další námitku obviněného týkající se stupně společenské nebezpečnosti projednávaného činu, je nutné vycházet z ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák., podle něhož je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný.

Ve vztahu k hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., je třeba rovněž uvést, že podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Jak vyplývá z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto se materiálním znakem sice zabývaly, ale pouze okrajově a nezhodnotily opět všechny okolnosti činu, tak jak ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. ukládá, a nepřihlížely při jejím stanovení ke všem zjištěným skutečnostem.

Soud prvního stupně, který stupeň společenské nebezpečnosti činu hodnotil na straně 5 svého rozhodnutí, zdůraznil, že ve vztahu k oběma trestným činům dovodil materiální znak ze skutečnosti, že jednání trvalo delší dobu, obviněný zcela zjevně jednal ve snaze o tzv. odvetu a pomstu, ve které mu bylo zabráněno zásahem celkem tří mužů. V takovém chování obviněného soud prvního stupně neshledal zkratkovité nebo kratší dobu trvající jednání, a přihlédl k tíži obviněného i k razanci úderu, který zasadil poškozenému, a razanci úderu vyhodnotil i z toho, že svědkovi H. bylo způsobeno závažnější zranění.

Soud druhého stupně takto ne příliš výstižné a vyčerpávající zdůvodnění nalézacího soudu dále nerozvedl, v celém rozsahu se s tímto odůvodněním ztotožnil a plně na něj odkázal.

Nejvyšší soud se neztotožnil s tím, že v případě trestného činu ublížení na zdraví, i u trestného činu výtržnictví obviněný spáchal čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný, neboť v této souvislosti soudy nezkoumaly, že obviněný čin spáchal za okolností, kdy sám byl zraněn, utrpěl otřes mozku a silně krvácel. V tomto směru jde nepochybně o okolnost, kterou bylo nutné hodnotit výrazně ve prospěch obviněného, jak i to, že mu uvedené zranění bezdůvodně způsobila jiná osoba dříve, než se sám činu, jež mu je kladen za vinu dopustil. Nelze odhlédnout ani od toho, že obviněný se sám do této doby žádného negativního jednání nedopustil a že impulsem k dalšímu vývoji událostí bylo právě ono nevhodné chování svědka M. M. Hodnoceno ve prospěch obviněného mělo být i to, že pořadateli byl vyveden ven, aniž by k tomu sám zavdal příčinu a to, že k napadení poškozeného J. H. došlo za okolností, kdy se obviněný snažil tomuto zásahu pořadatelů vymanit, v čemž spočívala také pohnutka obviněného, jíž se ovšem v této rovině ani jeden ze soudů nevěnoval. Rovněž se soudy nezabývaly ani osobou pachatele nepřihlížely v jeho prospěch k jeho morální zachovalosti ani tím, že obvykle bar (diskotéku) nenavštěvoval a v projednávaném případě se tak stalo výjimečně. Okolnosti k jeho osobě zjištěné mohou též svědčit v jeho prospěch.

Ze všech doposud popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 55 To 122/2006, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 2 T 150/2005, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Šumperku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného M. K. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat.

V tomto novém řízení bude zkoumat otázku, zda je dán znak ublížení na zdraví, pro což bude nutné znovu vyslechnout poškozeného J. H. a jeho výslech zaměřit na podrobné popsání charakteru zranění, jak jej toto omezovalo v obvyklém způsobu života ze všech shora rozvedených hledisek. Nutné bude též posuzovat, jaké zaměstnání poškozený vykonává, aby byl ověřen závěr učiněný lékařkou MUDr. J. S. ohledně nebezpečí hrozící infekce z důvodů prašného prostředí. Za tím účelem bude vhodné si vyžádat zprávu od zaměstnavatele poškozeného, v níž by byly pracovní podmínky a druh práce, který obviněný vykonává, charakterizovány. Pokud toto doplnění dokazování nepovede k dostatečnému závěru o tom, jak byl obviněný ve způsobu obvyklého života uvedeným zraněním fakticky omezen, nezbude než ve smyslu § 105 tr. ř. přibrat znalce z oboru zdravotnictví, který by všechny potřebné otázky, jež bude třeba znát, posoudil a zodpověděl. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, přičemž však závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, tedy o tom, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví jako trestného činu, je právním závěrem, který přísluší učinit soudu po zhodnocení všech rozhodných kritérií, včetně jednoznačného objasnění doby léčení či pracovní neschopnosti u poškozeného.

Na podkladě pečlivého posouzení všech zjištěných skutečností a jejich podrobným rozvážením ve shora naznačeném směru, bude na soudu, aby odstranil pochybnosti vztahující se zejména k nedostatečně řešené materiální stránce a poté znovu posoudil, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., o nichž jsou za současného stavu věci založeného na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí vážné pochybnosti, jak je dovolací soud shora vyslovil, anebo zda obviněný spáchal některý z těmto činům korespondujících přestupků proti veřejnému pořádku podle § 47 a § 48 nebo přestupků proti občanskému soužití podle § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 25. October 2006