JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1285/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání obviněného J. G., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 To 226/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 10 T 73/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 10 T 73/2005, byl obviněný uznán vinným, že:

„dne 12. 7. 2004 v P., jako ředitel pobočky společnosti G. T., a. s., vystavil fakturu na dodávku cigaret v celkové hodnotě 172.322,- Kč se splatností 16. 7. 2004, kterou sám vyskladnil na základě vychystávacího listu ze dne 9. 7. 2004 pravděpodobně v tento den s tím, že tato má být dodána do skladu Velkoobchodu Č. – Z. ve S., přičemž Velkoobchod Č. – Z. uvedenou dodávku zboží nikdy nepřevzal, ani takovou objednávku zboží neučinil a s touto dodávkou cigaret naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené společnosti G. T., a. s., způsobil škodu ve výši 172.322,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle § 147 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti, jejímž předmětem činnosti je koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, reklamní činnost, vydavatelská činnost, truhlářství a textilní výroba a též funkce spojené s výkonem hmotné odpovědnosti na dobu tří let. Současně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 2 T 6/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 6 To 195/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti G. T., a. s., částku 172.322, Kč.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 To 226/2007, rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. L. H. dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V obsáhlém podání dovolatel namítl, že řízení předcházející napadenému usnesení je zatíženo řadou podstatných vad. Měl za to, že byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby. Vyslovil přesvědčení, že v důsledku těchto vad soud nesprávně posoudil, zda ke skutku vůbec došlo a zda se jednalo o trestný čin. Rozsudek soudu prvého stupně měl za nesprávný a do určité míry i v rozporu s provedenými důkazy. Soud se prý nevypořádal s jeho obhajobou, s předloženými důkazy a důkazními návrhy, čímž mělo dojít k porušení základní zásady trestního řízení.

Za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný označil tu skutečnost, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku, přičemž pro takové rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. (správně měl být citován § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).

Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v údajném nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V souladu s uplatněnou obhajobou zdůraznil, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností a zopakoval své odvolací námitky. Zpochybnil učiněná skutková zjištění, rozsah provedeného dokazování a domáhal se příznivějšího právního posouzení spáchaného skutku. Trestní stíhání označil za účelové a vedené se záměrem zdiskreditovat jeho osobu. Domníval se, že soud nerespektoval základní zásady trestního práva, a to zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo „in dubio pro reo“. Dále namítl, že došlo k nepřiměřenému rozšiřování trestně právní represe na obchodní vztahy, neboť poškozený měl možnost domáhat se úhrady kupní ceny soudní cestou.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Vzhledem k uvedenému dovolatel také požádal, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 To 226/2007, a rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 10 T 73/2005.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a upozornil, že v dané věci je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, avšak opožděně.

Státní zástupce připomenul, že usnesení soudu druhého stupně bylo tehdejšímu obhájci obviněného JUDr. L. R. doručeno dne 17. 10. 2007; obviněnému bylo doručováno poštou do vlastních rukou, a to nejdříve na adresu P., Ž., odkud se zásilka vrátila zpět s tím, že se adresát odstěhoval. Poté bylo rozhodnutí zasláno na adresu P., M., s možností uložení písemnosti. Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen a zásilka byla od 9. 11. 2007 do 26. 11. 2007 uložena na poště, o čemž byl (obviněný) vyrozuměn. Jelikož si dovolatel zásilku nevyzvedl, byla dne 28. 11. 2007 vrácena Okresnímu soudu Plzeň město. Státní zástupce odkázal na dikci ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř. a uzavřel, že tzv. fikce doručení stanovená v § 64 odst. 2 tr. ř. nastala dne 19. 11. 2007, neboť byla splněna i ta podmínka, že obviněný tuto adresu používal pro doručování písemností a v místě doručení se také zdržoval. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání uplynula v pondělí dne 21. 1. 2008. Jediné podání, které je označeno jako dovolání, bylo Okresnímu soudu Plzeň – město doručeno až dne 20. 3. 2008, tedy po marném uplynutí lhůty k podání dovolání, jejíž navrácení podle § 265e odst. 4 tr. ř. není přípustné. Skutečnost, že obviněný převzal dne 18. 2. 2008 usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 To 226/2007, označil ve smyslu určení počátku běhu lhůty k podání dovolání za bezpředmětnou.

Státní zástupce dále poukázal na dikci ustanovení § 64 odst. 4 písm. a), b) tr. ř., které se však na projednávanou věc nevztahuje. Konstatoval, že usnesením soudu druhého stupně byl ve skutečnosti jen potvrzen stav založený rozsudkem soudu prvního stupně; jednalo se tedy jen o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Současně vyslovil přesvědčení, že tímto nedošlo k zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno opožděně, a aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl dovolatel uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Současně však zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně.

Před aplikací níže uvedených obecných východisek je vhodné alespoň ve stručnosti připomenout fakta významná pro posouzení řešené problematiky.

Obviněný v přípravném řízení uvedl adresu pro doručování písemností místo svého bydliště v P., Ž. (srov. č. l. 7 spisu). Na této adrese převzal dne 24. 8. 2005 do vlastních rukou trestní příkaz (č. l. 97 spisu) a ve dnech 4. 7. 2006 a 18. 12. 2006 předvolání k hlavnímu líčení (č. l. 105 p. v., 154 spisu).

Pro úplnost je třeba uvést, že obviněný si dne 25. 8. 2005, tedy v řízení před soudem prvého stupně a za situace, kdy nebyly dány podmínky nutné obhajoby, zvolil obhájce v této trestní věci JUDr. L. R., advokáta Advokátní kanceláře P., M., tím, že mu udělil plnou moc (srov. č. l. 102).

Mgr. L. H., advokátka Advokátní kanceláře P., M., sdělila dne 23. 3. 2007 soudu, že se dovolatel zdržuje u matky na adrese P., M., kde si také přebírá poštu (srov. č. l. 192 spisu); na této adrese obviněný dne 9. 5. 2007 osobně převzal rozsudek soudu prvého stupně (č. l. 187 spisu).

Odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně bylo písemně vyhotoveno obhájcem obviněného, respektive v subtituci Mgr. L. H. a jako místo aktuálního pobytu obviněného byla uvedena adresa P., M. (srov. č. l. 189 spisu).

Vyrozumění o konání veřejného zasedání na 21. 6. 2007 obviněný na posledně uvedené adrese nepřevzal. K jednání se však dostavil a uvedl, že o termínu odvolacího řízení byl informován obhájkyní; veřejnému zasedání byla v substituci za JUDr. L. R. přítomna Mgr. L. H. (zřejmě se jedná o tutéž obhájkyni; srov. č. l. 202, 203 spisu). Obviněný se osobně dostavil také k odročenému veřejnému zasedání dne 23. 8. 2007 a byl přítomen vyhlášení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 To 226/2007 (srov. č. l. 207 až 209). U těchto jednání se k adrese pro doručování písemností nevyjádřil.

Usnesení Krajského soudu v Plzni, proti kterému dovolání směřuje, bylo doručeno obhájci obviněného JUDr. L. R. dne 17. 10. 2007 (viz dodejka na č. l. 215 spisu). Obviněnému bylo usnesení opakovaně doručováno poštou, a to do vlastních rukou na adresu P., Ž. Ze sdělení poštovní doručovatelky vyplynulo, že se dovolatel z místa evidovaného bydliště odstěhoval (srov. č. l. 220, 221 spisu). Písemnost byla proto zaslána na adresu P., M., do vlastních rukou adresáta a bez vyznačení toho, že by uložení zásilky bylo vyloučeno (viz dodejka na č. l. 222 spisu). Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen, zásilka byla proto dne 9. 11. 2007 uložena na poště a obviněnému o tom bylo téhož dne zanecháno oznámení. Dovolatel si písemnost nevyzvedl a ta byla dne 28. 11. 2007 vrácena zpět Okresnímu soudu Plzeň – město.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. platí, jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.

K běhu dovolací lhůty je třeba připomenout, že podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.

Konečně je vhodné zmínit, že podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

V posuzovaném případě desetidenní lhůta od uložení zásilky, ke kterému došlo dne 9. 11. 2007, uplynula v pondělí dne 19. 11. 2007 a tímto dnem nastala tzv. fikce doručení stanovená v § 64 odst. 2 tr. ř. Pro vznik tohoto účinku byla splněna i ta podmínka, že obviněný prostřednictvím svého obhájce určil jako adresu pro doručování písemností P., M., a v místě doručení se také zdržoval. Na uvedenou adresu byly obviněnému poštou doručeny rozsudek Okresního soudu Plzeň – město dne 9. 5. 2007, a stejně tak mu sem byl dne 18. 2. 2008 doručen i opis usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 To 226/2007-211 (srov. č. l. 216 spisu).

Obviněný jak v odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město (srov. č. l. 189 spisu), tak v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni (srov. č. l. 239 spisu) tuto adresu výslovně uvedl jako adresu svého bydliště. Nejvyšší soud proto nemá důvod pochybovat o tom, že obviněný se v místě doručení zdržoval (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 110/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 34, pod T 983.).

V souvislosti s okolnostmi podání dovolání je nezbytné pro úplnost konstatovat obsah přípisu Mgr. L. H. doručeného dne 13. 12. 2007 soudu prvého stupně, že „přikládá plnou moc, která omylem nebyla přiložena k dovolání ze dne 8. 11. 2007“. Přílohou sdělení je plná moc udělená dne 22. 10. 2007 obviněným obhájkyni Mgr. L. H., advokátce Advokátní kanceláře P., M. (srov. č. l. 226, 227).

Po ověření, že se dovolání ve spise nenachází a že není vyznačeno ani v elektronickém rejstříku ISAS, vyzval soud prvého stupně Mgr. L. H. k doložení jejího tvrzení (srov. č. l. 237).

Dne 20. 3. 2008 bylo okresnímu soudu doručeno „Vyjádření k podanému dovolání“, „Čestné prohlášení“, „Dovolání“ a „Plná moc“ (č. l. 239 až 249). Podle verze Mgr. L. H. „podala již v listopadu 2007 dovolání, které doručila osobně na podatelnu Okresního soudu Plzeň – město zaměstnankyně advokátní kanceláře. Bohužel v mezidobí došlo ke stěhování a kopie s podacím razítkem nebyla nalezena. Vzhledem k tomu, že obžalovaný sám si usnesení Krajského soudu, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto, vyzvedl až dne 18. 2. 2008, běží mu dle ust. § 265e odst. 2 tr. ř. stále ještě lhůta pro podání dovolání, a proto tak obhájce obžalovaného z opatrnosti činí ještě jednou, a to přesto, že dovolání bylo již jednou podáno“ (srov. č. l. 248). V čestném prohlášení E. Č., zaměstnankyně Advokátní kanceláře V., R., K. a spol. se sídlem P., M., prohlašuje, že „dne 14. 12. 2007 odnesla na podatelnu Okresního soudu Plzeň – město dovolání v trestní věci …“ (srov. č. l. 249). Ve vlastním dovolání je pak jako den jeho písemného vypracování uvedeno datum 19. 3. 2008 (srov. č. l. 239) a plná moc udělená obviněným obhájkyni Mgr. L. H., advokátce Advokátní kanceláře P., M., je ze dne 31. 12. 2007 (srov. č. l. 247).

Jmenovaná obhájkyně, která za obviněného podala dovolání dne 20. 3. 2008, v jeho úvodu konstatovala, že obviněný převzal usnesení Krajského soudu v Plzni dne 18. 2. 2008. Toto sdělení je ve shodě s obsahem spisu, z něhož je zřejmé, že obviněnému bylo dne 18. 2. 2008 (viz dodejna na č. l. 216) prostřednictvím Policie České republiky, Městské ředitelství Plzeň, Obvodní oddělení Plzeň – Vinice, doručeno napadené usnesení (č. l. 235).

Přes tuto skutečnost je třeba považovat za mylný názor obhájkyně, že lhůta k podání dovolání začala obviněnému běžet teprve poté, co osobně převzal napadené usnesení. Toto převzetí totiž nemělo účinky jeho doručení ve smyslu určení počátku běhu lhůty k podání dovolání. Účinky doručení nastaly podle § 64 odst. 2 tr. ř. již dne 19. 11. 2007. Jestliže v souvislosti s doručováním rozhodnutí dojde k tomu, že vznikne tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř., a později k tomu, že rozhodnutí je nadto ještě fakticky doručeno osobě, u níž tzv. fikce doručení nastala, má právní účinky doručení pouze tzv. fikce doručení s tím, že ode dne, kdy nastala, se počítá i lhůta k podání opravného prostředku, a dodatečné faktické doručení již nemá v uvažovaném ohledu žádný význam.

Jestliže napadené usnesení bylo obhájci JUDr. L. R. doručeno dne 17. 10. 2007, a u obviněného nastala tzv. fikce doručení dne 19. 11. 2007, uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání v pondělí dne 21. 1. 2008 (den 19. 1. 2008 připadl na sobotu). Dovolání však bylo Okresnímu soudu Plzeň – město osobně podáno dne 20. 3. 2008, tedy po lhůtě.

Tento závěr nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu, který opakovaně připomněl, že v případě, kdy nelze v soudní evidenci dohledat obsah konkrétního podání, obsahující (dle tvrzení dovolatele) mimořádný opravný prostředek, nemůže být obviněnému tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno vycházet z presumpce jeho včasného podání. Základním předpokladem takového postupu je však unesení důkazního břemene ze strany dovolatele, spočívající v prokázání odeslání a též doručení takového podání (srov. jeho nález ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 179/06).

Konkrétní posuzovaný případ rozhodně není v rozporu s požadavky vyslovenými Ústavním soudem, neboť obviněný evidentně neunesl důkazní břemeno a relevantně nedoložil včasnost ani obsah podání. Písemnosti předložené dovolatelem soudu prvého stupně ve dnech 13. 12. 2007 a 20. 3. 2008 svědčí pro závěr zcela opačný.

Nejvyšší soud v zájmu úplnosti dodává, že se zabýval i otázkou, zda uložení doručované zásilky nebylo vyloučeno podle § 64 odst. 4 tr. ř., což by znamenalo i vyloučení vzniku tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř.

Podle § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, do tohoto taxativního výčtu nespadá. Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což a contrario znamená, že jiné písemnosti – a mezi nimi též usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání – jsou mimo jeho dosah.

Podle § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí. V daném případě předseda senátu Okresního soudu Plzeň - město nechal usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, doručit obviněnému do vlastních rukou, aniž zároveň nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit. Ustanovení § 64 odst. 4 písm. b) tr. ř. se na posuzovaný případ proto rovněž nevztahuje. Ani Nejvyšší soud nenalezl žádný důležitý důvod pro to, aby uložení zásilky bylo v tomto případě vyloučeno. Takový důvod nespatřoval v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Tímto usnesením byl ve skutečnosti jen potvrzen stav založený rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město, a to bez jakékoli změny. Právní moc rozsudku byla konstituována již samotným vyhlášením usnesení odvolacího soudu, takže doručení tohoto usnesení právní moc nijak neovlivňovalo a ve skutečnosti tedy šlo o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Okolnost, že obviněný mohl proti usnesení odvolacího soudu podat dovolání, je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která i když je počítána od vzniku tzv. fikce doručení, umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby práva podat dovolání včas využil. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 7 Tdo 864/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005).

Nejvyšší soud je přesvědčen, že tímto výkladem zákonných podmínek pro vznik tzv. fikce doručení napadeného usnesení nijak nezasáhl do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný jako osoba, proti které bylo vedeno trestní stíhání ve stadiu odvolacího řízení, byl odpovědný za to, aby postojem k řízení sám neohrožoval reálné možnosti pro uplatnění svých procesních práv včetně práva podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Obviněný tedy měl především reagovat na oznámení pošty o uložení zásilky.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno opožděně. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat).

Nejvyšší soud rozhodnutí o odmítnutí dovolání učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 15. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč