JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1281/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání obviněného V. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 6 To 132/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 60/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 21 T 60/2007, byl obviněný V. H. uznán vinným v bodě 1) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), e) tr. zák., kterých se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými D. S. a M. K., a s již v jiné trestní věci odsouzeným J. H.

Za tyto trestné činy byl obviněný V. H. podle § 241 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. K. a D. S.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění V. H., D. S. a M. K. odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 6 To 132/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Obviněný V. H. posledně zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce JUDr. I. N. dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a které zaměřil výhradně proti skutku pod bodem 1). Obviněný nejprve soudům vytkl, že neuvěřily shodným výpovědím obviněných, že to byl právě poškozený L. L., který sám nabídl předvedení „show“, s čímž obvinění souhlasili, aniž by věděli, o co půjde. Naopak soudy uvěřily výpovědím poškozených, zejména L. L., který byl iniciátorem předvedení nevhodných a perverzních sexuálních praktik. Soud nezhodnotil dostatečným způsobem skutečnost, že oba poškození zcela sami bez jakéhokoli nucení nebo násilí nastoupili do vozidla, přičemž na místě před klubem R. bylo v danou dobu dostatek lidí, kteří by se v případě projevené nevole poškozených zajisté zastali. Právě z této skutečnosti obviněný dovodil, že pachatelé pouze přijali nabídku poškozených na předvedení „show“. Pokud nebyl poškozeným slíben odvoz do místa bydliště, lze si jiný logický důvod, proč poškození nastoupili do vozidla, jen těžce představit. Obviněný poukázal na výpověď poškozené L. L., že soud její obsah dostatečně nevyhodnotil, a to se zřetelem na závěry znaleckého posudku znalce PhDr. P. G., který u L. L. shledal negativně ovlivněnou schopnost správně vnímat, zapamatovat a reprodukovat prožité události zejména pro její schizoformní psychózu, event. drogovou intoxikaci. Obviněný vytkl i to, že soud k návrhu obhajoby nepřipustil důkaz vyžádání sexuologického posudku ke zjištění orientace L. L. a jeho případných reakcí na netradiční sexuální praktiky, o nichž se poškozená L. L. ve své výpovědi zmiňovala. Vzhledem k tomu, že se ve výpovědi poškozených neobjevilo žádné konkrétní jméno pachatele, který měl vydávat pokyny ostatním, a poškozená hovořila jen o osobě, která se chovala jako „král“, obviněný naznačil, že byli uznáni vinnými pouze na základě nepřípustné kolektivní odpovědnosti bez ohledu na to, že nebylo prokázáno, kdo byl aktérem oněch aktivit L. L., kdo byl iniciátorem celé akce, kdo nutil poškozené, a kdo pouze přihlížel nebo fandil a povzbuzoval. Obviněný v další části dovolání zdůraznil, že skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby bylo užito násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, což však v projednávané věci prokázáno nebylo. K pojmu násilí obviněný uvedl, že představuje použití bezprostřední síly proti poškozenému, a pojem pohrůžky násilí znamená pohrůžku bezprostředního násilí, které má být vykonáno ihned bez odkladu. V předmětném případě by se dalo uvažovat o pohrůžce bezprostředního násilí, pokud by však byla prokázána. Obviněný za ni nepovažoval stav, kdy si L. L. svlékne kalhoty, L. L. si klekne a provádí felaci údu k žádosti či pokynu obviněných, neboť to neznamená, že došlo k pohrůžce bezprostředním násilím, a to ani za situace, kdy měla L.L. strach. Podle výpovědi L. L., tento poškozený případným výhrůžkám nevěřil s tím, že byly činěny asi v žertu. Obviněný těmito výhradami současně vytkl, že čin, jehož se dopustil, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., a zdůraznil, že s odkazem na judikáty č. 17/82 a č. 48/77 Sb. roz. tr., jeho jednání směřovalo k donucení vykonávání jiných sexuálních aktivit, což může zakládat trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., nikoliv však znásilnění.

S ohledem na uplatněné výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém písemném stanovisku posoudil část námitek, v nichž dovolatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje skutkovou verzi, podle níž k předvádění sexuálních praktik došlo z iniciativy samotného poškozeného L., popř. na podkladě vlastního hodnocení výpovědi svědkyně L. L., za směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění. Proto shledal, že s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nekorespondují.

K výhradě o nenaplnění zákonného znaku „pohrůžky bezprostředního násilí“ státní zástupce poukázal na to, že v tzv. skutkové větě, je tento znak popsán tak, že obvinění poškozené „přiměli pod hrozbou užití fyzické síly k provádění sexuálních aktivit...“. Připustil, že toto vyjádření je značně obecné, a že ani v odůvodnění napadených rozhodnutí není uvedený znak blíže konkretizován, avšak dovolatel tuto nekonkrétnost popisu skutku v dovolání nenapadá, ale jen na základě vlastního hodnocení důkazů namítá, že pohrůžka bezprostředním násilím nebyla prokázána, resp. vůbec nebyla předmětem dokazování. Tyto námitky proto považoval za výhrady skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.

Za dovolací důvod, který je námitkami obviněného naplněn, státní zástupce označil pouze výtky, podle kterých by skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině mohl být posouzen toliko jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Argumenty, jimiž obviněný tento svůj právní názor podložil, však neshledal důvodnými, neboť vycházejí ze znění ustanovení § 241 odst. 1 tr. zák. platného do 30. 4. 2001, podle kterého se tohoto trestného činu dopouštěl pouze pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil ženu k souloži. Podle současného znění trestného činu podle § 241 odst. 1 tr. zák. může být předmětem útoku i muž, a uvedeného trestného činu se dopustí i ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí k jinému pohlavnímu styku ženu s jiným mužem nebo muže s jinou ženou, přičemž sám se provádění sexuálních praktik fyzicky neúčastní. Ustanovení § 241 tr. zák. v platném znění postihuje nejenom přinucení k souloži, ale i k jinému obdobnému styku, kterým typicky může být především orální pohlavní styk (felace). Protože popsaný skutek vykazuje všechny znaky trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve formě přinucení jiného pohrůžkou bezprostředního násilí k jinému obdobnému pohlavnímu styku, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a že splňuje formální náležitosti dovolání podle § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.

Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Nejvyšší soud posoudil výtky, jimiž obviněný brojil proti tomu, že soudy pro své závěry o vině pod bodem 1) nevycházely z výpovědí obviněných, ale z tvrzení poškozených, a současně brojil proti věrohodnosti L. L. a L. L., jako nekorespondující s označeným dovolacím důvodem. Obviněný těmito argumenty zpochybnil skutkové závěry, které soud prvního stupně pod bodem 1) učinil, a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud. Obviněný tím totiž v zásadě trval na své vlastní verzi obhajoby odlišné od té, která je uvedena v popsaných skutkových zjištěních, neboť předkládal variantu, podle níž měl být iniciátorem předvedených nevhodných a perverzních sexuálních praktik poškozený L. L., když obvinění pouze přistoupili na jeho nabídku, aby jim přihlíželi. Důvodem, proč nelze takto uplatněné námitky pokládat za naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, že dovolatel shora uvedenou argumentací brojil proti způsobu hodnocení a neúplnosti provedených důkazů a své dovolání v této části zaměřil proti skutkovým zjištěním, což nelze podřadit pod žádný v ustanovení § 265b tr. ř. uvedený dovolací důvod. Nejvyšší soud se proto touto částí dovolání nezabýval, a věcnou správnost rozhodnutí z podnětu uvedených námitek nezkoumal.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec takto označeného důvodů považuje za vhodné zmínit, že nebyly shledány takové okolnosti, které by svědčily o nesprávném postupu soudů při hodnocení provedených důkazů. Na dokreslení toho, že byly po všech stránkách zachovány zásady vymezené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poukazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou skutková zjištění dále rozvedena a kde se podává, že jak poškozená L. L., tak i poškozený L. L. souhlasně potvrdili, že se trestného jednání zúčastnili ve vzájemné shodě všichni čtyři jmenovaní pachatelé, kteří byli žalovanému jednání bezprostředně přítomni, konání obou poškozených přihlíželi, komentovali je a účastnili se na tom, když oběma poškozeným vyhrožovali fyzickou újmou v případě neuposlechnutí jejich výzev. Nalézací soud také zcela vyčerpávajícím způsobem na straně 10 odůvodnění rozsudku popsal, na základě jakých hledisek vyhodnotil výpovědi obou poškozených jako věrohodné, a stejně náležitě na straně 11 vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil verzi skutkového děje, jak jej ve svých výpovědích popsali obvinění.

Skutkový děj, který byl ve vztahu k dovoláním namítanému činu popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně zjištěn, nevzbuzuje pochybnosti a není zatížen žádnými nedostatky, které by mohly vést k závěru, že by byl v extrémním rozporu s právním posouzením tohoto skutku.

Za námitky vznesené v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro jejich hmotně právní povahu, Nejvyšší soud považoval výhrady, jimiž obviněný namítal nesprávné posouzení uvedeného skutku jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Jestliže v této části dovolání obviněný brojil proti tomu, že nebyl naplněn znak užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, a že nebylo prokázáno konkrétní jednání každého z obviněných, a pokud požadoval, aby byl uvedený čin posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., mohl dovolací soud z podnětu těchto výtek dále zkoumat, zda je ve vztahu k těmto výhradám dovolání obviněného opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., je vhodné uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.

Za násilí ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli.

Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pro naplnění tohoto znaku je požadováno, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (srov. rozhodnutí č. 17/1982, s. 123 Sb. rozh. tr.).

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby konal, opomenul nebo trpěl.

Z uvedené dikce je patrné, že vydírání ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. směřuje ke konání, kterým bývá nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. rozhodnutí č. 24/1980 a rozhodnutí č. 17/198 Sb. rozh. tr.), k opomenutí, za které se nejčastěji považuje nevykonání toho, co by jinak poškozený vykonal, a trpění, obvykle se jedná o strpění různých sexuálních praktik, které nejsou souloží nebo jiným obdobným pohlavním stykem (viz shora uvedená rozhodnutí) atd.

Za tzv. „jiný obdobný pohlavní styk“ se pokládá pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž jeho závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. Z těchto hledisek půjde především o orální pohlavní styk a anální pohlavní styk. Podle dosavadní soudní praxe byl tento pojem vyjádřen tak, že za něj lze považovat opakované proniknutí prstu a jeho následný pobyt v pochvě ženy, (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1305/2005), nebo jakékoliv ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, avšak nikoliv ve všech jeho formách, nýbrž pouze ve formě obdobné souloži. Obdobnost je třeba posuzovat objektivně, a to z hlediska způsobu provedení pohlavního styku a jeho závažnosti pro poškozenou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 Tdo 587/2007). Lze za něj též považovat orální pohlavní styk, anální pohlavní styk.

Objektem trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka v blíže nespecifikovaných oblastech (není tedy vyloučeno, že půjde o oblast sexuální), zatímco u trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. je objektem právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Vhodné je připomenout, že pokud jde o tento objekt, v uvedené podobě byl v trestním zákoně formulován novelou trestního zákona č. 144/2001 Sb., podle které předmětem útoku trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. může být kterýkoli člověk, tedy nejen osoba ženského pohlaví (jak to činila předchozí právní úprava), ale i osoba mužského pohlaví, popř. hermafrodit a trestného činu znásilnění se lze dopustit nejen donucením jiného k souloži, ale také k jinému obdobnému pohlavnímu styku.

Z uvedeného je patrné, že trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. je speciálním ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., protože objekt je u trestného činu znásilnění zúžen na právo člověka se svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě.

U obou těchto trestných činů zákon vyžaduje násilí. Rozdílně však již upravuje pohrůžku násilí, která je u trestného činu znásilnění definována jako pohrůžka bezprostředního násilí, jak je shora uvedeno, zatímco u trestného činu vydírání tato pohrůžka nepožaduje bezprostřední násilí, tedy, že toto násilí může být vykonáno i v budoucnu, avšak musí se jednat navíc o pohrůžku jiné těžké újmy, zatímco u trestného činu znásilnění postačí pohrůžka jakýmkoli násilím, tedy i mírnější intenzity.

Takto rozdílně vymezené znaky musejí být v konkrétních případech pečlivě zkoumány a posuzovány, s ohledem na konkrétní skutková zjištění v každé jednotlivé věci musí být zvažováno, o který z uvedených trestných činů se jedná.

Pokud jde o skutkové okolnosti, v této nyní projednávané trestní věci byly podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v bodu 1) zjištěny tak, že „obviněný V. H. společně se spoluobviněnými D. S. a M. K. společně s J. H., na základě vzájemné dohody dne 3. 10. 2006 kolem 05:00 hod. v P., v ulici N. h., na okraji X. h., přiměli pod hrozbou užití fyzické síly k provádění sexuálních aktivit proti jejich vůli L. L., a L. L., kdy nejprve L. L. přinutili k felaci pohlavního údu L. L., následně jí přikázali vysvléci se donaha a lehnout si na zem, kdy L. L. byl donucen k tomu, aby hrdlem plastové lahve vnikal do její vagíny po dobu přibližně 2 – 3 minut, přičemž posléze L. L. naložili do kufru osobního motorového vozidla tv. zn. BMW, obviněného V. H., L. L. sebrali její vysvlečené oblečení, odjeli pryč a na místě ji tak nechali nahou“.

Znak násilí a pohrůžky bezprostředního násilí je v tomto skutkovém zjištění vyjádřen slovy „pod hrozbou užití fyzické síly“. Soud prvního stupně sice podrobněji souvislosti konkrétně ve vztahu k tomuto znaku nerozvedl a ani tak blíže neučinil odvolací soud, ale to neznamená, že by fakticky nebyl dostatečně zjištěn a objasněn, a lze jen konstatovat, že jeho existence nebyla soudy blíže vysvětlena. Oba soudy se shodně v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily, že své závěry o vině obviněného opřely o výpovědi obou poškozených, jejichž obsahy zejména soud prvního stupně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. V této souvislosti je nutné upozornit na skutečnosti, jimiž oba poškození v zásadě shodně popsali počátek celé události, k němuž došlo ještě v baru R., kde z přimění obviněných čekali, až z něj odejdou všichni návštěvníci. Následující událost poškozený L. L. popsal tak, že, „…dali mi kopačku a jí dali facku, že šla na zeď, a řekli, že se svezeme…“ (č. l. 233 spisu). Poškozená L. L. (č. l. 243) k této situaci uvedla, „říkali, že si s námi budou hrát, že něco vymyslí. Dostala jsem facku.“ V pozdější fázi, když již byli obviněnými převezeni na uvedené odlehlé místo tak, že L. L. jel v kufru předmětného vozidla a poškozená seděla vzadu uvnitř uprostřed mezi dvěma obviněnými, poškozený popsal, že když vystoupil z kufru auta, na místě byli všichni čtyři muži, řekli mu, aby „se svlékl, ať mu ho L. vykouří…. když to udělala, řekli jí, aby se svlékla…, namazali L. černým lepidlem, a pak jí musel strkat flašku mezi nohy. Celou dobu na ně svítili světlomety z auta a dalšími světly, která používá rybářská stráž, a přitom je povzbuzovali slovy: dělej, dělej nebo dostaneš do držky. Říkali výhrůžky, že jim dají do držky…“

Tyto skutkově prokázané skutečnosti plně korespondují se závěrem soudu prvního stupně, jímž ve výroku o vině znak bezprostřední pohrůžky vyjádřil. Současně z nich vyplývá, že obvinění nejprve, než poškozené naložili do automobilu a odvezli je na odlehlé místo, na oba fyzicky zaútočili. Poškozené dali facku a poškozeného nakopli. Právě od tohoto momentu se odvíjelo i následující chování poškozených, a to v návaznosti na jednání pachatelů, kteří již konkrétní násilí v podobě fyzických útoků vůči poškozeným nepoužili, avšak s nimi jednali z pozice vlastní síly (byli podle popisu poškozeného L. L. vyšší a dobře osvalení) a přesily, neboť byli stále všichni čtyři pohromadě a jednali ve vzájemné shodě („byli jako rodina“, jak sdělila poškozená L. L.). Nelze rovněž přehlédnout další nátlakové jednání ze strany obviněných, kteří i v průběhu toho, jak poškození konali, co jim obvinění přikazovali, byli slovně uráženi, bylo na ně křičeno (sdělení L. L.). Kromě toho jim bylo hrozeno, ne přímo konkrétně specifikovaným, ale jednoznačně fyzickým násilím („dát do držky“), z čehož plyne, že jim bude opět ublíženo. Všechny tyto, ať již výslovné výhrůžky nebo vyjádřené jen konkludentně, vyvolaly u poškozených přesvědčení o odhodlání obviněných přistoupit k násilnému jednání, jehož již v počátku incidentu vůči oběma použili, nepodrobí-li se okamžitě jejich vůli. Pohrůžka bezprostředního násilí, a to jak konkrétně vysloveného, tak i navozeného celkovou děsivostí popsané situace, v daném případě byla ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. naplněna.

Pokud obviněný zpochybnil, že by se o trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. nemělo jednat proto, že poškození nebyli nuceni k souloži, jak tento trestný čin předpokládá, a proto se jedná jen o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., je nutné poukázat na to, že v daném případě o znásilnění jde i v případě, když je jiná osoba nucena k jinému obdobnému pohlavnímu styku, jak trestný čin podle § 241 odst. 1 tr. zák. podle současné právní úpravy, tedy po novele trestního zákona č. 144/2001 Sb., předpokládá.

Na základě popsaného skutku a na něj navazujícího odůvodnění obou napadených rozhodnutí, je prokázáno, že poškození byli donuceni k tomu, aby nejprve poškozená L. L. provedla poškozenému L. L. felaci jeho pohlavního údu, a poté on jí opakovaně vkládal plastovou láhev do pochvy.

Pokud jde o felaci, ta se za jiný obdobný pohlavní styk považuje proto, že u této sexuální praktiky jde o ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby tím, že ústy dochází ke dráždění mužského pohlavního údu obdobně jako je tomu v případě, kdy se u soulože pohlavní úd muže zasouvá do pochvy ženy (ústní dutina, ale může se také jednat i o anální otvor, zde nahrazuje pochvu ženy).

Za jiný obdobný pohlavní styk je nutné považovat rovněž to, když je do pochvy ženy vkládán jiný předmět a tento úkon je prováděn opakovaně. V tomto případě totiž je obdobnost pohlavního styku nutné spatřovat v tom, že pochva ženy je drážděna vnikáním jinému předmětu, který simuluje mužský pohlavní úd. Právě volba a způsob opakovaného zavádění cizího předmětu do pochvy ženy může na jedné straně způsobovat libé pocity obdobně jako je tomu při dráždění pohlavním údem, ale také může u ní vzbuzovat i velmi nepříjemné stavy např. odporu, a nelze u ní v takovém případě, např. když se brání apod., vyloučit v případě nadměrné velikosti nebo ostrosti či drsnosti předmětu možnost poranění sliznice pochvy či zanesení infekce do ženských genitálií, ale i vážnější zranění (protržení pochvy apod.).

S ohledem na skutkové okolnosti, které byly v této věci prokázány, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že použití plastové lahve (z níž těsně před tím obviněný V. H. dopil poslední zbytky nápoje, který v ní byl), proto vsunutí a následné zasouvání do pochvy poškozené L. L., je nutné považovat za jiný obdobný pohlavní styk. Je rovněž potřeba zdůraznit, že předmět, kterým bylo do pochvy poškozené pronikáno, byla plastová láhev, která měla rozměry podstatně větší, než je lidský prst, a že sama poškozená tuto aktivitu (a to přes její dosavadní promiskuitní způsob života), nesla velmi nelibě a považovala ji za výrazně nepříjemnou, a že z celého jednání měla hrozný pocit (č. l. 243).

Byl proto i tímto způsobem jednání vůči poškozené naplněn znak jiného obdobného pohlavního styku, jak je tento znak vyjádřen ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.

Pro úplnost je ve vztahu k námitkám obviněného nutné objasnit i to, že pro naplnění zákonných znaků trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. není nutné, aby obviněný (nebo obviněná či obvinění) oběť nutil k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, jichž se však sám přímo aktivně neúčastní, ale o tento trestný čin jde i tehdy, když násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí ženu nebo muže k souloži s jiným mužem nebo ženou, nebo ženu se ženou nebo muže s mužem. Rozhodné v takovém případě je, že pachatel (pachatelka) jednal proti jednomu z alternativních hmotných předmětů útoku, jimiž může být podle ustálené judikatury a teorie i člověk (viz Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část, Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 154), který je v případě trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. trestním zákonem v jeho současném znění chráněn. I v takovém případě dochází k narušení jak práva ženy, tak i muže na svobodné rozhodování o pohlavním životě chráněného speciálním trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., a nelze dovozovat, že ve vztahu k donucení muže šlo jen o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

K této skutečnosti je vhodné zmínit, že obdobně byl tento právní závěr vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 1. 1977, sp. zn. 4 To 40/76, publikovaném pod č. 48/77 Sb. rozh. tr., a to s ohledem na tehdejší právní úpravu, která ochranu poskytovala u uvedeného trestného činu jen ženě, zatímco donucení muže k souloži se nekvalifikovalo jako znásilnění, ale podle obecného ustanovení trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Došlo-li na základě změny trestního zákona novelou č. 144/2001 Sb., ke shora uvedené úpravě trestného činu znásilnění tak, že i muž je jako hmotný předmět útoku ve smyslu trestního zákona chráněn v rámci této skutkové podstaty, vztahují se úvahy dopadající na ženu v tomto judikátu ve vztahu k naplnění znaků trestného činu znásilnění i na muže. Proto od účinnosti uvedené novely může dojít také u muže k narušení práva na svobodné rozhodování o pohlavním životě ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. Za takové situace se ve vztahu k muži nejedná o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jak se toho obviněný s odkazem na shora uvedené rozhodnutí domáhal.

Jestliže obviněný V. H. brojil v dovolání proti tomu, že neměl být uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. proto, že nebylo prokázáno, jakým konkrétním jednáním se na činu podílel, a zmínil, že byl odsouzen za kolektivní vinu, je nutné uvést, že ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr.).

Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Uváží-li se, že podle popsaných skutkových zjištění se obviněný V. H. předmětného činu dopustil společně se spoluobviněnými D. S. a M. K. a s odsouzeným J. H. na základě vzájemné dohody, a poté jednali tak, že přiměli pod hrozbou užití fyzické síly k provádění sexuálních aktivit proti jejich vůli L. L. a L. L. k tak popsaným sexuálním aktivitám, není pochyb o tom, že jednali všichni se zcela stejným záměrem, aby je na odlehlém místě přiměli k uvedenému sexuálnímu jednání, jemuž všichni společně přihlíželi. K tomu je nutné připomenout, že jejich vzájemná součinnost, stálá přítomnost všech, jednotnost jejich vůle při všech prováděných aktivitách (ať již počáteční fyzický útok proti poškozeným, jejich naložení do vozidla, převezení na odlehlé a opuštěné místo, sledování výkonu praktik, k nimž byli poškození donuceni, a to i v jejich některých detailech, jako např. namazání poškozené černým lepidlem, přimění k svléknutí obou poškozených, zanechání poškozené L. L. nahé na tomto opuštěném místě a odvezení jejích svršků), doznala jednoznačné vzájemné souhry natolik, že není možné z jakéhokoliv směru pochybovat o tom, že by obviněný V. H. nebyl jedním z článku tohoto řetězce, že by nebyl součástí tohoto společného činu. Je nutné poukázat v této souvislosti na výpověď poškozené L. L., která právě tuto souhru všech obviněných popsala ve své výpovědi výstižně tak, že „byli jako rodina“. Na vysvětlenou k tomu doplnila, že si myslela, že jen v rodině je možné, aby se na každém jednání takto všichni shodli, jak tomu bylo u obviněných. Navíc též přímo právě obviněného V. H. označila jako osobu, která poté, co dopila obsah plastové lahve, tuto podala poškozenému L. L. k tomu, aby ji strkal do její pochvy.

Nejvyšší soud proto s odkazem na učiněná skutková zjištění a odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že obvinění společně s J. H. na základě vzájemné dohody společným jednáním prostřednictvím pohrůžky bezprostředního násilí donutili oba poškozené k sexuálním praktikám, přičemž jednali všichni jako spolupachatelé v souladu s ustanovením § 9 odst. 2 tr. zák.

S ohledem ke všem uvedeným skutečnostem, skutkovým zjištěním a právním úvahám, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v jednání popsaném v bodě 1) výroku o vině, kterého se obviněný dopustil společně s D. S., M. K. a J. H. shledaly trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.

Námitky, které obviněný vznesl v rámci svého dovolání, jsou z velké části opakováním těch, které uplatnil již dříve v odvolání a v řízení před soudem prvního stupně, s nimiž se v potřebné míře oba soudy vypořádaly.

Nejvyšší soud došel k závěru, že námitky obsažené v dovolání obviněného jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle § 265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 15. October 2008