JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1263/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 4 To 296/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 188/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 10 T 188/2008, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zák., kterého se podle zde popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 3. 8. 2007 v 10:55 hod. řídil v katastru obce R., okres Č., po silnici II. třídy ve směru od R. na Č. osobní automobil zn. Škoda 120, v úseku km 19 na krátké rovince před najetím do táhle nepřehledné pravotočivé zatáčky, když před sebe neměl rozhled na vzdálenost potřebnou k bezpečnému předjetí, začal předjíždět rakouský zájezdový autobus zn. Volvo B 12 600, který řídil R. D., v němž cestovaly 34 osoby, převážně důchodci, během manévru předjíždění vyjelo v protisměru ze zatáčky vozidlo zn. Škoda Felicia Combi, řízené T. M. a obsazené dalšími čtyřmi osobami, ve snaze zabránit bezprostředně hrozícímu střetu všech tří vozidel, najížděli řidiči autobusu a osobního automobilu zn. Škoda Felicia za současného brzdění každý co nejvíce vpravo až za bílou vodící čáru, autobus v důsledku toho nakonec vjel mimo zpevněný povrch komunikace na zatravněný svah, kde se na břehu řeky V. při konečné rychlosti cca 11 km/h převrátil na střechu, v důsledku takto popsané nehody vznikla na autobusu v majetku společnosti P. GmbH se sídlem v R. škoda ve výši 2.797.333,- Kč, a osoby, které v autobusu cestovaly utrpěly různá zranění, jak jsou u každého cestujícího v rozsudku uvedena, z nichž u 8 osob šlo o těžká zranění, a u 20 osob, včetně řidiče, o lehká zranění nebo zranění vyžadující léčbu v trvání do jednoho týdne.

Za tento trestný čin byl obviněný podle § 180 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit řidiči autobusu poškozenému R. D.škodu e výši 7.320,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 4 To 296/2009, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti a dále ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu obviněnému uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání šesti let a deseti měsíců. Ohledně výroku o náhradě škody rozhodl tak, že podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam nemůže poškozený R. D. uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody.

Prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. obviněný podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu a v souvislosti s ním i proti rozsudku soudu prvního stupně dovolání, jež opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve zdůraznil, že od počátku trestního řízení se k danému skutku nedoznával. Poukázal na svou obhajobu, že předmětný autobus dojel, chvíli za ním jel, v zatáčce před dlouhou rovinkou jej předjel jiný automobil modré barvy, který na výjezdu ze zatáčky do dlouhé rovinky zahájil předjíždění autobusu. Za tímto automobilem modré barvy obviněný začal rovněž předjíždět autobus, před který se zařadil ještě před pravotočivou zatáčkou. To mu umožnil i řidič protijedoucího vozu zn. Škoda Octavia, který zpomalil u nájezdu na dlouhou odstavnou plochu, která se v místě podél silnice nachází, pád autobusu ze svahu nezaregistroval, autobus jel normálně. Obviněný považoval za zásadní především prvotní výpovědi poškozených i dalších účastníků, stejně jako i zástupců sdělovacích prostředků na místě samém bezprostředně po dopravní nehodě, neboť pozdější průběh vyšetřování byl podle něj ovlivněn informacemi poskytnutými svědkem J. K., který za viníka nehody označil obviněného tím, že registrační značku jeho automobilu oznámil na tísňovou linku. V další části dovolání obviněný zrekapituloval obsah některých ve věci provedených důkazů, zejména záznamů z dokumentace provedené na místě aj., ze kterých dovodil svůj vlastní skutkový závěr, jenž formuloval tak, že „dne 3. 8. 2007 v 10.55 hod. při předjíždění autobusu nezjištěným vozidlem s povrchovou úpravou obsahující bílou syntetickou barvu odstínu 1000 nebo blízkého a černou syntetickou barvu odstínu 1999 nebo blízkého, za současného míjení se s protijedoucím vozidlem, řízeným T. M., došlo ke kontaktu mezi autobusem a tímto vozidlem, které předjíždělo. Chemický rozbor zjištěných stop otěrů barev vylučuje, že by tímto vozidlem mohlo být vozidlo dovolatele“.

Obviněný rovněž poukázal na obsah znaleckého posudku z oboru dopravy, zpracovaný Ing. M. U., s nímž se neztotožnil, protože znalec operoval s konstantní rychlostí autobusu 52 km/h, což podle obviněného je v rozporu s objektivním údajem na tachografickém kotoučku, kde je pokles rychlosti z 52 km/h na cca 38-40 km/h a poté akceleraci na rychlost 48 km/h, z níž následuje konečný pokles rychlosti do zastavení autobusu. Podle obviněného tyto rychlosti odpovídají jím tvrzenému průběhu jízdy autobusu, kdy rovinku překonal v čase kratším než jedna minuta, a poté došlo k závěrečnému nehodovému ději s konečným poklesem rychlosti na 0 km/h. Obviněný nesouhlasil ani se zjištěnou vzdáleností, na kterou měl obviněný jako řidič při průjezdu levotočivou zatáčkou rozhled, když znalec uvedl, že taková vzdálenost činí 132 metrů, zatímco podle obviněného jde o 300 metrů, jak zjistil na základě systému GPS Google Earth.

Obviněný rovněž brojil proti tomu, že soudy obou stupňů zamítly jeho návrh na zpracování revizního znaleckého posudku, který považoval za zásadní pro správné zodpovězení těchto skutkových otázek a na ně navazující hmotněprávní posouzení, zda došlo ze strany obviněného k porušení důležité povinnosti, když řidič předjížděného vozu nesmí nijak bránit předjetí.

V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 4 To 296/2009, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 10 T 188/2008, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Českém Krumlově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že uplatněné námitky se zcela shodují s těmi, které již obviněný vyslovil ve svém odvolání, a s nimiž se odvolací soud vypořádal. Skutkovými zjištěními, jak je soudy nižších stupňů učinily, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Státní zástupce neshledal v dané věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé. Objektivní skutečností je naopak to, že obviněný předjížděl na nevhodném místě způsobem, který vyvolal kolizní situaci, v níž došlo k havárii zájezdového autobusu a zranění většího počtu osob, spolu se vznikem značné škody. Obviněný tak svým způsobem jízdy porušil § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu a porušil tak důležitou povinnost, vyplývající z jeho postavení řidiče, přičemž soudem použitá právní kvalifikace je přiléhavá a spoluzavinění řidiče autobusu R. D. nebylo zjištěno. Protože nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., eventuelně, aby ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud obviněným uplatněné námitky posuzoval se zřetelem na takto vymezená kritéria rozhodná pro určení, zda v dovolání rozvedené výhrady jsou v souladu s označeným dovolacím důvodem a shledal, že obviněný v rámci podaného dovolání neuvedl žádnou takovou námitku, která by s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondovala, tedy měla hmotněprávní obsah, který by vycházel ze soudy zjištěného skutkového stavu.

Jak ze shora rozvedeného dovolání obviněného vyplývá, jeho těžištěm je argument, že skutek, jak jej soudy zjistily a soud prvního stupně ho ve výroku svého rozsudku popsal, se nestal. To obviněný vyjádřil zcela jednoznačně tím, že uvedl vlastní formulaci skutkového zjištění, kterou doložil některými svými úvahami a polemikou se zjištěními a závěry jak znalce z oboru silniční dopravy, tak i dalšími zmíněnými důkazy. Podle vlastní verze obviněný odmítl ty důkazy, které byly pro rozhodnutí soudů stěžejní, a to zejména výpověď svědka J. K. a s ním obsahově korespondující výpovědi dalších svědků, a dokazování považoval pro nesrovnalosti, které sám shledával ve zpracovaném znaleckém posudku, za neúplné.

Pokud obviněný při uvedené vlastní konstrukci skutkového děje založeného na jeho vlastním hodnocení jen některých z provedených důkazů toliko poukázal na to, že neporušil ve smyslu § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák. důležitou povinnost, na nesprávnost této právní kvalifikace jen druhotně odkázal, protože ji dovodil z jiného skutkového zjištění, než je to, jímž byl napadenými rozsudky uznán vinným. Jestliže obviněný výhradu proti tomu, že porušil důležitou povinnost, vystavěl na zcela jiném skutkovém základě, než který soudy zjistily a jenž obviněný nerespektoval a tvrdil, že se čin, jak je popsán, nestal, a že nehodu zavinil někdo jiný než on, toliko formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Po stránce věcné však uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se především domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než který učinily soudy obou stupňů.

Vzhledem k tomu, že obviněný se primárně v dovolání domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve až sekundárně v návaznosti na tento změněný skutkový stav změny hmotněprávního posouzení, je nutno konstatovat, že těmito argumenty nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř. Zároveň nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry soudu na straně druhé, který by vyžadoval revizi skutkových zjištění a rozsáhlejší dokazování, když nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se děj, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nestal nebo se stal jinak, jak tvrdí obviněný. Pro takové zjištění není ve spise žádný podklad, kterým by bylo možno pochybovat o tom, že skutková zjištění byla učiněna nesprávně, a že nehodu způsobil jiný řidič než obviněný, nebo že by nehodu způsobil sám řidič autobusu.

Nelze rovněž přehlédnout, že v dovolání uplatněné výhrady jsou jen opětovným zopakováním již v rámci celého trestního řízení obviněným uváděné obhajoby, jíž byla ze strany jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího věnována dostatečná a potřebná pozornost. Právě proto, že obviněný uvedené skutečnosti tvrdil nejen před soudem prvního stupně, ale i v odvolání, oba soudy na ni zaměřily veškerou svou pozornost a v rámci prováděného dokazování dostatečně vysvětlily všechny své úvahy i z nich vycházející závěry o tom, že to byl obviněný, kdo uvedený čin spáchal. Lze připomenout, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 5 – 8) náležitě vypořádal a rozvedl dostatečně úvahy, proč se s argumenty obviněného neztotožnil a z jakých důvodů přisvědčil skutečnostem, jak je zjistil soud prvního stupně, jakož i to, že rozsudek soudu prvního stupně považoval za správný. Je přitom potřeba vyjádřit, že veškeré postupy nejen soudů, ale i orgánů činných v trestním řízení byly provedeny v souladu se zákonem, a proto na základě nich zajištěné a provedené důkazy a z nich vyvozená skutková zjištění nevyvolávají žádné pochybnosti.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, jíž by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Nad rámec tohoto závěru a mimo uvedený dovolací důvod považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že stěžejní námitka obviněného, že zavinění mělo být shledáno na straně řidiče autobusu, nekoresponduje se zjištěními, které v dané věci učinily oba soudy, když důkazy ve věci provedenými a řádně ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zhodnocenými, bylo zjištěno pouze a jedině zavinění na straně obviněného. Jak soudy na základě skutkových zjištěních dovodily, byl to právě obviněný, který porušil povinnost uloženou mu § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť nerespektoval tam uloženou povinnost, že řidič nesmí předjíždět, nemá–li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, nebo jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidla, hodlá předjet, nebo jestliže by ohrozil či omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Nejvyšší soud se na základě všech skutečností, které pečlivě a přesvědčivě soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích rozvedly, ztotožnil s tím, že obviněný tím, že velmi riskantně předjížděl autobus plně obsazený cestujícími turisty v místech a za situace, pro které neměl splněny podmínky pro bezpečné předjetí tohoto autobusu, jak mu to ustanovení § 17 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb. shora uvedené ukládá, způsobil obecné ohrožení, neboť touto hazardní jízdou ohrozil další účastníky silničního provozu, a to jak zejména osazenstvo předjížděného autobusu, tak i pět pasažérů vozidla jedoucího v protisměru. Tím, že obviněný předjížděl uvedený autobus za situace, kdy jej nemohl s ohledem na ostatní podmínky silničního provozu řádně předjet, vyvolal nebezpečnou situaci, při níž hrozila srážka všech tří uvedených vozidel, jíž se sice obezřetností ostatních dvou řidičů a zřejmě i šťastnou náhodou podařilo vyhnout, ale v důsledku takto obviněným vyvolaného konkrétně hrozícího nebezpečí vjel autobus při úhybném manévru zapříčiněného riskantní jízdou obviněného tak velmi vpravo, až sjel z vozovky a převrátil se. Uvedené skutečnosti při zjištěném množství těžkých, ale i lehkých zranění osob přepravovaných v autobusu, jakož i se zřetelem na způsobenou škodu na autobusu, svědčí o správnosti užité právní kvalifikace jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zák.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř., a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. listopadu 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 19. November 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč