JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1262/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové v právní věci nezletilého M. M., zastoupeného opatrovníkem Mgr. V. R., vedené u Okresního soudu v Hodoníně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Rod 31/2005, o dovolání Okresního státního zastupitelství v Hodoníně proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 Rodo 6/2006, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 Rodo 6/2006, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, soudu pro mládež, ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 Rod 31/2005, s e z r u š u j í a Okresnímu soudu v Hodoníně, soudu pro mládež, se věc v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní státní zastupitelství v Hodoníně podalo dne 18. 11. 2005 Okresnímu soudu v Hodoníně, soudu pro mládež, v právní věci dítěte mladšího patnácti let (v této věci označované též jako „nezletilý“) M. M. návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších změn [dále jen zák. č. 218/2003 Sb.], a to dohledu probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. Tento návrh odůvodnilo tím, že Policejní orgán Policie České republiky, Okresní ředitelství, Služba kriminální policie a vyšetřování H. usnesením ze dne 4. 11. 2005 pod ČTS:ORHO-2016/KPV-TČ-2005 odložil podle § 159a odst. 2 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. trestní stíhání nezletilého M. M. pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., a to z nedostatku věku nezletilého.

Předmětného činu jinak trestného se měl nezletilý dopustit tím, že dne 5. 10. 2005 kolem 7.30 – 7.45 hod. v H. před Z. š. B. M., po již předcházejícím fyzickém útoku ze strany mladistvého D. M. a J. M. fyzicky napadl na zemi již ležícího nezletilého M. N. tím způsobem, že jej udeřil pěstí nejméně jedenkrát do obličeje a třikrát do paží a když si napadený kryl obličej rukama, nejméně do něj čtyřikrát kopl nohou obutou do botasek do oblasti stehen a zad, kdy v důsledku útoku všech jmenovaných nezletilý M. N. utrpěl zranění pohmožděním tváře vpravo, které si vyžádalo lékařské ošetření, bez omezení v běžném způsobu života.

Okresní soud v Hodoníně, soud pro mládež, o tomto návrhu okresního státního zastupitelství rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 Rod 31/2005, tak, že podle § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. upustil od uložení opatření nad nezletilým M. M.

Citované rozhodnutí napadlo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně, soud pro mládež, usnesením ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 Rodo 6/2006, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud rozvedl, že není pochyb o tom, že se nezletilý M. M. popsaným jednáním dopustil činu jinak trestného, a s poukazem na zákonné podmínky ustanovení § 93 odst. 1 a § 1 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným, pokud upustil od uložení opatření nezletilému. Poukázal zejména na zprávu M. ú. v H., o. s. v. a z., z níž vyplynulo, že pro výchovné problémy s nezletilým bylo usnesením o předběžném opatření Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 10. 2005 rozhodnuto o svěření nezletilého M. M. do péče D. d. ú. v B., a na její doplněk ze dne 4. 5. 2005, podle jehož obsahu shledal, že nezletilý byl v mezidobí přemístěn do D. d. se š. v J. Zmínil rovněž ústní vyjádření ředitele tohoto D. d. pronesené u veřejného zasedání, že se u nezletilého vyskytují krátkodobé útěky, avšak pokud je v domově, žádné problémy s ním nejsou. Odvolací soud dále zmínil zásady zákonem stanovené pro uložení dohledu probačního úředníka a s odkazem na vyjádření ředitele D. d. se š. v J. vyslovil závěr, že není nutné přijímat žádné opatření uvedené v § 93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., protože konstruktivní metoda převýchovy a jiného pozitivního ovlivňování chování nezletilého, která je založena na kombinaci prvků kontroly, pomoci a poradenství, zajišťovaných pravidelným sledováním chování nezletilého v prostředí, v němž žije, jsou zajištěny již pobytem nezletilého v zařízení, kam byl umístěn na základě rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 10. 2005. V závěru odůvodnil též rozhodnutí ve vztahu k nákladům řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně včas dovolání zaměřené proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Za tento nedostatek označilo, že odvolací soud akceptoval rozhodnutí soudu prvního stupně a shledal správným, že u nezletilého M. M. bylo upuštěno o uložení opatření. Neztotožnil se především s argumentem v této souvislosti odvolacím soudem vysloveným, že je nadbytečné vydávat rozhodnutí o uložení dohledu probačního úředníka v době, kdy nezletilý vykonává ústavní výchovu. Dovolatel zastávající opačný názor zdůraznil, že je třeba přihlédnout k tomu, že nařízení ústavní výchovy podle zákona o rodině a uložení opatření podle zák. č. 218/2003 Sb., jsou upravena rozdílnými zákony, jsou pro ně stanoveny jiné podmínky a směřují ke splnění odlišného účelu. Současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 185/2006, s tím, že závěry v něm vyslovené lze použít i pro vyjádření vzájemného vztahu ústavní výchovy a dohledu probačního úředníka. Názor o nesprávnosti rozhodnutí potvrzujícího upuštění od uložení opatření dovolatel opřel též o konstatování neúplnosti podkladů, na základě kterých bylo rozhodováno, a vytkl odvolacímu soudu, že za dostačující považoval rozsah důkazů provedených Okresním soudem v Hodoníně při jednání dne 20. 2. 2006, aniž by podrobně přezkoumával poměry nezletilého a jeho rodiny, nebo jeho další chování ve škole, v domácím prostředí, na veřejnosti apod. Jestliže se soud pro mládež omezil toliko na zprávu O. s. p. o. d. M. ú. H. a nevyžadoval další zprávy např. od D. d. se š. v J., základní školy, event. další informace, nevypořádal se s tím, že zpráva O. s. p. o. d. M. ú. v H. signalizuje vysokou problémovost nezletilého, což mělo vést k nutnosti provedení pedagogicko-psychologického vyšetření nezletilého, a po uvážení všech zjištěných skutečností měl některý ze soudů pro mládež v souladu s ustanovením § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb., rozhodnout o nezbytnosti uložení navrhovaného opatření. Dovolatel kromě těchto meritorních otázek vytkl odvolacímu soudu i nedostatky v obsahu poučení uvedeného v napadeném rozhodnutí, kde bylo pouze uvedeno, že žádný další opravný prostředek není přípustný, což nekoresponduje s ustanovením § 236 odst. 1 o. s. ř., že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, přičemž další podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku a usnesení ve věci samé jsou pak konstatovány v ustanovení § 237 o. s. ř. Zmínil též ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., podle něhož se prodlužuje lhůta pro podání dovolání i v případě, kdy rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné.

V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) na základě podaného dovolání napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dne 27. 10. 2006 obdržel vyjádření opatrovníka nezletilého M. M., v němž k dovolání Okresního státního zastupitelství v Hodoníně rozvedl své negativní stanovisko, v němž nejprve uvedl, že dovolání v předmětné věci není přípustné, protože se zde nejedná o žádný z taxativně vyjmenovaných případů podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť v něm není deklarována žádná do úvahy připadající možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyloučil též možnost, že by v této věci šlo o řešení právní otázky zásadního významu. Opatrovník nezletilého shledal, že dovolatel uplatnil zejména námitky na označený dovolací důvod nedopadající, protože se primárně domáhal změny skutkových zjištění a teprve v návaznosti na to i změny právního posouzení věci, neboť dovolatel namítl, že soud neprovedl všechny navrhované důkazy a že v důsledku nedostatečných skutkových zjištění je právní posouzení věci vadné. Protože podané dovolání nekoresponduje s dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., opatrovník nezletilého navrhl, aby Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání, toto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem, o. s. ř. a podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř., usnesením odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 96 zákona č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

S ohledem na povahu projednávané věci je vhodné poznamenat, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§ 96 zák. č. 218/2003 Sb.), a proto je nutné vycházet z toho, že podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání je v ustanovení § 237 o. s. ř. řešena tak, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Dovolatel v dané věci napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; což je tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud se posouzením, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, zabýval v rámci předběžné otázky tak, že v projednávané věci nezletilého M. M. může být dovolání státního zástupce považováno za přípustné, neboť je jím napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je naznačena problematika, která řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Naznačenou právní otázkou je to, zda lze jako opatření ve smyslu § 93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. uložit nezletilému dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. v situaci, kdy je nad nezletilým nařízena podle § 46 odst. 2 zák. o rod. ústavní výchovna, v níž se v době ukládání ochranného opatření nachází. Takto vyslovená právní otázka je zásadní povahy nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Ve vztahu k takto v dovolání vyjádřeným námitkám považoval Nejvyšší soud dovolání státního zástupce za podané v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což je v daném případě splněno, neboť dovolatel brojí s odkazem na nedůsledné dodržení podmínek § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. na nesprávnou aplikaci ustanovení § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. o upuštění od uložení opatření.

Podle ustanovení § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. může soud pro mládež upustit od uložení opatření, postačuje-li k dosažení účelu tohoto zákona projednání činu dítěte státním zástupcem nebo před soudem pro mládež.

Z dikce tohoto ustanovení vyplývá možnost, aby bylo řízení o uložení opatření ukončeno upuštěním od uložení opatření, a to za splnění jediné podmínky, že účelu zákona č. 218/2003 Sb. bylo dosaženo již projednáním činu dítěte státním zástupcem nebo soudem pro mládež.

Vhodným se jeví zdůraznit, že účelem uvedeného zákona podle § 1 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. je to, že projednáním protiprávních činů, kterých se dopustili děti mladší patnácti let a mladiství, se sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem; řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.

Z obsahu a smyslu tohoto ustanovení plyne, že zákon jím zejména zdůrazňuje, aby bylo užito takového opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se dítě mladší patnácti let nebo mladistvý nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji, což jsou funkce obecné povahy a předpokládá, aby podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé takovým činem.

Z hlediska podmínek ustanovení § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. je proto nezbytné posuzovat, zda při aplikaci tohoto ustanovení, vedoucí k tomu, že opatření nebude ukládáno, jsou splněny všechny takto vymezené funkce, tedy že již samotné projednání činu nezletilého státním zástupcem nebo před soudem pro mládež bude dostačující a zajistí to, k čemu má účinně přispět opatření, které by bylo uloženo, tedy aby se nezletilý činu zdržel, našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem.

Uváží-li se shora popsaná hlediska, na jejichž podkladě odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, je zřejmé, že důsledně podle těchto principů nepostupoval. Řádně totiž neobjasnil poměry nezletilého, které jsou jedním ze zásadních a rozhodujících předpokladů pro správné uvážení všech popsaných právních okolností a soustředil se toliko na to, že nezletilý je v ústavní výchově. Jedině z tohoto důvodu shledal, že zákonné podmínky pro uložení opatření podle § 93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. jsou vyloučeny, konkrétně za situace, kdy nezletilý vykonává ústavní výchovu, nelze mu již ukládat dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb.

Nejvyšší soud, který se s tímto závěrem neztotožnil, zdůrazňuje, že ho není možné považovat za správný proto, že byl učiněn paušálně bez toho, aniž by byly vzaty do úvahy všechny významné skutečnosti.

Především je potřebné nejprve připomenout znění obou zmiňovaných zákonných úprav, u kterých je nutné jejich charakter a smysl vzájemně posoudit a poté uvážit, zda je lze vykonávat současně, resp. zda lze opatření, dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. uložit v případě, že je nad nezletilým nařízena ústavní výchova podle § 46 odst. 2 zák. o rod.

Podle ustanovení § 93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. v případě, dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může soud pro mládež uložit zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření opatření, jimiž jsou za a) dohled probačního úředníka, b) zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, c) ochranná výchova.

Dohled probačního úředníka u dětí mladších patnácti let upravuje ustanovení § 93 odst. 4 zák. č. 218/2003 Sb., které vychází z jeho účelu, významu a způsobu jeho výkonu s odkazem na obecná ustanovení podle § 16 a § 80 zák. č. 218/2003 Sb. tak, že probační úředník při výkonu dohledu také pravidelně navštěvuje dítě mladší patnácti let, nad nímž vykonává dohled v jeho bydlišti a ve škole.

Z těchto ustanovení plyne, že podstatu dohledu probačního úředníka tvoří metoda založená na převýchově nezletilého a na dalším vhodném ovlivňování jeho chování. Takovéto působení se provádí formou kontroly, pomoci a poradenství. Účelem tohoto dohledu je sledování a kontrola jeho chování zaměřená na zajištění ochrany společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti, rovněž i odborné vedení a pomoci mu s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život. Je tak patrné, že těžiště probačního dohledu spočívá ve vztahu k dítěti mladšímu patnácti let zejména v péči o něj a v pomoci mu s jeho problémy, jež ve svém souhrnu podmiňovaly jeho selhání vyúsťující v páchání činů jinak trestných. Zřejmý důraz je z pohledu těchto zásad kladen na osobní a individuální přístup posilující jeho sociální i osobní postoje.

Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. o rod. může soud nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných vážných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela.

Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že řeší velice závažný zásah státu do života nezletilého, tak i do práv jeho rodičů, neboť představuje vystupňování ingerence státních orgánů do soukromoprávních vztahů s cílem zajistit blaho dítěte. Z těchto důvodů je také možnost nařízení ústavní výchovy vymezena jen v přesně stanovených důvodech, jestliže výchova nezletilého dítěte je vážně ohrožena, což nastává tehdy, jestliže rodiče zanedbávají dítě po stránce výchovné, citové, materiální, hygienické apod. Jde o funkci nápravnou. Druhým důvodem je vážné narušení výchovy nezletilého závadnými projevy vlastních rodičů nebo dalších osob, se kterými se stýká, výchovou nezpůsobilých rodičů, jejich asociálním chováním, vlivy širšího rodinného prostředí. Posledním důvodem jsou jiné závažné důvody, pro které rodiče nemohou výchovu nezletilého dítěte zabezpečit, např., že jde o rodiče, kteří jsou nemocní, invalidní dlouhodobě nepřítomní nebo zemřeli, atd. nebo i tehdy jestliže dítě samo trpí zdravotními problémy, které rodiče v rámci své výchovy nejsou schopni zabezpečit.

Je vhodné připomenout, že ústavní výchova je jednou z forem náhradní kolektivní výchovy, která najde uplatnění v zásadě tehdy, jestliže mírnější prostředky zásahu státu do rodinně právních vztahů nemohly předcházet, nepředcházely, event. se minuly účinkem.

S ohledem na všechny uvedené zásady, podle nichž se o ústavní výchově rozhoduje, stejně i na způsob jejího výkonu, je nutné shledávat, že se jedná o náhradní a kolektivní výchovné prostředí, v němž se nezletilý nachází a je tudíž nutné z tohoto hlediska přistupovat i k výkladu tohoto institutu ve vztahu k účelu a smyslu, k němuž směřuje dohled probačního úředníka, jak byl rozveden výše.

Vycházeje z těchto přístupů v působení státu na výchovu a vývoj dítěte, nelze jen s odkazem na uvedená obecná zákonná vymezení těchto pojmů shledávat, že by se jen na základě formálně zákonem stanovených podmínek dala vyloučit možnost jejich současného působení na dítě mladší patnácti let.

Jestliže je totiž ústavní výchova náhradním kolektivním zařízením, v němž je nezletilý dočasně umístněn, jde o prostředí, kde po dobu trvání této ústavní výchovy trvale žije a realizuje všechny své běžné životní potřeby. Jde o takové zázemí, které v kolektivní podobě simuluje jeho domácí prostředí, je však ovlivněno kolektivními přístupy k řešení nejenom všech základních funkcí, ale i individuálních zájmů a nelze nevidět, že právě osobní potřeby, prožitky, pocity atd. dítěte mladšího patnácti let jsou determinovány kolektivními přístupy. Je obecně známo, že důsledkem právě toho, že v rámci ústavní výchovy, která rodinné prostředí jen těžko nahrazuje, je zapojení dětí vycházejících z těchto kolektivních zařízení do běžného života velmi komplikované a složité.

Některé tyto známé negativní dopady na vývoj dítěte mladšího patnácti let umístěného v ústavní výchově, by bylo možné odstranit (pokud jsou proto splněny další zákonné podmínky) prostřednictvím dohledu probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb., který podle § 80 odst. 2, 3 zák. č. 218/2003 Sb. dohlíží na plnění povinností uložených dítěti mladšímu patnácti let, pravidelně takové dítě navštěvuje v jeho bydlišti, na pracovišti a ve škole, poskytuje mu potřebnou pomoc při řešení jeho výchovných problémů a případně mu dává i vhodná poradenství.

Při srovnání a zdůraznění cílů a významu každého z těchto dvou právních institutů, lze dojít k závěru, že se vzájemně nevylučují, naopak by jimi bylo možné, pokud by byly vykonávány současně, dosáhnout pozitivních výsledků při působení na chování dítěte mladšího patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného. Tímto spojením lze vhodně kumulovat pozitivní účinky, které se od každého z těchto institutů očekávají, když ústavní výchovou dochází k odstranění přímého vlivu negativních faktorů na příčiny vedoucí ke kriminálním tendencím v postojích dítěte a dohledem probačního úředníka se realizuje odborné pozitivní vedení, které se vyznačuje potřebnou motivací k vedení života v souladu s obecně závaznými normami, zaměřené na zajištění toho, aby se v budoucnu v běžném životě dítě mladší patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného, chovalo řádně. Je jím též zajištěna konkrétní pomoc při řešení příčin spáchaných činů jinak trestných. Zejména má však v kolektivním prostředí ústavní výchovy význam individuální přístup směřující k zajištění podmínek pro znovuzačlenění dítěte mladšího patnácti let do běžného a řádného života a k vytvoření předpokladů pro jeho další pozitivní osobní i sociální vývoj.

Na základě těchto obecných hledisek lze konstatovat, že z obecných principů není vyloučena možnost, aby při nařízené ústavní výchově podle § 46 odst. 2 zák. o rod., byl dítěti mladšímu patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného, uložen i dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb.

Je však nutné zdůraznit, že tento závěr platí v obecné rovině. V konkrétních věcech je vždy nezbytné posuzovat všechny zjištěné okolnosti významné z hlediska projednávaného případu a zkoumat pečlivě důvody, na jejichž podkladě došlo k uložení ústavní výchovy, poměry dítěte mladšího patnácti let včetně jeho osobnostních rysů, a zkoumat, zda vzájemné působení těchto dvou institutů je žádoucí, a zda při nařizování opatření podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb., je plněn účel zákona č. 218/2003 Sb. Přínosné je, aby dohled probačního úředníka byl dítěti mladšímu patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného, uložen tehdy, když je prokázáno, že pro to jsou splněny všechny výše popsané zákonné podmínky.

Pokud jde o nyní projednávanou věc nezletilého M. M., Nejvyšší soud shledal, že se soudy pro mládež obou stupňů všemi rozvedenými skutečnostmi dostatečně nezabývaly a bez objasnění potřebných okolností (paušálně) učinily závěr, že když nezletilý vykonává ústavní výchovu podle § 46 odst. 2 zák. o rod., je opatření podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218//2003 Sb. vyloučeno, a takto postupovaly, aniž by se z pohledu shora naznačených souvislostí a hledisek důsledně zabývaly tím, zda jsou splněny podmínky § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. pro upuštění od uložení opatření.

Nejvyšší soud s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí a s ohledem na obsah připojeného spisu shledal, že nebyly řádně zkoumány zejména poměry nezletilého M. M., nebyla připojena rozhodnutí, na jejichž podkladě byl nezletilý umístěn nejprve předběžným opatřením (zřejmě se tak stalo podle § 74 o. s. ř.) odebrán z jeho přirozené rodiny, ani žádné další rozhodnutí, na jehož podkladě byl umístěn do D. d. v J., nebyla vyžádána zpráva ze školy, do níž v době spáchání činu jinak trestného chodil. Soudy se rovněž nezabývaly jeho dosavadním psychickým vývojem ani otázkou, proč nebylo přistoupeno k provedení důkazu pedagogicko-psychologického vyšetření nezletilého, u něhož, jak se podává ze zprávy M. ú. v H., o. s. v. a z. ze dne 21. 11. 2005, byly zjišťovány i závažnější problémy v chování. V této souvislosti soudy nevěnovaly pozornost zjištěním vycházejícím ze zprávy téhož úřadu ze dne 22. 5. 2006 na č. l. 65, podle níž byl nezletilý přemístěn z D. ú. do D. d. se š. v J., a v níž bylo uvedeno, že je emočně nestálý, podrážděně reaguje na překážky, chce být vidět, snaží se i o dobré hodnocení, a troskotá na své netrpělivosti a popudlivosti, pak ztrácí zájem a raději se prezentuje ve špatném světle. V ní je také zdůrazněno, že v poslední době u nezletilého převažovaly útěky ze zařízení, ke kterým se nechával přemluvit svými kamarády a během útěků se dopouštěl činů jinak trestných. Všechny tyto poznatky nebyly potřebným směrem zhodnoceny a posouzeny z hlediska § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb., které předpokládá, že k dosažení účelu zákona postačí projednání činu nezletilého státním zástupcem nebo před soudem. Nejeví se vhodným a z hlediska dalšího působení na nezletilého výchovným, aby při všech těchto zjištěních bylo možné konstatovat, že byla splněna podmínka, že samotné projednání věci bylo natolik účinné a důrazné, že na nezletilého působilo silným vlivem tak, že další opatření jichž by bylo možné použít, již není třeba. Soudy se tudíž nezabývaly, zda byl shledán u nezletilého M. M. přesvědčivý a důrazný účinek jen na základě toho, že byl postaven před soud. Nebylo proto prozatím najisto postaveno, že pro nezletilého je již samotné projednání věci takovým ponaučením a dostatečnou reflexí, že již není nutné jiné působení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 8 Tdo 185/2006).

Protože Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí trpí uvedenými vadami a soud odvolací ani soud prvního stupně jako soudy pro mládež neposoudily řádně všechny právní aspekty vyplývající z ustanovení § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. a § 46 odst. 2 zák. o rod., po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. shledal podané dovolání důvodným s ohledem na námitku, že soudy obou stupňů rozhodly o upuštění od uložení opatření bez toho, aniž by byly splněny podmínky podle § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Tento důvod platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož řízení je zatíženo stejnou vadou.

Nejvyšší soud proto zrušil ve smyslu § 243b odst. 3 o. s. ř. obě rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude nutné doplnit dokazování v naznačeném směru, aby bylo možné na základě pečlivého posouzení všech skutečností, které vedly ke spáchání činu jinak trestného, s uvážením negativních či pozitivních vlivů spolupůsobících v rámci rozumového a sociálního vývoje nezletilého, a podle výsledků tohoto šetření uvážit s důrazem na účel zákona č. 218/2003 Sb., zda jsou splněny podmínky § 93 odst. 7 zák. č. 218/2003 Sb. pro upuštění od uložení opatření, a nebo bude vhodné uložení probačního dohledu podle § 93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. s posouzením konkrétních podmínek ve vztahu jeho uložení i za situace, že nezletilý se nachází v ústavní výchově, u níž však bude nutné ověřit okolnosti, pro které, jak je výše rozvedeno, byla uložena.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 08. November 2006