JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1246/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 114/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 6 T 138/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 6 T 138/2007, byl obviněný M. L. v bodě 3. uznán vinným, že:

„v P. v přesně nezjištěné době od 21:00 hod. dne 10. 7. 2007 do 02:50 hod. dne 11. 7. 2007 přes nezajištěné dveře vnikl do prostor chodby v přízemí domu, kde nezjištěným způsobem vytrhl kovovou bezpečností mříž okna vedoucího do prodejny „M. U. L.“ provozovatelky E. V., a vlezl do prostor prodejny, kde ke škodě firmy M. U. L., E. V., nezjištěným předmětem vypáčil v kanceláři zásuvku stolu a z ní vzal finanční hotovost v celkové výši 3.700,- Kč, dále z chladících boxů umístěných v prodejně vzal a uložil do 13 ks igelitových tašek a 2 ks igelitových pytlů maso a uzeniny specifikované na č. l. 30 spisu v celkové hodnotě 11.877,- Kč včetně hodnoty 13 ks igelitových tašek, ze dveří zadního vchodu prodejny vzal klíč, s tímto odemkl a zboží vynosil k venkovnímu oplocení zadní části prodejny, kde byl zadržen hlídkou Policie ČR,

přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 6 T 63/2004, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2005, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a uložený trest vykonal dnem 26. 2. 2007“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a podle § 247 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené K. p., a. s., částku 6.592,- Kč. Naproti tomu obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky kvalifikované jako pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jichž se měl dopustit ve spolupachatelství se spoluobviněným I. B. Zbývá dodat, že právě tohoto obviněného soud citovaným rozsudkem zároveň uznal vinným a uložil mu trest.

Obviněný M. L. proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 114/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněný v podání uvedl (aniž přitom rozlišil, které z argumentů chce pod ten který důvod dovolání podřadit), že odvolací soud se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, zejména pak s těmi, které svědčily v jeho prospěch. Především namítal, že se soudy nezabývaly jeho obhajobou, že v době, kdy byl zadržen hlídkou Policie ČR, zvolna bez jakýchkoliv věcí přecházel po pozemku ke zdi. Vyjádřil názor, že závěr o jeho vině nelze vyvodit pouze z takových důkazů, jako je otisk omítky na jeho bundě. Přestože doznal, že se na místě činu nacházel, zároveň uvedl, že vloupání provedl někdo jiný a že i maso do tašek vložil někdo jiný. Snažil se tak prosadit názor, že vloupání provedla jiná osoba, která také odcizila plastové mincovníky a část masných výrobků, které nebyly nalezeny. Proto se domníval, že měl být zproštěn obžaloby také ohledně tohoto skutku, popř. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže, neboť se přiznal, že chtěl nalezené maso odcizit.

Dovolatel dále namítal, že trest, jenž mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný; soudy prý přecenily jeho trestní minulost a nezohlednily fakt, že způsobená škoda jen nepatrně přesáhla hranici 5.000,- Kč.

S ohledem na uvedené obviněný navrhl (bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči skutkovým závěrům soudů obou stupňů, pokud jimi nebyla akceptována jeho obhajoba, že skutek, který byl předmětem trestního stíhání, nespáchal. Obviněný opakoval svá tvrzení o tom, že skutkový stav byl vybudován na základě nesprávně hodnocených důkazů, zpochybňujících správnost učiněných závěrů; všechny tyto námitky tak primárně směřoval ke změně skutkových zjištění a prosazoval skutkový stav věci v odlišné podobě, než kterou shledaly soudy prvního a druhého stupně.

Státní zástupkyně dále uvedla, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 211 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům obou stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Státní zástupkyně upřesnila, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nelze vytýkat výroku o trestu jeho nepřiměřenou přísnost, když ve vztahu k výroku o trestu přichází v úvahu jen dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a dovolacím důvodem tu je jedině uložení nepřípustného druhu trestu, nebo uložení přípustného trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Trest odnětí svobody v trvání dvou roků byl obviněnému ukládán podle § 247 odst. 1 tr. zák., který je ohrožen sazbou až na dvě léta, byl mu tedy uložen druh trestu, který zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání obviněného podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle § 256 tr. ř. je zamítl jako nedůvodné; procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly. K naplnění tohoto dovolacího důvodu by proto mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Dovolatel trval na vlastní skutkové verzi o tom, že v době, kdy byl zadržen policií, přecházel klidnou chůzí a bez jakýchkoli odcizených věcí po pozemku a že vloupání provedla jiná osoba. Konstruoval vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace. Přestože v závěru svého podání uvedl, že si je vědom toho, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat přísnost uloženého trestu, přesto tuto výhradu stejně uplatnil.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 15. October 2008