JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1245/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 o dovolání obviněného K. W., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 2 To 60/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. W. o d m í t á .

Odůvodnění:

Obviněný K. W. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2006, sp. zn. 54 T 1/2006, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaného jednání dopustil tak, že dne 13. 8. 2005 kolem 04.00 hodin, v R., v přírodním areálu v prostoru ohniště, ve stavu prosté střední opilosti, po předchozí opakované vzájemné slovní kontroverzi se skupinou mladíků, k níž patřil i poškozený T. K., za situace, kdy seděl na dřevěné kládě a T. K. před něj předstoupil, zcela bezdůvodně a nečekaně, v úmyslu usmrtit, aktivním pohybem pravé ruky, v níž držel lovecký nůž zn. Cold Steel, s jednobřitým ostřím a zašpičatělou čepelí 11,5 cm dlouhou a až 3 cm širokou, poškozeného silou velké intenzity jedenkráte bodl tímto nožem do levé části hrudníku, v důsledku čehož T. K. utrpěl bodné poranění na levé straně hrudníku v blízkosti hrudní kosti, svislé orientace, velikosti 4-5 cm, pronikající do dutiny hrudní, s celkovou délkou bodného kanálu kolem 10 cm, kdy čepelí nože došlo k svislému protětí 4. nebo 5. žebra, zasažení osrdečníkového vaku, jakož i komory srdeční v místě hrotu srdečního, kde byla způsobena rána délky kolem 1,5 cm, kterýmžto zraněním byl T. K. bezprostředně ohrožen na životě opakovanou zástavou srdeční a rozvojem šokových změn a k nástupu smrti nedošlo jen díky shodě šťastných náhod při poskytování lékařské pomoci, zejména pak urgentnímu nestandardnímu, ale vysoce odbornému a profesionálnímu operačnímu kardiochirurgickému zákroku při druhé srdeční zástavě, při němž byla za improvizovaných a nesterilních podmínek přímou masáží srdce obnovena jeho činnost, následně si zranění vyžádalo hospitalizaci od 18. 8. 2005 do 27. 8. 2005 a dobu přímého léčení nejméně v délce tří týdnů.

Za tento čin byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to loveckého nože zn. Cold Steel s černou gumovou rukojetí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným R. b. p., peněžní částku ve výši 449.787,- Kč a poškozenému T. K. částku ve výši 153.972,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný K. W. a poškozený T. K. odvoláními, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 2 To 60/2006, rozhodl tak, že k odvolání poškozeného T. K. uvedený rozsudek podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně jmenovaného poškozeného, a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. ve zrušené části znovu rozhodl tak, že obviněnému K. W. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozenému T. K. škodu ve výši 183.972,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného K. W. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný K. W. prostřednictvím obhájce JUDr. T. R. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům, a jež vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu tohoto dovolání vyjádřil, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť nic nesvědčí pro závěr, že jednal v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit. Vrchnímu soudu v Olomouci i Krajskému soudu v Ostravě vytkl, že pominuly, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka a že od trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 tr. zák. jej odlišuje jen forma zavinění. Na základě provedeného dokazování však nelze dovodit, že zásah nožem, kterým byl poškozený poraněn, byl cíleně zaměřen na životně důležité tělesné partie poškozeného, a není vyvráceno, že nebyl výsledkem nahodilých situačních okolností daných podmínkami místa činu, polohou obviněného a chováním poškozeného T. K. Obviněný zdůraznil, že z prokázaných skutečností není patrné, že by byl přinejmenším srozuměn s možností vzniku smrti a že k této skutečnosti chybí přímý důkaz, když on sám popírá úmysl poškozeného usmrtit. Motiv jeho jednání, z něhož by bylo možné tento úmysl odvodit, nebyl rovněž ničím prokázán. Žádný z provedených důkazů nevylučuje závěr, že cílem obviněného mohlo být toliko způsobení těžké újmy na zdraví a z hlediska právní kvalifikace tedy mohlo přicházet v úvahu posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Obviněný v rámci svého dovolání vyslovil nesouhlas s napadeným rozhodnutím proto, že jeho čin soudy neposoudily jako jednání spáchané v nutné obraně podle § 13 tr. zák., když útočníkem byl T. K. a on sám jednal ve snaze odvrátit nebezpečí, které vyvolal poškozený. Obviněný dále upozornil na existenci zřejmého extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V této souvislosti připomněl právní úpravu nutné obrany podle § 13 tr. zák. a v další části svého dovolání citoval některé pasáže výpovědí konkrétně jmenovaných svědků, jimiž poukázal na nesprávnost skutkového závěru v podobě popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, včetně poukazu na výrazně vyšší postavu poškozeného. V této souvislosti vyjádřil i potřebu doplnění dokazování o další důkazy, zejména o znalecké posudky z oboru forenzní biomechaniky, výslech V. Š., zdravotnického personálu nemocnice B., o výslechy znalce a svědků, provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu a o zjištění alkoholového ovlivnění poškozeného. Obviněný tak chtěl dokladovat, že útočníkem byl poškozený, a tudíž se činu popsaného ve výroku nedopustil a nemůže být uznán vinným pokusem vraždy.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle § 226 písm. b) tr. ř. ho v celém rozsahu zprostil obžaloby, eventuelně kvalifikoval jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu na přiměřenou zkušební dobu, a poškozené odkázal v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný dále navrhl, aby byl přerušen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, uloženého mu napadenými rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci a odložena povinnost uhradit škodu.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poté, co shrnul předcházející řízení a obsah podaného dovolání, konstatoval, že dovolání je přípustné, ale neopodstatněné. Ztotožnil se se závěrem soudu druhého stupně, který se stejnou argumentací obviněného v jeho řádném opravném prostředku zabýval a dostatečně přesvědčivě ve shodě s provedeným dokazováním dospěl k závěru, že obviněný spáchal čin ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Obviněný neměl primárně úmysl vraždit, ale s ohledem na jeho zkušenosti v zacházení s nožem, které u něj vzhledem k jeho sportovním schopnostem v této disciplíně byly větší než u jiných lidí, věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu na ochraně zdraví života a s takovou možností byl s ohledem na prokázané okolnosti srozuměn. Státní zástupce zdůraznil i to, že s ohledem na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo prokázáno, že útok byl obviněným veden velmi razantním způsobem. Za této situace navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání tudíž odpovídá náležitostem formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., může být dovolání podáno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Plyne z něho, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Ve vztahu k takto vyjádřeným zásadám je nutné uvést, že obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem uplatnil své výhrady jen částečně. Mimo tento, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod zákonem vyjádřený v ustanovení § 265b tr. ř., byly v dovolání obviněného uvedeny výhrady, jimiž se obviněný domáhal doplnění dokazování, anebo vznášel námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, kterým vytýkal, že nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jelikož neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Takto uplatněné námitky nekorespondují s označeným dovolacím důvodem a odporují zákonem upraveným podmínkám vymezujícím i ostatní dovolací důvody, a proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat.

Existence deklarovaného dovolacího důvodu je však v dovolání obviněného založena tam, kde vytýká nedostatky ve vztahu k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. V rámci takto vznesené námitky obviněný své výhrady namířil proti obligatornímu znaku skutkové podstaty trestného činu a brojil tím proti správnosti použité právní kvalifikace, což je v souladu s podmínkami vymezenými v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože obviněný v této relevantně podané části dovolání vytkl nedostatky v právním posouzení skutku, Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a/ chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) nebo b/ věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Soud prvního stupně se otázkou subjektivní stránky podrobně zabýval na straně 28 - 29 svého rozsudku, kde nejprve vysvětlil, z jakých důvodů shledal, že se obviněný pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. dopustil v nepřímém úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Pro tento svůj závěr soud vyšel z charakteru útoku, který byl obviněným proti tělu poškozeného veden masivním nožem loveckého typu. Jednalo se o aktivní útok, neboť ke způsobení zjištěných zranění musel obviněný vyvinout sílu velké intenzity a nůž musel pevně svírat v ruce. Vycházel rovněž z charakteru a lokalizace rány, a zdůraznil obecně známou skutečnost, že v hrudníku se nacházejí životně důležité orgány a přihlížel i k tomu, že obviněný je osobou znalou manipulace s noži, neboť se touto činností zabýval a zúčastňoval se i závodů v jejich vrhání. Obviněný si tudíž musel být vědom následků útoku vedeného nožem do hrudní krajiny těla poškozeného v místech, kde je umístěno srdce. Ze všech těchto okolností soud prvního stupně dovodil srozumění obviněného i se smrtí poškozeného, k níž měl poškozený velmi blízko, když měl probodnuté srdce, a nacházel se i v tzv. klinické smrti, a byl zachráněn jen díky šťastným okolnostem a účinnému a nikoli běžnému záchrannému činu lékařské služby.

Na tyto úvahy soudu prvního stupně navázal i odvolací soud, který na straně 17 odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil ztotožnění se s uvedenou argumentací, na kterou povětšinu odkázal. Sám ve vztahu k nepřímému úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., doplnil, že v jednání obviněného byly shledány zákonné podmínky tímto ustanovením předepsané a vyloučil možnost, aby s ohledem na prokázaný závěr o nepřímém úmyslu obviněného byl skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, posouzen jako trestné činy mírnější povahy, za které označoval ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. nebo § 222 tr. zák.

Nejvyšší soud se s popsanou argumentací soudů obou stupňů plně ztotožnil a v souladu se závěry, ke kterým oba soudy dospěly ohledně naplnění nepřímého úmyslu, považuje za vhodné pouze dodat, že se soudy zabývaly z tohoto hlediska všemi důležitými a významnými skutečnosti. Rozvedené úvahy i závěry na ně navazující svědčí o tom, že eventuální úmysl obviněného za podmínek § 4 písm. b) tr. zák. směřoval k usmrcení člověka. Vztah obviněného k následku byl soudy řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II Sb. rozh. tr.). Oba soudy se při zkoumání, zda obviněný jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nespokojily s pouhým zjištěním, že obviněný bodl poškozeného nožem do hrudníku, tedy takové části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž správně tuto skutečnost hodnotily i z okolností, za nichž k útoku obviněného došlo. K tomu je vhodné poukázat na stranu 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ve vztahu k motivaci obviněného zdůraznil situační vyústění dřívějšího verbálního konfliktu, který hodnotil v kontextu s ovlivněním alkoholem a rozladou obviněného způsobenou tím, že se nestal v průběhu dne vítězem závodů v hodu nožem. Tím soudy dostatečně posoudily i okolnosti, které útoku předcházely a v dostatečné míře zhodnotily i to, jak byl útok proveden a jakého nástroje bylo použito. Nelze proto vyloučit, že obviněný proti hrudníku poškozeného, v situaci, kdy poškozený stál k němu obrácen čelem a v bezprostřední blízkosti, záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné. Soudy hodnotily zejména charakter útoku vedený masivním loveckým nožem, který obviněný pevně svíral v ruce, vedl ho razantně a velkou silou. Obviněný tak přeťal poškozenému žebro a způsobil mu bodnou ránu srdce v oblasti hrotu srdečního, kde byla zjištěna rána délky 1,5 cm. Není zcela bez významu ani lhostejné počínání obviněného po předmětném útoku, kdy o další osud poškozeného nejevil žádný zájem, o jeho zdravotní stav se vůbec nezajímal, ba naopak odešel do lesa, kde usnul. Takové chování obviněného jen dokresluje správnost závěrů o jeho srozumění se smrtí poškozeného, jemuž sám žádnou pomoc při odvracení tohoto bezprostředně hrozícího následku neposkytl.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, rozvedeným zjištěním a úvahám dospěl k závěru, že soudy prvého a druhého stupně nepochybily, pokud shledaly, že obviněný pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. spáchal v nepřímém úmyslu. Rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 2 To 60/2006, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 02006, sp. zn. 54 T 1/2006 jsou proto správné a zákonné. Námitky, které obviněný v rámci svého dovolání vyjádřil, jsou z velké části opakováním těch, které uplatnil již dříve v odvolání a v řízení před soudem prvního stupně, s nimiž se v potřebné míře oba soudy vypořádaly.

Nejvyšší soud se věcně nezabýval námitkou obviněného, že obviněný jednal za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. protože, jak již bylo výše rozvedeno, tímto směrem uplatněné výhrady obviněný nezaměřil proti hmotně právnímu obsahu tohoto právního institutu, protože v rozporu s označeným dovolacím důvodem obviněný požadoval, aby byly vzaty do úvahy jiné skutkové okolnosti, než o které opřel své rozhodnutí soud prvního stupně. Obviněný pro závěr, že se bránil útoku poškozeného, vycházel pouze ze své vlastní obhajoby, která nebyla výsledky povedeného dokazování posouzena jako věrohodná a skutková zjištění v rozsudku soudu prvního stupně popsaná, byla založena na jiných důkazech. Teprve na podkladě, této vlastní verze líčených skutkových okolností obviněný chtěl takto upravený čin posoudit jako spáchaný za podmínek nutné obrany. Uvedené námitky tudíž nedopadají na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud však tuto otázku řešil ve vztahu k námitce obviněného o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku a shledal, že a s ohledem na všechna shora uvedená zjištění, se jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně zcela správně vypořádaly s požadavkem obviněného, že čin nespáchal za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák., kterou s ohledem na výsledky provedeného dokazování nepovažovaly za prokázanou, neboť jak jednak vysvětlily, obhajoba obviněného o tom, že se bránil útoku poškozeného, stojí osamocena a nekoresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy.

Když Nejvyšší soud vzhledem ke správnosti úvah obou soudů vyloučil i existenci extrémního rozporu právního posouzení činu obviněného se zjištěným skutkovým stavem věci, dovolání obviněného K. W. ze všech shora rozvedených a popsaných důvodů posoudil jako zjevně neopodstatněné, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl.

S ohledem na tento způsob rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal podmínky proto, aby s odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jak v rámci svého dovolání obviněný též požadoval.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 18. October 2006