JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1229/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 o dovolání obviněného P. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 50 To 380/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 19/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. Ch. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 8 T 19/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Ch. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že v průběhu měsíce března a dubna 2004, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici O., vylákal od M. Ch., který vykonával trest odnětí svobody v téže věznici, celkem 40.000,- Kč s tím, že mu obstará obhájce pro účely řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a za tím účelem předal M. Ch. údaje o čísle bankovního účtu č. … vedeného u Č. s., a. s., na jméno známé obviněného K. N., kterou obviněný požádal o sdělení čísla účtu s tím, že mu mají být doručeny finanční prostředky; dne 8. 3. 2004 poškozený M. Ch. skutečně převedl ze svého bankovního účtu č. … na shora uvedený účet K. N. částku 30.000,- Kč a po výzvě obviněného, že částka 30.000,- Kč není dostatečná, převedl dále dne 8. 4. 2004 částku 10.000,- Kč, přičemž obviněný obhájce ani podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro poškozeného nezařídil a od počátku měl v úmyslu od poškozeného finanční prostředky vylákat, protože věděl, že poškozený v té době disponuje na svém účtu vyšší finanční částkou a popsaným jednáním způsobil poškozenému M. Ch. škodu ve výši 40.000,- Kč; K. N. použila peníze k nákupu osobního vozu.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 50 To 380/2006, bylo podané odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Pro úplnost nelze nepoznamenat, že obviněný sice v záhlaví svého podání uvedl, že dovolání podává proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 8 T 19/2006, což by bylo třeba vyložit tak, že je nepřípustné; nebylo by totiž napadnuto rozhodnutí ve věci samé učiněné soudem ve druhém stupni coby podmínka přípustnosti dovolání vymezená v ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. Z obsahu dovolání je však zjevné, že stejné vady, jaké vytýká rozsudku soudu prvního stupně, vytýká i výše označenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Proto dovolací soud posoudil podání obviněného nikoliv jen podle jeho formálního označení, nýbrž podle jeho obsahu a smyslu, a má se tedy za to, že dovolání bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu. V dovolání obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že soudy obou stupňů náležitým způsobem nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., že se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, která nebyla vyvrácena, a rozhodly v rozporu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo. V nedostatečných skutkových zjištěních spatřoval též důvod nesprávného právního závěru, neboť subjektivní stránka trestného činu nebyla spolehlivě prokázána. Znovu opakoval, že jednání mezi ním a poškozeným mělo být posuzováno jako smlouva o obstarání věci podle § 733 a násl. občanského zákoníku, k jejímuž splnění nakonec nedošlo. I za předpokladu, že krajský soud dovodil, že plnění z této smlouvy bylo vázáno na nesplnitelnou podmínku, znamenalo by to její absolutní nebo relativní neplatnost, což ale soudy nepřezkoumaly a úmysl spáchat trestný čin tato skutečnost nedokazuje. Za zavádějící označil i tvrzení o jeho speciální recidivě a poukázal na to, že lze pozorovat jistý trend, pro nějž je typické zahajování trestních stíhání z podnětu smluvní strany pro nesplněné pohledávky vůči obchodnímu partnerovi; tento trend zakládání trestní odpovědnosti na nemožnosti dostát smluvním závazkům odporuje podle něj obecným právním zvyklostem moderního demokratického státu s tržní ekonomikou, především čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání sice vykazuje po formální stránce náležitosti dovolání, jedná se však o dovolání nepřípustné, neboť směřuje výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv zákonná úprava připouští napadnout výlučně rozhodnutí soudu druhého stupně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné (v tomto ohledu se z důvodů již vyložených odchýlil od názoru obsaženého ve vyjádření státního zástupce), že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Těmto kritériím neodpovídá ta část námitek obviněného, jimiž zpochybnil zjištění skutkového stavu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a vytkl, že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny.

Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karlových Varech a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Plzni, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat, nejde tedy o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu pro absenci jeho subjektivní stránky.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši 40.000,- Kč, tj. škody nikoli malé (§ 89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozeného M. Ch., především podvodné jednání obviněného vůči poškozenému, které směřovalo k tomu, aby obohatil jiného (K. N.). Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný v průběhu měsíce března a dubna 2004, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, vylákal od poškozeného ve dvou případech celkem 40.000,- Kč pod záminkou, že mu obstará obhájce pro účely podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a předal mu číslo účtu své známé K. N., kam byly peníze odeslány. Obviněný obhájce ani podmíněné propuštění nezařídil a od počátku bylo jeho jednání vedeno úmyslem od poškozeného finanční prostředky vylákat, neboť věděl, že tento disponuje vyšší finanční částkou.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný od samého počátku předstíral, že peníze budou použity na zařízení podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody poškozeného, ač ve skutečnosti byly určeny pro jeho známou K. N., na jejíž účet byly též odeslány a která s nimi nakládala jako s vlastními. Obviněný nevyvíjel žádnou aktivitu k tomu, aby poškozenému obhájce zajistil, ačkoliv tak učinit mohl (odvolací soud v této souvislosti případně poznamenal, že obviněný dokonce poškozenému předstíral, že byl-li poškozený posléze podmíněně propuštěn ke své vlastní žádosti, zařídil to jím obstaraný advokát), a neprojevil ani žádnou snahu poškozenému peníze vrátit, ač byl o jejich vrácení opakovaně upomínán. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o použití finančních prostředků, jež byly zaslány K. N., která neměla o celé záležitosti žádnou vědomost a která peníze použila na koupi vozu. Soudy v tomto ohledu přiléhavě argumentovaly tím, že o podvodném úmyslu obviněného svědčí i okolnosti spojené s vrácením peněz poškozenému. Stalo se tak totiž prostřednictvím K. N. až po dvou letech v průběhu hlavního líčení, ačkoli nic nebránilo tomu, vrátit je dříve, když poškozený opakovaně žádal splnění slibu. Obviněný o vůli poškozeného dosáhnout vrácení peněz musel vědět minimálně od 18. 5. 2005, kdy byl na základě trestního oznámení poškozeného vytěžen na úřední záznam pracovníky SKPV v P.

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu obstát nemohou a soudy obou stupňů závěr o podvodném úmyslu obviněného náležitým způsobem odůvodnily.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil (strany 3, 4), že obviněný v době, kdy s poškozeným jednal a vylákal od něj zaslání částky 40.000,- Kč na účet své známé K. N., a ani později neměl skutečně v úmyslu zařídit pro něj podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; dokládal to nejen výpovědí poškozeného M. Ch., opatřenými listinami, ale i výpovědí svědkyně K. N., podle níž ohledně peněz nedostala od obviněného žádné instrukce, byla jím toliko informována, že peněžní prostředky, které vydával za své, na její účet přijdou, a považovala je za dar od něj (viz č. l. 81). Soud proto uzavřel, že obviněný uvedl poškozeného v omyl tím, že pouze předstíral, že peníze budou použity na zařízení jeho podmíněného propuštění, avšak namísto toho byly určeny pro známou obviněného K. N. Soud také vyložil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, že peněžní prostředky byly na cizí účet odeslány z titulu jakési „smlouvy o úschově“ (viz č. l. 74, 89).

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního stupně za správné. Dále sám reagoval na změnu obhajoby obviněného spočívající v tvrzení, že částka 40.000,- Kč byla poškozeným odeslána na podkladě ústně uzavřené smlouvy o obstarání věci jako odměna za její plnění, jež byla opakována i v dovolání. Vyložil (strana 3), že i kdyby byla mezi obviněným a poškozeným uzavřena „smlouva o obstarání věci“, pak je zřejmé, že obviněný od samého počátku neměl v úmyslu tuto smlouvu plnit. Jinými slovy uvedl, že na straně obviněného nelze hovořit o vážně míněném projevu vůle takovou smlouvu uzavřít. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo. Obviněný ve skutečnosti uzavření takové smlouvy pouze předstíral, aby od poškozeného vylákal peněžní prostředky.

Těmito závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry sdílí, má je za přesvědčivé a správné.

Za těchto okolností se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozenému odpovídající plnění pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že poškozený odeslal finanční hotovost na číslo účtu, jež obviněný označil, což bylo prostředkem pro obohacení K. N., je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění smluvního závazku, jak namítl obviněný.

Skutek obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 18. October 2006