JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1227/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání obviněného mladistvého M. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 4 Tmo 2/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 70/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého M. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 7 Tm 70/2007, byl obviněný mladistvý M. O. (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:

„dne 27. 3. 2007 od 11.15 hodin do 11.30 hodin v O. – K. v budově střední školy ve třídě po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl L. S. tak, že ho chytil pod krkem a udeřil čelem do oblasti nosu a způsobil jmenovanému zlomeninu nosních kůstek s posunutím úlomků doprava s následnou dobou léčení do 13. 4. 2007“.

Takto zjištěné jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.; podle § 221 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSM“) a § 35 odst. 1 tr. zák. mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 33 odst. 1 ZSM a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 4 Tmo 2/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Mladistvý s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. A. Š. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uplatněný dovolací důvod spatřoval dovolatel v té skutečnosti, že jeho jednání bylo nesprávně podřazeno též pod skutkovou podstatu provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. V obsáhlém podání a ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval odvolací námitky, že šlo o ojedinělý násilný exces a samotná okolnost místa spáchání skutku, tedy ve veřejně přístupné budově školy, nepostačila k uvedenému právnímu posouzení jeho jednání. Vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování k úmyslu jednat proti hodnotovému systému uplatňujícímu se v oblasti školství. Obsáhlý rozbor jeho údajně negativního vztahu ke společnosti, jak jej provedl soud druhého stupně, považoval za nedostatečný pro užití namítané právní kvalifikace. Zdůraznil, že jeho předchozí protiprávní jednání měla pouze majetkoprávní charakter, a navíc tuto okolnost považuje pro řešený případ za zcela bezpředmětnou. Za zásadní však označil prokázání skutečnosti, zda se v okamžiku jeho jednání cítily přítomné osoby ohroženy. Mladistvý vyslovil přesvědčení, že se jeho jednání nedotýkalo širšího okruhu občanů a také proti takovému okruhu osob přímo nesměřovalo. Měl za to, že v řízení nebyl prokázán jeho záporný vztah ke společnosti i ke spoluobčanům a v této souvislosti opakovaně zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 886/2007.

V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2008, č. j. 4 Tmo 2/2008 – 202, v plném rozsahu zrušil.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 886/2007, které řeší podobný skutek, považuje za případný. Soudům obou stupňů vytkl, že v jejich rozhodnutích absentuje náležité hodnocení konkrétní nebezpečnosti údajného výtržnického chování obviněného ve smyslu § 6 odst. 2 ZSM; místo něhož se spokojily s obecnými proklamacemi o morálním profilu dovolatele a neobjasnily, v čem incident dvou studentů střední školy nesl výtržnické rysy. Připustil, že školní třída je místem veřejnosti přístupným, tuto přístupnost však označil za relativní, neboť za normálního chodu smějí vstoupit do školy pouze její žáci, učitelé a další školní personál. Považoval za dosud neobjasněné, zda se obviněný činu dopustil veřejně; současně však konstatoval, že tento znak nepochybně naplněn nebyl, neboť soud nedokázal k důkazu realizovat svědectví žádné osoby, vyjma obou aktérů incidentu, která by událost přímo vnímala. Podle stanoviska státního zástupce nelze ani přesvědčivě dovodit, že by mladistvý vyprovokoval střet s poškozeným v úmyslu nějakým způsobem narušit veřejný klid, morální cítění dalších občanů či se jiným způsobem dopustit výtržnického chování. Incident označil za izolovaný spor dvou studentů a uzavřel, že relativně krátkému, přímočarému a jednoduchému ději bez vazby na další osoby nelze přikládat povahu výtržnosti jen s poukazem na kázeňské problémy obviněného.

Státní zástupce v závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 4 Tmo 2/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného mladistvého je přípustné § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud, soud pro mládež, dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Mladistvý v rámci uplatněného dovolacího důvodu namítl, že nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřuje v tom, že zjištěný skutek byl chybně podřazen také pod skutkovou podstatu provinění podle § 202 odst. 1 tr. zák., třebaže se jeho jednání nedotýkalo širšího okruhu občanů a nešlo o projev záporného vztahu ke společnosti jako celku. Takové výhrady Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněné, současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Uplatnil-li dovolatel ve svém podání výhrady k soudy použité právní kvalifikaci, je nutné nejprve v obecné rovině uvést, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném ke dni 27. 3. 2007, kdy se jej měl dovolatel dopustit) spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Jedná se o trestný čin (v případě mladistvého o provinění) zařazený do hlavy páté trestního zákona, tedy takový, který chrání občanské soužití před jeho hrubým narušováním. Z jeho systematického začlenění do hlavy páté trestního zákona vyplývá, že objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.

Jednání pachatele trestného činu (v případě mladistvého provinění) výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají.

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ovšem nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností podle § 202 odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Na rozdíl od hrubé neslušnosti se jedná zpravidla o fyzické a psychické násilí, které je namířeno vůči osobám nebo věcem (o hrubé neslušnosti není zapotřebí blíže se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku provinění výtržnictví v této alternativě mladistvý neměl spáchat).

Ve smyslu ustanovení § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. je skutek spáchán veřejně, jestliže je spáchán před více než dvěma osobami současně přítomnými. K naplnění znaků „před více než dvěma osobami současně přítomnými“ se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu (v případě mladistvého provinění) došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu.

Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám a v určitou dobu (např. zdravotnické zařízení, škola) apod.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu (v případě mladistvého provinění) vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Při posuzování činů výtržnické povahy je rovněž nutné z hlediska materiální stránky (srov. § 3 odst. 2, 4 tr. zák.) uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, str. 1212 až 1214, a přiměřeně též rozhodnutí č. 4/1976 a 1/1984 Sb. rozh. trest.).

Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů všechny zákonné znaky provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jímž byl mladistvý uznán vinným, obsahují.

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání mladistvého připomenout podstatu jeho jednání, jež záleželo v tom, že „dne 27. 3. 2007 ... v budově střední školy ve třídě po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl L. S. tak, že ho chytil pod krkem a udeřil čelem do oblasti nosu a způsobil jmenovanému zlomeninu nosních kůstek s posunutím úlomků doprava s následnou dobou léčení do 13. 4. 2007“.

Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a v něm deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná především otázka, zda jednáním mladistvého byla naplněna objektivní i subjektivní stránka provinění výtržnictví a zda i po materiální stránce se již jedná o provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

K námitce mladistvého, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou, zda se jeho jednání dotýkalo širšího okruhu občanů a zda z jeho strany šlo o projev záporného vztahu ke společnosti jako celku, se již přiléhavě vyjádřil soud druhého stupně (srov. strany 4 a 5 odůvodnění jeho usnesení), když uvedl, že dovolatel „… dlouhodobě projevuje sklon k protiprávnímu jednání, a to pácháním činů jinak trestných, případně přestupků …, dále se u něj dlouhodobě projevoval sklon k porušování pravidel školní výuky, a to vulgárním chováním vůči ostatním žákům, příp. učitelům …“. Dále zdůraznil, že „… v případě ml. obžalovaného se nejednalo o izolovaný excesívní krok, ale o velmi agresivní a surový útok na jiného spolužáka na půdě školského zařízení v době výuky, za přítomnosti více jak dvou osob …, navíc v době, kdy mu bylo uloženo opatření dohled probačního úředníka a byl … dříve projednáván vedením školy pro četné předchozí kázeňské přestupky, … jeho jednání … významně se též dotklo společenského zájmu na ochraně řádného chování, výchovy a výuky žáků …“. Odvolací soud rovněž konstatoval, že jednání mladistvého „... mělo v širším, obecnějším smyslu pohoršující charakter, … mělo zjevně výtržnický charakter, přičemž … je možno označit obžalovaného za iniciátora celého incidentu, který jím byl záměrně a cíleně vyvolán před ostatními spolužáky. Takovéto jednání pak z hlediska formálních znaků zcela naplňuje skutkovou podstatu provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť čin byl spáchán veřejně a … zjevně formou přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.,. … neodpovídá … názoru (dovolatele), že by čin neměl pohoršující charakter pro větší skupinu lidí a že by jednání nenarušovalo obecně chráněný zájem většího počtu osob. Navíc … byla i nesprávně aplikována výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která … na daný případ … vůbec nedopadají“.

Z uvedené citace je zřejmé, že již soud druhého stupně se náležitě vypořádal s těmi námitkami mladistvého, které směřovaly vůči správnosti závěru nalézacího soudu o naplnění všech zákonných znaků provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., včetně existence subjektivní stránky. Vystihl jak podstatu protiprávního jednání dovolatele, tak i jeho zavinění. Nejvyšší soud jeho závěry v zásadě sdílí a má je za přiléhavé. Soudy ve skutkových zjištěních vyjádřily jak naplnění zákonného znaku „dopustil se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného“, tak ve vztahu k zavinění učinily taková skutková zjištění, která svědčí pro závěr, že mladistvý jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.

Třebaže dovolatel výslovně neuplatnil výhradu, že jeho jednání nenaplňuje materiální stránku souzeného provinění, Nejvyšší soud pro úplnost a s ohledem na obsah podání považuje za vhodné uvést, že podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle § 6 odst. 1 ZSM se trestný čin spáchaný mladistvým nazývá proviněním, podle odst. 2 čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň nebezpečnosti pro společnost je malý.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin (provinění). Z ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.

V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin (provinění). Proto není trestným činem (proviněním) takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu (provinění) podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, tedy jeho stupeň nebezpečnosti je nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., resp. malý podle § 6 odst. 2 ZSM.

Při řešení otázky, zda zjištěné jednání mladistvého vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.

Úvahy o tom, zda mladistvý zjištěným jednáním naplnil také materiální znak provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., přitom musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než malý (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).

Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že materiální znak posuzovaného provinění byl jednáním mladistvého rovněž naplněn. To ostatně konstatoval soud druhého stupně, když uvedl, že mladistvý dlouhodobě porušoval pravidla školní výuky, choval se vulgárně nejen vůči spolužákům, ale také vůči vyučujícím. V projednávaném případě šlo u něj o vyvrcholení těchto tendencí a s ohledem na dříve přijata opatření (mj. pro neadekvátní a vulgární chování na půdě školy) si byl vědom nezákonnosti svého počínání, přesto tohoto delikventního jednání nezanechal a naopak stupňoval svou agresivitu. Nejvyšší soud proto nemá důvod naplnění materiálního znaku jmenovaného provinění zpochybňovat.

Nejvyšší soud jako soud pro mládež proto dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 22. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin