JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 122/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovolání obviněné L. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 7 To 408/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 69/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná L. A. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 7 To 408/2007, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné její odvolání, které podala proti výroku o vině i trestu rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 17 T 69/2007. Tímto rozsudkem byla uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a odsouzena podle § 249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Poškozený J. A. byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu dopustila tím, že nejméně od 14. 3. 2006 do 9. 3. 2007 ve Z., na P. ulici, brání v řádném užívání bytu … bývalému manželovi J. A., který byt užívá po rozvodu manželství na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 7 C 301/90, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1991, sp. zn. 17 Co 399/1991, který nabyl právní moci dne 30. 12. 1991, a kterým bylo zrušeno společné užívací právo účastníků k bytu … ve Z., na P. ulici, S. s tím, že výlučnou uživatelkou bytu a členkou S. b. d. Z. se určuje L. A. a J. A. je povinen byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým mu bude příslušným orgánem přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování, když i po rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 17 T 53/2006, který nabyl právní moci 29. 5. 2006 a kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., i nadále J. A. brání v užívání koupelny v uvedeném bytě, kterou před ním zamyká, v důsledku čehož musí poškozený zabezpečovat své základní hygienické potřeby v m. l. a v hotelu P.

Obviněná v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině i trestu odkázala na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná uvedla, že rozsudky Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 301/90 ani Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 399/91 nebylo upraveno právo užívání bytu poškozeným, výroky těchto rozsudků neříkají nic o tom, kdy, jak často a jakým způsobem je oprávněn koupelnu v předmětném bytě užívat poškozený. Naopak stran práva užívání bytu poškozeným a obviněnou je zásadní věc vedená u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1418/2005, ve které je řešeno zpřístupnění koupelny poškozenému, avšak tato věc nebyla dosud pravomocně skončena. Proto pokládala též za předčasný závěr soudů v trestní věci, že poškozený je oprávněn koupelnu v jejím bytě užívat. Poukázala i na okolnost, že poškozený je si již více jak 15 let vědom toho, že má byt vyklidit, ale sám nepodnikl nic pro to, aby si zajistil možnost náhradního bydlení, dokonce přidělení bytu opakovaně odmítl. Podle názoru obviněné jí žádný právní předpis ani pravomocné rozhodnutí soudu povinnost k jednání, které je jí vytýkáno, neukládá. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. námitkou, že ji žádný právní předpis ani pravomocné rozhodnutí soudu nezavazuje k jednání, jehož porušení je dovozováno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je tedy významná otázka, zda jednání obviněné bylo neoprávněné.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná oprávněné osobě v užívání bytu neoprávněně bránila, byť právní věta není zcela přesná (chybí v ní označení, že tak činila neoprávněně).

Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, jehož se mohou dopustit jak osoby, které jsou taktéž oprávněnými uživateli (např. znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňováním v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. - k tomu č. 8/1999 Sb. rozh. tr. aj.), tak osoby, které takové postavení nemají (např. odstraněním schodiště nebo zazděním vchodu, čímž bude znemožněn přístup do bytu, aj.).

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě označeného trestného činu. Podstata jednání obviněné spočívala v tom, že nejméně od 14. 3. 2006 do 9. 3. 2007 bránila v řádném užívání bytu bývalému manželovi J. A., který byt užívá po rozvodu manželství na základě citovaných rozsudků Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, a to tím, že mu brání v užívání koupelny v bytě, kterou před ním zamyká, v důsledku čehož musí poškozený zabezpečovat své základní hygienické potřeby v m. l. a v hotelu P.

Spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn označený prostor užívat a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003).

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 69/2007 vyplývá, že poškozený byl oprávněn užívat koupelnu, tvořící příslušenství bytu … ve Z., na P. ulici, S., a závěr soudů, že jednání obviněné je nedovolené, je opodstatněný.

Po rozvodu manželství obviněné a poškozeného bylo jejich společné užívací právo k předmětnému bytu upraveno tak, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 7 C 301/90, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1991, sp. zn. 17 Co 399/1991, který nabyl právní moci dne 30. 12. 1991, bylo společné užívací právo účastníků k bytu zrušeno s tím, že výlučnou uživatelkou bytu a členkou S. b. d. Z. se určuje L. A. a J. A. je povinen byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým mu bude příslušným orgánem přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Ze zpráv O. ú. ve Z. se podává, že poškozený J. A. je evidován v seznamu žadatelů o byt v domě s pečovatelskou službou, ale jeho žádost nebyla nejméně ke dni 7. 2. 2007 kladně vyřízena (č. l. 40, 41).

Tato zjištění skýtají spolehlivý závěr pro konstatování, že poškozenému svědčí tzv. právo na bydlení. To, byť implicitně, vyvozovaly soudy obou stupňů jak odkazem na již citované rozsudky Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, tak i s poukazem na dosud nepravomocný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 C 1418/2005, jímž byla obviněné (jako žalované) uložena povinnost umožnit poškozenému (žalobci) společné užívání koupelny v předmětném bytě, a to až do doby, než bude poškozenému zajištěn náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyjádřil v tom smyslu, že poškozený má právo předmětný byt užívat, bydlet v něm s povinností přiměřeně se na nákladech spojených s užíváním a provozem bytu podílet; má právo i koupelnu užívat k zabezpečení výkonu svých základních hygienických potřeb.

Tzv. právo na bydlení je zakotveno v ustanovení § 712a občanského zákoníku, podle něhož v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a přiměřeně § 700 až 702 odst. 1 občanského zákoníka. Obsah tohoto právního vztahu je obdobný nájmu bytu, přičemž práva a povinnosti, jež tvoří jeho obsah, jsou logicky ty, na jejichž základě lze zajistit bývalému společnému nájemci korektní poměry bydlení po dobu po zániku nájmu, již zákon důsledně tomu, že nájem upravuje jakožto chráněný, předjímá. Korektní poměry bydlení bez pochybností zahrnují vytvoření podmínek pro uspokojování základních hygienických potřeb prostřednictvím užívání koupelny bytu.

Obviněná tedy byla povinna bydlení, zahrnující i užívání koupelny, poškozenému umožnit a nelze akceptovat její výhradu, že jí taková povinnost nevyplývá ze žádného právního předpisu ani pravomocného rozhodnutí soudu. Neobstojí ani námitka, že poškozený dlouhodobě neučinil nic pro zajištění náhradního bytu či ubytování a že dokonce přidělení náhradního bytu znemožňuje. Jak již bylo zrekapitulováno a uvedl to i soud prvního stupně, nejméně do 7. 2. 2007 žádost poškozeného o přidělení bytu v domě s pečovatelskou službou ve Z. nebyla vyřízena, nebylo proto možné argumentovat svévolným chováním poškozeného, a zjištěno podle něj nebylo ani případné zjevně nepřiměřené jednání obtěžující obviněnou. Přehlédnout naopak nelze, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 17 T 53/2006, který nabyl právní moci ve výroku o vině i trestu dne 29. 5. 2006, byla obviněná uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a podle § 24 odst. 1 tr. zák. bylo upuštěno od potrestání. Jednání obviněné zakládající trestný čin spočívalo v tom, že v době nejméně od 1. 5. 2005 do 13. 3. 2006 zamykala dveře do kuchyně a koupelny označeného bytu, v době nepřítomnosti poškozeného nechala vystěhovat z kuchyně část jeho věcí, posléze vyměnila nebo nechala vyměnit vložku zámku FAB, nepředala mu náhradní klíče, uzamkla ho v bytě a poté ho naopak do bytu odmítala vpustit. Nyní posuzované jednání na předchozí skutek obviněné tedy bezprostředně navazovalo.

Čin obviněné byl důvodně kvalifikován jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.

Tento závěr soudů nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu. Podle ní při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva, nutno věc primárně nahlížet z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku - trestního práva. Za ústavně souladný lze z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny označit jen takový aplikační postup soudu, který jasně a přesvědčivě vyloučí, že stíhané jednání označené jako protiprávní svémoc by např. nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva. Ústavní soud opakovaně připomněl, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák. (srov. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, in Sb. n. u., sv. 20, str. 273; podobně i nález sp. zn. II. ÚS 413/04, nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 in Sb. n. u., sv. 37, str. 489).

Konkrétní situace s požadavky vyslovenými Ústavním soudem zjevně koresponduje; jednání obviněné evidentně nemůže být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva a trestněprávní postih obviněné nelze považovat za nepřiměřený či nesprávný.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. února 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 20. February 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-