JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1215/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání obviněného S. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 425/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 2 T 177/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 2 T 177/2005, byl obviněný S. M. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 215 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 2 T 177/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 502/2006, k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 2 T 177/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 502/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že v O. nejméně v době od června 2004 do března 2005 v bytě na ulici L. většinou v podnapilém stavu hrubými, vulgárními a sprostými výroky opakovaně napadal nevlastní syny L. Š., a T. K., s nimiž žil ve společné domácnosti, bil je za neplnění školních povinností po těle vrbovým prutem, rukou, plastovou tyčkou nebo řemenem, choval se hlučně a agresivně a svým jednáním vytvářel v rodině atmosféru strachu a bezradnosti.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně. Obviněný brojil proti výroku o vině i trestu; státní zástupce zaměřil odvolání podané v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 425/2007, byl z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněnému uložen za trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a za sbíhající se dva trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 2 T 177/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 502/2006, podle § 215 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 2 T 177/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 502/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým odvolací soud v dané věci rozhodl. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 502/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného S. M. zrušen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 2 T 177/2005, ve zprošťujícím výroku a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně. Ve zrušené části rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že nejméně v době od června 2004 do března 2005 v bytě na ulici L. většinou v podnapilém stavu hrubými, vulgárními a sprostými výroky opakovaně napadal nevlastní syny L. Š. a T. K., s nimiž žil ve společné domácnosti, bil je za neplnění školních povinností po těle vrbovým prutem, rukou, plastovou tyčkou nebo řemenem a choval se hlučně a agresivně, svým jednáním vytvářel v rodině atmosféru strachu a bezradnosti, v němž byl spatřován trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel zpochybnil naplnění znaku týrání ve smyslu § 215 tr. zák. s tím, že jeho jednání se nevyznačovalo potřebnou intenzitou, vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které by svěřené osoby pociťovaly jako těžké příkoří v důsledku fyzických nebo psychických útrap. Z provedeného dokazování rovněž nevyplynulo, že by svým jednáním vytvářel v rodině ovzduší strachu a bezradnosti. Připustil, že nezletilé chlapce fyzicky trestal, ale podle něj se nejednalo o bezdůvodné a bezohledné bití, a popřel, že by k němu docházelo denně či dokonce několikrát za den. Odvolacímu soudu vytkl, že nezkoumal subjektivní stránku činu, nezkoumal, proč by měl nezletilé týrat a zda si vůbec mohl uvědomit, že by intenzita jeho jednání výrazně vybočila z výchovných metod používaných běžně jinými rodiči. Tvrdil, že k takovému výraznému vybočení skutečně také nedošlo, poněvadž u žádného z poškozených se neprojevily žádné závažné následky fyzické ani psychické, dokonce ho společně s jejich matkou navštěvovali ve věznici. Dovolatel dále namítal, že řádně doložena nebyla ani doba páchání skutku, a uzavřel, že jednání nevykazuje znaky trestného činu ani po stránce materiální, neboť společenské nebezpečnosti trestného činu podle § 215 tr. zák. nedosáhlo. V dalším pak uplatnil výhrady vůči správnosti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 502/2006, jímž byl původně zprošťující rozsudek týkající se jeho osoby zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soud v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 6 To 425/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 2 T 177/2005, zrušil a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil stejnou argumentaci jako v odvolacím řízení. Stejně jako odvolací soud neměla pochybnosti o tom, že způsobem popsaným ve výroku o vině obviněný zle nakládal s oběma nezletilými dětmi, s nimiž žil ve společné domácnosti jako manžel jejich matky. Předmětem jeho útoku totiž byli nezletilí chlapci, o jejichž výchovu a zabezpečení klidného vývoje byl jako manžel jejich matky povinen pečovat. Na tomto základě byl jeho vztah k oběma chlapcům založen. Namísto toho obviněný spolu s matkou chlapců vytvořili prostředí, ve kterém docházelo k hrubostem vyššího stupně a jeho chování vůči oběma dětem svědčilo o bezcitnosti. Upozornila, že ustanovení § 215 tr. zák. nevyžaduje, aby oba chlapci měli následky pouze na těle, ale takovéhoto trestného činu se může dopustit i ta osoba, která týrá svěřenou osobu psychicky. Jestliže oba nezletilí vyrůstali v prostředí alkoholiků, hádek a neurovnaných rodinných poměrů, samozřejmě musely následovat výchovné problémy na straně obou dětí. Ty nebyl oprávněn ani rodič, v daném případě matka, ale ani otčím, tedy obviněný S. M., řešit ponižujícím způsobem, bitím, v některých případech své násilí vůči nim obviněný zdůraznil dokonce i použitím různých předmětů. Takovéto jednání ponižující vůči oběma dětem, s nimiž obviněný jednal nedůstojným způsobem, zneužívaje postavení v rodině a síly dospělého člověka, je třeba posoudit tak, jak to učinily soudy obou stupňů, tedy jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud z podnětu podaných odvolání meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a toliko z podnětu odvolání státního zástupce zrušil jeho výrok o trestu a obviněnému uložil přísnější souhrnný trest. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Zlíně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi nezletilých poškozených a znalecký posudek, z něhož podle jeho přesvědčení nevyplynulo, že by se u poškozených projevil tzv. syndrom týraného dítěte, nebyla podle něj ani spolehlivě prokázána doba trvání závadového jednání a taktéž nebylo prokázáno, že vytvářel v rodině ovzduší strachu a bezradnosti.

Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil též námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, následky svého činu bagatelizoval, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu, nedopustil.

Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je namístě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strana 8 rozsudku soudu prvního stupně navazující na zevrubnou rekapitulaci důkazních prostředků a strany 4, 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi a proč rozhodnutí o jeho vině opřely o výpovědi nezletilých poškozených L. Š. a T. K., jejichž věrohodnost byla verifikována znaleckým posudkem PhDr. J. L., o výpovědi třídních učitelek Mgr. A. D., Mgr. H. B., výpovědi sousedů, z nichž vyplynuly poměry v domácnosti M., materiály M. ú. v O. a lékařské zprávy. Ani dovolací soud nemá žádný důvod odchýlit se od závěrů soudů; usvědčující důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, uzavřenou, vzájemně se doplňující a na sebe navazující soustavu důkazů, které bez důvodných pochybností vedly k závěru o vině obviněného (k tomu např. rozhodnutí č. 38/1968-IV, 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování a nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to jak po stránce formální, tak i materiální.

Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči a výchově, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný týral osobu, která byla v jeho péči, čin spáchal zvlášť surovým způsobem a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu.

Právní věta výroku o vině nemá oporu ve skutkových zjištěních obsažených v tzv. skutkové větě v té části, v níž je uvedeno, že obviněný čin spáchal zvlášť surovým způsobem. S ohledem na to, že tato část právní věty se však nepromítla v právní kvalifikaci skutku – skutek nebyl posouzen i podle odst. 2 písm. a) § 215 tr. zák., nelze význam tohoto pochybení přeceňovat a lze je považovat spíše za zřejmou nesprávnost či za písařskou chybu. Odvolací soud se ostatně touto námitkou zabýval v odvolacím řízení a způsob, jakým se soud druhého stupně s námitkou vypořádal, pokládá dovolací soud za přiléhavý (strany 4, 5 napadaného rozsudku).

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době od června 2004 do března 2005 většinou v podnapilém stavu hrubými, vulgárními a sprostými výroky opakovaně napadal nezletilé L. Š. a T. K., s nimiž žil ve společné domácnosti a byl manželem jejich matky, bil je za neplnění školních povinností po těle vrbovým prutem, rukou, plastovou tyčkou nebo řemenem, choval se hlučně a agresivně a svým jednáním vytvářel v rodině atmosféru strachu a bezradnosti.

Je zjevné, že zákonné znaky trestného činu podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jsou ve zjištěních soudů obsaženy. Objektem tohoto trestného činu je primárně zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo ve výchově jiných osob. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou, která je v péči pachatele, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., stanoviska publikovaná pod č. 3/83, 11/84 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně.

Obviněný, manžel matky dětí, žil s nimi ve společné domácnosti, a proto i on, ač nebyl jejich rodičem, se podílel na jejich výchově (§ 33 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Není pochyb o tom, že jednání obviněného vůči oběma nezletilým dětem charakteristické rysy týrání nese.

Obviněný nepolemizoval s tím, že nezletilé děti byly v jeho výchově (či péči); vytkl však, že intenzita a četnost jejich trestání nepředstavovaly bezdůvodné nebo bezohledné bití, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, nezkoumaly, zda a proč by měl nezletilé týrat a zda si mohl uvědomit, že intenzita jeho jednání vůči nim výrazně vybočuje z výchovných metod používaných běžně jinými rodiči. Dovozoval, že znaky trestného činu nebyly naplněny po stránce formální a že jeho čin nedosáhl společenské nebezpečnosti trestného činu podle § 215 tr. zák. Tyto námitky ale nemohou obstát.

Stran četnosti a intenzity trestání vycházely soudy především z tvrzení nezletilých L. Š. a T. K., kteří uvedli, že jim jak matka, tak obviněný - otčím vulgárně nadávali, byli biti, a to jednak rukou a jednak různými předměty. L. Š. upřesnil, že je obviněný bil plastovou trubkou a dával větší rány než matka. Nezletilý míval modřiny pod zadkem a na rukách. Nezletilý T. K. konkretizoval četnost bití, když uvedl, že byl obviněným bit i čtyřikrát denně, tyčkou a rukou po zádech a hlavě. Shodně pak popsali atmosféru domova, kde hádky, rvačky mezi rodiči, které několikrát musela řešit policie, byly na denním pořádku. Jejich výpovědi korespondují s výpověďmi třídních učitelek Mgr. H. B. a Mgr. A. D., sousedek A. F., H. F. a se zdravotní dokumentací.

Opíraje se o výklad znaku „týrání“ a kritéria s tím spojená nelze jednání obviněného vůči dvěma nezletilým dětem a útoky na jejich osobní integritu považovat za adekvátní jednání; nelze je mít za sice přísný, ale stále ještě rozumný trest, a to i kdyby se poškození dopustili chování, jež by objektivně trest zasluhovalo. Rozumnost trestu musí být zjevná jak co do povahy zvolených prostředků, tak co do přiměřenosti jejich použití. Tato hlediska však jednání obviněného vůči poškozeným evidentně nesplňuje. Znak „týrání“, jež soudy spatřovaly v neúměrném bití, trestání a ve vulgárním a ponižujícím chování obviněného, ve vytváření atmosféry strachu vůči nezletilcům, kteří neměli žádnou osobu, u níž by našli zastání a oporu, byl naplněn jak po stránce formální, tak i materiální. O tom, že čin obviněného není na místě bagatelizovat, svědčí ostatně i poznatek, že nezletilí v několika případech neváhali a kontaktovali M. p. O. a pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí tvrdili, že se do rodiny již vrátit nechtějí.

Ač nešlo o jednání extrémně intenzivní, nelze pochybovat, že doba jeho trvání přesahující devět měsíců v konkrétním případě naplňuje znak „pokračování v páchání činu pod delší dobu“ coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za pokračování jednání po delší dobu je judikaturou považováno období řádově v měsících, přičemž platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat (k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 105/2008, 8 Tdo 1197/2008). Soudy v této souvislosti zjistily, že jednání obviněného trvalo po dobu nejméně od června 2004 do března 2005. Pokud obviněný namítal, že vymezení této doby nebylo nikterak prokázáno, pak touto námitkou zpochybnil skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud druhého stupně, a k takové námitce nelze relevantně přihlížet. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že doba, po kterou mělo docházet k týrání nezletilců, je vymezena jednak zprávami M. p. O., která opakovaně od června 2004 řešila konflikty v domácnosti M., jednak svědectvím třídních učitelek, které před Vánocemi 2004 zaregistrovaly hematomy na tělech nezletilých a upozornily rodiče, že v případě opakovaných nálezů bude kontaktován orgán sociálně právní ochrany dětí, a incidentem, který se udál v březnu 2005.

Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněného, které spojoval s nedostatky při objasnění subjektivní stránky trestného činu, pakliže vytkl, že soudy nezkoumaly, zda si mohl vůbec uvědomit, že intenzita jeho jednání vybočila z výchovných metod běžně používaných jinými rodiči.

Trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. je trestným činem úmyslným a soudy učinily skutková zjištění, jež znaky úmyslného zavinění vyjadřují.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.]. Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. naplňují. Zavinění obviněného totiž zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší či alespoň může porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i jeho vůli, že chce takovou poruchu způsobit, o čemž svědčí způsob fyzických i psychických útoků proti poškozeným, od nichž ho neodradily ani opakované zásahy policejních orgánů. Motivem jeho jednání bylo nezvládnutí odpovědnosti za výchovu nezletilých dětí, které bylo předznačeno konzumací alkoholu, který v mnoha případech působil jako spouštěcí mechanismus a bezpochyby bránil obviněnému korigovat jeho jednání a intenzitu bití.

Přitakat nelze obviněnému ani tehdy, namítal-li, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. po strance materiální.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při posouzení skutku obviněného jako trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. se soud zabýval jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, jsou správné. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde.

Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je rozhodně vyšší než nepatrný, odvolací soud shledal míru nebezpečnosti jeho jednání ještě závažnější a s přihlédnutím k osobě pachatele uložil přísnější trest.

Čin obviněného, který evidentně nezvládal výchovu nezletilých ani své chování, evidentně vykazuje zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti. V této souvislosti se lze zcela ztotožnit se závěry odvolacího soudu, který výstižně poznamenal, že obviněný společně s matkou dětí vytvořili výchovné prostředí, v němž docházelo k hrubostem vyššího stupně a jeho chování k oběma dětem svědčilo o bezcitnosti. Jestliže oba nezletilí vyrůstali v prostředí alkoholiků, hádek a neurovnaných rodinných poměrů, není divu, že následovaly i jisté výchovné problémy na straně obou dětí. Ty ovšem nebyl oprávněn ani obviněný řešit ponižujícím způsobem, bitím, a to dokonce za použití různých předmětů. Takové jednání je na místě kvalifikovat jako jednání obě děti ponižující, nedůstojné, vyznačující se tím, že obviněný zneužil postavení v rodině a síly dospělého člověka. Není pochyb o tom, že byly splněny i materiální předpoklady pro použití okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, v konkrétním případě „páchání činu po delší období“, neboť pro svou závažnost, vycházeje z kritérií § 3 odst. 4 tr. zák., podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.).

Jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jak po stránce formální, tak i po materiální. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl shledán, poněvadž napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a v důsledku toho není dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je existencí předchozího důvodu dovolání podmíněn.

Pro plnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že se nezabýval námitkami obviněného směřujícími proti správnosti a zákonnosti předchozího zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 502/2006, jelikož stojí zcela mimo důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 15. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-