JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1207/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 4 To 131/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 20/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 3 T 20/2006, byl obviněný R. P. uznán vinným, že

„1. v přesně nezjištěnou dobu v měsíci červnu nebo červenci 2004, na rekreační chatě v obci L. umožnil nezletilému M. K., aby se zde zdržoval v době, kdy byl na útěku z výchovného zařízení, zakoupil mu větší množství piva a vodky, tyto alkoholické nápoje mu předal, poškozený je požil a po jejich konzumaci se opakovaně přivedl do stavu opilosti, a uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že věděl, že se jedná o osobu mladší 18-ti let,

2. v přesně nezjištěnou dobu v měsíci červnu nebo červenci 2004, na rekreační chatě v obci L., pohlavně zneužil nezletilého M. K., a to tím způsobem, že poté, co spolu pili alkoholické nápoje, rozepnul poškozenému kalhoty, sahal mu na přirození a následně vykonal na nezletilém orální pohlavní styk, přesto, že věděl, že poškozený je mladší 15-ti let,

3. v době od 26. 10. 2005 do 30. 10. 2005 v B., a poté v H. a P., kupoval ve větším množství alkoholické nápoje a alkohol předal ke konzumaci nezletilému M. K. tento alkohol požil a po jeho konzumaci se opakovaně přivedl do stavu opilosti,

4. dne 30. 10. 2005 v přesně nezjištěnou dobu po 01:30 hod. v H., v dosud blíže neustanoveném hotelu, pohlavně zneužil nezletilého M. K., kdy spolu nejprve konzumovali alkoholické nápoje, poté ho obviněný začal rukou osahávat na přirození, poškozený ho odstrkoval, načež mu obviněný nabídl částku 1.000,- Kč za to, že ho bude osahávat na přirození, poškozený si peníze vzal a následně mu obviněný rozepnul zip u kalhot a vykonal na něm orální pohlavní styk, a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že věděl, že poškozený je mladší 15-ti let“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodech 2. a 4. jako dvojnásobný trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., v bodech 1. až 2. a 3. až 4. jako dvojnásobný trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 4. jako trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle § 217a tr. zák. a v bodech 1. a 3. jako dvojnásobný trestný čin podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák.

Za to soud obviněného odsoudil: za trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. v bodě 2., za trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. v bodech 1. a 2., za trestný čin podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. v bodě 1. a za sbíhající se trestné činy neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 To 413/2005, za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 12 T 25/2005, podle § 242 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1,5 (jeden a půl) roku. Pro výkon uloženého trestu jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 To 413/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 12 T 25/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. v bodě 4., za trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. v bodech 3. a 4., za trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. v bodě 4. a za trestný čin podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. v bodě 3. soud obviněného odsoudil podle § 242 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1,5 (jeden a půl) roku se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo obviněnému současně uloženo ochranné léčení sexuologické ambulantní formou.

Odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 4 To 131/2006, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. M. R. dovoláním, jež opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byl totiž přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Obviněný namítl, že soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávným právním závěrům. Uvedl, že svým jednáním nenaplnil veškeré zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a zejména poukázal na absenci znaků úmyslného zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák. Pozornost věnoval hodnocení výpovědi poškozeného M. K., který má být podle závěrů znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Z. T. hodnocen jako osoba závadová, jejíž konkrétní věrohodnost je snížena, neboť má sklony k nadsazování a k pozitivnímu sebehodnocení. Vytkl, že soud v dostatečné míře nezohlednil v jeho prospěch závěry znaleckého posudku MUDr. P. S., podle nichž sexuálně motivované trestné činy spáchal za podstatného snížení jeho ovládací schopnosti, jež bylo vyvoláno v důsledku poruchy sexuální preference typu efebofílie. Měl za to, že soud měl jeho jednání posuzovat stejně jako obžaloba, tj. jako pokračující trestný čin (o jaký trestný čin se mělo jednat konkrétně, obviněný nespecifikoval). V případě sexuálně motivovaných trestných činů se domáhal zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. a za spáchání ostatních trestných činů požadoval uložit trest při spodní hranici trestní sazby s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 4 To 131/2006, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Přípisem ze dne 20. 7. 2006 obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření nejprve stručně shrnula výsledky dosavadního řízení a obsah dovolání obviněného. Výpověď poškozeného M. K. hodnotila s ohledem na znalecký posudek PhDr. Z. T. jako věrohodnou a poukázala na to, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by u jmenovaného vedly ke zjevnému vymýšlení, lhaní, osočování či mstivosti vůči obviněnému. Konstatovala, že z označeného znaleckého posudku nevyplývá, že by ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného byly zcela vymizelé. Protože ze spisového materiálu není zřejmé, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením předmětných skutků, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupkyně vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z pohledu uvedených východisek je třeba za právně irelevantní označit námitky obviněného v té části, v níž jednak provedl vlastní hodnocení výpovědi poškozeného M. K. a s poukazem na výsledky znaleckého zkoumání ze strany PhDr. Z. T. dovozoval, že tato výpověď není věrohodná, a jednak vznesl výhradu, že soud (pokud jde o sexuálně motivované trestné činy) dostatečně nepřihlédl ke znalecky stanovené podstatně snížené míře jeho ovládacích schopností, způsobené poruchou jeho sexuální preference.

Nejvyšší soud konstatoval, že takto formulované námitky mají ryze skutkovou, resp. procesní povahu a v žádném případě se netýkají otázky tzv. právního posouzení skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, a stojí tak mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože námitky v této podobě žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy obou stupňů zevrubně vyložily, o jaké důkazy své závěry o vině obviněného opřely a proč uvěřily výpovědi poškozeného M. K., přičemž v těchto hodnotících úvahách soudů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by zjevně vybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., event. ze zásad formální logiky nebo by byly zaměřeny v neprospěch obviněného.

Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také argumenty, které by důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Vytkl totiž, že soudy chybně právně posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž nesouhlasil zejména s existencí svého úmyslného zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák. uvedené trestné činy spáchat. Z hlediska napadeného usnesení a podaného dovolání je tedy významná otázka, zda právní kvalifikace jednání obviněného jakožto trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. a podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. je důvodná.

Pro spolehlivé posouzení adekvátnosti právního posouzení jsou rozhodující skutky popsané v tzv. skutkových větách pod body 1. až 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části tohoto rozsudku.

Právě z těchto právních vět výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedených trestných činů, které spočívají v tom, že (obviněný) jednak osobu mladší než patnáct let jiným způsobem pohlavně zneužil, jednak úmyslně vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděl k nemravnému životu, dále poskytl osobě mladší osmnácti let za pohlavní styk s ní úplatu a konečně ve větší míře podával osobě mladší než osmnáct let alkoholické nápoje.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. až 4. ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky těchto trestných činů – včetně obviněným výslovně zpochybněného úmyslného zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák. – evidentně naplňují. Proto nemohly námitky obviněného v tomto směru obstát.

K tomu je ovšem nejprve třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.

Trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu.

Trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo nabídne, slíbí nebo poskytne osobě mladší osmnácti let za pohlavní styk s ní nebo za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch.

Trestný čin podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. spáchá, kdo soustavně nebo ve větší míře podává osobám mladším než osmnáct let alkoholické nápoje.

Nejvyšší soud shledal, že skutkové okolnosti, na nichž je rozhodnutí soudu prvního stupně založeno, dávají spolehlivý podklad pro závěr, že v posuzované trestní věci je právní kvalifikace jednání obviněného, tak jak k ní dospěly soudy obou stupňů ve vztahu ke všem čtyřem trestným činům, důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, jakými úvahami byly soudy vedeny, učinily-li závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkových podstat všech výše uvedených trestných činů a že ve všech případech bylo jeho jednání zahrnuto úmyslným zaviněním podle § 4 písm. a) tr. zák. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran použité právní kvalifikace jeho jednání – ať už po stránce subjektivní či objektivní – jako trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. a podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. nebylo možné přijmout.

Stejně tak je z dovoláním napadených rozhodnutí patrné, že se soudy řádně zabývaly všemi aspekty jednání obviněného (včetně jeho obhajoby, již uplatnil i v dovolání) a náležitě rozebraly a odůvodnily, z jakých důkazů naplnění skutkových podstat uvedených trestných činů dovodily a jaké skutečnosti vzaly za prokázané. Tyto právní závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

Podle § 4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Je zjevné, že obviněný ve všech případech dobře věděl, že poškozenému M. K. nebylo ještě patnáct let (v prvním období, kdy se s poškozeným stýkal, mu bylo dokonce jen dvanáct a čtvrt roku, a v dalším období třináct a půl roku). Stejně tak musel vědět, že pohlavní styk (v jakékoli jeho formě) s osobou mladší patnácti let je trestný a že nelze podávat alkoholické nápoje osobě mladší osmnácti let. Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na to, že se nejednalo o první případ, kdy obviněný uplatňoval podobné sexuální praktiky vůči nezletilcům (v předchozím období to byli např. nezletilí bratři Z.), a přiléhavě také zmínil, že obviněný trávil s poškozeným spoustu času, kdy společně podnikali výjezdy do různých měst, kde se koupali v bazénu nebo požívali alkoholické nápoje; z těchto skutečností poté soud správně dovodil, že je zcela nepravděpodobné, že obviněný nevěděl, co poškozený dělá, zda má nějaké zázemí a jak je starý.

Stejně tak pokud jde o podávání alkoholických nápojů, je z konkrétních výsledků dokazování zřejmé, že obviněný je podával poškozenému opakovaně a ve větší míře, přičemž se nejednalo jen o pivo, ale popíjeli spolu. V důsledku požívání alkoholu byl poškozený často ve stavu podnapilosti, což mělo zcela určitě výrazný dopad na jeho utvářející se osobnostní návyky i sociální začlenění do společnosti.

Jestliže tedy obviněný, ač si byl zcela prokazatelným způsobem vědom toho, že poškozený v předmětné době nedosáhl věku patnácti, resp. osmnácti let, mu opakovaně kupoval a podával ve větším množství výše uvedené alkoholické nápoje, po jejichž konzumaci se poškozený často přivedl do stavu opilosti, nebo jej po společné předchozí konzumaci alkoholických nápojů opakovaně pohlavně zneužíval tak, že jej přiměl k tomu, aby jej (obviněného) nechal (a to případně i za úplatu) na něm vykonat orální sex, jednal právě tak, jak předpokládají skutkové podstaty trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. a podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. Stejně tak je za takto popsaného skutkového stavu nepochybné, že soudy obviněnému zcela opodstatněně přičetly zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť obviněný jednal zcela vědomě a s cílem dosáhnout porušení práv chráněných trestním zákonem. Jiná forma zavinění zde tedy nepřichází v úvahu.

Obstát nemohly ani výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím se domáhal právního posouzení svého jednání jako pokračujícího trestného činu. Obviněný sice nerozvedl, o jaký pokračující trestný čin, resp. pokračující trestné činy se mělo konkrétně jednat, ale vzhledem k tomu, že tuto námitku dával do souvislosti s podanou obžalobou, lze se reálně domnívat, že s výjimkou trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. měl na mysli všechny zbývající trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Tak totiž bylo jeho jednání (bez bližšího odůvodnění) posouzeno v obžalobě.

K tomu je zapotřebí uvést, že pokračováním v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák. se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Z uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být dány současně:

a) jednotlivé útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu,

b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),

c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a

d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).

Podstatné je, že při pokračování v trestném činu musí každý dílčí akt znovu naplňovat znaky trestného činu, resp. provinění, ať dokonaného, nebo nedokonaného. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek.

Se zřetelem na charakter trestné činnosti obviněného Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů obou stupňů shledal, že předpoklady pro posouzení jednání obviněného jakožto pokračování v trestném činu nebyly v projednávané věci naplněny.

Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti a poznatky, jež byly z hlediska úvah o kvalifikaci jednání obviněného jakožto pokračování v trestném činu (resp. v trestných činech) podstatné, a vyzvedly zejména časovou přetržku cca 15 měsíců mezi prvními dvěma útoky, ke kterým došlo v měsících červnu a červenci roku 2004, a následujícími dvěma útoky, které obviněný spáchal až v říjnu roku 2005. To je natolik dlouhá doba, která úvahy o pokračování v trestném činu (resp. v trestných činech) ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. zcela jednoznačně vylučuje.

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 31. October 2006