JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1199/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 o dovolání obviněného R. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 5 To 16/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 129/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. L. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 5 To 16/2006, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 70 T 129/2005. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 11. 4. 2005 v době kolem 17.10 hodin v O., na ul., společně se svým bratrem N. L., odcizil z vnější pravé kapsy tašky, kterou měl R. K. zavěšenou na pravém boku, mobilní telefon zn. Nokia 3510i se SIM kartou v celkové hodnotě 1.920,- Kč, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti C. P., spol. s r. o. škodu v této výši, přičemž byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 3 T 320/2004, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a dále byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 70 T 76/2004, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 3 T 320/2004.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že napadeným rozhodnutí bylo zamítnuto odvolání do výroku o vině a trestu proti rozsudku soudu prvního stupně, který spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že ze skutkové věty popř. i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, zda jeho čin nese znaky jednání pachatele, spolupachatele či pouhého účastníka na trestném činu, z čehož vyvozoval, že skutek je nesprávně právně kvalifikován. Poukazoval na to, že ve skutkové větě jsou uvedeny dvě osoby, jež se měly podílet na krádeži telefonu, avšak není zde vymezeno, jakým způsobem a jakou měrou se na ní podílely. Vytkl, že soud prvního stupně v právním posouzení skutku nezaujal stanovisko k právní otázce, zda se jedná o přímé pachatelství či spolupachatelství a že tuto vadu nenapravil ani odvolací soud. Obviněný dále uvedl, že k činu se doznal jeho bratr N. L. a pouhá jeho přítomnost na místě činu nemůže vést k nepochybnému závěru, že se skutek stal a že jej spáchal právě on. Poznamenal, že výsledky dokazování nebylo prokázáno, že došlo k předání zcizené věci mezi ním a jeho bratrem, v tomto směru stojí rozhodnutí soudů na domněnkách a dohadech svědka R. K.; fotografie z místa činu potvrzují pouze to, že byl na místě činu, což on sám ostatně nepopřel.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil a aby Okresnímu soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v části směřující proti způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění jsou uplatněny námitky, které důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pod tento dovolací důvod však lze podle něj podřadit námitky, že ze skutkové věty rozsudku nelze zjistit, zda je jednání obviněného posuzováno jako jednání přímého pachatele, spolupachatele či pouhého účastníka na trestném činu, ani jakým způsobem se na krádeži měly jednotlivé osoby podílet a zda každý z pachatelů naplnil všechny znaky daného trestného činu. V této části shledal dovolání zjevně neopodstatněným, poněvadž obviněný se trestného činu dopustil s nezletilým N. L., v důsledku čehož je třeba na něj pohlížet jako na jediného pachatele; spolupachatelství ani žádná z forem účastenství nepřicházejí v úvahu. Uzavřel, že ve skutkové větě jsou všechny rozhodné skutečnosti řádně popsány a v potřebném rozsahu jsou dále rozvedeny v odůvodnění. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil též námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinily soudy obou stupňů. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňoval závěr, že se skutek stal v podobě zjištěné soudem prvního stupně a že jej spáchal on, poněvadž k jeho spáchání se doznal jeho bratr N. L.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strana 3 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Námitky skutkové povahy obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

Že závěry soudů nevyzněly pro obviněného příznivě, ještě neznamená, že důkazy byly hodnoceny vadně a že skutková zjištění jsou nesprávná. Soudy v této souvislosti přiléhavě argumentovaly výsledky ve věci provedeného dokazování a opodstatněně poukázaly na neměnnou a přesvědčivou výpověď svědka R. K. jakož i ve spise založené fotografie pořízené bezpečnostní kamerou v předmětné prodejně. Závěr, že čin obviněný spáchal, je opodstatněným vyústěním pečlivého hodnocení důkazů ve smyslu zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř., a mezi tzv. skutkovou větou výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a odůvodněním tohoto rozsudku dovolací soud rozpor, na který obviněný upozorňoval, neshledal.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že ze skutkové ani právní věty v rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, zda jeho jednání bylo posuzováno jako čin pachatele, spolupachatele či účastníka na trestném činu a že z popisu skutku nelze zjistit, jakou měrou se měly na krádeži jednotlivé osoby podílet a zda tak každý z pachatelů naplnil všechny znaky tohoto trestného činu.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný dne 11. 4. 2005 v prodejně B. společně se svým tehdy nezletilým bratrem N. L. (nar. 24. 8. 1990) odcizil z vnější pravé kapsy tašky, kterou měl R. K. zavěšenou na pravém boku, mobilní telefon v hodnotě 1.920,- Kč (mající zjevně charakter „věci, kterou má jiný při sobě“), a to přestože již byl pro trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. v rozhodném období odsouzen. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, jaké závěry učinily soudy stran rozdělení úloh obviněného a jeho bratra N. L. při činu.

Obviněný nezpochybnil, že takto popsaným jednáním byly naplněny zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. Jeho výhrady vůči správnosti skutkové a právní věty v rozsudku soudu prvního stupně se soustředily ve výhradu, že z nich nelze jednoznačně zjistit, zda se činu dopustil jako pachatel, spolupachatel či účastník na trestném činu a zda a jakou měrou se na naplnění zákonných znaků trestného činu krádeže podílela jednání obou zainteresovaných osob. Námitky obviněného však nemohou obstát.

Ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák. pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám. To je možné buď „vlastnoručně“ anebo za použití „nástroje“. V úvahu přichází jednak nástroj neživý (sekera, kámen), jednak nástroj živý de facto a zároveň neživý de iure, tj. věc (př. pes poštvaný na jiného) a konečně nástroj živý de facto i de iure, tj. člověk jako tzv. „živý nástroj“. Vlastnoruční spáchání deliktu, jakož i za použití nástroje neživého de facto i de iure nebo živého pouze de facto se označuje jako pachatelství přímé.

Zneužití „živého nástroje“, tj. jiného člověka, je pachatelstvím nepřímým, a to za splnění podmínek, že ten, kdo zneužívá ke své trestné činnosti jiného, musí být sám trestně odpovědný a že zneužitý „živý nástroj“ je sám buď zcela trestně neodpovědný, zpravidla pro nedostatek některého znaku subjektu (věku, příčetnosti), subjektivní stránky (zavinění vyloučeného omylem) nebo jednání (projev vůle), anebo tento „nástroj“ může být tak odpovědný, ale za jiný trestný čin, než za který odpovídá nepřímý pachatel. Úmysl nepřímého pachatele se musí vztahovat i ke skutečnosti, že využívá ke spáchání trestného činu „živého nástroje“. Nepřímý pachatel je trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím „živého nástroje“ spáchal.

Právě o situaci zneužití „živého nástroje“ a tedy nepřímé pachatelství v posuzované věci šlo. Významné totiž je, že N. L., bratr obviněného, v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, a nebyl proto trestně odpovědný (§ 11 tr. zák.). Osoba, která není trestně odpovědná, se pro absenci jednoho ze znaků skutkové podstaty - trestně odpovědného pachatele - nemůže dopustit trestného činu.

Důsledkem tohoto závěru podle právní nauky i praxe soudů je, že jestliže pachatel spáchá trestný čin společným jednáním s osobou pro nedostatek věku trestně neodpovědnou, jde o spáchání trestného činu jediným pachatelem ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák. (k tomu č. 51/1970-II, 10/1996 Sb. rozh. tr.). V takovém případě závěr o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (či některé z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák.) nepřichází v úvahu, neboť předpokladem závěru o spolupachatelství (i účastenství) je trestní odpovědnost tzv. účastníka v širším smyslu (tj. spolupachatel a účastník podle § 10 odst. 1 tr. zák.).

Soudy proto nepochybily, nahlížely-li na obviněného R. L. jako na jediného pachatele, přičemž je zcela lhostejné, jak uvádí též státní zástupce ve svém vyjádření, zda všechny znaky skutkové podstaty trestného činu naplnil on sám, či zda některou část z nich naplnil toliko pro nedostatek věku trestně neodpovědný N. L. Čin obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení; důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán a logickým důsledkem tohoto závěru je, že není dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. října 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 04. October 2006