JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1191/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 To 16/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 54 T 2/2004, a) podle § 37a tr. zák. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, a to ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jak je popsán pod body I. 1.)-11.) citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a

b) obviněného J. T. uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchaným podle skutkových zjištění zde popsaných tím, že v období od 4. 10. 1993 do 7. 6. 1996 v Ostravě, využívaje svého vlivu a postavení v rámci aktivit úzce kapitálově a personálně propojených obchodních společností, kdy

- v obchodní společnosti L. I., a. s., vzniklé dne 27. 8. 1990, tvořící páteřní článek pro další následně zakládané společnosti, působil od 4. 3. 1992 ve funkci 1. místopředsedy představenstva a od 16. 3. 1993 jako předseda představenstva, přičemž tato společnost byla jediným zakladatelem a významným kapitálovým podílníkem obchodní společnosti L. i. s., a. s., a rovněž měla rozhodující kapitálový podíl v obchodní společnosti L. C., a. s.,

- v obchodní společnosti L. C., a. s., vzniklé dne 27. 10. 1992, byl jedním ze zakládajících členů této společnosti a následně, v období od 27. 10. 1992 do 6. 4. 1994, vykonával funkci 1. místopředsedy představenstva,

- obchodní společnosti L. I., a. s., byla zakladatelem a jediným akcionářem obchodní společnosti L. i. s., a. s., vzniklé dne 11. 12. 1992, v návaznosti na předchozí povolení Ministerstva financí ČR ze dne 30. 11. 1992, č. j. 102/65 370/92, s předmětem činnosti shromažďování peněžních prostředků právnických a fyzických osob za účelem jejich použití na účasti na podnikání podle zák. č. 248/1992 Sb., a správy investičních fondů, přičemž obviněný J. T. byl jedním ze zakládajících členů této společnosti a v době od 11. 12. 1992 do 12. 1. 1993 vykonával funkci 1. místopředsedy představenstva,

- obchodní společnost P. i. f., a. s., (do 18. 11. 1993 I. p. f., a. s.,) byla založena dne 30. 12. 1991 jediným zakladatelem, obchodní společností L. I., a. s., od 19. 11. 1993 s předmětem činnosti shromažďování peněžních prostředků právnických a fyzických osob za účelem jejich použití na účasti na podnikání podle zák. č. 248/1992 Sb.,

- obchodní společnost L. i. s., a. s., na podkladě povolení Ministerstva financí České republiky ze dne 18. 3. 1993, č. j. 101/8 417/1993, vydaného podle § 9 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb., zřídila dne 2. 11. 1993 podílový fond – Fond „Ultrapožitkový“ L. i. s., a. s., pro účely shromáždění investičních bodů občanů – DIKů v rámci druhé vlny kupónové privatizace, a jejich užití k nákupu akcií privatizovaných podniků,

zneužil situace, kdy ve statutárních a kontrolních orgánech jmenovaných obchodních společností docházelo k výrazné fluktuaci a formálnímu personálnímu obsazování, a to převážně z řad osob aktuálně působících v pracovněprávním vztahu k některé z uvedených obchodních společností, nemajících tendence a zájem k řízení nebo důsledné kontrole těchto společností z titulu jejich funkcí nebo této problematiky neznalých, jakož i faktické nefunkčnosti vnitřního hierarchického uspořádání pro účely rozhodování o obchodních činnostech, a současně též skutečností, že jednak obchodní společnost L. i. s., a. s., měla vykonávat správu fondů a hospodařit s jejich majetkem, u obchodní společnosti P. i. f., a. s., na podkladě Smlouvy o nakládání s prostředky investičního fondu, uzavřené dne 18. 12. 1992, v případě Fondu „Ultrapožitkového“ L. i. s., a. s., podílového fondu na podkladě jeho Statutu ze dne 2. 11. 1993, a jednak ke dni 16. 3. 1993 obchodní společnost L. I., a. s., a L. C., a. s., rozšířily svůj předmět činnosti o obchodování s cennými papíry,

pod bodem I., v úmyslu odčerpat peněžní prostředky z aktiv jmenovaných fondů a užít je pro aktivity jiných obchodních společností, zejména L. I., a. s. a L. C., a. s., případně na pokrytí závazků, vyplývajících z jejich činnosti,

obviněný J. T. vědom si postupně se zhoršující a v pozdější době velmi špatné ekonomické situace obou těchto právnických subjektů, v podstatě vylučujících návratnost inkasovaných peněz, i obsahu smluvních závazků z uzavíraných smluv, jimž reálně nebylo možno dostát, nebo došlo k jejich nejasnému či nesrozumitelnému vymezení, jednal toliko s cílem získání co největšího objemu peněžních prostředků bez krytí standardními jistícími finančními instrumenty, navíc s vědomím, že ze strany odpovědných zástupců druhé smluvní strany nebudou vyvíjeny žádné aktivity k vymáhání vyplacených částek, a takto pod nepravdivou záminkou zprostředkování k nákupu většího objemu akcií, se dopustil jednání konkrétně vymezeného pod body 1.)-11.) předmětného rozsudku, kdy v bodech 1, 2, 3, 4, 6, 8, 9 způsobil obchodní společnosti P. i. f., a. s., škodu v celkové výši 70.609.391,- Kč; a v bodech 5, 7, 10 a 11 způsobil Fondu „Ultrapožitkovému“ L. i. s., a. s., podílovému fondu, ve správě obchodní společnosti L. i. s., a. s., škodu v celkové výši 22.800.391,- Kč,

pod bodem II. v úmyslu odčerpat prostředky z aktiv podílového fondu Fond „Ultrapožitkový“ L. i. s., a. s., a užít je zejména pro aktivity obchodní společnosti L. I., a. s., případně na pokrytí závazků, vyplývajících z její činnosti, vědom si skutečnosti, že podle jeho Statutu, článků II. 1, II. 2, se jedná o podílový fond uzavřený, vylučující nárok podílníka na zpětný prodej podílových listů investiční společnosti, jakož i účelovosti prováděné smluvní transakce, dne 20. 6. 1995 ve funkci předsedy představenstva obchodní společnosti L. I., a. s., za účasti dalšího člena statutárního orgánu společnosti, nutné z hlediska naplnění formálních podmínek jednání za tuto společnost, jménem obchodní společnosti L. I., a. s., s označením budoucího podílníka, uzavřel s obchodní společností L. i. s., a. s., jakožto správce „Ultrapožitkového podílového fondu“, smlouvu nazvanou Dohoda o zpětném prodeji podílového listu podle § 13 zák. č. 248/1992 Sb., jejímž obsahem bylo prohlášení budoucího podílníka, formálně vykazujícího budoucí nabytí 20.940 kusů podílových listů a závazek správce podílového fondu k zpětnému odkupu těchto podílových listů z majetku podílového fondu, a aniž by tato smlouva obsahovala jakékoli ujednání o termínech naplnění jejího obsahu, bylo v ní současně dohodnuto, že správce podílového fondu poskytne budoucímu podílníkovi, tj. obchodní společnosti L. I., a. s., zálohu na zpětný prodej podílových listů ve výši maximálně 8.000.000,- Kč, a to bez jakýchkoli standardních jistících finančních instrumentů, na podkladě čehož byly postupně ve prospěch obchodní společnosti L. I., a. s., z prostředků Ultrapožitkového podílového fondu vyplaceny jednak na hotovosti jednotlivé peněžní částky konkrétně vyjmenované v rozsudku v souhrnu tvořící 6.500.000,- Kč, jednak bankovním převodem částky 1.500.000,- Kč na účet, č. ú. 0 1528071111/4500 obchodní společnosti L. I., a. s., vedený u M. B., a. s., expozitura O. – P., načež po vyplacení zálohy v celkové výši 8.000.000,- Kč nikdy nedošlo k zpětnému odkupu podílových listů ve prospěch podílového fondu ani k vrácení vyplacené zálohy, čímž způsobil Fondu „Ultrapožitkovému“ L. i. s., a. s., podílovému fondu, ve správě obchodní společnosti L. i. s., a. s., škodu v celkové výši 8.000.000,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. T. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let. Poškozená společnost L. i. s., a. s., „v likvidaci“, byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 To 16/2009, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. N. dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., kdy nejprve shrnul dosavadní vývoj trestního řízení, a poté uvedl, že základ nesprávného právního posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, svá skutková zjištění subsumoval pod hmotněprávní normu, jež na zjištěný čin nedopadá. Skutková zjištění obou soudů nejsou z hlediska posouzení naplnění všech obligatorních znaků této skutkové podstaty dostačující. Obviněný je přesvědčen, že pokud soudy obou stupňů na základě skutku formulovaného ve výroku rozsudku dospěly k právnímu závěru, že dovolatel svým aktivním jednáním uvedl konkrétní osoby v omyl, dopustily se nesprávného právního posouzení věci, neboť znak „uvedení osoby v omyl“ ani „jednání konkrétní osoby v omylu“ nejsou ve skutkové větě vůbec obsaženy. Především z ní není patrné, jakým konkrétním jednáním obviněného mělo být uzavření jednotlivých smluv vyvoláno, když není zřejmé, zda předkládal návrhy smluv k podpisu, navrhoval či koncipoval jejich obsah, vybízel či nutil někoho k jejich uzavření, zda je vůbec podepsal dříve než ostatní smluvní strany či později apod. Skutková věta rozsudku pak vůbec neobsahuje údaje o tom, kdo konkrétně měl být uveden v omyl, kdo kromě obviněného smlouvy podepisoval, zda v omylu jednali všichni ostatní kontrahenti či pouze některý z nich apod. Z výroku rozsudku není ani patrné, v čem měl omyl těchto blíže nespecifikovaných osob spočívat, a to proto, že tyto okolnosti nebyly soudy obou stupňů vůbec zjištěny, ač obviněný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tyto nedostatky vytýkal. Poukázal na to, že tyto skutečnosti mají soudy povinnost ve výroku rozsudku skutkově vymezit v rámci všech znaků posuzovaného trestného činu, přičemž tento nedostatek nelze odstranit odůvodněním (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 426/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1838/2005).

V části rozhodnutí odvolacího soudu, ve které byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc rozsudku soudu prvního stupně pod bodem b) vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí, shledal, že jediný relevantní rozdíl mezi tímto dílčím útokem a ostatními jedenácti útoky v bodě I. 1.) – 11.), v nichž je spatřován pokračující trestný čin podvodu, spočívá v tom, že obě fyzické osoby jednající na straně poškozeného, a to konkrétně Ing. R. K. a Ing. P. S., byly v tomto případě odsouzeny pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 14 T 215/2001, pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. za totožný skutek. Dovolatel doplnil, že na tomto postupu odvolacího soudu ve vztahu k útoku pod bodem II. je nejlépe patrná nesprávnost jeho postupu v případě dílčích útoků pod body I/ 1.) -11.). Dovolatel připustil, že soudy obou stupňů do jisté míry správně vyhodnotily určité obecné aspekty fungování společnosti L. jako nestandardní a nesprávné, což se stalo pravděpodobnou příčinou podnikatelského neúspěchu celé skupiny, avšak s tím, že i zástupci poškozené společnosti jednali v nepřímém úmyslu poškodit společnost, za kterou jednali. Nemohli tudíž zároveň jednat v omylu, do kterého je měl přivést obviněný ohledně skutečností, jež ke škodě vedly, neboť věděli, že svým jednáním mohou způsobit škodu a pro případ, že ji způsobí, s tím byli srozuměni. Obviněný má za to, že jisté vady postupu soudů obou stupňů mají svůj původ v nedostatečných skutkových zjištění, tedy vady, které nemohou být napraveny cestou dovolacího řízení a zdůraznil, že nesprávné právní posouzení věci dovozuje z toho, že obligatorní skutkové znaky "uvedení v omyl" a "jednání v omylu" nebyly na skutkové úrovni vůbec zjištěny a neodrazily se ani ve skutkových závěrech soudů, a přesto popsaný skutek subsumovaly pod § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 To 16/2009, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 54 T 2/2004 zrušil, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že námitky dovolatele odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, avšak nelze jim přisvědčit, když při posuzování správnosti právního posouzení skutkového stavu není možné ztrácet ze zřetele, že v daném případě se jedná o specifickou formu podvodného jednání, obecně označovaného jako "tunelování", čili protiprávní odčerpání finančních prostředků z peněžního fondu ke škodě těchto fondů, v konečném důsledku však ke škodě občanů či jiných právních subjektů, které do těchto fondů vložily svá aktiva. Pokud dovolatel uvedl, že v popisu skutku nejsou obsaženy skutečnosti odpovídající znakům "uvedení v omyl" a "jednání konkrétní osoby v omylu", a že vůbec není uvedeno, kdo měl být uveden v omyl, lze připustit, že popis skutku, jakkoli již v dané podobě rozsáhlý a složitý, by měl rovněž obsahovat jména konkrétních osob, které jednak spolupodepisovaly jednotlivé smluvní instrumenty s obviněným za společnost L. I., a. s., a jednak těch, které podepsaly smlouvy za druhou smluvní stranu. Zároveň však státní zástupce uvedl, že se jedná o formální pochybení, neboť chybějící jména jsou zjistitelná z textu smluv založených ve spise, takže při dokazování zjištěna byla. Ve skutečnosti se však jednalo o zcela formální představitele statutárního orgánu společnosti L. i. s., a. s., jež spravovala "vytunelované" investiční fondy; tito statutární zástupci ve skutečnosti své funkce reálně nevykonávali a na činnost této společnosti neměli žádný vliv. Nicméně, jednalo se o osoby, které byly za společnost oprávněny činit právní úkony, a tyto osoby uvedl obviněný v omyl, pokud se týkalo reálnosti právních vztahů popisovaných v uzavíraných smlouvách, jak vyložil již odvolací soud. Osobám jednajícím za druhou smluvní stranu obviněný zatajil, že jeho společnost nehodlá smlouvám dostát a zajistit nákup cenných papírů, na který ani neměla dostatek finančních prostředků, neboť zálohy použila k jiným účelům. Pokud se jedná o osoby, které spolu s obviněným podepisovaly předmětné smlouvy, pak ty jednaly pouze jako "živý nástroj", neboť pouze provedly, co jim obviněný přikázal, aniž by se zajímaly o podstatu podepisovaného kontraktu. Právnickou osobou jednající v omylu pak byla právnická osoba L. i. s., a. s., za níž konkrétní právní úkony činili pověření pracovníci, tedy osoby, které zajišťovaly běžný provoz firmy v oblasti účetnictví a nakládání s finančními prostředky. Uvedení konkrétních jmen je vzhledem k povaze věci zcela nadbytečné. K námitce obviněného o tom, že osoby jednající za poškozenou společnost byly odsouzeny za jiný trestný čin, státní zástupce uvedl, že rozhodnutí okresního soudu ve věci těchto obviněných, pokud jde o zjištění formy zavinění, není závazné pro rozhodování o vině dovolatele. Státní zástupce tedy v napadeném rozhodnutí nespatřoval žádnou vadu s výjimkou formálního pochybení v popisu skutkového stavu, pokud jde o uvedení konkrétních osob uzavírajících jednotlivé zde vyjmenované smlouvy, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Ve vztahu k tomu, proti které části a v jakém rozsahu mohl obviněný dovolání podat, je potřeba nejprve poukázat, na stav řízení předcházející vydání nyní k dovolání obviněného přezkoumávaného rozsudku. Věc byla původně společně projednávána a bylo o ní rozhodnuto tak, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil dílčími útoky popsanými ve skutkových zjištění v bodech I. 1.) - 11.) a v bodě II. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, tak, že

I. podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a v celém výroku o trestu.

II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. T. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě I. 1.) - 11.) nezměněn, podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků¸ pro jehož výkon obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.

III. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ve výroku o vině pod bodem II. vrátil soudu prvního stupně k tomu, aby učinil nové rozhodnutí.

V nyní projednávané věci se tedy dovolací řízení vede o té části trestného jednání obviněného, které je uvedené v bodě II., jež byla jmenovaným shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, zrušena a vrácena k novému rozhodnutí a projednání. Pokud jde o skutky podle bodem I. 1.) – 11.), o nich nebylo v tomto trestním řízení již meritorně rozhodováno, neboť rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, bylo o této části viny již pravomocně rozhodnuto, jak vyjádřil odvolací soud, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, v bodě II. svého rozhodnutí (viz výše).

Proto, nyní dovoláním napadeným rozsudkem bylo o vině obviněného rozhodováno toliko se zřetelem na bod II. původního rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, (který byl v této části zrušen a vrácen k novému projednání a rozhodnutí, jak je shora uvedeno), kdežto výrok o vině pod body I./ 1.) – 11.), byl v rámci společného trestu, ve smyslu § 37a tr. zák. toliko zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, a to ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.

V důsledku toho dovolání obviněného, které je přípustné, jak je výše poukázáno, může ve vztahu k okolnostem, za nichž byly spáchány jednotlivé dílčí útoky, podat pouze ve vztahu k dílčím útokům uvedeným v bodě II., o nichž bylo meritorně rozhodováno v nyní dovoláním napadeném řízení, jakož i právní kvalifikaci, která zastřešuje všechny dílčí útky, tedy i ty, které nebyly v nyní napadeném rozsudku meritorně zjišťovány, což jsou dílčí útoky v bodech I. 1.) – 11.). Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svou judikaturu, podle níž, jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák., dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Jsou-li splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 265a tr. ř., lze dovoláním podaným proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl uložen společný trest za pokračování v trestném činu, uplatnit též vady předpokládané v ustanovení § 265b tr. ř. jako důvody dovolání, byť se vztahují pouze k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu. Dovolatel může takto uplatnit např. vadu, že v dřívější věci rozhodoval vyloučený soudce, může namítat porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení v předchozí věci, nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným dřívějším rozhodnutím apod. (usnesení ze dne 29. března 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 35, č. T 988).

Na základě těchto hledisek Nejvyšší soud ve vztahu k dílčím útokům pod body I. 1.) -11.), o nichž v nyní napadeném rozsudku nebylo meritorně rozhodnuto, může přezkoumávat toliko správnost právního posouzení celého skutku, tedy, zda jde o pokračující trestný čin se zřetelem na dílčí útoky pod bodem II., a zda právní kvalifikace s ohledem na skutková zjištění, k nimž soudy došly, a která ve vztahu k činům pod body I. 1.) -11.) v rámci společného trestu podle § 37a tr. zák. toliko do výroku svého rozsudku převzaly, naplňují znaky předmětného trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

S ohledem na to, že obviněný podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., je třeba uvést, že Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze ve vymezeném rámci považovat za důvody dovolání, neboť dovolání se podává pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Jak se z obsahu podaného dovolání podává, obviněný brojil proti správnosti použité právní kvalifikace, a tudíž své námitky správně zařadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud mohl posuzovat, zda obviněným uplatněné výhrady jsou opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněnému uložen ve smyslu § 37a tr. zák. společný trest za pokračování v trestném činu, který byl posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je nutné zmínit, že tento trestný čin spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Protože obviněný vytýkal, že činem, kterým byl v bodech I. 1.) - 11.) a II. uznán vinným, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., protože nebylo dostatečně ve skutkových zjištěních vyjádřeno, že by uvedl někoho, tedy konkrétní osobu v omyl, je potřeba zmínit, že uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, i konkludentním jednáním, ale i lstí, a může jít jen o pouhou nepravdivou informaci. Právě podvodné jednání je podstatou trestného činu podvodu, a k tomu, aby se jednalo o tento trestný čin, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi takovou majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být osoby totožné. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby (srov. rozhodnutí č. 5/2002- I.).

Pokud jde o otázku, kdy lze učinit závěr, že byla uvedena v omyl, resp. navenek jednala v omylu právnická osoba ve vztahu k jiné fyzické nebo právnické osobě, je u trestného činu podvodu předpokladem, aby mýlící se osoba učinila určitou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na majetku, resp. k obohacení. Takovou dispozici však nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jsou k tomu oprávněny jen některé fyzické osoby, jejichž jednání navenek je považováno za jednání právnické osoby. Proto je nutno především zkoumat, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony a v rámci nich též nakládat s majetkem právnické osoby. Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou činit jen prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců (viz zejména § 20 obč. zák. § 22 a násl. obč. zák. a § 13 až § 16 obch. zák.). Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby (§ 20 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 1, 2 obch. zák.), jiný člen, zaměstnanec či pracovník nebo člen, který je nebo by byl v dané věci oprávněn učinit příslušný právní úkon (§ 20 odst. 2 obč. zák., § 15 obch. zák.), nebo zástupce (§ 22 a násl. obč. zák., § 14 obch zák.). Omyl právnické osoby v tomto smyslu může spočívat i v tom, že v důsledku podvodného jednání fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení, neví o všech rozhodných skutečnostech, anebo že neví o úkonu učiněném jménem právnické osoby vůbec, protože jej místo oprávněné osoby učiní jiný pracovník (člen) právnické osoby, který k tomu není oprávněn. Musí jít tedy o takovou fyzickou osobu jednající v rámci právnické osoby, jejíž činnost či nečinnost v důsledku omylu je v příčinné souvislosti se vznikem škody a s obohacením pachatele, resp. jiné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněný v Právních rozhledech, r. 2000, č. 10, str. 471). Právnickou osobu tedy může uvést v omyl nejen osoba zvenčí (mimo struktury této právnické osoby), ale též takový její člen, zaměstnanec nebo jiný pracovník, který sám není v dané věci oprávněn jednat jménem této právnické osoby nebo v jejím zastoupení anebo není oprávněn jednat sám bez součinnosti další oprávněné osoby, pokud však uvádí v omyl osobu oprávněnou v této věci jednat jménem právnické osoby nebo za ni. Podobně je tomu i tehdy, kdy sice zaměstnanec, člen nebo jiný pracovník je sice oprávněn za právnickou osobu v určitém rozsahu jednat, ale toto své oprávnění zpravidla ve spojení s dalšími osobami překročí a uvede v omyl své nadřízené nebo spolupracovníky o povaze a okolnostech právního úkonu, čímž vyláká zpravidla ve prospěch jiné právnické nebo fyzické osoby plnění od jeho zaměstnavatelské právnické osoby, které pak v tomto rozsahu vznikne škoda, např. zaměstnanec pojišťovny na základě svého oprávnění uzavírat určitý typ pojistných smluv za pojišťovnu, uzavře dodatečně po vzniku pojistné události podvodnou (fingovanou) antedatovanou pojistnou smlouvu s pojištěným, který je zároveň pojistníkem, na základě níž mu má pojišťovna poskytnout pojistné plnění, čímž uvede v omyl likvidátora a další zaměstnance pojišťovny, kteří se na likvidaci, kontrole a pozdější výplatě pojistného plnění podílejí (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H . Beck, 2004, s.1474 - 1475).

Se zřetelem na tato kritéria, je v projednávané věci potřeba uvést, že když obviněný namítal, že v popisu skutku není vůbec obsažen znak uvedení v omyl nebo jednání konkrétní osoby uváděné v omyl, nelze se s ním ztotožnit. I když takové jmenovitě uvedené osoby nejsou v rozsudečném výroku zmíněny či uvedeny, ze shora uvedených občanskoprávních obchodně právních pravidel plyne, že takovými osobami byly statutární orgány jednotlivých společností, které jménem těchto společností jednaly, což bylo i uvedeno ve většině skutkových zjištění týkajících se dílčích útoků např. pod body 1., 2., 3., 8., 9. Jestliže v ostatních dílčích útocích (4., 5., 6., 7., 10., 11. a II. ) tato skutečnost přímo konstatována není, lze se zřetelem na shora uvedená teoretická obecná hlediska připustit, že se jednalo právě o statutární orgány těchto společností. Není totiž pochyb, že právě tyto osoby, které lze zjistit z výpisu obchodního rejstříku, byly statutárními orgány předmětných společností, které jedině mohly uzavírat kontrakty, jež se staly podkladem podvodného jednání obviněného, neboť obviněný s těmito společnostmi, resp. s jejich statutárními orgány sjednával či uzavíral dohody, které byly pro tyto obchodní partnery zcela zjevně nevýhodné. Především však, pokud se obviněný za společnost, kterou jako statutární orgán sám zastupoval, sjednal podmínky těchto dohod, neinformoval zástupce druhé strany zejména o tom, že závazky, které pro něj z těchto smluv vyplývaly, nemůže splnit proto, že jeho společnost L. I., a. s., nedisponuje a ani v budoucnu s ohledem na stav finančních prostředků nebude moci splnit.

Pro posouzení obviněným namítaných výhrad nelze vycházet jen z dílčích momentů, z nichž se skládá shora pospaný skutek, ale je třeba posuzovat celý charakter trestné činnosti obviněného J. T., jak se podává z návěty uvedené ve skutkových zjištění ke všem dílčím útokům, jimiž byl uznán vinným v jednotlivých bodech. Právě to, že od statutárních orgánů těch společností, které vystupují na straně poškozených, obviněný, který měl výsadní postavení, zajistil, že byly dosazovány osoby věci neznalé a nebo mu zcela oddané. Kromě jiných skutečností, jež podrobně již rozvedly soudy nižších stupňů, obviněný těchto okolností nejen zneužíval, ale též právě v důsledku tohoto jejich ve vztahu k němu, tj. jejich zcela nevýznamného nebo psychicky (nikoliv profesně) podřízeného postavení využíval.

I přes toto výsadní postavení obviněného v rámci jednotlivých kapitálově i personálně propojených obchodních společností, a zřejmé manipulovatelnosti statutárními orgány jednotlivých společností ze strany obviněného, se ve skutkových zjištění dostatečně uvádí, že obviněný jednal zcela záměrně, aby osoby, jednotlivé konkrétní společnosti zastupující, v rámci popsaných obchodních transakcí, jak jsou v bodech I. 1.) -11.) a II. popsány, uvedl v omyl.

Pokud jde o naplnění znaku „uvedení v omyl“ lze ve stručnosti říci, že může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvést jiného v omyl lze jednáním, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (srov. přiměřeně rozhodnutí č 57/1978 a 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Podvodné jednání pachatele směřuje k jeho obohacení nebo obohacení někoho jiného, přičemž je zmenšen majetek toho, k jehož škodě se on nebo jiný obohatil.

Podle popsaných skutkových zjištěních je v nich znak „uvedení v omyl“, obsažen v té části, kde se uvádí „vědom si postupně se zhoršující a v pozdější době velmi špatné ekonomické situace společnosti L. I., a. s., a L. C., a. s., v podstatě vylučujících návratnost inkasovaných peněz, i obsahu smluvních závazků z uzavíraných smluv, jimž reálně nebylo možno dostát, nebo došlo k jejich nejasnému či nesrozumitelnému vymezení, obviněný jednal toliko s cílem získání co největšího objemu peněžních prostředků bez krytí standardními jistícími finančními instrumenty, navíc s vědomím, že ze strany odpovědných zástupců druhé smluvní strany nebudou vyvíjeny žádné aktivity k vymáhání vyplacených částek, a takto pod nepravdivou záminkou zprostředkování k nákupu většího objemu akcií“ činil jednotlivé kontrakty.

Je tak zřejmé, že skutková zjištění obsahují jasné vymezení skutečnosti svědčící o tom, že obviněný předmětné společnosti zastoupené jejich statutárními orgány „uváděl v omyl“, a to jak z výše uvedených popsaných skutečností vyplývá, jednak tím, že přestože si byl vědom špatné finanční situace obou svých obchodních společností, a toho, že nebude moci dostát závazkům, které pro tyto společnosti sjednal, uzavíral předmětné smlouvy, na jejichž podkladě přijal od poškozených společností zálohy. Jinak řečeno, uváděl osoby vystupující jako statutární orgány těchto společností v omyl tím, že sjednával uvedené dohody, aniž by sdělil pravdivé informace o stavu hospodaření svých společností tak, že jednotliví smluvní partneři nevěděli o tom, že finanční situace obviněným řízených společnosti je špatná, a že povinnosti, k nimž se zavázal jejich jménem, nebudou nikdy splněny. Cílem tohoto jeho podvodného jednání bylo pouze to, aby tímto podvodným chováním vylákal poskytnutí záloh.

U skutku pod bodem II. obviněný namítal, že fyzické osoby jednající na straně poškozeného - podílového uzavřeného fondu - Fond Ultrapožitkový L. I. s., a. s., a to konkrétně Ing. R. K. a Ing. P. S., byly v tomto případě odsouzeny pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 14 T 215/2001, pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. za totožný skutek. V důsledku toho je nemohl uvést v omyl, protože když tuto statutární zástupci poškozené společnosti jednali v nepřímém úmyslu poškodit vlastní společnost, za kterou jednali, nemohli zároveň jednat v omylu ze strany obviněného. Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti:

Je pravdou, že Ing. R. K. a Ing. P. S. byli odsouzeni trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 14 T 215/2001, trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb., ovšem je nutné poukázat na to, že skutek, jímž byla předmětná právní kvalifikace jim za vinu kladená naplněna, spočíval v tom, že „dne 20. 6. 1995 v Ostravě jako statutární zástupci a tedy osoby oprávněné jednat za společnosti L. I., a. s., která byla správcem uzavřeného Ultrapožitkového podílového fondu, uzavřeli se společností L. I., a. s., zastoupenou K. S. a J. T. v rozporu se zněním zákona č. 248/1992 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech „dohodu o zpětném prodeji 20.940 ks podílových listů Utrapožitkového podílového fondu a poskytnutí zálohy na tento zpětný prodej podílových listů ve výši 8 mil. korun, která byla následně společností L. I., a. s., postupně vyplacena, avšak nikdy nedošlo k vrácení této zálohy či předání sjednaného počtu podílových listů společnosti I. s., a. s., čímž podílníkům Ultrapožitkového podílového fondu způsobili škodu ve výši 8 mil. korun“. Z tohoto popisu skutku je zřejmé, že čin Ing. R. K. a Ing. P. S., nikterak nespočívá v tom, že byli odsouzeni za to, že věděli, že jsou uváděni obviněným J. T. v omyl, ale pouze za to, že učinili obchodní operaci, která odporovala podmínkám tehdy platného zákona č. 248/1992 Sb. (tento zákon byl v pozdější době zrušen a nahrazen zákonem č. 189/2004 Sb.) Podle jehož § 5a byl podílový fond povinen obhospodařovat majetek v podílových fondech a majetek investičních fondů nebo penzijních fondů tj. "obhospodařovaný majetek" s odbornou péčí (§ 17a cit zák. č. 248/1992 Sb.) s cílem zabezpečit růst nebo výnos tohoto majetku v souladu se zaměřením investiční politiky uvedeným ve statutu podílového fondu nebo v obhospodařovatelské smlouvě a v souladu s tímto zákonem. Protože oba tito právní zástupci předmětného podílového uzavřeného fondu v souladu s těmito podmínkami nepostupovali, dopustili se trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., protože způsobili škodu tím, že porušili ji podle zákona uloženou povinnost spravovat cizí majetek a způsobili tak značnou škodu.

V činu, jímž byli jmenovaní Ing. R. K. a Ing. P. S. jako zástupci poškozené společnosti uznáni vinnými, není uveden žádný vztah, kterým by bylo dovozováno, že tito statutární zástupci podílového fondu věděli o podvodném jednání obviněného J. T. Pokud by tomu tak bylo, nemohli by být jmenované osoby odsouzeny za jim za vinu kladený uvedený trestný čin, ale jejich čin by bylo nutné posoudit jako účastenství ve smyslu § 10 tr. zák. k trestnému činu obviněného. Žádná taková okolnost však nebyla prokázána a ani o ní uvedené odsouzení jmenovaných nesvědčí. Zmíněné odsouzení Ing. R. K. a Ing. P. S. proto nebrání závěrům, jež byly učiněny v napadených rozhodnutích soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud s ohledem na tato svá zjištění též zdůrazňuje, že tyto jeho úvahy plně korespondují se závěry, k nimiž došly oba soudy a ve svých rozhodnutích je vysvětlily. Lze jen poznamenat, že skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. po všech stránkách naplňují. Jednání za vinu kladené obviněnému svědčí nepochybně o tom, že nebylo možné, aby obviněný svým závazkům dostál, jednal toliko s cílem získat co největší objem peněžních prostředků bez krytí standardními jistícími finančními instrumenty, a proto uzavíral předmětné kontrakty s vědomím, že ze strany odpovědných zástupců druhé smluvní strany nebudou vyvíjeny žádné významné aktivity směřující k vymáhání vyplacených finančních částek. Obviněný J. T. takto jednal v úmyslu odčerpat peněžní prostředky z aktiv společnosti L. i. s., a. s., konkrétně z jejích fondů, a tyto prostředky užít pro aktivity jiných obchodních společností, zejména tedy L. I., a. s., a L. C., a. s., případně pro pokrytí závazků vyplývajících z jejich činnosti.

Vzhledem k tomu, že soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích v příslušných pasážích odůvodnění svých rozhodnutích obdobnými výhradami obviněného dostatečně vypořádaly a své úvahy shodné s těmi, které vyjádřil nyní Nejvyšší soud, podrobně rozvedly, Nejvyšší soud na ně pro stručnost pouze odkazuje. Nutné je ze všech výše rozvedených a i v napadených rozhodnutí zmíněných hledisek zdůraznit, že skutek, jak o něm soud prvního stupně rozhodl, nevykazuje žádné obviněným namítané nedostatky, neboť ve svém popisu zachycuje (obšírně a výstižně) všechny skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Nevznikají tudíž pochybnosti o této právní kvalifikaci, když čin byl správně posouzen ze všech zákonných hledisek.

Nejvyšší soud pro úplnost a nad rámec podaného dovolání považuje za nutné zmínit velký odstup času od doby, kdy došlo k činu obviněného, do doby, než o něm bylo pravomocně rozhodnuto, který nelze zpochybnit a připomíná zásadu o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Současně však připomíná, že se tento článek Úmluvy stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 77/2009).

I přes tyto přístupy, u nichž však nejde o žádná zákonná hlediska pro druh či výměry ukládaného trestu, považuje Nejvyšší soud se zřetelem na konkrétní okolnosti v této věci zjištěné zdůraznit, že nepřiměřenou délku trestního stíhání resp. delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, soud prvního a druhého stupně promítly do nižší výměry, a tím ji zohlednily v rámci mírnějšího trestu, jak je patrné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 82).

Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že výhrady, jimiž obviněný své dovolání podložil, jsou jen opakováním dříve uplatněné obhajoby, s níž se soudy obou stupňů, zejména odvolací soud, již ve svých rozhodnutích v dostatečné míře vypořádaly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. října 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 21. October 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás