JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1183/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2008 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 5 To 97/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 31/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 1 T 31/2007, byl obviněný uznán vinným, že:

„dne 26. 4. 2005 v P. v sídle autobazaru A. A. P. uzavřel jménem své společnosti R., s. r. o. úvěrovou smlouvu na částku 163.355,- Kč se společností G. M. M., a. s. zastoupenou společností A. A., a. s., kdy úvěr mu byl poskytnut na zaplacení kupní ceny vozidla Škoda Octavia 1.6 GLX neuvedené RZ, vozidlo si R. K. v autobazaru A. A. P. převzal, v úvěrové smlouvě se zavázal splácet po dobu 60-ti měsíců pravidelné měsíční splátky ve výši 6.412,- Kč a ve smyslu smlouvy ručil vozidlem za poskytnutý úvěr, přičemž při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl, že společnost R. s. r. o., kde je jednatelem, sídlí na adrese K., V., kde však v té době již nesídlila, dále do matričního listu klienta jako příloha smlouvy o úvěru nepravdivě uvedl, že společnost má vlastní jmění (majetek - závazky) 300.000,- Kč, rozdíl příjmů a výdajů činí 263.000,- Kč, příjmy celkem 402.000,- Kč, což neodpovídalo skutečnosti, neboť podle přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti R. s. r. o., za zdaňovací období roku 2004 měla tato společnost záporný hospodářský výsledek ve výši 37.400,- Kč, přičemž při uzavírání smlouvy si musel být vědom, že společnost R. s. r. o. nebude mít dostatek finančních prostředků na plnění úvěrové smlouvy, když na bankovním účtu u Č. s., a. s. k datu uzavření úvěrové smlouvy byl zůstatek 1.070,51 Kč, kdy následně podmínky úvěrové smlouvy neplnil, po převzetí vozidla nezaplatil žádnou měsíční splátku, na písemné vypovězení smlouvy, které převzal poštou dne 20. 7. 2006 nijak nereagoval, dluh neuhradil, vozidlo nevrátil a o náhradě dluhu nejednal, čímž způsobil společnosti G. M. M., a. s. škodu ve výši nejméně 163.355,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu podle § 250b odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu stanovil povinnost v této zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Konečně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené G. M. M. a. s., škodu ve výši 163.355,- Kč.

Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 5 To 97/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a za použití § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozené G. M. M. a. s., škodu ve výši 143.355,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný (dále případně též „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. B. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nesprávné právní posouzení skutku dovolatel spatřoval v tom, že skutek, kterého se měl dopustit a který je popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí, nelze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250a tr. zák. (správně měl být citován § 250b tr. zák.) a že tudíž skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný zopakoval svou dřívější obhajobu, že mu nebyl poskytnut peněžní úvěr a neobdržel peníze na hotovosti; pro případ nemožnosti splácet úvěr byl pojištěn. Uvedení nepravdivých údajů o výši vlastního jmění společnosti, nikým neověřovaných, nepovažoval za tak hrubě zkreslující nebo nepravdivý údaj, který by zakládal skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Dále namítl, že soudy nedostatečně vážily otázku materiální stránky souzeného trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák. Vyslovil přesvědčení, že zákonem požadovaný materiální znak trestného činu úvěrového podvodu podle § 250a tr. zák. (i zde měl být správně citován § 250b tr. zák.), neboť mezi ním a poškozeným šlo o „obchodně právní úvěrový vztah“.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby jak dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 5 To 97/2008, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 1 T 31/2007, byly zrušeny.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatelem uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení § 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z hlediska těchto kritérií nemohlo dovolání obviněného obstát zejména v té části, kde použitými argumenty oponoval skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a prezentoval vlastní verzi skutkového děje – např. že mu nebyl poskytnut peněžní úvěr a neobdržel peníze na hotovosti, že uvedení nepravdivých, nikým neověřovaných údajů o výši vlastního jmění společnosti není hrubě zkreslujícím nebo nepravdivým údajem. V návaznosti na upravená skutková zjištění se pak obviněný snažil dosáhnout posouzení svého jednání jako beztrestného. Jinými slovy obviněný v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem namítal nesprávnost hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a jimi učiněných skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.; tato činnost soudu však spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud proto tyto námitky posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ve vztahu k nim tudíž nemohl dovolání obviněného věcně přezkoumávat.

V případě, že by obviněný v podaném dovolání uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku, a to zejména proto, že není dána materiální stránka tohoto trestného činu, neboť mezi ním a poškozeným šlo o toliko obchodně právní úvěrový vztah. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.

Uplatnil-li dovolatel ve svém podání výhrady k soudy použité právní kvalifikaci, je nutné nejprve vymezit formální zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Toho se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li tímto činem škodu nikoliv malou (tou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč).

Podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede buď nepravdivé údaje (údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy) nebo hrubě zkreslené údaje (mylné, neúplné informace o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy) nebo podstatné údaje zamlčí (neuvede pro sjednávání úvěrové smlouvy zásadní a rozhodující údaje).

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Přitom obecně platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. na rozdíl od (obecného) trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tak tomu bude. Trestný podle § 250b tr. zák. bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. V takových případech bude třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha, C.H.BECK, 2004).

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. naplňují.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný „dne 26. 4. 2005 … uzavřel jménem své společnosti R., s. r. o., … úvěrovou smlouvu … na částku 163.355,- Kč se společností G. M. M., a. s. … zastoupenou společností A. A., a. s., … kdy úvěr mu byl poskytnut na zaplacení kupní ceny vozidla Škoda Octavia 1.6, … vozidlo si ... převzal, v úvěrové smlouvě se zavázal splácet po dobu 60-ti měsíců pravidelné měsíční splátky ve výši 6.412,- Kč a ve smyslu smlouvy ručil vozidlem za poskytnutý úvěr, přičemž při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl, že společnost R. s. r. o., kde je jednatelem, sídlí na adrese K., V., kde však v té době již nesídlila, dále do matričního listu klienta jako příloha smlouvy o úvěru nepravdivě uvedl, že společnost má vlastní jmění (majetek - závazky) 300.000,- Kč, rozdíl příjmů a výdajů činí 263.000,- Kč, příjmy celkem 402.000,- Kč, což neodpovídalo skutečnosti, neboť podle přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti R. s. r. o., za zdaňovací období roku 2004 měla tato společnost záporný hospodářský výsledek ve výši 37.400,- Kč, přičemž při uzavírání smlouvy si musel být vědom, že společnost R. s. r. o. nebude mít dostatek finančních prostředků na plnění úvěrové smlouvy, když na bankovním účtu u Č. s., a. s. k datu uzavření úvěrové smlouvy byl zůstatek 1.070,51 Kč, kdy následně podmínky úvěrové smlouvy neplnil, po převzetí vozidla nezaplatil žádnou měsíční splátku, na písemné vypovězení smlouvy, které převzal poštou dne 20.7. 2006 nijak nereagoval, dluh neuhradil, vozidlo nevrátil a o náhradě dluhu nejednal, …“.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy obou stupňů je významné jejich zjištění, že obviněný jako jediný společník i jednatel společnosti R. s. r. o. při uzavírání úvěrové smlouvy záměrně uvedl nepravdivé informace o sídle a jmění společnosti.

Toto konstatování koresponduje s okolnostmi zjištěnými v průběhu dokazování, které oba soudy neopomenuly zdůraznit. Soud prvého stupně při hodnocení důkazů v této souvislosti uvedl, že obviněný „… věděl, že podepisuje úvěrovou smlouvu a s jejím obsahem a s finančními toky byl plně seznámen, … při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, a to ohledně sídla společnosti, dále ohledně jmění a majetku společnosti, … společnost R. nikdy na adrese V., K., sídlo neměla, … tato adresa nebyla skutečným místem podnikání této právnické osoby …“. Rovněž nepřehlédl, že obviněný „… uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje ohledně majetku a příjmů společnosti do tzv. Matričního listu klienta … , že jeho společnost R. má vlastní jmění 300 tis. Kč a rozdíl příjmů a výdajů činí 263 tis. Kč a že má příjmy celkem 402 tis. Kč, ačkoliv v daňovém přiznání za rok 2004 měla … záporný hospodářský výsledek ve výši 37.400,- Kč, … na účtu dne 26. 4. 2005 byl zůstatek 1.070,51 Kč, … společnost R. neměla na účtu ani částku, která by pokryla jedinou splátku úvěru …“. Rovněž tak zdůraznil, že „... podvodný úmysl … lze rovněž odvodit z následného chování obžalovaného, který neuhradil ani jednu splátku úvěru, nereagoval na výpověď smlouvy a automobil úvěrové společnosti na základě zajišťovacího převodu nevrátil“ (srov. strany 3 a 4 odůvodnění jeho rozsudku).

Správnosti názorů obvodního soudu přisvědčil i soud odvolací, který mimo jiné konstatoval (srov. strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku), že „… obžalovaný jednal minimálně v eventuálním úmyslu uvést poškozeného v omyl uváděním nesprávných údajů do úvěrové smlouvy, nadto je rovněž zcela nepochybné, že zcela záměrně uvedl nepravdivé okolnosti týkající se bonity a likvidity své firmy jako žadatele o úvěr, ...“. Dále zdůraznil, že „… pakliže obžalovaný s odstupem prakticky dvou let od okamžiku, kdy si převzal vozidlo … uhradí krom úvodní splátky toliko částku 20.000,- Kč, pak nelze v žádném případě akceptovat jeho tvrzení o tom, že finanční situace jeho firmy je vynikající, a že řádně podniká, tudíž že neměl v úmyslu vylákat předmětný úvěr …“.

Soudy obou stupňů se přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., včetně existence subjektivní stránky. Vystihly jak podstatu protiprávního jednání obviněného, tak i jeho zavinění. Nejvyšší soud jejich závěry v zásadě sdílí a má je za přiléhavé. Soudy ve skutkových zjištěních vyjádřily jak naplnění zákonného znaku „při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje“, tak ve vztahu k zavinění učinily taková zjištění, která přinejmenším naplňují zákonné znaky úmyslu eventuálního podle § 4 písm. b) tr. zák.

Tento závěr je v souladu i s konkrétními zjištěními o neutěšené finanční situaci obviněného, který do doby rozhodování odvolacího soudu zaplatil na úhradu poskytnutého úvěru pouze částku 20.000,- Kč. V důsledku těchto zjištění, svědčících evidentně pro závěr o protiprávním jednání obviněného, již soud prvního stupně vyloučil, že by na jednání obviněného bylo možné nahlížet jen jako na obchodně právní vztah.

K další námitce dovolatele, že nenaplnil materiální znak trestného činu, je třeba uvést, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno podle praxe soudů vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O to se v posuzovaném případě evidentně nejednalo.

Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah soudů obou stupňů, že jednání obviněného je třeba po zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. považovat za natolik závažné, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost uvedeným trestným činem. Soudy své úvahy nezaměřily pouze na zkoumání okolností, které zakládají formální zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., nýbrž důsledně přihlédly i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na charakter jednání obviněného po dokonání trestného činu, tedy že neuhradil ani jednu splátku úvěru, nereagoval na výpověď smlouvy a automobil úvěrové společnosti na základě zajišťovacího převodu nevrátil.

Dovolateli lze přisvědčit pouze v tom, že použitá právní kvalifikace jeho jednání má obchodně právní základ, což mimo jiné znamená, že trestněprávní posouzení je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V projednávané věci však porušení obchodních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, jak je také výše rozvedeno.

Tento závěr nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu, který opakovaně připomněl, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (srov. jeho nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004).

Konkrétní posuzovaný případ rozhodně není v rozporu s požadavky vyslovenými Ústavním soudem. Jednání obviněného evidentně nemůže být v obchodním řízení posouzeno pouze jako závazkově právní vztah, proto trestněprávní postih obviněného nelze považovat za nepřiměřený či nesprávný.

Skutek obviněného byl správně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 17. September 2008