JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1183/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání podaném obviněným I. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 5 To 138/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 65/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. L. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 25 T 65/2005, byl obviněný I. L. uznán vinným, že

„dne 28. 5. 2004 kolem 16:20 hodin v P., pod záminkou použití toalety v prodejně vytáhl střelnou zbraň, kterou donutil prodavače M. H., lehnout na podlahu, poté odcizil fotoaparát, kameru, 20 ks mobilních telefonů různých značek a se slovy „chci peníze a tvůj telefon“ mu poškozený vydal svůj osobní mobilní telefon a peněženku s finanční hotovostí 22.219,- Kč, z prodejny utekl a způsobil tak celkovou škodu ve výši 81.469,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení za použití § 35 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 1 T 84/2004, který nabyl právní moci dne 19. 5. 2005, a Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 6 To 607/2005, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 5 To 138/2006, jako nedůvodné zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. F. V. dovoláním. Učinil tak s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v rámci svého dovolání zpochybnil věrohodnost obsahu výpovědí svědků M. H., Ing. V. H., J. B. a N. V. s tím, že tito svědci jej při provedených rekognicích ani při samotném hlavním líčení s jistotou neoznačili jako pachatele uvedeného trestného činu a nezaznamenali ani jeho vadu řeči – výraznou koktavost, kterou objektivně stanovila znalkyně z oboru klinické logopedie PaedDr. I. K., Ph. D. Měl za to, že taktéž soudy obou stupňů ve svých závěrech o jeho vině k této vadě řeči nepřihlédly, a pochybily i v tom, že nepovažovaly za součást jeho výslechu jeho písemné projevy, ač je o to výslovně žádal. V neposlední řadě obviněný odkázal na svědeckou výpověď své přítelkyně D. H., která údajně potvrdila, že v době, kdy mělo k uvedenému trestnému činu dojít, byli spolu v pizzerii.

Na základě těchto skutečností se obviněný domníval, že dovoláním napadené rozhodnutí je nesprávné a bylo učiněno na základě procesně vadného postupu v řízení před soudy obou stupňů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 5 To 138/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 25 T 65/2005, a posledně uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal (a to za současného přihlédnutí k jeho písemným vyjádřením a návrhům) a znovu rozhodl.

K tomuto dovolání obviněného se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že pachatelství obviněného nevylučuje ani znalecky potvrzená vada řeči, tj. zadrhávání či koktavost. Ze spisového materiálu je podle ní zřejmé, že pachatel v rámci svého jednání se svědky hovořil až nápadně úsporně a potichu, aniž došlo k situaci, že by se v důsledku pro něj neočekávaného vývoje události či v důsledku nutnosti projevovat se obšírně zjevně vymkl řečové sebekontrole; takto mohl svůj projev ovládat tím spíše, že autentičnost své podoby zčásti zastíral maskováním. Pokud se týká odborného závěru znalkyně, že v rámci mnoho desítek minut trvající verbální interakce by obviněný svou řečovou vadu nejspíš nedokázal zastřít, státní zástupkyně konstatovala, že takové stanovisko neprotiřečí závěru o vině. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že takováto situace dlouhého a nepřetržitého, případně vzrušeného a obviněným nekontrolovatelného rozhovoru nenastala. Pachatel jako zákazník mluvil minimálně a odcházel mimo obchod, kde mlčenlivě kouřil, přičemž většinu času uvnitř strávil mlčenlivým prohlížením věcí a pod rouškou východního přízvuku se omezil pouze na stručné a jednoduché verbální požadavky.

Státní zástupkyně uzavřela, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za této situace Nejvyššímu soudu navrhla podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné, vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V rozporu s těmito východisky je z obsahu podaného dovolání patrné, že obviněný uplatnil toliko výhrady, jimiž primárně nesouhlasil se způsobem, jakým soudy prvního a druhého stupně hodnotily ve věci provedené důkazy. Tak tomu bylo v případě, jestliže podrobně rozebral výpovědi jednotlivých v dovolání jmenovitě uvedených svědků a uvedl, z jakých důvodů nelze k obsahu těchto výpovědí brát s ohledem na jejich nevěrohodnost zřetel. Za nedostatek pokládal v tomto směru zejména to, že uvedení svědkové jej při rekognicích ani v průběhu hlavního líčení bezpečně nepoznali a že nezdůraznili jeho znalecky stanovenou vadu řeči – koktavost. Soudům obou stupňů rovněž vytkl, že nevycházely z jeho písemných vyjádření, které jim předložil, a ze všech těchto skutečností dovozoval nesprávný závěr o vině, který soudy učinily na podkladě vadného postupu řízení.

S ohledem na takto uplatněné dovolací argumenty obviněného nezbylo než konstatovat, že ač obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově vznesl toliko námitky, jež zcela překračují nejen rámec tohoto důvodu dovolání, ale také ostatních dovolacích důvodů obsažených v § 265b tr. ř. Obviněný se totiž především domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak k němu přistoupily soudy obou stupňů, a teprve následně tvrdil nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Jeho námitky tak neměly povahu vad právních, nýbrž povahu vad skutkových, resp. procesních, jež se otázky hmotně právního posouzení jeho jednání nikterak nedotýkají.

Za těchto okolností Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména soudu odvolacího) vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že pachatelem předmětného skutku byl právě obviněný, soudy racionálně a přesvědčivě odůvodnily.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 25. October 2006