JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 118/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 o dovolání obviněné M. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 To 97/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 4/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 50 T 4/2007, byla obviněná M. Z. uznána vinnou, že

„v přesně nezjištěné době od 04:45 hod. do 08:00 hod. dne 22. 11. 2006, v bytě ve druhém patře domu v Ú. n. L. – K. B., po předchozím utajovaném těhotenství porodila živé a životaschopné dítě ženského pohlaví, kterému v rozrušení způsobeném porodem neposkytla žádnou poporodní péči, o níž s ohledem na své intelektové schopnosti a dvě předchozí mateřství musela vědět a poté bezprostředně po porodu stále ve stavu rozrušení porodem vyvolaném, přinejmenším srozuměna se smrtelným následkem, dítě zabalila spolu s placentou do deky, čímž dítěti zamezila v dýchání a v důsledku toho mu přivodila smrt udušením“.

Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. a uložil jí podle § 220 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň jí podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. uložil ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k § 444 odst. 3 písm. e) občanského zákona uložil obviněné povinnost uhradit poškozeným R. D., zastoupenému opatrovnicí H. H., vedoucí oddělení OSPOD Magistrátu města Děčín, jednorázové odškodnění ve výši 175.000,- Kč, a K. H., zastoupené zákonným zástupcem P. H., jednorázové odškodnění ve výši 175.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal krajský státní zástupce odvolání v neprospěch obviněné a domáhal se právního posouzení skutku ve shodě s obžalobou jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Vrchní soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 To 97/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že:

„v přesně nezjištěné době od 04:00 hod. do 08:00 hod. dne 22. 11. 2006, v bytě ve druhém patře domu v Ú. n. L. – K. B., po předchozím utajovaném těhotenství porodila živé, donošené a životaschopné dítě ženského pohlaví, kterému úmyslně neposkytla žádnou poporodní péči, o níž s ohledem na své intelektové schopnosti a dvě předchozí mateřství musela vědět a bezprostředně po porodu dítě zabalila spolu s placentou do přehozu na postel, dále do neprodyšné deky a poté vše vložila do velké igelitové nákupní tašky modré barvy a v důsledku toho mu přivodila smrt udušením“.

Odvolací soud takto popsané jednání obviněné právně posoudil jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a podle § 219 odst. 1 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň jí podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené R. D. a K. H. s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. E. Š. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné právní posouzení skutku spatřovala obviněná v tom, že skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., ačkoliv správně měl být posouzen ve shodě s nalézacím soudem jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Poukázala na to, že právě soud prvního stupně opatřil všechny dostupné důkazy a velmi podrobně vyložil, co z provedených důkazů zjistil o jejím sociálním postavení před otěhotněním a v průběhu těhotenství (nemajetnost, užívání drog, nedostatek citových pout, chybějící bytové zázemí, páchání drobných krádeží) a současně o jejím významném podílu na tomto sociálním postavení. Tento soud také podrobně rozvedl skutková zjištění o jejím narůstajícím rozrušení jako rodičky v hodinách, které předcházely porodu (pláč, neklid, úsilí chovat se tak, aby u osob, které se nacházely v její blízkosti, nevzbudila podezření o přicházejícím porodu a nebyla vyhozena na ulici). Je proto přesvědčena, že nalézací soud postupoval správně, pokud uvedené okolnosti vyhodnotil v zásadě v její prospěch a právně kvalifikoval její jednání jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Odvolací soud podle jejího přesvědčení správné skutkové a právní závěry soudu prvního stupně pominul a naopak nesprávně pokládal za stěžejní obecné odborné informace znalce porodníka o tom, že každá rodička je sice porodem rozrušena, ale samotný porod nevede rodičku k jednání v neprospěch novorozence.

V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil dovoláním dotčené výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že privilegovaná skutková podstata trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. zohledňuje dva fenomény, které určují její odlišnost od skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák., přičemž oba musejí být splněny zároveň. Jednak jde o fenomén času, kdy matka se násilného jednání na novorozeném dítěti dopustí při porodu nebo hned po něm, a jednak o fenomén duševního stavu, který lze charakterizovat jako rozrušení způsobené porodem. Z trestně právního pohledu je nezbytné hledat a nalézt příčinou souvislost mezi psychickým stavem rodičky vyvolaným průběhem porodu a jejím konáním či opomenutím, jejichž důsledkem je smrt novorozence. Přitom je třeba zohlednit, že každá rodička je při porodu víceméně rozrušena a dopustí-li se žena vraždy svého novorozeného dítěte při porodu nebo hned po něm, lze důvodně předpokládat, že se tohoto jednání dopustila v rozrušením způsobeném porodem, a to při posouzení dalších okolností, které na její psychiku v uvedené souvislosti působily. Naproti tomu vražda novorozeného dítěte spáchaná nikoliv při porodu nebo hned po něm je již trestným činem vraždy podle § 219 tr. zák. Pro posouzení rozrušení způsobeného porodem je nejdůležitější okolností fenomén času od porodu. Stav ženy po porodu je stav emoční pohybující se v rovině momentálních pocitů bezprostředně po porodu, který není ovlivněn pouze fyziologickou závažností samotného porodu či průběhem těhotenství z hlediska medicínských komplikací, ale ze všech hledisek, které na matku v době těhotenství působily.

Jelikož východiskem názoru odvolacího soudu, že nešlo o stav rozrušení způsobeného porodem, bylo zjištění, že obviněná prodělala v zásadě bezproblémové těhotenství a následně i bezproblémový porod, tajila své těhotenství, nepodnikla žádné kroky, jimiž by se připravovala na narození dítěte a následnou péči o něj, z čehož soud dovodil mj. i to, že obviněná pojala úmysl usmrtit své dítě již předem, tedy během svého těhotenství, státní zástupkyně připomenula rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, které ve svém rozhodnutí citoval i soud prvního stupně. V něm je k dané právní problematice uvedeno, že teprve souhrn všech podstatných skutečností, které se vztahují k průběhu samotného porodu a skutečnosti, které na obviněné doléhaly po dobu těhotenství, může být spolehlivým podkladem pro náležité posouzení sporné právní otázky. Je tomu tak proto, že porod a předcházející těhotenství představují určitou jednotu v procesu, jehož je porod vyústěním. Těhotenství a porod jsou velmi těsně spojenými částmi jednoho vývojového celku. Z toho vyplývá značný význam prožitků, jimž je žena během těhotenství vystavena i pro její stav při porodu a bezprostředně po něm.

Státní zástupkyně dále uvedla, že i když osobnostní charakteristika obviněné nevyznívá v její prospěch, neboť jde o osobu, která – přestože má středoškolské vzdělání – po celou dobu od ukončení školní docházky nepracuje, nekontaktuje se se svojí rodinou, je drogově závislá, prostředky k obživě si shání drobnými krádežemi a v podstatě žije na ulici, nelze tyto okolnosti vykládat v neprospěch obviněné i v návaznosti na zvažování právní kvalifikace jejího trestného jednání; v daném případě je nutno naopak vyzdvihnout psychickou labilitu obviněné, neboť právě ta bývá předpokladem vzniku drogové závislosti, simplexní osobnost, která se v podstatě ocitla na sociálním dně, neboť je bez přístřeší, bez zaměstnání, bez rodiny, bez pevnějších sociální vazeb, přičemž tyto si nedokázala vybudovat ani v době svých předchozích těhotenství ke svým vlastním dětem, případně ke svým partnerům a otcům těchto dětí. Za uvedené situace se obviněná opět dostala do jiného stavu, přičemž je zcela evidentní, že muž, který měl být otcem dítěte, o její osud neměl žádný zájem. Obviněná bezpochyby své těhotenství skrývala proto, že s přiznaným těhotenstvím by obtížněji sháněla známé a mohla by zaznamenat společenský odsudek za chování v těhotenství, kdy dál užívala drogy. Rovněž složitěji by sháněla ubytování, neboť ženu s dítětem je možné obtížněji vystěhovat, než ženu samotnou. V den, kdy došlo k samotnému porodu, se obviněná nacházela v cizím bytě, když měla pouze souhlas majitelky s přespáním v uvedeném bytě. Za tohoto stavu si opět aplikovala pervitin, případně v kombinaci s heroinem, a přišel na ni překotný porod, který neočekávala. Nelze vyloučit, že pokud by obviněná rodila v termínu, alespoň nějakým způsobem by se na samotný porod připravila a skutečně poskytla dítě tak k adopci, jak vypověděla. Samotná situace, v níž se ocitla neočekávaně, však mohla eliminovat její vůli chovat se v souladu se svým závěrem a mohla být ve svém jednání motivována snahou nekomplikovat život osobě, která jí nabídla přechodné ubytování, což vyplývá ze samotného jednání obviněné, která okamžitě po porodu na pokyn svědka Z. Z. začala okamžitě uklízet byt a v podstatě i novorozence. Samotný porod, i když fyziologicky proběhl bez potíží, byl ovlivněn tím, že obviněná byla po dobu porodu sama v cizím prostředí, v nepřítomnosti jakékoliv osoby, v níž by obviněná měla oporu minimálně takovou, že uvedená osoba poskytne pomoc jí i dítěti. Obviněná se naopak nacházela v naprosto cizím prostředí bez přítomnosti osoby, v níž by měla oporu, kdy naopak z reakcí okolí jednoznačně vypozorovala, že její porod je chápán jako obtíž, překážka a nechtěná komplikace, která může mít nepříznivé důsledky jak pro majitelku bytu, tak pro jejího syna, který byl v době porodu v bytě přítomen. I uvedené okolnosti mohly obviněnou vést k tomu, že se zachovala zkratkovitě a dítě bezpochyby v rozrušení způsobeném porodem neošetřila a zabalila jej do deky či přehozu na postel, takže se dítě udusilo. Uváží-li se vliv všech nepříznivých okolností provázejících těhotenství a porod v celém souhrnu na obviněnou v době posuzovaného činu, je tu evidentní podklad pro závěr, že obviněná se naopak nacházela ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu života dítěte byla výrazně zeslabena. Uvedený závěr je plně slučitelný se zjištěním soudů, že obviněná byla schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a zároveň i schopna své jednání v rozhodující míře ovládat ve smyslu podmínek příčetnosti.

Nad rámec vyjádření k dovolání státní zástupkyně upozornila na nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který, ač neprovedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy, provedené již v hlavním líčení, ani neprovedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení, učinil své rozhodnutí na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn v původním řízení a odchýlil se od skutkového zjištění soudu prvého stupně.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněné z jí namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněné uplatněná v rámci uvedeného dovolacího důvodu je relevantní. Tento důvod dovolání je totiž dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jestliže obviněná namítla, že zjištěný skutek měl být posouzen jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., a nikoli jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., uvedený dovolací důvod naplnila, neboť jde o námitku právního charakteru. Takový charakter má totiž i otázka, zda se obviněná činu dopustila „v rozrušení způsobeném porodem“, byť se bezprostředně váže na zjištění soudu o takové okolnosti.

V této souvislosti je vhodné připomenout rozdíly v zákonném formálním vymezení obou uvedených trestných činů. Zatímco trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí [s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, vyjádřenou pro dovolací řízení v § 265s odst. 2 tr. ř., zůstala stranou pozornosti Nejvyššího soudu otázka právního posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.], trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě při porodu nebo hned po něm. Jak už bylo naznačeno, z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu a podaného dovolání zůstává spornou otázkou především to, zda obviněná se činu dopustila v rozrušení způsobeném porodem.

Má-li být jednání matky podřazeno pod uvedenou privilegovanou skutkovou podstatu, musí být splněny všechny obecné podmínky trestnosti. Zákonný znak rozrušení způsobené porodem přitom nelze ztotožňovat s příčetností pachatelky, neboť kritéria pro jejich posouzení jsou rozdílná a v každém konkrétním případě je třeba okolnosti k těmto otázkám se vztahující řešit a posuzovat samostatně. V obecné rovině proto nelze vyloučit, že i příčetná pachatelka může jednat (pod vlivem nepříznivých faktorů doprovázejících její porod) ve stavu rozrušení způsobeného porodem, takže její jednání v takovém případě naplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák.

Co se týče judikatury vztahující se k této problematice, lze poukázat na celou řadu rozhodnutí povětšinou staršího data (např. č. 89/1953, č. 7/1955, č. 38/1976, č. 16/1986 a č. 25/1992 Sb. rozh. tr.). Soudy se v nich zabývaly „rozrušením způsobeným porodem“ jako zvláštním znakem subjektivní stránky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. V prvých dvou rozhodnutích, tj. rozhodnutí č. 89/1953-I. a č. 7/1955 Sb. rozh. tr., vyslovily, že i skutečnost, že těhotná žena pojala již před porodem úmysl zavraždit své novorozené dítě, jež pak při porodu nebo hned po něm usmrtí, nevylučuje to, že tak učinila v rozrušení způsobeném porodem. V obou uvedených rozhodnutích však současně poukázaly na okolnosti provázející těhotenství obviněných a zdůraznily, že je třeba je uvážit, neboť následné rozrušení způsobené porodem vystupňovaly; obě obviněné musely čelit výhrůžkám blízkých osob, v prvním případě druha, který od počátku těhotenství naznačoval, že si dítě nepřeje a přeruší s obviněnou veškeré styky, jestliže se dítě narodí, a dokonce se několikrát vyslovil, aby dítě zprovodila ze světa, což opakoval i poté, co ucítila porodní bolesti, v druhém případě rodičů, kteří nepřijali známost obviněné s otcem dítěte a přímo uvedli, že kdyby otěhotněla, ztratí domov, a proto tato svoje těhotenství tajila a nechystala dětskou výbavičku. Na podkladě zmíněných skutečností soudy dospěly k závěru, že obviněné spáchaly čin v rozrušení způsobeném porodem, v rozrušení vystupňovaném jednáním druha, resp. rodičů a nepříznivých zážitků během těhotenství, pod jejichž vlivem již před porodem pojaly úmysl dítě usmrtit. V dalších rozhodnutích č. 38/1976 a č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr. soudy akcentovaly, že rozhodujícím podkladem pro posouzení otázky, zda obviněná konala v rozrušení způsobeném porodem, je posudek znalce – porodníka, neboť jde o posouzení projevů rodičky při porodu nebo bezprostředně po něm. Dále obdobně jako ve výše popsaných případech konstatovaly, že při hodnocení vůle a psychiky rodičky v průběhu porodu a hned po něm (každý porod totiž působí na psychiku rodičky, je provázen bolestmi a určitým rozrušením) je třeba zjišťovat a posoudit rovněž skutečnosti a dojmy působící na ni během těhotenství. V rozhodnutí č. 38/1976 Sb. rozh. tr. byly takové okolnosti popsány – obviněnou opustil otec očekávaného dítěte, kterého však stále milovala, a doufala, že se k ní vrátí, což jí bránilo v interrupci, a naopak posílilo její snahu těhotenství zatím utajit, v důsledku čehož se také nepřipravovala na porod a narození dítěte, dále jí v průběhu těhotenství zemřela matka (jediná žena v rodině), obviněná měla strach z otce, že ji vyloučí z rodinného kruhu, stejně jako se obávala, že se s narozeným dítětem neuplatní, nezanedbatelnými byly i její obavy vyplývající z nesprávných názorů a přežitků minulosti přetrvávajících (tehdy) v myslích mnoha lidí o hanlivosti nemanželských dětí i nemanželské matky; soud pak konstatoval, že působením těchto faktorů byla psychika obviněné velmi nepříznivě ovlivněna, tyto vyvolaly dokonce její velmi silné rozrušení při porodu a působily značně i na její chování po porodu. Také v rozhodnutí č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr. bylo zdůrazněno, že na psychiku primitivní osobnosti obviněné a na její rozrušení mohly nepříznivě působit zážitky a dojmy spojené s jejími sociálními aspekty, zejména nedostatek prostředků na vlastní obživu i na obživu dítěte, bydlení u cizích lidí a negativní zkušenost s tím, že když přiznala těhotenství, musela předcházející bydlení opustit, absence rodinného zázemí, pocit hanby z nemanželského dítěte.

Tato rozhodnutí byla třeba připomenout (i se skutkovými podrobnostmi) už proto, že je o nich stručná zmínka i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, jehož odůvodnění se dovolával soud prvního stupně a na něž poukázala i státní zástupkyně. Je tomu však i z toho důvodu, že v dané věci žádné takové srovnatelné skutečnosti zjištěny nebyly.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyložil, proč dospěl k závěru, že nelze vycházet z představy, že každá rodička se během porodu a po něm nachází v jeho důsledku v takovém stupni rozrušení, jaké se u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. předpokládá. V souladu s vyjádřením znalců z odvětví porodnictví a psychiatrie konstatoval, že ve věci „…neshledal okolnosti, jež byl odůvodňovaly závěr, že se obviněná nacházela v takovém rozrušení způsobeném porodem a v takové míře, jak se u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. předpokládá, aby pak její jednání v důsledku toho inkriminovaným způsobem vybočovalo z chování naprosté většiny jiných rodiček a k němuž jistý znalci zmiňovaný stav rozrušení jinak přirozeně patří“. Přihlédl přitom rovněž k tomu, že „… u obviněné šlo již o třetí porod … a všechny její porody včetně inkriminovaného měly v podstatě hladký a relativně rychlý průběh bez jakýchkoliv komplikací, byť neproběhly ve zdravotnickém zařízení a za asistence, případně pomoci odborného zdravotnického personálu“. Neponechal bez povšimnutí, že obviněná „… o svém těhotenství věděla a z nejasných důvodů je tajila, nikterak se však na narození dítěte, které očekávala, nepřipravovala, nejenže nepodstoupila žádnou lékařskou kontrolu, ale neměla připraveny ani ty nejzákladnější věci, jež jsou pro ošetření novorozeněte nezbytné, ačkoli z předchozích porodů jí byla taková potřeba naprosto zřejmá“.

Soud druhého stupně rovněž konstatoval, že „… z hlediska obviněné šlo u poškozené nejen o nechtěné dítě, ale i o to, že se úmyslně na nadcházející porod naprosto nijak nepřipravovala a neučinila tak proto, že byla přinejmenším srozuměna s tím, že se dítěte zbaví i za cenu toho, že toto zemře, a tak se také … zachovala, když mu neposkytla ani tu nejzákladnější péči a pomoc, jakkoli jí byla schopna a jež by umožnila přežití dítěte“. Následně pak zformuloval závěr, že „… rozhodnutí o tom, jak s dítětem naloží, tj. že mu neposkytne pomoc nutnou k jeho přežití, (obviněná) učinila už před porodem, tedy za situace, kdy rozhodně nemohla být rozrušením vyvolaným porodem ovlivněna“. Další okolnosti případu, které soud prvního stupně vyhodnotil ve prospěch právní kvalifikace trestným činem vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák., odvolací soud posoudil ve prospěch obviněné v tom směru, že aplikoval ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a obviněnou neuznal vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jak se toho domáhal krajský státní zástupce v obžalobě a rovněž v podaném odvolání.

Uvedené argumentaci odvolacího soudu a jeho závěru o tom, že zjištěné jednání obviněné je třeba právně posoudit jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud v zásadě musel přisvědčit. Skutkové okolnosti daného činu uvedené ve skutkové větě výrokové části rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění totiž svědčí pro závěr, že obviněná se jej nedopustila v „rozrušení způsobeném porodem“, a tudíž její jednání nenaplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Některé části uplatněné argumentace je však zapotřebí upřesnit.

Nejvyšší soud především konstatuje, že nikterak nezpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu o předem pojatém úmyslu obviněné usmrtit dítě, které se jí mělo narodit [obviněná své těhotenství od samého počátku a po celých 38 týdnů přede všemi tajila, nikomu se s ním nesvěřila a nepodnikala žádné kroky, jimiž by se jakkoli připravovala na narození dítěte (návštěvy u lékaře gynekologa, pořizování výbavičky pro dítě, apod.), případně kroky, které by svědčily pro věrohodnost její obhajoby, že chtěla dát dítě k adopci (kontakt sociálních či zdravotnických pracovnic některého ze státních orgánů, příp. některé nestátní společnosti zabývající se péčí o matky a jejich narozené, resp. očekávané děti); dokonce v době jen několik týdnů, resp. dnů před porodem tvrdila osobám, u nichž bydlela nebo s nimiž se stýkala (M. B., M. O., Z. Z.), že těhotná není, že prý se u ní jedná o břišní kýlu]. Současně však zdůrazňuje, že ani takový úmysl nevylučuje, že tak učinila (usmrtila novorozené dítě) v rozrušení způsobeném porodem (srov. shora citovaná rozhodnutí č. 89/1953-I. a č. 7/1955 Sb. rozh. tr.). Při hodnocení vůle a psychiky rodičky v průběhu porodu a hned po něm je totiž třeba zjišťovat a posoudit rovněž skutečnosti a dojmy působící na ni během těhotenství (tamtéž).

Z tohoto pohledu je třeba připustit, že obviněná byla v průběhu těhotenství vystavena okolnostem, které pro ni mohly mít stresující charakter (neměla žádné kontakty se svou rodinou, byla pravidelnou konzumentkou drog, žila tzv. na ulici, neměla žádný pravidelný příjem a prostředky k obživě si obstarávala drobnými krádežemi). Na druhé straně však nelze nevidět, že šlo o okolnosti, které si primárně sama navodila, s nimiž se smířila a které jí zřejmě i vyhovovaly (o své dvě děti ve věku cca 5 a 7 let se nestarala, výživné na ně neplatila, v nočních hodinách bezprostředně před porodem navštívila hernu a konzumovala drogy, apod.).

Rozhodujícím podkladem pro posouzení otázky, zda obviněná konala v rozrušení způsobeném porodem, je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, neboť na jeho podkladě soudy posuzovaly projevy rodičky při porodu nebo bezprostředně po něm. Z písemného posudku i výpovědi soudního znalce – porodníka MUDr. V. F. soudy obou stupňů zjistily, že obviněná rodila (stejně jako v předchozích dvou případech) krátce, neboť celková doba porodu nepřesáhla jednu hodinu, porodní bolesti byly přiměřené a přiměřeného trvání a v žádném případě nemohly ovlivnit chování obviněné v neprospěch novorozence. Dítě ženského pohlaví se narodilo živé a životaschopné, a proto bylo možné zachovat u něho životní funkce v řádu minut až desítek minut. Ze zjištění, že dítě mělo rozvinuté plíce (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství), znalec dovodil, že bezprostředně po porodu dýchalo, takže je velmi pravděpodobné, že vydalo i nějaký křik a dýchání bylo vidět na svalovém pohybu hrudníku. Současně znalec z medicínského hlediska vyloučil, že dítě se narodilo ztuhlé, jak se snažila v rámci své obhajoby tvrdit obviněná. Třebaže připustil, že metamfetamin zjištěný v krvi novorozence (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie) mohl mít vliv na útlum jeho dechového centra, současně zopakoval, že měl rozvinuté plíce a došlo u něho ke spontánnímu dýchání.

Soud druhého stupně při úvahách o právní kvalifikaci jednání obviněné nepřehlédl ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, z něhož zjistil, že obviněná jako středoškolačka vykazuje mentální schopnosti odpovídající slabšímu průměru, přičemž v její osobnostní struktuře byly zjištěny prvky maladaptivity, nezdrženlivosti, emoční plochosti a depravace. Po porodu jako zkušená matka neposkytla dítěti žádnou (ani tu základní) pomoc, a to za situace, kdy se jinak chovala účelně a naprosto racionálně (včetně úklidu krve, kterou ztratila při porodu, byť k úklidu měla přistoupit až na pokyn Z. Z.). Její jednání jako celek nesměřovalo k tomu, aby se snažila dítě zachránit, ale ke zbavení se dítěte. Jestliže dítě zabalila do dek a vložila do igelitové tašky, muselo jí být při jejím intelektu zřejmé, že taková situace není slučitelná se životem dítěte.

S tímto zjištěním není v rozporu závěr odvolacího soudu, že v době činu byla ovládací schopnost obviněné plně zachována a její rozpoznávací schopnost byla snížena jen nepodstatně. Rozrušení obviněné jako rodičky bylo při porodu a bezprostředně po něm běžné a neovlivňovalo subjektivní stránku jejího jednání natolik, aby to bylo právně významné.

Především tyto okolnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že nebylo možno přisvědčit shora uvedeným argumentům obviněné (a obdobně ani argumentům státní zástupkyně), že zjištěný skutek měl být posouzen jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zák. Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud jednání obviněné právně kvalifikoval (přinejmenším) jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., když současně s odkazem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. vyložil, proč neaplikoval i tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. e) citovaného trestného činu (srov. str. 4 a 5 odůvodnění jeho rozsudku).

Zcela na závěr a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že při svém rozhodování nepřihlížel k námitce státní zástupkyně zmíněné v závěru jejího vyjádření a vztahující se k údajně chybnému procesnímu postupu Vrchního soudu v Praze (srov. shora). Důvodem je jednak to, že obviněná takovou dovolací námitku ve svém podání neuplatnila, přičemž Nejvyšší soud je při své případné přezkumné činnosti vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.), a jednak to, že státní zástupkyně ve vyjádření k podanému dovolání není oprávněna rozsah a důvody dovolání obviněné dále rozšiřovat [nehledě na to, že tvrzené procesní pochybení ani není podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř.].

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).

V Brně dne 4. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 04. June 2008