JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1174/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 14 To 84/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 123/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 3 T 123/2004, uznán vinným jednáním, jež soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. V dalším tento soud rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

O odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 14 To 84/2006, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

„dne 6. 9. 2004 v době od 22:45 do 23:30 hodin v O., úmyslně založil požár domu v prostoru kurníku, požár se rozšířil po celém domě a tím vznikla na objektu škoda nejméně 50.400,- Kč, na zařízení a movitých věcech další škoda ve výši 53.530,- Kč majitelům F. a Z. V.“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně posoudil jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří let za současného vyslovení dohledu. Současně tento soud rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. K. B. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil jej proti všem výrokům napadeného rozsudku.

Existenci deklarovaného dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nelze s jistotou dovozovat jeho úmyslné zavinění uvedený trestný čin spáchat, ani příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Uvedl, že pokud soud dospěl k závěru opačnému, pak existenci těchto znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. jen presumoval a skutková zjištění vadně právně posoudil. Zmínil také, že neexistuje jediný přímý důkaz, na jehož základě by mohl být bez pochybností označen za pachatele trestného činu, a že soubor provedených důkazů nepřímých nelze označit za dostačující.

Obviněný tvrdil, že k jednání, jímž byl uznán vinným, neměl žádný důvod, a jeho úmysl nevyplývá ani z provedeného dokazování, ani jej nelze dovodit z žádného skutkového zjištění soudu. Za nesprávné pokládal, že soudy dovodily jeho vinu výhradně ze svědecké výpovědi J. T., ačkoliv to byl právě tento svědek, kdo měl motiv uvedený trestný čin spáchat. Poukázal také na výpověď svědka J. K., zaměstnance Hasičského záchranného sboru, z níž má vyplývat, že nebyl nalezen iniciátor požáru, že nelze vyloučit nedbalostní zapálení, že násilné vniknutí přímo na místě zjištěno nebylo a že k zapálení mohlo dojít velmi snadno. Obviněný tvrdil, že požár vznikl uvnitř v kurníku a že soud mohl z provedeného dokazování zjistit maximálně to, že stál u domu a svítil či škrtal zapalovačem. Ani korunní svědek J. T. jej totiž údajně neviděl, že by se dostával či dostal do domu či že by něco zapaloval. Protože konkrétní způsob vzniku požáru nebyl zjištěn a není uveden ani ve skutkové větě výroku rozsudku, vyjádřil názor, že jeho jednání nebylo příčinou vzniklého následku.

Na základě všech těchto skutečností obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 14 To 84/2006, tak rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 3 T 123/2004, a aby zrušil i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný své dovolání sice podal s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v převážné části namítl toliko vadné hodnocení provedených důkazů a tím fakticky napadl soudem učiněná skutková zjištění.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce odpovídají pouze námitky absence úmyslu trestný čin spáchat a dále absence příčinné souvislosti mezi soudem zjištěným jednáním obviněného a vzniklým následkem. Tyto námitky však státní zástupce označil za neopodstatněné. Toto své stanovisko odůvodnil poukazem na to, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný nacházel spolu s J. T. v bezprostřední blízkosti domu, kde měli v prvotním úmyslu odcizit z kurníku slepice (což se jim však nepodařilo). Při odchodu z místa se obviněný zdržel na zahradě a zde přesně nezjištěným způsobem manipuloval se zapalovačem. Požár, který se následně rozšířil na celý dům, vznikl v prostoru kurníku, kde však neexistovalo nic, co by mohlo samovolně požár způsobit. Jelikož požár vznikl uvnitř uzavřeného kurníku, je vyloučeno, aby vznikl nedbalostí (např. upadnutím zápalky či cigarety) a zdroj ohně musel být dovnitř kurníku nezjištěným způsobem vnesen. Žádné další osoby se v inkriminované době na místě nenacházely.

Se zřetelem na tyto skutkové okolnosti je podle státního zástupce patrné, že jediným možným pachatelem přisouzeného jednání je právě obviněný a že požár musel založit v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Dodal, že jelikož se kurník nachází v bezprostřední blízkosti domu, musel si obviněný rovněž být vědom toho, že se požár neomezí jen na kurník, ale že se rozšíří i na dům, čímž je splněna i podmínka příčinné souvislosti mezi požárem kurníku a vzniklou škodou (na kurníku i na domě a jeho vnitřním vybavení), přičemž ve vztahu k celkové výši způsobené škody obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.

Z uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti podání podle § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 psím. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Ta část námitek obviněného, tvrdil-li, že soud prvního stupně přecenil význam svědecké výpovědi J. T. (z níž podle něj nelze vycházet nejen z toho důvodu, že je obsahově zcela vnitřně rozporná a nevěrohodná, ale i proto, že to byl právě tento svědek, kdo měl motiv uvedený trestný čin spáchat), či pokud namítl, že soud dostatečně nezohlednil výpověď svědka J. K. (z níž má vyplývat, že nebyl zjištěn iniciátor požáru a že nebylo zjištěno násilné vniknutí do kurníku ani cizí úmyslné zavinění) a že o jeho pachatelství neexistuje jediný přímý důkaz a opatřené důkazy nepřímé nelze pro závěr o vině pokládat za dostačující, je v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným; naopak se jedná o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zároveň mimo rámec všech důvodů dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Povaha takto uplatněných námitek svědčí o tom, že ač obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny způsobu hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě vykonaných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů, a teprve následně z takto tvrzených nedostatků usuzoval na chybnou právní kvalifikaci jednání, jímž byl uznán vinným. Proti právní kvalifikaci posuzovaného skutku, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a plně respektován soudem odvolacím, žádnou námitku neuplatnil. Námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními úvahami soudů obou stupňů včetně obviněným uplatňované obhajoby.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že obviněný uplatnil ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu rovněž námitky, které lze označit za právně relevantní. Z hlediska podaného dovolání a napadeného rozsudku jsou významné otázky, zda jednáním obviněného byla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., resp. zda jeho jednání bylo zahrnuto úmyslným zaviněním a zda byl splněn požadavek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem.

K tomu je ovšem nejprve v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Škodou nikoli nepatrnou je podle § 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.

Z hlediska zavinění se jedná o úmyslný trestný čin. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro spolehlivé posouzení, zda obviněný svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. naplnil či nikoli, je rozhodující skutek uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části tohoto rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný úmyslně poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která veškeré znaky nezbytné pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako uvedeného trestného činu obsahují.

Obviněný se jednání, v němž odvolací soud shledal zákonné znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., dopustil v podstatě tím, že dne 6. 9. 2004 v nočních hodinách úmyslně založil požár domu, a to tak, že podpálil prostory kurníku a požár se rozšířil po celém domě; v důsledku jednání obviněného vznikla majitelům objektu celková škoda ve výši 103.930,- Kč.

Opíraje se o tato skutková zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudem druhého stupně použitá právní kvalifikace jednání obviněného je zcela přiléhavá a výstižná, a to i z pohledu obviněným vytýkaných vad. Uvedený soud na obhajobu obviněného v tomto směru zevrubně reagoval, vyváženě hodnotil všechny zjištěné skutečnosti a své závěry stran zavinění obviněného a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou škodou racionálně odůvodnil. Proto nebylo možno námitkám obviněného přitakat.

Je třeba mít na paměti, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

Při uvážení těchto obecných zásad v kontextu se skutkovými okolnostmi případu nelze mít o úmyslném zavinění obviněného žádných pochyb.

Především je třeba v této souvislosti uvést, že již samotný popis skutku, který je pro Nejvyšší soud v dovolacím řízení východiskem pro posouzení adekvátnosti právního posouzení, obsahuje zjištění, že obviněný …“úmyslně založil požár domu …“. Bez ohledu na takové doslovné vyjádření v popisu skutku však úmyslné zavinění obviněného vyplývá z toho, že se uvedený večer bezprostředně před vznikem požáru pohyboval společně s J. T. v těsné blízkosti domu majitelů F. a Z. V., kam přišli se záměrem odcizit z kurníku slepice jakožto satisfakci za to, že jmenovaní nezaplatili J. T. částku ve výši 400,- Kč za vykonané výkopové práce. Odcizit slepice se jim však podle zjištění soudů nepodařilo, na což reagoval obviněný tak, že blíže nezjištěným způsobem (ať už prostřednictvím zapalovače, škrtnuté sirky nebo nedopalku cigarety) založil požár kurníku, který se následně rozšířil na celý dům.

Za těchto okolností je zřejmé, že obviněný uvedený požár založil zcela vědomě, veden úmyslem přímým podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť evidentně chtěl způsobit poškozeným majitelům objektu škodu a tím také zásah do práv chráněných trestním zákonem. Případné nedbalostní zavinění podle § 5 tr. zák. lze s jistotou vyloučit, neboť požár vznikl uvnitř uzavřeného kurníku, kam musel být oheň obviněným vnesen.

Z uvedených důvodů nebylo možno námitky obviněného stran údajné absence jeho úmyslného zavinění přijmout, přičemž ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl i ve vztahu k dovolatelovým výhradám ohledně existence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou škodou.

Podstatou požadavku příčinného vztahu je skutečnost, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání či okolnost. Důležité však je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednání je příčinou následku nejen tehdy, jestliže by následek bez něj vůbec nenastal, ale i tehdy, nenastal-li by bez něho takovým způsobem, jakým konkrétně nastal, právě v důsledku jednání, jehož kauzální význam je posuzován.

Nejvyšší soud je po zohlednění všech konkrétních souvislostí posuzované trestní věci přesvědčen, že základní příčinou vzniku požáru domu poškozených bylo právě úmyslné jednání obviněného, který musel vědět, že pokud se kurník nachází v těsné blízkosti uvedeného domu, požár se rozšíří i na tento dům. Bez jednání obviněného, spočívajícího v úmyslném zapálení kurníku, by k požáru domu poškozených nedošlo, a proto nelze mít pochyb o tom, že podmínka příčinné souvislosti záležející v tom, aby obviněný svým jednáním následek skutečně způsobil, byla v této věci zcela jistě naplněna.

Jinými slovy, také v rozsahu těchto námitek je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, jelikož příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, který úmyslně založil požár v kurníku, ač si byl vědom, že se požár může rozšířit i na v bezprostřední blízkosti stojící dům poškozených, a vzniklou škodou, je evidentně dána.

Nejvyšší soud tudíž neměl důvod zpochybňovat závěr soudu druhého stupně, posoudil-li jednání obviněného jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a ze všech shora uvedených důvodů podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 25. October 2006