JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1164/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 339/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 14/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 339/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 25 T 14/2006, uznán vinným, že:

„poté, co mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 3 T 131/2004, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2005, mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let, rozhodnutí nerespektoval a dne 28. 1. 2006 v době kolem 13.20 hodin řídil v P., osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a uložil mu podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 314e odst. 2 písm. b) tr. ř. souhrnný peněžitý trest ve výši 8.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu rovněž uložil trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 103 T 67/2006, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 339/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině upustil od uložení souhrnného trestu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 103 T 67/2006.

Obviněný (dále případně též „dovolatel“) s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Mgr. J. S. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Dovolatel namítl, že na skutkový stav, který byl soudy zjištěn, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo, protože skutek by musel vykazovat vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Vyslovil přesvědčení, že soudy zjištěný skutek není trestným činem, třebaže vykazuje formální znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí; není totiž dána zákonem požadovaná materiální stránka, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není vyšší než nepatrný. Brojil proti stanovisku soudu prvního stupně, že pozdější zrušení rozsudku, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel, nemá vliv na posouzení formální stránky skutkové podstaty daného trestného činu. Zdůraznil, že rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR, Odboru agend řidičů ze dne 14. 5. 2003, č. j. 856/2003-160, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru dopravně-správních agend ze dne 13. 3. 2003, č. j. MHMP-91704/2002/Som/So, byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Ca 8/2006-107, pravomocně zrušena. Dále upozornil, že v souvislosti s výše uvedeným rozhodnutím byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. s tím, že skutek není trestným činem. Dovolatel proto brojil proti závěrům soudu druhého stupně, který chybně dovodil, že v projednávané věci bylo po materiální stránce dosaženo stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání v takové výši, že došlo k naplnění znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

V závěru svého podání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku o vině rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 339/2007, a případně podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že zjištěný skutek není trestným činem.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že dovolání obviněného nepovažuje za důvodné. V podrobnostech uvedl, že argumenty dovolatele nesvědčí o tom, že by zjištěný skutek vykazoval pouze nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti, a proto by nebyl trestným činem. Připustil sice, že vzdálenost, na kterou obviněný motorové vozidlo řídil, má určitý význam pro posouzení materiální stránky takového jednání, nejde však o okolnost zásadní. Za nerozhodnou označil tu skutečnost, že v pozdějším řízení bylo rozhodnutí, kterým byla obviněnému tato činnost zakázána, zrušeno. Je přesvědčen, že takové rozhodnutí nemůže mít žádný vliv na zjištění, že se obviněný dříve dopustil trestného činu, spočívajícího v porušení zákazu činnosti, a tato okolnost také nemůže zpětně ovlivnit společenskou nebezpečnost, kterou čin vykazoval v okamžiku spáchání. Nastalou situaci správně vyhodnotil odvolací soud, který upustil od uložení souhrnného trestu. K námitce dovolatele, že ne každé opakující se trestné jednání, pro které byl v minulosti odsouzen, je třeba posuzovat jako recidivu ve smyslu § 34 písm. l) tr. zák., uvedl, že v jeho případě se jedná o osobu, která uložené tresty zákazu činnosti řízení motorových vozidel nerespektuje notoricky a v krátkých časových intervalech po vyslovení zákazu.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil podle ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl uznán vinným a bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatel uplatnil důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.

V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky jsou relevantní, neboť jimi zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Nesouhlasil totiž se závěry soudů, že shora popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť není dán jeho materiální znak.

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.

Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, byly naplněny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

K tomu je ovšem třeba nejprve v obecné rovině uvést, že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.

Vhodné je také připomenout, že zakázat výkon určité činnosti lze buď rozhodnutím soudu uložením trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1, 2 tr. zák., anebo rozhodnutím státního orgánu ve správním řízení, např. uložením sankce zákazu činnosti v přestupkovém řízení. Smyslem ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je zajistit, aby osoby nevykonávaly činnost, jejíž výkon jim byl rozhodnutím státního orgánu zakázán. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů.

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Právě z této skutkové věty se podává, že obviněný „poté, co mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 3 T 131/2004, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2005, mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let, rozhodnutí nerespektoval a dne 28. 1. 2006 v době kolem 13.20 hodin řídil v P. osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia“.

K naplnění zákonem požadovaného znaku tzv. zpětnosti soud prvého stupně poznamenal, že „... k důkazům byl dále přečten rozsudek OS pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 131/2004 ze dne 4. 3. 2005 jímž byl obžalovaný pro stejnou činnost, které se dopustil dne 3. 8. 2003 … odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. … se současným uložením trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. V tomto rozsudku je podrobně uvedeno, proč dosud neskončené řízení u správního soudu nemá vliv na právní moc rozhodnutí o uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu a odvolání obžalovaného bylo … dne 29. 4. 2005 zamítnuto, takže téhož dne citovaný rozsudek … nabyl právní moci“ (srov. stranu 5 jeho odůvodnění).

K tomu je zapotřebí uvést, že v dané věci je mimo jakoukoliv pochybnost, že dovolateli byla rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravně-správních agend ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. MHMP-91704/2002/Som/So, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR, Odboru agend řidičů ze dne 14. 5. 2003, č. j. 856/2003-160, uložena za přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. c), f) a proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, sankce zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi měsíců.

Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 5. 2003 a zakládalo zákonný znak tzv. zpětnosti při rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 5 o dalším skutku, jehož se obviněný dopustil 13. 8. 2003. Jmenovaný soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 3 T 131/2004, uznal obviněného vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a uložil mu mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky (rozsudek nabyl právní moci dne 30. 3. 2005).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Ca 8/2006-107, však bylo zrušeno jak rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravně-správních agend ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. MHMP-91704/2002/Som/So, tak rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR, Odboru agend řidičů ze dne 14. 5. 2003, č. j. 856/2003-160, a věc byla vrácena k dalšímu řízení (z odůvodnění se podává, že příslušnému správnímu orgánu). V té souvislosti je vhodné poznamenat, že se tak stalo ještě předtím, než byl v přezkoumávané věci vyhlášen (dne 25. 6. 2007) rozsudek soudu prvého stupně (na tom nic nemění ani fakt, že citovaný rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci teprve dne 10. 7. 2007).

Způsob, jakým Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Ca 8/2006-107, měl za důsledek, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2007, č. j. 37 Nt 2323/2007-30, tak, že, povolil obnovu řízení v trestní věci dovolatele pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., které skončilo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 3 T 131/2004, a podle § 284 odst. 1 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o vině i ve výroku o trestu; současně zrušil další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (usnesení nabylo právní moci dne 20. 11. 2007).

Na tato skutková zjištění soud druhého stupně, který v přezkoumávané věci rozhodoval dne 4. 12. 2007, reagoval konstatováním, že „... důvodnými ... shledal námitky obžalovaného směřující do hodnocení materiální stránky trestného činu zejména ve vztahu k výroku o trestu, a to vzhledem ke skutečnosti, že bylo zrušeno jednak původní rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, následně pak Ministerstva dopravy ČR, jímž obžalovanému byl uložen administrativním rozhodnutím zákaz řízení motorových vozidel a následně pak byl Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 Nt 2323/2007 zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 131/2004, který obžalovanému ukládal trest zákazu činnosti, a to právě ve zmíněném výroku o trestu“. Z toho vyvodil, že „... jak rozhodnutí Městského soudu v Praze, ... tak i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o zrušení rozsudku stejného soudu, sp. zn. 3 T 131/2004, jsou ... rozhodnutími, jež časově následovala až po spáchání nyní posuzovaného trestného činu, k němuž mělo dojít dne 28. 1. 2006. Odvolací soud přitom došel k závěru, že skutečnost, že v dalším řízení byl zrušen rozsudek, který obžalovanému ukládal trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel, nemá vliv na posouzení formální stránky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., … jehož se obžalovaný dopustil v době, kdy zmiňovaná rozhodnutí ukládající zákaz řízení byla pravomocná a obžalovaný si okolnosti pravomocných uložení zákazu řízení motorových vozidel byl vědom. Následné zrušení … je však okolností velmi významnou pro posouzení stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost, a je ji třeba hodnotit pro posouzení jak materiální stránky takového trestného činu, tak i pro rozhodování o druhu a výši ukládaného trestu“ (srov. strany 3 a 4 odůvodnění jeho rozsudku).

Těmto úvahám odvolacího soudu Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit.

Jelikož z hlediska úvah rozhodných pro posouzení projednávaného skutku bylo v daných souvislostech významné posouzení otázky, jaký je vzájemný vztah mezi skutkem a trestným činem, jímž byl obviněný v přezkoumávané věci uznán vinným, a postupně vyhlášenými rozhodnutími ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 (rozsudku ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 3 T 131/2004, a usnesení ze dne 26. 10. 2007, č. j. 37 Nt 2323/2007-30), a to k okamžiku vyhlášení dovoláním napadeného rozhodnutí, je vhodné připomenout, že tzv. zpětnost předpokládá předchozí pravomocné odsouzení, které nebylo (např. cestou mimořádného opravného prostředku) následně zrušeno. V posuzované věci to znamená, že okamžikem nabytí právní moci (dne 20. 11. 2007) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 26. 10. 2007, č. j. 37 Nt 2323/2007-30, zanikl rozhodný podklad (jedna z formálních zákonných podmínek) pro možnost vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro skutek, jehož se měl obviněný v přezkoumávané věci dopustit dne 28. 1. 2006 a který byl posouzen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Toho si měl být Městský soud v Praze vědom tím spíše, že o odvolání obviněného rozhodoval dne 4. 12. 2007 a uvedené skutečnosti mu již tehdy byly známé.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v průběhu neveřejného zasedání doplnil dokazování přečtením podstatné části spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (zejména rozsudku ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 3 T 214/2007) a zjistil, že tímto rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro shora popsaný skutek, jehož se měl dopustit dne 13. 8. 2003 a který měl zakládat tzv. zpětnost právě ve vztahu ke skutku a trestnému činu posuzovanému v přezkoumávané věci (rozsudek nabyl právní moci 19. 2. 2008).

S ohledem na shora uvedenou argumentaci je zřejmé, že soud druhého stupně při právním posouzení předmětného skutku nevzal dostatečně a především komplexně v úvahu všechna rozhodná hlediska.

Výrok o vině obviněného trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak je obsažen v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 25 T 14/2006, proto nemohl obstát. V důsledku toho nemohl obstát ani napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 339/2007, pokud jím byl uvedený výrok ponechán beze změny. V tomto směru je napadený rozsudek rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání citovaný rozsudek Městského soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Po tomto výroku postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je tomu tak proto, že především tento soud jako soud druhého stupně měl odpovídajícím způsobem reagovat na výhrady obviněného uplatněné již v jeho odvolání a zabývat se všemi shora rozvedenými skutečnostmi, zejména pak otázkou o naplnění zákonného znaku zpětnosti.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V současném stadiu řízení se sice nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále doplňovat, to však neznamená, že by tento soud nebyl povinen dokazování doplnit, pokud by se v průběhu dalšího řízení taková potřeba objevila. Povinností odvolacího soudu ovšem především bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný trestně stíhán a v kontextu výše rozvedených rozhodnutí jej bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.). V intencích shora rozvedených úvah proto bude zejména zapotřebí, aby znovu a náležitě zhodnotil, zda zjištěným jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znak skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to jak po stránce formální, tak i materiální.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 19. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás