JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1141/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 7 To 85/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 12/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 38 T 12/2005, byl obviněný M. B. uznán vinným, že

„dne 8. 1. 2004 v době kolem 11:09 hodin v P., jako strážník Městské policie m. P., při projednávání přestupku v blokovém řízení podle § 22 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nepostupoval v souladu s § 85 odst. 4 zákona o přestupcích a podle směrnice ředitele Městské policie m. P. č. 27/2000 upravující hospodaření s pokutovými bloky, zejména podle článku 4, a vybranou pokutu od řidiče vozu Volkswagen Caddy, N. B., ve výši 200,- Kč, kterou mu uložil za parkování na místě vyhrazeném postiženým, si ponechal, aniž by vyplnil a řidiči vydal pokutové bloky“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle téhož ustanovení jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 7 To 85/2006, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. H. dovoláním, jež vymezil dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V podrobném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl shodně jako v předchozích řízeních, že soudy obou stupňů chybně hodnotily provedené důkazy a dospěly k neúplným skutkovým zjištěním, z nichž jeho vina nevyplývá. Trval na tom, že dne 8. 1. 2004 uložil pouze jednu blokovou pokutu jednomu přestupci a že toliko nesprávně vyplnil příslušný blokový doklad; toto pochybení vysvětloval tím, že sice nahlížel do dokladů přestupce, ale nepsala mu tužka, proto blok vyplnil dodatečně a uvedl jméno, které si pamatoval nebo které přestupce uvedl. Popřel, že si ponechal pokutu uloženou N. B., a soud podle něj pochybil, pokud nevycházel z příslušné evidence městské policie o blokových pokutách (řádnost vedení této evidence ze strany městské policie navíc opětovně zpochybnil). Vytkl, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz kamerovými záběry ze dne 8. 1. 2004 a že provedené důkazy nenasvědčují tomu, že se svědek M. H. dopustil přestupku právě dne 8. 1. 2004. Vyjádřil také názor, že soud tomuto svědkovi kladl navádějící otázky.

Podle přesvědčení obviněného měl soud hodnotit důkazy v jeho prospěch a podle § 226 písm. a) tr. ř. jej zprostit obžaloby. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a podle § 226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 28. 8. 2006 uvedl, že dovolací argumentace obviněného je shodná s tou, kterou uplatnil v řízení před soudy prvního a druhého stupně, a že obsahově stojí mimo rámec dovolacích důvodů obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. Uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti podání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud konstatoval, že ač jej obviněný ve svém dovolání výslovně uplatnil, v dalším textu tohoto mimořádného opravného prostředku jej nikterak blíže nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které jej měly naplňovat.

Z obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl dovoláním napadeným rozhodnutím z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zabývat.

Dalším důvodem dovolání, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl ten, jenž je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých dovolacích argumentů brojil výlučně proti rozsahu vedení dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů. Do této kategorie námitek patří ta jeho tvrzení, jestliže jednak namítl, že soud neprovedl jím navrhovaný důkaz záznamem z kamerového systému ze dne 8. 1. 2004, že nezohlednil evidenci městské policie o uložených blokových pokutách, že nedůvodně neuvěřil jeho výpovědi, že svědku M. H. kladl sugestivní otázky nebo pokud vytkl, že nebylo bezpečně prokázáno, že jmenovanému svědkovi uložil dne 8. 1. 2004 rovněž pokutu.

Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Nesprávné právní posouzení předmětného skutku tak obviněný podmiňoval vlastní verzí skutkového děje, podle níž dne 8. 1. 2004 uložil pouze pokutu jednu, a to přestupci N. B., a protože mu přestala psát tužka, vyplnil příslušné blokové doklady až dodatečně.

Takto vytýkané vady tudíž měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a nebylo lze než dospět k závěru, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že se obviněný přisouzeného jednání dopustil, soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. September 2006