JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1128/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 k dovolání podanému obviněným L. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 9 To 472/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 36/2005, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 9 To 472/2005, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 3 T 36/2005, ve výroku o vině pod bodem II./1), 2) a v na něj navazujícím výroku o trestu ohledně obviněného L. P.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Blansku, aby věc v rozsahu zrušení ve výroku o vině pod bodem II./1), 2) ohledně obviněného L. P. znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 3 T 36/2005, byli obvinění P. J. a L. P. uznáni vinnými, že

I. obviněný P. J.

1) jako jednatel společnosti R., s. r. o., v období od 12. 6. 2000 do 14. 8. 2001 nakoupil materiál v celkové hodnotě nejméně 754.798,60 Kč od firmy E. B., s. r. o., přičemž jako odběratele a plátce tohoto materiálu uvedl společnost R., s. r. o., která jej také následně uhradila, avšak tento materiál do firmy nevložil, ale přisvojil si jej a použil pro svoji potřebu,

2) dne 15. 12. 2003 podal jako ředitel H. I. B., a. s., návrh na vyřazení neopravitelného a používáním zničeného majetku k datu 1. 12. 2003, konkrétně mobilních telefonů v obecné ceně 78.500,- Kč, přičemž tento materiál nebyl odborně posouzen z hlediska jeho neopravitelnosti či uplatnění záruky a likvidační protokol vystavený dne 15. 12. 2003 společností M., s. r. o., byl vystaven na žádost obviněného bez fyzické prohlídky výše uvedeného materiálu, který nebyl ani prokazatelně předepsaným způsobem zlikvidován za přítomnosti svědků, čímž porušil organizační směrnice pro vyřazování přebytečného a neupotřebitelného majetku, kterými byl ve své funkci ve firmě I. B., a. s., vázán,

II. obvinění P. J. a L. P.

1) P. J. jako ředitel H. s. I. B., a. s., a L. P., jako obchodně technický náměstek výše uvedené společnosti, v období od 12. 6. 2000 do 14. 8. 2001, ústně objednávali dopravu u společnosti R., s. r. o., která spočívala mimo řádné a odůvodněné jízdy i v odvozu soukromého materiálu P. J., přičemž takto neodůvodněné jízdy byly následně fakturovány společností R., s. r. o., společnosti I. B., a. s., a to v celkové částce 122.533,- Kč,

2) dne 3. 9. 2003 převzal L. P. ve funkci obchodně technického náměstka firmy I. B., a. s., na pokyn P. J. ve funkci ředitele H. s. I. B., a. s., v pokladně společnosti I. B., a. s., provozní zálohu v celkové výši 600.000,- Kč, ze které vyúčtoval použití částky 200.000,- Kč, a zbylou částku ve výši 400.000,- Kč předal v rozporu s účelem, za kterým mu byly tyto finanční prostředky poskytnuty, P. J. a následně oba použili tuto částku pro svoji potřebu“.

Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě jednání P. J. v bodě I./1) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., v bodě I./2) jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., v bodě II./1) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v bodě II./2) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a v případě obviněného L. P. v bodě II./1) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v bodě II./2) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za to soud obviněné odsoudil: obviněného P. J. podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř roků, a dále podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 400.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku; obviněného L. P. podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a dále podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 280.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

V dalším soud prvního stupně rozhodl podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. tak, že poškozené R., s. r. o., a I. B., a. s., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně zprostil obviněné P. J. podle § 226 písm. b) tr. ř. a L. P. podle § 226 písm. a) tr. ř. pro část jejich jednání obžaloby.

Odvolání obviněných P. J. a L. P. stejně jako odvolání poškozené společnosti I. B., a. s., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 9 To 472/2005, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl již jen obviněný L. P. (dále převážně jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce JUDr. J. P. dovoláním. Učinil tak s poukazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zaměřil jej proti výroku o vině pod bodem II./1), 2) odsuzujícího rozsudku a argumentoval tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Obviněný zastával názor, že ze skutkové věty pod bodem II./1) rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o tom, že by svým úmyslným podvodným jednáním někoho uvedl v omyl. Uvedl, že ač v předmětné době zastával funkci obchodně technického náměstka společnosti I. B., a. s., nečinil z této pozice žádné objednávky dopravy. Jeho účast na přisouzeném jednání spočívala pouze v následném podpisu objednávek dopravy, kterou však objednal a realizoval příslušný pracovník společnosti I. B., a. s. Jakožto vedoucí provozně technického oddělení společnosti R., s. r. o., pak (obviněný) dohlížel pouze na řádné zaúčtování provedené dopravy. S ohledem na personální a ekonomické vazby mezi spoluobviněným P. J. a Ing. P. B. obviněný věděl o tom, že existoval stav pohledávky spoluobviněného P. J. za Ing. P. B. Z toho dovozoval, že pokud spoluobviněný P. J. objednával dopravu u společnosti R., s. r. o., nemohlo se jednat o podvodné jednání, byť takto získal majetkové plnění ve svůj prospěch.

Ve vztahu ke skutku pod bodem II./2) rozsudku soudu prvního stupně obviněný kladl důraz na to, že byl pracovně podřízen spoluobviněnému P. J. a v daném případě jednal na základě pokynu jmenovaného jako svého nadřízeného. V souladu s tímto pokynem převzal požadovanou provozní zálohu a část této zálohy spoluobviněnému P. J. také následně předal; zároveň upozornil, že jeho pracovní zařazení na manažerské pozici ho opravňovalo k dispozici a nakládání s takovými finančními částkami. Z popisu skutku podle něj vyplývá, že předmětné finanční prostředky neopustily sféru majetkové podstaty společnosti I. B., a. s., neboť přešly pouze do dispozice dalšího pracovníka této společnosti, který mu byl nadřízen. Uvedl, že předmětem zpronevěry není věc, která sice byla předána jinému, ale je stále v moci vlastníka, a že každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele nemůže být považována za zpronevěru. Poukázal na osobu Ing. P. B., který je jediným akcionářem (resp. vlastníkem) společnosti I. B., a. s., a zároveň generálním ředitelem této společnosti, a tvrdil, že pokud předmětné finanční prostředky byly i nadále v dispozici této osoby, zůstaly majetkem společnosti I. B., a. s., a této společnosti nevznikla žádná škoda.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, proti kterému jeho mimořádný opravný prostředek směřoval, a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nejprve stručně shrnula průběh dosavadního řízení a obsah dovolání obviněného. Zaujala názor, že přihlížet nelze k těm dovolatelovým námitkám, tvrdil-li, že nečinil žádné objednávky dopravy a že věděl, že existovala pohledávka spoluobviněného P. J. za Ing. P. B., která byla uhrazována cestou společnosti I. B., a. s., proplácením soukromých jízd spoluobviněného P. J., přičemž tyto jízdy byly objednávány u společnosti R., s. r. o., kterou byly účtovány společností I. B., a. s. Konstatovala, že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových, přičemž poukázala na to, že soudy v tomto ohledu došly k odlišným skutkovým zjištěním a pro účely dovolání je směrodatný stávající popis skutku.

Oproti tomu je podané dovolání podle názoru státní zástupkyně relevantní v té části, v níž dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení skutků uvedených v bodě II./1), 2) rozsudku soudu prvního stupně jako trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., a to zejména z hlediska subjektivní stránky. Pokud jde o námitky obviněného stran skutku pod bodem II./1), popsaný skutek podle ní odpovídá zvolené právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Státní zástupkyně konstatovala, že podvodného jednání na úkor právnické osoby se může dopustit i takový její člen, zaměstnanec nebo jiný pracovník, který je oprávněn za právnickou osobu v určitém rozsahu jednat, ale toto své oprávnění překročí a uvede v omyl své nadřízené nebo spolupracovníky o povaze a okolnostech majetkové dispozice, kterou učinil, čímž vyláká ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiné osoby obohacení, a právnické osobě, v níž působí, pak v tomto rozsahu vznikne škoda (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1184/2005). O obdobný případ se v dané trestní věci jednalo, neboť obviněný jako obchodně technický náměstek společnosti I. B., a. s., objednával dopravu pro tuto společnost, ačkoliv věděl, že ne veškeré jízdy jsou pro potřeby nemocnice, ale uskutečňují se i pro soukromé potřeby ředitele H. této společnosti. Jednání obviněného je tedy pokryto zaviněním, které je vyjádřeno i ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku.

Pokud se však týče existence znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., nebyly podle názoru státní zástupkyně v posuzovaném případě – a to konkrétně z pohledu subjektivní stránky – naplněny. Tento svůj závěr odůvodnila tím, že aby se jednalo o tento trestný čin, muselo by být zjištěno, že obviněný předal část provozní zálohy ve výši 400.000,- Kč spoluobviněnému P. J. s vědomím, že jmenovaný s těmito prostředky naloží v rozporu s účelem, pro který byla provozní záloha vybrána, přičemž takovéto skutečnosti zjištěny nebyly (zde poukázala na to, že obviněný v daném případě jednal na pokyn jmenovaného spoluobviněného ve funkci ředitele H. s. I. B., a. s., tedy v roli podřízeného). Takový nedostatek vyvolává stav, kdy není možné se přesvědčivě vypořádat s námitkou, že obviněný si v daném případě počínal pouze lehkomyslně a spoléhal na to, že nadřízený spoluobviněný P. J. naloží s provozní zálohou v souladu s účelem, pro který byla poskytnuta.

Státní zástupkyně uzavřela, že soudy v posuzované věci neučinily potřebná skutková zjištění, která by byla podřaditelná pod znaky úmyslu, a to v rozsahu zahrnujícím vznik škody na straně poškozené společnosti. Protože žádné skutkové zjištění nepodporuje ani tvrzení o tom, že obviněný použil provozní zálohu pro svoji potřebu, nelze podle jejího přesvědčení dospět k závěru, že obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Se zřetelem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Okresního soudu v Blansku a aby Okresnímu soudu v Blansku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu je opodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Z pohledu uvedených východisek je patrné, že v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem nebyly uplatněny ty námitky obviněného, v rámci nichž tvrdil, že nečinil žádné objednávky dopravy a že věděl o existenci pohledávky spoluobviněného P. J. za Ing. P. B., která byla uhrazována prostřednictvím společnosti I. B., a. s., a to konkrétně proplácením soukromých jízd jmenovaného spoluobviněného s tím, že tyto jízdy byly objednány u společnosti R., s. r. o., kterou byly následně účtovány společnosti I. B., a. s.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný v tomto rozsahu uplatnil toliko námitky, jež jsou pouhou polemikou s tím, jak soudy zjistily skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků, jež byly předmětem uvedeného trestního řízení, nýbrž o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však spatřoval existenci deklarovaného dovolacího důvodu také v tom, že není správné právní posouzení skutků uvedených v bodě II./1), 2) rozsudku soudu prvního stupně jako trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., a to zejména z hlediska subjektivní stránky. V tomto směru zdůraznil, že ze skutkové věty pod bodem II./1) odsuzujícího rozsudku nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o tom, že by svým úmyslným podvodným jednáním někoho uvedl v omyl. Ve vztahu ke skutku pod bodem II./2) rozsudku akcentoval, že byl pracovně podřízen spoluobviněnému P. J. a jednal na základě jeho pokynu jako svého nadřízeného. Z popisu skutku navíc vyplývá, že převzaté finanční prostředky neopustily sféru majetkové podstaty společnosti I. B., a. s., neboť přešly pouze do dispozice dalšího pracovníka této společnosti, který mu byl nadřízen. Pokud tomu tak bylo, pak předmětem zpronevěry nemohla být věc, která sice byla předána jinému, ale stále byla v moci vlastníka. Jestliže předmětné finanční prostředky byly i nadále v jeho dispozici, nemohla poškozené společnosti vzniknout žádná škoda, nehledě na to, že ne každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele by mohla být považována za zpronevěru.

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť uvedené námitky týkající se hmotně právního posouzení skutků by jej mohly založit. Proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné a jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Z tzv. právních vět výroku o vině odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že obviněný měl spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (jako spolupachatel) v té alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a takovým činem způsobil škodu nikoli malou, a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala všechny zákonné znaky obou výše uvedených trestných činů, bezezbytku nevyjadřuje.

Obviněný se měl obou přisouzených skutků dopustit jako obchodně technický náměstek I. B., a. s., a to v prvním případě tím, že v období od 12. 6. 2000 do 14. 8. 2001, ústně objednával dopravu u společnosti R., s. r. o., která spočívala mimo řádné a odůvodněné jízdy i v odvozu soukromého materiálu spoluobviněného P. J., přičemž takto neodůvodněné jízdy byly následně fakturovány společností R., s. r. o., společnosti I. B., a. s., a to v celkové částce 122.533,- Kč, a v případě druhém tím, že dne 3. 9. 2003 převzal na pokyn spoluobviněného P. J. jakožto ředitele H. s. I. B., a. s., v pokladně této společnosti provozní zálohu v celkové výši 600.000,- Kč, ze které vyúčtoval použití částky 200.000,- Kč, a zbylou částku ve výši 400.000,- Kč předal v rozporu s účelem, za kterým mu byly tyto finanční prostředky poskytnuty, tomuto spoluobviněnému a následně oba použili uvedenou částku pro svoji potřebu.

V odůvodnění odsuzujícího rozsudku Okresní soud v Blansku ve vztahu k právní kvalifikaci jednání dovolatele (a obdobně i spoluobviněného P. J.) jen paušálně konstatoval, že oba obvinění ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. naplnili skutkové podstaty shora uvedených trestných činů, jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. a způsobili škodu, která výrazně přesahuje hranici škody nikoli malé (str. 11 rozsudku, resp. č. l. 532 spisu).

Krajský soud v Brně, který shledal výrok o vině dovolatele správným, byl ještě stručnější a v odůvodnění svého usnesení se v tomto ohledu omezil pouze na konstatování, že „… co se týká právní kvalifikace, zde odvolací soud pochybení neshledal, pokud jednání obžalovaných byla soudem I. stupně podřazena pod skutkové podstaty jmenovaných trestných činů …“ (srov. str. 6).

Nejvyšší soud správnosti takových „úvah“ nemohl přisvědčit už proto, že jsou naprosto nepřezkoumatelné. Nejinak je tomu i s učiněnými právními závěry.

Nejprve je však zapotřebí alespoň v obecné rovině uvést základní skutečnosti vztahující se k uvedeným trestným činům a jejich pachateli (resp. spolupachateli).

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. (O využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečnosti není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán.)

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo, resp. zájem na ochraně majetku. Cizí věcí se rozumí zpravidla movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, anebo mu nenáleží výlučně, přičemž je mu odevzdána do faktické moci (svěřena) s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal. Ke spáchání tohoto trestného činu nevyžaduje zákon na straně pachatele žádnou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení (srov. § 90 tr. zák.); pachatelem tohoto trestného činu může být tedy kdokoliv.

Z hlediska takového vymezení je v dané trestní věci významná skutečnost, že při spáchání posuzovaného trestného činu si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.).

Po subjektivní stránce se i u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění (srov. shora).

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Konečně je třeba poukázat na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., podle něhož se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzované skutky jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dopustily. Nejde jen o již výše zmíněnou nepřezkoumatelnost odůvodnění právních úvah a závěrů, ale především o to, že popis obou skutků ve výroku rozsudku vztahujících se k dovolateli není úplný a vystihující všechny znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu.

Zákonné požadavky na obsah odůvodnění rozsudku jsou vymezeny v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (k řešené problematice se vztahuje požadavek, aby z odůvodnění bylo patrno, jakými právními úvahami se soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny). V této souvislosti je třeba připomenout i nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, podle něhož řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena. Obdobně by bylo možno upozornit na jiné nálezy tohoto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další), podle nichž odůvodnění (rozhodnutí) je třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát.

Přes uvedené výhrady k odůvodnění odsuzujícího rozsudku Nejvyšší soud spatřuje ještě zásadnější pochybení v tom, že popis obou skutků vztahujících se zejména k obviněnému L. P. neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty jak trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tak trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

V bodě II./1) rozsudku soudu prvního stupně jde především o to, že není naprosto zřetelně a způsobem nevzbuzujícím pochybnost vyjádřeno, komu a v jaké výši měla být jednáním i obviněného L. P. způsobena škoda. Jednoznačný závěr v tomto směru rozhodně nelze dovozovat z formulace, že „… neodůvodněné jízdy byly následně fakturovány společností R., s. r. o., společnosti I. B., a. s., a to v celkové částce 122.533,- Kč“, neboť uvedená fakturovaná částka nemusí být zcela shodná s celkově způsobenou škodou a vyloučit nelze ani to, že společnost, jíž byly neodůvodněné jízdy fakturovány, nemusí být totožná s poškozeným. Proto bylo (a případně bude) zapotřebí tyto skutečnosti ve skutkové větě výrokové části rozsudku pregnantně vyjádřit.

K tomuto bodu rozsudku obviněný v podaném dovolání vyslovil výhrady především k závěru o soudem zjištěné úmyslné formě jeho zavinění. Jelikož soud prvního stupně ani této problematice (s výjimkou výše zmíněného paušálního konstatování) nevěnoval patřičnou pozornost, bude tak muset učinit ve svém novém rozhodnutí. Určitým vodítkem v tomto směru mu budou shora uvedené obecné úvahy vztahující se k trestnému činu podvodu, příp. i pasáže obsažené ve vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání (srov. stranu 4).

Zatímco výhrady dovolacího soudu k pochybením v bodě II./1) rozsudku jsou spíše formulačního charakteru a při novém rozhodování ve věci by neměly vést (nedojde-li k výraznému posunu ve skutkovém zjištění) k zásadně odlišnému rozhodnutí, výhrady k bodu II./2) rozsudku jsou závažnějšího rázu.

Popis soudem zjištěného skutku není ani v tomto případě perfektní. Zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. nebyly především z pohledu subjektivní stránky (úmyslu obviněného) náležitě vyjádřeny a zůstává otázkou, zda vůbec byly naplněny. V tomto směru je třeba přisvědčit úvahám státní zástupkyně, že pokud by se mělo jednat o tento trestný čin, muselo by být zjištěno, že dovolatel předal část provozní zálohy ve výši 400.000,- Kč spoluobviněnému P. J. s vědomím, že ten s těmito prostředky naloží v rozporu s účelem, pro který byla provozní záloha vybrána. Takové skutečnosti provedeným dokazováním zjištěny nebyly, naopak bylo prokázáno, že dovolatel jednal na pokyn jmenovaného spoluobviněného jakožto ředitele H. s. I. B., a. s., tedy v roli podřízeného. Právě nedostatek konkrétních skutkových zjištění vztahujících se k subjektivní stránce jednání dovolatele tak vyvolává stav, kdy není možné se jednoznačně a naprosto přesvědčivě vypořádat s námitkou, že dovolatel si počínal pouze lehkomyslně, když spoléhal na to, že nadřízený spoluobviněný P. J. naloží s provozní zálohou v souladu s účelem, pro který byla poskytnuta.

Formulace použitá při popisu skutku v bodě II./2) rozsudku nesvědčí ani pro závěr, že by dovolatel použil svěřenou provozní zálohu ve zbylé výši 400.000,- Kč pro svoji potřebu a učinil tak v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku. Za takové situace soud prvního stupně ovšem nemohl dospět k závěru, že dovolatel popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Pokud se již odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako obou shora uvedených trestných činů. Jak je ale zřejmé z předchozího textu, odvolací soud těmto povinnostem v rámci své přezkumné činnosti (srov. § 254 tr. ř.) nedostál.

S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, neboť ze skutkových vět výrokové části odsuzujícího rozsudku nevyplývá závěr o naplnění všech zákonných znaků jak trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tak trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., zejména pak po stránce subjektivní.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že usnesení odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak jim oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatele. Proto z jeho podnětu zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 9 To 472/2005, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 3 T 36/2005, ve výroku o vině pod bodem II./1), 2) a v na něj navazujícím výroku o trestu ohledně obviněného L. P. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Blansku, aby věc v rozsahu zrušení ve výroku o vině pod bodem II./1), 2) ohledně obviněného L. P. znovu projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ v postupu nalézacího soudu, takže bude především na něm, aby je v průběhu dalšího řízení napravil.

Při tomto způsobu rozhodnutí Nejvyšší soud zvažoval případnou aplikaci § 261 tr. ř. ve vztahu k obviněnému P. J. Nedospěl však k závěru, že by důvod, z něhož dovolací soud rozhodl ve prospěch dovolatele, prospíval také tomuto spoluobviněnému.

Rozhodnutím dovolacího soudu se trestní věc obviněného vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil oba skutky, pro něž je dovolatel stíhán, přesně je vymezil, ve výroku rozsudku náležitě popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).

Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 31. October 2006