JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1123/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání obviněné K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 89/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 153/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. K. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 5 T 153/2005, byla obviněná K. K. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obviněná K. K. a poškozená Mgr. D. H., z jejichž podnětu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 89/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou K. K. uznal vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že „dne 6. 10. 2004 v době kolem 16.10 hodin řídila v H., jízdní kolo, nesledovala plně situaci v provozu na komunikaci, v důsledku toho a nepřiměřené rychlosti jízdy narazila do chodkyně D. H., která přecházela komunikaci z jejího středu na levou stranu, kdy při střetu utrpěla tato chodkyně zranění spočívající v otevřené tříštivé zlomenině dolní části pravé pažní kosti s posunem úlomků a v mnohočetných odřeninách a zhmožděninách na zadní ploše levé ruky s dobou léčení delší šesti týdnů“. Za tento trestný čin obviněnou podle § 224 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 3 tr. zák. odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by obviněná ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonala, jí stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů. Současně rozhodl o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit poškozené Mgr. D. H. částku 42.980,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody tuto poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozenou zdravotní pojišťovnu podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s celým nárokem na náhradu škody.

Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně Mgr. I. H. proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které vymezila dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), e) tr. ř., v němž nejprve vyjádřila pochybnosti, zda proti ní, co by obviněné a následně obžalované, ve věci nerozhodl vyloučený orgán ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a zda nebylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K těmto dovolacím důvodům v obsahu svého dovolání vyjádřila, že nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že ze strany Policie České republiky a státního zastupitelství nedošlo k porušení ustanovení § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř., protože podle ní nebylo správné, když poté co policejní orgán v dané věci vydal opatření ze dne 26. 11. 2004, jímž rozhodl, že prověřování uvedené dopravní nehody je ukončeno a předáno ve smyslu § 159a ost. 1 písm. a) tr. ř. do správního řízení pověřené obci k vyřízení jako přestupku, dozorující státní zástupce vydal dne 14. 1. 2005 pokyn podle § 157 odst. 2 tr. ř., aby byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření, že byl obviněnou spáchán trestný čin ublížení na zdraví. Obviněná konstatovala, že s ohledem na ustanovení § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. měl státní zástupce opatření zrušit, což se v daném případě nestalo. Pokud uvedené opatření nezrušil a vydal pokyn k pokračování v prověřování věci, pak po dalším prověřování bylo třeba vydat rozhodnutí nové, jímž se prověřování končí, což neučinil. Obviněná též poukázala na to, že původně byla i poškozená osobou podezřelou ze spáchání přestupku, a aniž by bylo doplněno dokazování, zejména ve vztahu ke zranění, které poškozená D. H. utrpěla, byla ve věci jako pachatelka označena obviněná K. K. V této souvislosti obviněná konstatovala, že „poukazuje na své vznesené námitky podjatosti, a to zejména ve světle nálezu Ústavního soudu České republiky ÚS 182/1999-n, který stanovil, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na samotném hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly, když důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností, které, i přes shora uváděné, byly shledány jako nedůvodné“. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal se závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava zpracovaného znalcem Ing. P. K., odkázala na některé konkrétní pasáže citované z obsahu výpovědi tohoto znalce uvedené u hlavního líčení a zdůraznila, že závěry, k nimž znalec dospěl ohledně tělesné hmotnosti obviněné a poškozené, nejsou podloženy objektivními zjištěními. V souvislosti s tím pak považovala za nepřesné i závěry znalce ohledně vypočtené nárazové rychlosti, k níž znalec v písemně zpracovaném posudku sám uvedl, že ji považuje za nejvýše možnou. Obviněná dále vznesla výhrady k tomu, zda krevní stopa, která byla na místě nehody nalezena, je tím místem, kde ke střetu došlo. Tuto okolnost obviněná zpochybnila na základě svého vlastního předpokladu, že stopa se vytvořila mimo místo střetu s tím, že vznikla až poté, co zdravotní personál manipuloval s poškozenou. Tento svůj předpoklad obviněná dovodila z toho, že některé svědkyně uvedly, že si žádné krevní stopy na místě nehody nevšimly. Obviněná však současně zpochybnila i to, zda předmětná krevní skvrna patří poškozené D. H. Se závěry, které soud na základě uvedeného znaleckého posudku učinil, vyjádřila nespokojenost i s ohledem na to, že se soud nevypořádal s rozpory, které obviněná spatřovala mezi písemnou verzí posudku a obsahem výpovědi znalce učiněné při hlavním líčení. Poukázala na sdělení znalce, že jedinou objektivní informací, kterou měl při zpracování posudku k dispozici, byla zanechaná blokovací stopa, kterou policie zaměřila, a že jízdní kolo, jímž obviněná poškozenou srazila, neviděl a uvažoval s jinou délkou kola, než mělo kolo obviněné. Na základě všech těchto okolností proto obviněná vyjádřila pochybnosti o správnosti závěru o minimální a maximální rychlosti znalcem v posudku uvažované, a to i s ohledem na znalcem konstatované vyjádření, že pro nedostatky vzniklé při ohledání projednávané nehody není možno exaktně stanovit nejnižší možnou zjištěnou rychlost. Podle obviněné rovněž nebylo dostatečně prokázáno, jakou částí kola obviněná poškozenou zachytila, čímž nebylo objektivizováno vzniklé zranění a tudíž není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl soud k závěru, že obviněná měla do poškozené narazit jízdním kolem, když s ohledem na důkazní nouzi je možné, že k tomuto nárazu kolem vůbec nedošlo, ale stalo se tak až padajícím tělem cyklistky. Za nedostatečné shledala obviněná napadené rozhodnutí i proto, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že oborou H. je vyznačena cyklostezka a že dopravní značení je v rozporu s účelem a smyslem vyhlášky obce H., a že nebylo zjišťováno, zda k této úpravě provozu na pozemních komunikacích bylo vyžádáno písemné stanovisko příslušného orgánu Policie České republiky. Obviněná rovněž namítla, že se soud nezabýval tím, zda to nebyla právě poškozená, kdo porušil svým chováním ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a za nepravdivé označila skutkové zjištění odvolacího soudu, že poškozená v době střetu přecházela vozovku zprava doleva, neboť tato skutečnost podle obviněné nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Obviněná brojila i proti charakteru zranění poškozené, neboť podle ní nebyl proveden ani jeden objektivní důkaz, který by tuto prokazoval, že se jedná o těžkou újmu na zdraví. Důkazy k této skutečnosti provedené zpochybnila tím, že se soud nezabýval otázkou, zda doba, po níž léčení zranění poškozené trvalo, nebyla prodlužována jinými, na předmětné dopravní nehodě nezávislými okolnostmi, a že způsobené následky mají příčinu výhradně ve zranění utrpěném při dopravní nehodě. V této souvislosti obviněná vytkla i neúplnost provedeného dokazování, jestliže byly odmítány důkazy, které k provedení před soudem navrhovala. V konci svého dovolání obviněná v podrobnostech popsala některé části výpovědí svědkyň M. M., D. J., J. B., O. Ch. a M. Š., které označila za rozporné a nepřesvědčivé s výhradou, že se soud s nimi v potřebném směru nevypořádal a ponechal je bez vyjasnění, z čehož závěr soudu, že řádně nesledovala a nevyhodnotila pohyb chodců na účelové komunikaci a nepřizpůsobila rychlost jízdy, je neodůvodněný a neodpovídá důkazní situaci. Naopak i s odkazem na závěry znaleckého posudku zdůraznila, že bezprostřední příčinou kolizní situace byl nekontrolovaný úkrok, úskok či běh poškozené k levému okraji vozovky, kam právě ve stejný moment mířila i obviněná. Shledala proto, že to byla právě poškozená, která si počínala v rozporu s pravidly silničního provozu. Námitky vznesla i ve vztahu k výroku o náhradě škody, s tím, že považovala za porušení ustanovení § 43 tr. ř., jestliže poškozená, která před zahájením trestního řízení svůj nárok na náhradu škody vyslovila v částce 3.042,- Kč, a s nímž se také k trestnímu řízení připojila, tento nárok před odvolacím soudem upravila na výši, o níž tento soud rozhodl.

V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 89/2006, i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 5 T 153/2005, v celém rozsahu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby sám nově rozhodl plně v intencích podaného dovolání. Obviněná současně navrhla, aby soud ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. a § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí napadeným rozsudkem uložený, a to zejména ve vztahu k výroku o náhradě škody, neboť peněžitý trest obviněná již uhradila.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení a obecného právního vymezení označených dovolacích důvodů konstatovala, že dovolatelka především obsáhle polemizovala se závěry znaleckého posudku vypracovaného ke zjištění mechanizmu vzniku zranění a zpochybnila jeho závěry úvahami odlišnými od skutkových zjištění soudů, s nimiž nesouhlasila. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto vyjádřila, že dovolatelka k podpoře tohoto dovolacího důvodu sloužícího k nápravě právních chyb neuvedla žádné relevantní námitky. Proto, i když obviněná avizovala námitku právního charakteru, opřela ji o argumentaci výhradně skutkové povahy, čímž zcela minula věcné naplnění takto deklarovaného dovolacího důvodu. Jestliže obviněná své výhrady vznesla proti výroku o náhradě škody, netýkaly se její námitky nesprávnosti v právním posouzení chybného hodnocení otázky z hlediska hmotného práva, ale šlo ryze o procesní a skutkové okolnosti. Námitky, že ve věci rozhodl vyloučený orgán [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.] a že proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné [§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nebyly rovněž podány v souladu s těmito dovolacími důvody, protože obviněná jejich prostřednictvím namítá jiné okolnosti, než s nimi zákon spojuje. Ohledně výhrady obviněné týkající se nesprávnosti postupu orgánů v přípravném řízení podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedla, že odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku není meritorním rozhodnutím a ani proti němu není stížnost přípustná. Opatření není třeba rušit, a bylo-li vydáno, lze kdykoli v řízení pokračovat. Jde-li o postup podle § 158 odst. 3 tr. ř. na základě pokynu k zahájení úkonů trestního řízení, tento postup nevylučuje státního zástupce z výkonu dozoru nad přípravným řízením ani po zahájení trestního stíhání a při podání obžaloby, jak se dovolatelka nesprávně domnívá. Vyloučení orgánu činného v trestním řízení nebo soudce, se na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. týká orgánu, který rozhodl ve věci samé, což je kromě jiného podmínka, která v této věci též splněna nebyla. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), e) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

V případě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněná nezpůsobila poškozené takovou škodu, jak činí v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto je třeba postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněné K. K., a proto je potřeba uvést, že jimi obviněná vytýkala nesprávnosti ve skutkových zjištěních. Obviněná především poukazovala na nesprávnost skutkových zjištěních a polemizovala, zejména s věrohodností podkladů, o něž odvolací soud opřel své závěry, které vykrystalizovaly v popsaná skutková zjištění. Nedostatky tak spatřovala ve způsobu hodnocení znaleckého posudku a závěrů znalce z oboru doprava, odvětví silniční doprava a neztotožnila se ani s hodnocením výpovědí svědkyň, v nichž shledala rozpory, které podle ní nebyly dostatečně vyhodnoceny. Rozsah provedeného dokazování považovala za neúplný s tím, že vytýkala i to, že nebylo vyhověno jejím požadavkům na jeho doplnění. Nespokojila se ani s výsledky, které byly zpracovány při ohledání dopravní nehody a vytýkala nesprávnost postupu jak soudu, tak i orgánů činných v přípravném řízení při zajišťování stop na místě nehody, a též způsob, jakým se s těmito důkazy soudy vypořádaly, a tyto své výhrady posuzovala z pohledu závěrů, k nimž došel znalec z oboru silniční dopravy ve svém posudku. Obviněná rovněž konstatovala nesprávné posouzení obsahu vyhlášky obecního úřadu. Ve vztahu ke všem namítaným důkazům obviněná provedla vlastní hodnocení, zpochybnila obsah důkazů, které vzal soud za podklad svých skutkových závěrů, vyjadřovala vlastní průběh události a dovozovala neexistující okolnosti, které si sama domýšlela. Na základě takto vystavěných výhrad posléze stavěla své vlastní skutkové závěry, zcela neodpovídající těm, které byly učiněny odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.

Nejvyšší soud k takto vyjádřeným námitkám pro úplnost poznamenává, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť skutková zjištění soudu druhého stupně, který rozhodl o vině obviněné na podkladě důkazů zajištěných soudem prvního stupně. Zákonným způsobem byly zjištěny nezbytné a pro správné právní posouzení rozhodné okolnosti, které plně prokazují všechny skutečnosti významné z hlediska skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Je tak zcela evidentní, že obviněná nevyjádřila takovou okolnost, kterou by bylo možné považovat za právní vadu a kterou by bylo možné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pod nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila meritorní rozhodnutí. Nepostačuje, že by byl za podjatého označen např. státní zástupce nebo soudní zapisoval a není tímto dovolacím důvodem ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutím ve věci samé.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dále vhodné předeslat, že obviněná, i když namítala, že v její věci v přípravném řízení rozhodoval vyloučený orgán, neuvedla žádnou konkrétní osobu ani neupřesnila, o který z orgánu podílejících se na přípravném řízení by se mělo jednat. Především je potřebné uvést, že výtky, jež namítala slovy „vznesené námitky podjatosti“, je nutné označit za zcela formální a nekonkrétní, zaměřila proti orgánu, který nebyl tím, jenž vydal rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Dovoláním napadené rozhodnutí totiž vydal senát Krajského soudu v Ostravě, proti němuž výhrady obviněné nesměřují. V této části dovolání obviněné (kromě dalších zákonných podmínek) nesplňuje jedno ze základních hledisek zákonem pro označený dovolací důvod stanovených.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je naplněn tehdy, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Za nepřípustné je nutné považovat stíhání tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodu uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahují všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 tr. ř.) nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 a násl. tr. ř.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněná vznesla výhrady, proti postupu policejního orgánu podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. a na něj navazujícímu řízení, pokud jím byly posléze zahájeny úkony trestného řízení ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř. S ohledem na shora vyjádřené obecně platné zásady vztahující se k označenému dovolacímu důvodu, je nutné uvést, že ustanovení § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. upravuje odložení věci nebo jiné vyřízení věci, což jsou způsoby skončení věci v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, pokud při prověřování nebyly shledány podmínky k zahájení trestního stíhání. Ve vztahu k jinému vyřízení věci podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř., o nějž v projednávané věci jde, je významné uvést, že má formu opatření, které není třeba rušit, a bylo-li vydáno, lze kdykoliv v řízení pokračovat. Pokud opatření není zrušeno a je vydán pokyn k pokračování v prověřování podle § 157 odst. 2 tr. ř. věty první, po dalším prověřování je třeba vydat nové rozhodnutí.

Ze všech těchto zásad plyne, že opatření podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř., ve vztahu k němuž obviněná dovozuje nepřípustnost trestního stíhání, které bylo posléze zahájeno a vedeno, nesplňuje podmínky, na něž dopadá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť předmětné opatření podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. nevytvořilo takovou překážku, na jejímž podkladě by vznikl důvod, pro který by bylo trestní stíhání proti obviněné vedené ve smyslu § 11 tr. ř. nepřípustné. Obviněnou takto vznesené námitky proto ani tento dovolací důvod obsahově nenaplnily.

Ze všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněnou v rámci celého podaného dovolání rozvedené argumenty nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), e) tr. ř. V těchto souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na obsah námitek, které stojí mimo dovolací důvody, o něž obviněná své dovolání opřela jen formálně a tedy právně irelevantně. Nejvyšší soud dovolání obviněné K. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 27. September 2006