JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1121/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání obviněného Ing. J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 9 To 28/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 57 T 2/2007, byl obviněný Ing. J. Č. uznán vinným, že:

„poté, co jako jednatel společnosti T., s. r. o., uzavřel dne 10. 6. 2004 se společností X., a. s., v sídle této společnosti rámcovou smlouvu o obchodní spolupráci, následně ústně objednal a poté odebral ve 3 dodávkách 89.200 kg kuřecích prsních řízků za cenu 93,- Kč/kg, na které byly při odběru zboží vystaveny faktury:

- dne 11. 6. 2004 znějící na částku 4.511.136,- Kč se splatností dne 16. 7. 2004,

- dne 12. 6. 2004 znějící na částku 2.999.808,- Kč se splatností dne 17. 7. 2004,

- dne 15. 6. 2004 znějící na částku 1.210.860,- Kč se splatností dne 20. 7. 2004,

a dále telefonicky objednal a následovně i odebral ve 2 dodávkách 32.256 kg kuřecích zadních čtvrtek za cenu 33,- Kč/kg, na které byly při odběru zboží vystaveny faktury:

- dne 22. 6. 2004 na částku 745.114,- Kč se splatností dne 27. 7. 2004,

- dne 23. 6. 2004 na částku 372.557,- Kč se splatností dne 28. 7. 2004,

a to s úmyslem za odebrané zboží nezaplatit a obohatit se na úkor spol. X., a. s., což učinil, přičemž veškeré dodávky zboží v celkové hodnotě 9.839.475,- Kč mu byly dodány do mrazíren společnosti M. – R. p., s. r. o., kde zboží skladoval na základě smlouvy ze dne 1. 6. 2004, kterou uzavřel s jednatelem společnosti M. – R. p., s. r. o., A. S., přičemž této společnosti následně v období od 1. 7. 2004 do 14. 7. 2004 prodal část uskladněného zboží, a to 89.200 kg kuřecích prsních řízků za 87,50 Kč/kg a 2.443 kg kuřecích zadních čtvrtek za cenu 33,- Kč/kg, za což mu byla společností M. – R. p., s. r. o., zaplacena částka 8.279.899,90 Kč včetně 5% DPH, a dále v období od 29. 6. 2004 do 12. 7. 2004 prodal společnosti L. T. s. r. o., celkem 29.813 kg kuřecích zadních čtvrtek za cenu 33,- Kč/kg, za což mu byla vyplacena celková částka 1.033.020,50 Kč včetně 5% DPH, tzn. kupujícími mu bylo uhrazeno celkem 9.312.920,40 Kč, poškozené společnosti X., a. s., za odebrané zboží nezaplatil, pouze po urgencích zaplatil dne 21. 7. 2004 částku 1.200.000,- Kč a dále dne 23. 7. 2004 částku 1.000.000,- Kč, přičemž další finanční prostředky použil pro svoji potřebu, ačkoliv věděl, že nedisponuje žádnými dalšími finančními prostředky na zaplacení odebraného zboží, tímto jednáním způsobil poškozené společnosti X., a. s., škodu ve výši 7.639.475,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 T 260/2004, který byl obviněnému doručen dne 19. 7. 2004 a nabyl právní moci dne 28. 7. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 4.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, mu stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Konečně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému zaplatit na náhradě škody poškozené X., a. s., částku 7.639.475,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a městský státní zástupce. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 9 To 28/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání městského státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný (dále příp. „dovolatel“) prostřednictvím obhájce Mgr. R. N. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, uvedl, že pokud by odvolací soud důsledně respektoval zásadu in dubio pro reo, musel by dospět ke zcela odlišným hmotně právním závěrům.

Dovolatel dále tvrdil, že jeho jednání neodpovídá typickému fakturačnímu podvodu, protože obchody sjednával sám, svou totožnost nijak neskrýval, ani se nevyhýbal kontaktu s poškozenou společností. Měl v úmyslu dluh zaplatit, o čemž svědčí uhrazení částky ve výši 2.200.000,- Kč. Navíc poukazoval na to, že nemohl předvídat smrt F. V., kterému půjčil nemalou částku. Koupí a odprodejem Vibrolisu chtěl pokrýt ztrátu a získat přebytek k dalšímu podnikání, šlo přitom o jistou formu úvěru. Vibrolis přitom koupil až poté, co částečně uhradil dluh poškozené společnosti. Vzhledem k těmto skutečnostem se domníval, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 3 tr. zák. a ne jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť jako těžší následek mu lze přičíst pouze výši způsobené škody prodejem Vibrolisu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí, vzhledem k tomu, že v novém řízení lze očekávat uložení podstatně mírnějšího trestu.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel uplatnil především námitky, které se vztahují ke skutkovým vadám, neboť zdůrazňoval nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení skutku.

Státní zástupkyně považovala za směrodatné, že obviněný v době, kdy činil objednávky zboží, měl v úmyslu dodané zboží vůbec neuhradit a tím uvedl protistranu v omyl. Také závěr soudů o jeho zavinění se zakládá na skutkových zjištěních, navíc ze skutkové věty vyplývá, že dovolatel naplnil také všechny ostatní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Uskutečnil totiž v zásadě nárazový velkoobjemový nákup masa, toto bezprostředně realizoval, avšak za ceny nákupní nebo ještě nižší, čímž vyloučil ziskovost takového podnikatelského počínání. Peníze získané prodejem účelově vyvedl za fingovaným obchodem a půjčkou ve snaze zajistit si prostřednictvím uměle vyvolané platební neschopnosti alibi. Tyto veškeré podnikatelské aktivity přitom prováděl za stavu, kdy jeho podnikání (i v jiných firmách) kolabovalo a bylo neúspěšné.

Podle státní zástupkyně právě uvedené skutečnosti jednoznačně charakterizují fakturační podvod obviněného, který se od ostatních liší v zásadě pouze promyšleným budováním alibi. I proto se obviněný mýlil, pokud navrhoval kvalifikaci svého jednání jen jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 3 tr. zák.; pro takovou právní kvalifikaci uvedená skutková zjištění nesvědčí. Státní zástupkyně se přitom ztotožnila i se způsobem, jímž se odvolací soud vypořádal s otázkou výše obviněným způsobené škody.

S ohledem na uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné; zároveň navrhla, aby toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obviněný ve svém podání uplatnil celou řadu námitek skutkových, které pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit. Šlo zejména o tvrzení, jimiž se snažil ospravedlnit své jednání, že byl odhodlán obnovit své podnikání, ale nemohl počítat s náhlým úmrtím F. V., kterému půjčil nemalou finanční sumu, nebo že chtěl svou situaci řešit koupí a prodejem vibrolisu CADONA. Takové námitky související s tvrzením, že soud provedené důkazy nesprávně hodnotil, Nejvyšší soud nepovažoval za relevantní, neboť se nevztahují k otázce nesprávného právního posouzení skutku, nýbrž k údajným skutkovým vadám.

Za relevantně uplatněnou však nelze považovat ani jeho další námitku, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, přicházelo by v úvahu odmítnout jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém podání uplatnil i námitku, že zjištěné jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ačkoliv vykazuje zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 3 tr. zák. Takovou námitku Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněnou, současně však shledal, že je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti,

a způsobí-li škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Nejvyšší soud především musel odmítnout ty argumenty obviněného, kterými se snažil odůvodnit tvrzení o údajné nesprávnosti použité právní kvalifikace jeho jednání (argumentace o druhotné platební neschopnosti, o tom, že nemohl předvídat smrt jednoho ze svých dlužníků, o prodeji lisu, za který nedostal zaplaceno, apod.). Všechny tyto námitky totiž uplatňoval již na počátku trestního řízení a soudy obou stupňů jim věnovaly potřebnou pozornost; v odůvodněních svých rozhodnutí je náležitě rozebraly a pečlivě zdůvodnily, proč je považovaly za vyvrácené. Už proto postačuje na příslušné pasáže odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný nevedl své podnikání úspěšně, neboť na jeho dvě obchodní společnosti byl vyhlášen konkurz, bankovní účty mu byly zrušeny z důvodu čerpání nepovoleného debetu. Za této (především finanční) situace, kterou již soud prvního stupně výstižně označil za kritickou, uzavřel s poškozenou společností smlouvu o dodávce masa, které sice následně prodal, avšak za nižší nebo stejnou kupní cenu, a poškozené společnosti finanční částku za odebrané zboží neuhradil (to dokonce ani poté, co písemně uznal svůj závazek). Tato skutková zjištění svědčí pro spolehlivý závěr, že obviněný již v době, kdy činil objednávky zboží, měl v úmyslu odebrané zboží vůbec neuhradit, čímž uvedl druhou stranu smluvního vztahu v omyl. Jednal tak v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. (srov. stranu 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a zejména stranu 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud druhého stupně se podobně přesvědčivě vypořádal i s otázkou naplnění tzv. kvalifikované skutkové podstaty souzeného trestného činu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. (srov. stranu 7 odůvodnění jeho rozsudku).

Skutková věta výrokové části odsuzujícího rozsudku včetně úvah uvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů svědčí pro závěr, že zjištěné jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. po stránce formální i materiální. Obviněnému rozhodně nelze přisvědčit v tom, že by jeho počínání mělo být posouzeno jen jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 3 tr. zák., neboť takové případné právní kvalifikaci by musela předcházet zcela odlišná skutková zjištění soudů nižších stupňů. Jak správně uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně, obviněný nemohl zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že by zcizil část svého majetku, když svého věřitele prokazatelně uvedl v omyl již na samém počátku svého jednání.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Pokud obviněný v závěru svého podání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že o takovém návrhu Nejvyšší soud nerozhodoval. Především předseda senátu soudu prvého stupně takový případný návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil; předseda senátu Nejvyššího soudu pak k takovému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal žádný důvod.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 25. September 2008