JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1112/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

19. listopadu 2008 o dovoláních obviněných P. M. a A. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 6 To 244/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 349/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. M. a A. M. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 2 T 349/2006, byli obvinění (dále případně též „dovolatelé“) P. M. a A. M. uznáni vinnými, že:

1) obviněný P. M. společně s M. M.

„nejméně od počátku roku 2006 do svého zadržení dne 4. 4. 2006 v pronajaté garáži poblíž Základní školy v L., ve svém bydlišti v Ž., okres L., P. M. i na chatě v obci L., okres L., P. M. sám, opakovaně vyráběl pervitin, který užili zčásti pro svoji potřebu, zčásti ho buď sami nebo prostřednictvím dalších osob ve více případech prodali R. K., J. N., M. Ž., P. H., A. M., V. T., P. M., E. K., P. N., K. I., K. H., R. C., V. C., V. M., J. Ř., a dalším neustanoveným osobám a takto prodali pervitin v nezjištěném množství a pervitin rovněž ve více případech odběratelům nabízeli, dále v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2006 oba společně vyvezli bez povolení při odletu na dovolenou z letiště P. R. na K. ostrovy nejméně 10 g pervitinu, který zde prodali a za získané peníze zakoupili v nezjištěném množství efedrin, který bez povolení dovezli do České republiky, následně ho použili k výrobě pervitinu, pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o omamných a psychotropních látkách, efedrin je prekursor ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,

P. M. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2000, č. j. 6 T 50/2000-254, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2001, č. j 6 To 85/2000-281, odsouzen mimo jiné pro dva trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6ti roků a z výkonu tohoto trestu byl dne 16. 9. 2000 podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 9. 2004, č. j. PP 634/2004-10“,

2) obviněný P. M. společně s blíže neustanoveným spolupachatelem

„v době od 28. 2. 2006 do 1. 3. 2006 ve S., okres K., před domem, nezjištěným způsobem násilně otevřeli dveře u zde zaparkovaného osobního automobilu zn. Fiat UNO, v hodnotě 28.060, Kč, majitele V. R., do vozidla vnikli, odstranili bezpečnostní páku, kterou byl zajištěn volant, vozidlo nastartovali a s vozidlem odjeli do místa bydliště obžalovaného M. v Ž., okres L., na vozidlo pak umístil obžalovaný M. SPZ náležející k jinému vozidlu, automobil užíval pro svoji potřebu až do svého zadržení dne 4. 4. 2006, kdy byl automobil orgány Policie ČR zajištěn“,

3) obviněný A. M.

„nejméně od počátku roku 2006 do svého zadržení dne 4. 4. 2006 L., v Ž., okres L., případně na dalších nezjištěných místech, předal ve více případech pervitin získaný od spoluobžalovaných P. M. a M. M., spoluobžalovanému P. H., takto mu předal nezjištěné množství pervitinu, pervitin dále prodal v nezjištěném počtu případů J. S., dále pervitin získaný od spoluobžalovaného P. M., který pervitin vyráběl a spoluobžalované M. M., jako zprostředkovatel, ve více případech prodal nebo jinak předal nezjištěnému počtu neustanovených osob, přičemž pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nejméně od počátku roku 2006 do svého zadržení dne 4. 4. 2006 v L., v Ž., okres L., případně na dalších nezjištěných místech opatřil spoluobžalovanému P. M. nezjištěné množství léku Modafen a louhu sodného, přitom věděl, že spoluobžalovaný P. M. používá tyto látky k výrobě pervitinu,

tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 1996, č. j. 1 T 66/95 – 246, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 1996, č. j. 9 To 31/96 - 382, odsouzen mimo jiné pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a z výkonu tohoto trestu byl dne 6. května 2004 podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 5. 2004 č. j. PP 212/2004 - 11“.

Takto zjištěné jednání obviněného P. M. soud kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 2) jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Za to jej odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Sony Ericsson, a 1 ks mobilního telefonu zn. Sony Ericsson, které se nacházejí v úschově Policie ČR Ž. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 1. 2007, č. j. 5 T 131/2005-214, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jednání obviněného A. M. soud právně kvalifikoval v bodě 3) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na deset let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Sony Ericsson K 700-I, který se nachází v úschově u Policie ČR v Ž.

Citovaným rozsudkem soud dále rozhodl o vině a trestu ohledně dalších spoluobviněných M. M. a P. H.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění P. M., M. M. a A. M. odvolání, která projednal Krajský soud v Ústí nad Labem dne 26. 5. 2008, a rozsudkem sp. zn. 6 To 244/2008 rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněné M. M. zrušil v její věci napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a v tomto směru nově rozhodl; odvolání obviněných P. M. a A. M. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními již jen obvinění P. M. prostřednictvím obhájkyně Mgr. M. P. a A. M. prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. Ch.

Obviněný P. M. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v přesvědčení, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně právně posoudily. Měl za to, že ve skutku popsaném v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno přesné množství prodané drogy a nevyjadřuje kvalifikační znak „ve větším rozsahu“, tedy jak kvantitativní, tak i kvalitativní stránku. Namítl, že z popisu skutku není zřejmá přesná činnost každého ze spolupachatelů, přičemž k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je nezbytné posoudit odpovědnost každého ze spolupachatelů samostatně. Soudům obou stupňů vytkl, že pominuly otázku, jaký vliv má na kvalitu pervitinu použití Kalicoru na ředění metamfetaminu, neboť zohlednily pouze zvýšení zisku a neposuzovaly kvalitu omamné látky. Vznesl výhradu, že ze strany soudů nebylo dostatečně zjištěno množství drogy, kterou prodal, a to i s ohledem na spolupachatelství M. M.

Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s aplikací ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., a to s poukazem na údajnou neexistenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Zdůraznil, že od jeho předchozího odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin do spáchání předmětné trestné činnosti uplynulo cca šest let, od podmíněného propuštění uběhly cca dva roky. V daných souvislostech namítl, že posouzení jeho jednání podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. bylo nesprávné.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 6 To 244/2008, i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 2 T 349/2006, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný A. M. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel svým podáním brojil proti výroku o vině i trestu. Namítl, že příčinou nesprávného právního posouzení skutku je okolnost, že soud prvého stupně nezjistil skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Vyslovil přesvědčení, že z provedených důkazů nebylo zjištěno, že čin spáchal ve větším rozsahu, když v případě pervitinu se za větší rozsah považuje 10 g, tj. asi 200 dávek. Poukázal na dobu páchání trestné činnosti, obsah výpovědi spoluobviněného P. H. a na znění skutkové věty, že pervitin předal v nezjištěném množství a v nezjištěném počtu případů.

V závěru svého podání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem i Okresního soudu v Lounech a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Lounech k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele A. M., v nichž brojil proti kvalitě provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů.

Za relevantně uplatněné námitky, které lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce považoval tvrzení obou obviněných, že jejich jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť nebyla naplněna kvalifikační okolnost spočívající v páchání trestné činnosti „ve větším rozsahu“. Tyto výhrady však nepovažoval za opodstatněné.

Státní zástupce upozornil, že obviněný P. M. byl hlavním článkem skupiny pachatelů, která přinejmenším čtvrt roku zásobovala pervitinem široký okruh osob závislých na této droze, přičemž aktivita obviněných sahala i do zahraničí. Konstatoval, že soudem konkrétně zjištěné množství omamné látky, kterou obviněný vyrobil a distribuoval, k naplnění zmíněné kvalifikační okolnosti postačuje. Za naprosto chybnou označil námitku dovolatele, že ředěním vyrobeného pervitinu lékem Kalicor snižoval kvalitu vyrobené drogy, a že v důsledku toho došlo z hlediska materiálního ke snížení míry nebezpečnosti jeho jednání. Zdůraznil, že jednání dovolatele bylo vedeno úmyslem dosáhnout co největšího zisku z prodeje takto upravené drogy a zjištěným postupem získal daleko větší množství drogy, která však (podle některých svědků) byla vysoce kvalitní. Státní zástupce označil zištný úmysl charakterizující trestnou činnost obviněného jako skutečnost podstatně zvyšující společenskou nebezpečnost jeho jednání.

Státní zástupce připustil, že v popisu skutku v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně není přesně kvantifikován rozsah trestné činnosti obviněného A. M. vyčíslením celkového množství jím distribuované drogy. Z provedených důkazů a především z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je však zřejmé, že dovolatel byl aktivním článkem skupiny pachatelů, která přinejmenším čtvrt roku zásobovala pervitinem značně široký okruh osob závislých na této droze. Podotkl, že sám dovolatel byl mnohaletým konzumentem tohoto nezákonně vyráběného a šířeného omamného prostředku.

S ohledem na výsledky dokazování vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí proto státní zástupce považoval právní kvalifikaci jednání obou obviněných podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. za správnou.

Obdobně státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzením obviněného P. M. vztahujícím se k užití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě. Závěry soudu prvého stupně, že tento obviněný je speciálním recidivistou, vícekrát trestaným pro trestný čin podle § 187 tr. zák., považoval za správné a podotkl, že v roce 2000 byl odsouzen Okresním soudem v Chomutově pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k šestiletému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn v září roku 2004. Ve zkušební době podmíněného propuštění se opět dopustil stejné trestné činnosti, za niž byl postižen jednak dvouletým trestem uloženým rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 5 T 131/2005, který vykonával v době nynějšího trestního řízení, a kromě toho i trestné činnosti popsané v rozsudku soudu prvního stupně v této trestní věci. Zdůraznil proto, že nejen z hlediska specializace páchané trestné činnosti, z vysoké frekvence a značného rozsahu, ale i z hlediska nejužší časové souvislosti a opakování trestné činnosti i v době podmíněného propuštění z již výrazného trestu odnětí svobody je patrná vysoká společenská nebezpečnost trestného jednání tohoto obviněného.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a učinil tak podle ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podaná dovolání jsou přípustná § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný P. M. uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný A. M. se domáhal dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

S ohledem na logiku věci je zapotřebí nejprve zmínit dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného A. M. nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To obviněný učinil, neboť dále uplatnil dovolací důvod uvedený pod písm. g) tohoto ustanovení. Je tak zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil relevantně.

Oběma obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z pohledu těchto východisek je zjevné, že oba dovolatelé zčásti uplatnili námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit (např. obviněný A. M. proti uloženému trestu). Další výhrady, z nichž některé použili již v odvolacím řízení (např. že nalézací soud nezjistil skutkový stav věci a provedené důkazy nesprávně posoudil) jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jakým způsobem soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěly. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly tzv. právního posouzení skutku. Okruh těchto výhrad proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti je vhodné pro úplnost poznamenat, že ačkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (srov. strany 54 až 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, strany 10 až 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obvinění vyvozovali, že se nedopustili trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 odst. 1 tr. zák., jsou jejich vlastními skutkovými verzemi, s nimiž se soudy neztotožnily a právě v citovaných pasážích odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jim neuvěřily. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů.

Pokud by dovolatelé uplatnili pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jejich dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných důvodů, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obvinění však uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v těch částech svých dovolání, v nichž zpochybnili správnost právních posouzení skutků popsaných v bodech 1) a 3) výroku soudu prvého stupně. Nesouhlasili totiž s jeho závěry (a potažmo ani se závěry soudu odvolacího), že zjištěným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., protože jim nebylo prokázáno naplnění kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“. Obviněný P. M. dále brojil proto posouzení jeho jednání ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho přesvědčení nelze s ohledem na dobu, jež uplynula od jeho posledního odsouzení, usuzovat na splnění tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a proto je aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. v jeho trestní věci chybná.

Takové námitky Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněné, současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu podaných dovolání je významná především otázka, zda skutky, jak byly zjištěny soudy obou stupňů, byly naplněny všechny zákonné znaky shora i níže uvedeného trestného činu.

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu.

K trestnosti tohoto trestného činu je podle § 3 odst. 3 tr. zák. třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. je spáchán ve větším rozsahu, je-li stupeň nebezpečí činu značně vysoký, zejména tehdy, vyrobí-li, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří anebo přechovává pro jiného omamnou látku nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed v množství, které je způsobilé k použití pro více lidí. Mimo množství je třeba hodnotit i druh a kvalitu látky, způsob provedení činu apod. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k této okolnosti nedbalost [srov. § 6 písm. b)] (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 1158).

Protože oba dovolatelé ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci brojili proti tomu, že nebyl naplněn kvalifikační znak „ve větším rozsahu“, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu ve větším rozsahu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. je bezpochyby nutné opřít především o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na druh a kvalitu látky. Současně je však nutné podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, tedy zejména dobu, po kterou pachatel s uvedenými látkami nakládal, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal, pro ně přechovával, případně i další okolnosti. Uvedený výklad je přitom zcela zřejmý z dikce citovaného ustanovení, které stanoví jako jeden z možných předpokladů pro posouzení kvalifikované varianty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů situaci, když pachatel spáchá čin uvedený v § 187 odst. 1 tr. zák. ve větším rozsahu. Zákonodárce zde zcela jednoznačně neomezil užití zmíněného znaku kvalifikované skutkové podstaty na větší množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, ale použil obecnější vyjádření v podobě „většího rozsahu“ činu. Zmíněný pojem proto nelze zužovat toliko na množství (objem nebo hmotnost) příslušné látky (drogy), ale je nutné posoudit, zda z celkového hlediska došlo k rozsáhlejšímu naplnění (tedy ve větším rozsahu) skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. To vyplývá i ze skutečnosti, že tento trestný čin je zařazen do hlavy čtvrté zvláštní části trestního zákona mezi trestné činy obecně nebezpečné, pro které je typické, že je jimi ohrožen široký okruh chráněných hmotných i nehmotných statků. Všechna zmíněná hlediska charakterizující zákonný znak „ve větším rozsahu“ se tedy mohou v různé míře uplatnit vedle sebe, protože vyjadřují různé stránky nebezpečnosti nelegální výroby, držení a dalšího nakládání s drogami a jedy.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. například rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr. aj.).

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se obvinění dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 odst. 1 tr. zák. a dovolatel P. M. také ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., naplňují.

Jsou-li tato ustanovení aplikována na posuzovaný případ a je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obou dovolatelů připomenout jeho podstatu, která spočívala v tom, že obviněný P. M. (společně se spoluobviněnou M. M.) „nejméně od počátku roku 2006 do svého zadržení dne 4. 4. 2006 … opakovaně vyráběl pervitin, který užili zčásti pro svoji potřebu, zčásti ho buď sami nebo prostřednictvím dalších osob ve více případech prodali R. K., J. N., M. Ž., P. H., A. M., V. T., P. M., E. K., P. N., K. I., K. H., R. C., V. C., V. M., J. Ř., a dalším neustanoveným osobám a takto prodali pervitin v nezjištěném množství a pervitin rovněž ve více případech odběratelům nabízeli, dále v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2006 oba společně vyvezli bez povolení při odletu na dovolenou z letiště P. R. na K. ostrovy nejméně 10 g pervitinu, který zde prodali a za získané peníze zakoupili v nezjištěném množství efedrin, který bez povolení dovezli do České republiky, následně ho použili k výrobě pervitinu, …

P. M. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2000, č. j. 6 T 50/2000-254 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2001, č. j. 6 To 85/2000-281 (správně sp. zn. 6 To 854/2000) odsouzen mimo jiné pro dva trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6-ti roků a z výkonu tohoto trestu byl dne 16. 9. 2000 (správně 16. 9. 2004) podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 9. 2004, č. j. PP 634/2004-10“,

a obviněný A. M. „nejméně od počátku roku 2006 do svého zadržení dne 4. 4. 2006 … předal ve více případech pervitin získaný od spoluobžalovaných P. M. a M. M., spoluobžalovanému P. H., takto mu předal nezjištěné množství pervitinu, pervitin dále prodal v nezjištěném počtu případů J. S., dále pervitin získaný od spoluobžalovaného P. M. … a spoluobžalované M. M., jako zprostředkovatel, ve více případech prodal nebo jinak předal nezjištěnému počtu neustanovených osob, …“.

Námitky obviněných zpochybňující naplnění zákonného znaku „ve větším rozsahu“ nemohou obstát. K těmto se již přiléhavě vyjádřil odvolací soud (srov. strany 12 až 14 odůvodnění jeho rozsudku), když uvedl, že „… dle ustálené soudní judikatury se za větší rozsah považuje takové množství omamné nebo psychotropní látky, které je způsobilé sloužit pro více lidí po delší dobu, opakovaně, přičemž je nutno hodnotit i druh a kvalitu této látky, přičemž v případě pervitinu se za větší rozsah již považuje 10g či-li 200 dávek a pokud se v této souvislosti zhodnotí skutečnost, že obžalovaný (P. M.) prodávával pervitin, tedy omamnou látku výrazné kvality způsobující dlouhodobý návyk a výrazným způsobem devastující lidský organismus a uvedeného jednání se obžalovaný prokazatelně dopustil vůči několika konkrétně zjištěným osobám, ale i dalším neustanoveným osobám, má toto podstatný vliv na nebezpečnost jednání pro společnost, neboť se nejednalo o jednorázovou nebo nahodilou záležitost a tudíž … byly jednoznačně naplněny zákonné podmínky spáchání činu ve větším rozsahu, a to jak po formální, tak i materiální stránce“. Soud druhého stupně dále konstatoval, že „… i obžalovaný M. se svého jednání dopustil ve větším rozsahu, když i v případě tohoto obžalovaného soud považoval za rozhodující nejen výpověď spoluobžalovaného P. H. a svědkyně K., ale zejména množství a četnost telefonických hovorů tohoto obžalovaného s dalšími odběrateli, což je jednoznačně potvrzeno důkazy v podobě protokolů o provedeném záznamu telekomunikačního provozu. … I v případě tohoto obžalovaného je nutno za jednoznačně usvědčující důkazy považovat výpověď spoluobžalovaného P. H., výpovědi některých svědků, kteří se vyjadřují právě k činnosti obžalovaného M. a zejména záznamy telekomunikačního provozu, z kterých je patrná aktivita tohoto obžalovaného k další distribuci vyrobené drogy obžalovaným M.“.

S ohledem na takto učiněné skutkové závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat závěr soudů obou stupňů o tom, že ve zjištěném jednání obviněných je třeba spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Popsané skutečnosti svědčí o tom, že se uvedeného činu dopustili ve „větším rozsahu“, protože i když nebylo přesně zjištěno, v kolika případech a v jakém množství obviněný P. M. neoprávněně vyrobil, vyvezl, nabídl, prodal, jinému opatřil psychotropní látku a dovezl prekursor, a obviněný A. M. neoprávněně prodal, zprostředkoval a jinému jinak opatřil psychotropní látku, je možné podle výsledků provedeného dokazování na naplnění tohoto znaku usuzovat z kvality prodávané drogy, četností kontaktů s jejich odběrateli a délky doby, po kterou pachatelé popsaným způsobem s pervitinem a efedrinem nakládali. Protože současně zmíněné okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., lze uzavřít, že soudy obou stupňů neučinily nesprávné právní posouzení stíhaných skutků ani jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jak tvrdili obvinění ve svých dovoláních (k tomu srov. například usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 620/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, T-608, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005).

Obstát nemohla ani výtka dovolatele P. M., že byl nesprávně uznán vinným trestným činem jako spolupachatel. Ze způsobu provedení činu je totiž jasně patrný takový charakter součinnosti spoluobviněných (tehdy) manželů M., který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Již soud prvého stupně v těchto souvislostech přiléhavě uvedl, že manželé při páchání trestné činnosti aktivně spolupracovali, spoluobviněná M. M. nabádala svého manžela, aby drogu vyráběl na různých místech okresu L., její výrobu financovala a pervitin odběratelům aktivně nabízela (srov. stranu 54 odůvodnění jeho rozsudku).

Pro posouzení další námitky obviněného P. M., a to zda jednáním popsaným pod bodem 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině pod uvedeným bodem zmíněného rozsudku, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části tohoto rozsudku.

Právě z této právní věty vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného trestného činu, jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že neoprávněně vyrobil, vyvezl, prodal, jinému opatřil a nabízel psychotropní látku, dovezl prekursor a čin spáchal ve větším rozsahu a tohoto trestného činu se dopustil, ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán (neboť tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti uvedených trestných činů pro společnost).

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují veškeré znaky nezbytné pro spolehlivé posouzení obviněného P. M. jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. Proto nemohly námitky obviněného stran údajné absence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy obstát.

K tomu je ovšem nutné dodat, že podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento (trestní) zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§ 41 odst. 2 tr. zák.).

Ve smyslu § 42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.

K obviněným zpochybňované tzv. materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy Nejvyšší soud poznamenává, že tento znak záleží v prvé řadě v tom, že pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost. Je však třeba zdůraznit, že pokud jde o dobu, která uplynula od posledního odsouzení, pak z dikce citovaného ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. plyne, že tuto podmínku zákon výslovně uvádí toliko jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen.

Jinými slovy řečeno, z hlediska spolehlivého posouzení okolností významných pro závěr o existenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. (formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy obviněný nikterak nezpochybňoval) není rozhodné pouze a jen zjištění týkající se délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení, jak se dovolatel mylně domníval. Délku této doby nelze ani nikterak předem vymezit či paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné), tzn. vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, je nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat.

Odhlédnout nelze v této souvislosti ani od ostatních okolností spáchané trestné činnosti, zejména od její celkové závažnosti a povahy trestných činů, za něž byl pachatel v předchozích trestních řízeních potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Podstatným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.

V této trestní věci je proto třeba vycházet ze zjištění soudů obou stupňů, že obviněný byl v minulosti opakovaně (nad rámec další méně závažné trestné činnosti) odsouzen v pěti případech pro druhově stejný trestný čin zneužívaní návykových látek, v jednom případě pak v rámci sazby zvlášť závažného úmyslného trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Dále byl odsouzen též za zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a v mezidobí od výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin loupeže v roce 1982 byl šestkrát odsouzen k nepodmíněným testům odnětí svobody. Nyní projednávaného skutku se dopustil v období toliko patnácti měsíců poté, kdy byl z výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí tři zvlášť závažné úmyslné trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. podmíněně propuštěn, a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění.

Předchozí odsouzení obviněného tak zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní projednávaného trestného činu zejména proto, že byl do dne 16. 9. 2004 ve výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy (z něhož byl, jak výše uvedeno, podmíněně propuštěn), na svobodě pobýval v mezidobí pouze po dobu patnácti měsíců a přesto se znovu dopustil zvlášť závažné trestné činnosti (navíc jako speciální recidivista), pro kterou již byl odsouzen i potrestán.

Relevantní je v tomto ohledu také skutečnost, že v mezidobí od podmíněného propuštění byl již dovolatel pravomocně odsouzen pro skutek z února roku 2005 na základě rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 5 T 131/2005, pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

V dalším je možné v plném rozsahu odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se otázkou splnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy v tomto směru pečlivě zabýval. Ani tento soud námitkám obviněného, že posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je nedůvodné proto, že od jeho posledního odsouzení uplynula značná doba, nepřisvědčil. Zcela přiléhavě zmínil, že „… obžalovaný M. byl dne 30. 10. 2000 odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 6 T 50/2000, mj. pro dva trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a z výkonu tohoto trestu byl dne 16. 9. 2004 podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Nyní projednávané trestné činnosti se tak ... dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění pro zcela identickou trestnou činnost. Formální důvody pro hodnocení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty jsou tak zcela dány. Současně však byly splněny i materiální podmínky pro tuto přísnější kvalifikaci. Zejména vyhodnocením osoby obžalovaného a jeho spáchaného jednání nelze dospět k jinému závěru, než že okolnost předchozího odsouzení i zejména s ohledem na dobu, která od ní uplynula, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti předmětného jednání pro společnost a jsou tak zcela zjevně splněny zákonné podmínky pro to, že obžalovaný M. se svého jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista“ (srov. strany 14 a 15 odůvodnění jeho rozsudku).

Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod jakkoli zpochybňovat, a proto dospěl k závěru, že výhrady obviněných nemají opodstatnění, neboť rozsudky soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného P. M. shledaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.; v jednání obviněného A. M. shledaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud neposuzoval správnost právní kvalifikace trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák., jakož i posouzení jednání dovolatele A. M. jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť dovolání obviněných tímto směrem zaměřena nebyla.

Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 19. November 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-