JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1112/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 13 To 95/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 262/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 14 T 262/2004, byl obviněný Ing. M. Š. uznán vinným, že

„v době nejméně od října 1995 do února 1998 jako statutární orgán společnosti C., s. r. o., nezajistil řádné plnění zákonné platební povinnosti odvozené z mezd zaměstnanců na pojistné na zdravotní pojištění v celkovém rozsahu 179.067,- Kč, a dále na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 230.425,- Kč, a takto nesplnil povinnost v celkové výši 409.492,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, jímž Okresní soud Praha – západ v projednávané trestní věci rozhodl. V pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 14 T 262/2004, uznal obviněného vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 13 To 256/2005, uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odvolání obviněného, jež podal proti tomuto (druhému) odsuzujícímu rozsudku, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 13 To 95/2006, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. R. Č. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný nesouhlasil s tím, že odvolací soud považoval jeho odvolání za nedůvodné, a uvedl, že se opíralo o skutečnosti, které prokazovaly jeho nevinu. Namítl, že k jednání, jímž byl uznán vinným, došlo v době, kdy trestní zákon ještě neobsahoval skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 tr. zák., proto nemohly být naplněny materiální znaky tohoto trestného činu. Poukázal též na časový odstup téměř deseti let, které od spáchání uvedeného jednání uběhly, a na svou dosavadní bezúhonnost včetně vedení řádného života. Vyjádřil názor, že nebylo respektováno jeho právo na rovné postavení stran v trestním řízení, na spravedlivý proces a na obhajobu, neboť se nemohl kvalifikovaně hájit z důvodu neexistence účetní a obchodní dokumentace úpadce C., s. r. o., kterou správce konkurzní podstaty ztratil při povodních v P. v roce 2002. Tato okolnost mu údajně znemožnila předkládat soudu důkazy, jež svědčily v jeho prospěch.

Obviněný setrval na svém tvrzení, že jeho jednání by mohlo být trestné jen za předpokladu, že by se jej dopouštěl vědomě a úmyslně s cílem vyhnout se plnění zákonné povinnosti. Tak tomu však prý v této trestní věci nebylo, neboť činil právní úkony za účelem zajištění úhrady těchto zákonných plateb z pohledávek, které měla společnost C., s. r. o., jakožto úpadce, za svými dlužníky. Tvrdil, že jako jednatel vždy důsledně hájil zájmy této společnosti a měl snahu ji zachovat, avšak ve svém úsilí vymoci dlužné pohledávky od jejích dlužníků byl omezen úkony orgánů činných v trestním řízení, na které se obrátil s cílem vymoci dlužné platby v krátké lhůtě a zajistit tak finanční prostředky na další chod firmy. Poukázal také na své osobní půjčky do uvedené společnosti, kterými chtěl zajistit nezbytný chod společnosti a hlavně úhradu tzv. čistých mezd zaměstnanců po nezbytně nutnou dobu.

V dalším obviněný vytkl chybné zjištění výše dlužných plateb společnosti C., s. r. o. Tyto dlužné částky označil za sporné, právně neurčité a nedoložené s tím, že jejich výše vychází z pouhé fikce. Znovu poznamenal, že před soudem nemohl uplatnit účetní a obchodní evidenci uvedené společnosti, a proto nemohl ani prokázat nedůvodnost takto zjištěné výše zmíněných dlužných plateb. Ačkoli prý opakovaně navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví (který je podle jeho názoru nutné v souladu s platnou judikaturou Nejvyššího soudu v takovýchto případech učinit tak, aby mohly být hodnověrně objasněny veškeré důvody pro nemožnost společnosti hradit předmětné platby a posouzena pozice jednatele ve vztahu k hrazení těchto plateb), soudy jeho návrhu nevyhověly.

Ze všech výše uvedených důvodů obviněný dovozoval, že se soudy nevypořádaly se všemi relevantními skutečnostmi a důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a jemu předcházející vadné řízení a celou věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupkyně”) a vyslovila názor, že jeho dovolacím námitkám nelze přisvědčit.

Předně uvedla, že za stavu, kdy podle popisu přisouzených skutkových okolností obviněný dokonal uvedený trestný čin až v únoru 1998, došlo ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. k odpovídající aplikaci rozhodné trestně právní úpravy (trestního zákona ve znění zákona č. 253/1997 Sb.) účinné od 1. 1. 1998. Konstatovala, že předmětný skutek byl podle právní úpravy předcházející účinnosti uvedené novely postižitelný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., který by však s ohledem na splněný zákonný předpoklad výjimky z časové působnosti trestního zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák. ustoupil uvedené novější právní úpravě, pro obviněného (z důvodů podrobněji rozvedených ve výkladovém stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství č. 1/1998) příznivější.

Zohledněna nemůže být podle názoru státní zástupkyně ani ta námitka, v jejímž rámci obviněný poukázal na své úsilí při zajištění uspokojení závazků jím zastupované obchodní společnosti vůči státu s tím, že se snažil vymoci dlužné platby povinných subjektů v krátké době, přičemž byl omezen úkony Policie ČR a soudů, z čehož dovozoval, že se nemohl dopustit vědomého a úmyslného jednání s cílem vyhnout se platební povinnosti ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zák. Uvedla, že pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného zůstává rozhodným, že se trvale neuspokojivý ekonomický stav jím vedené obchodní společnosti pokoušel řešit za pomoci svých soukromých finančních prostředků, a to včetně výplaty mezd jejích pracovníků, objektivně snížených o přisouzené povinné platby vůči státu. I v této situaci přitom musel být srozuměn s tím, že jeho platební povinnost vůči státu, pro kterou svým vlastním jednáním vytvořil objektivní podmínky, nebyla splněna, přičemž uvedené platí tím spíše za stavu, že jím vedená firma spěla ke konkurzu a nebylo možno do budoucna očekávat nárůst jejích hospodářských výsledků. Podle státní zástupkyně bylo naopak na místě takové podnikání nejen na úkor státní pokladny, ale i s nezanedbatelným negativním dopadem na zaměstnance společnosti v postavení pojištěnců a daňových poplatníků, ukončit.

K tvrzení obviněného, že od přisouzeného jednání uplynula doba deseti let a že je třeba přihlédnout k jeho postoji k plnění fiskální povinnosti, když se domníval, že nemohla být naplněna materiální stránka uvedeného trestného činu, státní zástupkyně uvedla, že obviněný nevzal v úvahu jak téměř tříletou dobu svého protiprávního jednání a rozsah jeho trestného následku, tak i jeho dopad do právní sféry zaměstnanců této firmy. Při uplatnění této námitky však především přehlédl, že pokud s ohledem na běh promlčecí lhůty ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. nebyly naplněny podmínky zániku trestnosti jeho jednání ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zák., mohla být celková doba jeho trestního stíhání podle současné rozhodovací praxe soudů zohledněna pouze ve výroku o trestu.

Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně zařadila dovolání obviněného do kategorie zjevně neopodstatněných a navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Ta část námitek obviněného, v jejichž rámci vytkl, že soud provedl v nedostatečném rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny všechny potřebné důkazy podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (zejména ty, které svědčily v jeho prospěch), že zamítl jeho opakované návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru účetnictví a že se tak nevypořádal se všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení jeho viny, nebo jeho výhrady, že odvolací soud nedůvodně zamítl jeho odvolání, ač v něm byly obsaženy námitky, které prokazovaly jeho nevinu, je v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Obviněný totiž tvrdil jiné skutkové okolnosti, než jaké vyplývají z učiněných skutkových zjištění. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto rozsahu naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stejnou povahu mají také argumenty obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil výši soudy zjištěných dlužných plateb, které měla společnost C., s. r. o., vůči zdravotní pojišťovně a Finančnímu úřadu, a tyto částky označil za sporné, právně neurčité a nepodložené.

S ohledem na charakter takto vytýkaných vad je zjevné, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky své námitky orientoval výhradně proti tomu, v jakém rozsahu soudy prvního a druhého stupně provedly dokazování, jak se s výsledky dokazování vypořádaly a do jaké míry zjistily spolehlivě výši způsobené škody. Domáhal se tak v tomto směru jiných skutkových zjištění, s nimiž teprve spojoval i jiný právní závěr stran důvodnosti právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., a jiné právní posouzení skutku tak primárně vázal na jiná skutková zjištění, než která učinily soudy obou stupňů. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Nejvyšší soud poznamenává, že obsahově zcela shodnou argumentaci, jak je uvedena v předchozích odstavcích, obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby v řízení před soudy obou stupňů, které se těmito tvrzeními náležitě zabývaly a vyložily, z jakých důvodů jim nepřiznaly opodstatnění (srov. strany 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího soudu).

S ohledem na jejich zcela procesní charakter Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k těm námitkám obviněného, jimiž vytkl porušení svého práva na obhajobu, na spravedlivý proces a na rovnost stran před soudem s poukazem na to, že se nemohl kvalifikovaně hájit z důvodu neexistence účetní a obchodní evidence společnosti C., s. r. o. (která byla v té době v konkurzu), již správce konkurzní podstaty ztratil při povodních v P. roku 2002.

V zájmu úplnosti je třeba poznamenat, že právo na zákonný proces, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto předpoklady přitom byly v posuzované věci naplněny.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však v další části svého dovolání taktéž uplatnil výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybnil hmotně právní posouzení svého jednání z hlediska existence subjektivní a materiální stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák.

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť uvedené námitky by jej mohly založit. Obviněný totiž na rozdíl od námitek popsaných v předchozích odstavcích se nesprávnosti právního posouzení svého jednání dovolával nikoli jakožto důsledku nesprávného hodnocení důkazů a nesprávnosti skutkových zjištění, ale jakožto důsledku vadné aplikace hmotně právního ustanovení na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné.

Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a k jeho pachateli.

Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Objektem uvedeného trestného činu je zájem na řádném výběru daní, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. V případě, že poplatníky jsou zaměstnanci, jsou předmětem útoku finanční prostředky, které jim zaměstnavatel srazil z hrubých mezd za tím účelem, aby je za zaměstnance odvedl příslušnému správci daně, orgánu vykonávajícímu státní správu sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně. Ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. tedy poskytuje těmto prostředkům ochranu proti jednání, jehož následkem je to, že se nedostanou do dispozice oprávněným příjemcům. Z hlediska objektivní stránky spočívá jednání pachatele, který tento trestný čin spáchá, v tom, že nesplní zákonnou povinnost plátce odvést za poplatníka shora popsané platby ve stanoveném platebním období, to znamená v době, kdy jsou splatné. Lze tudíž takové jednání spáchat opomenutím činnosti, která byla pachateli přikázána, a jde o trestný čin omisivní.

Zákonnou povinnost plátce, za nějž je považován zaměstnavatel, odvést daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, upravuje zákon č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) a § 6. Podle § 38h citovaného zákona plátce daně srazí zálohu na uvedenou daň ze zdanitelné mzdy zúčtované nebo vyplacené poplatníkovi za kalendářní měsíc nebo za zdaňovací období. Záloha se srazí při výplatě mzdy a sražené zálohy se odvedou nejpozději do 20. dne každého kalendářního měsíce, v němž vznikla povinnost zálohy srazit.

Zdravotní pojištění vychází ze zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Podmínky odvádění pojistného na zdravotní pojištění jako pravidelné platby vyplývají především z ustanovení § 5 cit. zák. Ve smyslu § 5 odst. 1 cit. zák. jsou zaměstnavatelé jako plátci povinni odvádět část pojistného na zdravotní pojištění, které jsou povinni hradit za své zaměstnance. Část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je plátce povinen srazit ze mzdy a odvést za něj na účet zdravotní pojišťovny, přičemž tuto povinnost musí splnit nejpozději do osmi dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce.

Z uvedeného je zřejmé, že pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. může být jen plátce (zaměstnavatel), který ve větším rozsahu nesplní za poplatníka (zaměstnance) zákonnou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (k tomu srov. rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. trest.). Jde tu o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák.

Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku žádných zásadních pochybení nedopustily.

Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše označeného trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. naplněny či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky uvedeného trestného činu, které záleží v tom, že (obviněný) jako plátce ve větším rozsahu neplnil svou zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Skutková část uvedeného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují (třebaže si lze představit pregnantnější popis skutku).

Ze zjištěných skutkových okolností posuzované věci je patrno, že obviněný se přisouzeného jednání dopustil v podstatě tím, že v době od října roku 1995 až do února roku 1998 nezajistil jakožto statutární orgán společnosti C., s. r. o., řádné plnění zákonné platební povinnosti odvozené z mezd zaměstnanců na zdravotní pojištění v celkovém rozsahu 179.067,- Kč a na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 230.425,- Kč, a takto nesplnil povinnost v celkové výši 409.492,- Kč.

Vyšel-li Nejvyšší soud z těchto skutkových zjištění, pak musel uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného, jak k ní dospěly soudy obou stupňů, je jak z hlediska subjektivní stránky, tak i z pohledu existence materiálního znaku, důvodná a přiléhavá. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran použité právní kvalifikace jeho jednání nebylo možné přijmout.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, jakými úvahami byly soudy vedeny, učinily-li závěr o tom, že jednání obviněného bylo zahrnuto minimálně zaviněním ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Soudy se řádně zabývaly též obhajobou obviněného, kterou nyní uplatnil v dovolání a jež byla založena na tvrzení, že činil právní úkony za účelem zajištění úhrady uvedených zákonných plateb z pohledávek, které měla společnost C., s. r. o., jakožto úpadce, za svými dlužníky, že vždy hájil zájmy této společnosti a k překlenutí obtížné situace použil i vlastních finančních prostředků, z nichž hradil výplaty tzv. čistých mezd zaměstnanců. Tyto právní závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

Soudy obou stupňů dovodily, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že porušuje zájem státu na řádném odvodu zákonných plateb za zaměstnance společnosti, jejímž byl jednatelem. Takové zjištění dovozovaly zejména z výpovědi samotného obviněného, který uvedl, že jelikož se mu nepodařilo právní cestou vymoci pohledávky vůči svým dlužníkům, necítil osobně povinnost neuhrazené odvody za své zaměstnance ani dodatečně odvést. Zdůraznily, že každý podnikatel je povinen při vedení podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby mohl řádně plnit svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v § 147 tr. zák., a pokud zjistí, že podnik, který provozuje či řídí, není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, musí takové podnikání ukončit. Poukázaly také na téměř tříletou dobu, po kterou nebyly tyto zákonné platby za zaměstnance odváděny, a konstatovaly, že nad zájmy státu nelze stavět zájem obviněného na udržení chodu společnosti, zvláště pak, pokud jde o tak dlouhodobou záležitost, jako v tomto případě. Konstatovaly, že vědomé jednání obviněného nelze omluvit ani snahou o udržení chodu společnosti a poskytování pracovních příležitostí jejím zaměstnancům, ani tím, že se v tomto období snažil podáváním trestních oznámení zajistit pohledávky své firmy od jiných subjektů.

Ve shodě s těmito závěry soudů Nejvyšší soud doplňuje, že úmyslné zavinění obviněného je třeba spatřovat právě v tom, že ač věděl, že je povinen odvést z mezd zaměstnanců společnosti C., s. r. o., sražené zákonné platby příslušným oprávněným subjektům státu a že pokud tak neučiní, může způsobit zásah do práv chráněných trestním zákonem, přesto tyto platby po dobu téměř tří let neodváděl. Z toho je tedy evidentní, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že jedná protiprávně a že porušuje zájem státu na řádném odvodu těchto zákonných plateb. Obsáhlé argumenty obviněného, že tak jednal proto, že měl zájem udržet fungování jmenované společnosti a že se tato společnost dostala do druhotné platební neschopnosti, na uvedeném závěru stran existence subjektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. nemůže ničeho změnit, a to zejména za situace, kdy uvedená společnost směřovala k prohlášení konkurzního řízení.

Obstát nemůže ani další námitka obviněného, vznesl-li výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily materiální stránku uvedeného trestného činu, a argumentoval-li tím, že od spáchání uvedeného skutku uplynula doba téměř deseti let, že do té doby vedl řádný život a byl bezúhonný, nebo tím, že se přisouzeného jednání dopustil v době předcházející nabytí účinnosti novely trestního zákona, kterou byl tento trestný čin do našeho právního řádu zaveden.

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Jisto je, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

O takovou situaci se však v daném případě, a to ani s případným zohledněním dosavadní bezúhonnosti obviněného (která je ovšem téměř vždy relevantní především při úvahách soudu o druhu a výši výměry trestu obviněného), evidentně nejednalo, neboť soudy učinily taková skutková zjištění, která jejich závěry stran existence materiální stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. plně podporují.

Pokud se obviněný domáhal chybného právního posouzení zjištěného skutku s poukazem na to, že se uvedeného jednání dopustil v době, kdy ještě trestní zákon skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 tr. zák. neobsahoval, nelze se ani s tímto jeho názorem ztotožnit.

Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

V citovaném ustanovení je vyjádřena tzv. časová působnost trestního zákona, která záleží v tom, že trestní zákony nepůsobí nazpět, a proto se zásadně použije toho trestního zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. byl do trestního zákona zaveden dne 1. 1. 1998, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona provedená zákonem č. 253/1997 Sb.

Již odvolací soud v reakci na shora zmíněný argument dovolatele přiléhavě uvedl, že obviněný dokonal uvedený trestný čin (tj. naplnil všechny znaky jeho skutkové podstaty) až v únoru roku 1998, tedy v době, kdy již bylo ustanovení § 147 tr. zák. účinné. Zároveň poznamenal, že před účinností zákona č. 253/1997 Sb. byla obdobná jednání běžně právně kvalifikována jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., když nová právní úprava je s ohledem na ustanovení § 147a tr. zák. o účinné lítosti pro pachatele příznivější.

Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. M. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. September 2006