JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1107/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání obviněného L. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 218/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně, pod sp. zn. 2 T 201/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 2 T 201/2005, byl obviněný L. T. uznán vinným trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., které spáchal skutkem popsaným tak, že dne 16. 5. 2005 v době mezi 8.00 hodin a 10.00 hodin nalezl ve Z., černou lesklou koženkovou peněženku, ve které byla částka 12.000,- Kč, dva až tři paragony o čerpání pohonných hmot, osvědčení o technickém průkazu na osobní vůz Škoda Felicia, občanský průkaz a řidičský průkaz J. H., dále platební karty vystavené na jméno J. H. k jeho účtům, obžalovaný nalezenou peněženku hodil do svého vozidla a ponechal si ji, aniž by ji odevzdal majiteli J. H., poškozený J. H. vyčíslil škodu způsobenou ztrátou peněženky obsahující tyto věci částkou 12.200,- Kč, osobní doklady, doklady k vozidlu a vleku a platební karty byly doručeny poškozenému od neznámého odesílatele poštou dne 19. 5. 2005.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 249b tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozenému J. H., škodu ve výši 12.000,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený J. H. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný L. T. tento rozsudek napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 218/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. O., CSc. dovolání, které vymezil dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a opřel je o konstatování, že závěr soudu prvního stupně o tom, že vina byla dostatečně prokázána a že obhajoba obviněného byla účelová a nevěrohodná, je, ve světle provedených důkazů, zejména výpovědí svědků J. H., I. H. a F. S., proti logice trestního řízení, proti principu materiální pravdy, proti povinnosti soudu zjišťovat skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti a proti zásadě „in dubio pro reo“. Obviněný podrobněji poukázal, na výpověď svědka F. S., kterou označil za nevěrohodnou, když ji především považoval za rozpornou ve srovnání nejen s výpovědí obviněného a jeho manželky, ale i s výpovědí poškozeného a jeho strýce I. H. Obviněný též zmínil okolnosti, jak jsou zaneseny ve výpovědi svědka F. S., u níž zpochybnil, že tento svědek mohl z okna ložnice vidět na místo, kde k činu došlo a na dotvrzení tohoto svého názoru obviněný rozvedl obsah své vlastní výpovědi, který porovnal s okolnostmi, jež uváděl poškozený, k jehož výpovědi tvrdil, že nemohl určit, kde peněženku ztratil a sám usoudil, že k tomu mohlo dojít před obchodem obviněného, ale i na kterémkoliv jiném místě a v této souvislosti rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl i to, že vzal bez jakéhokoliv dalšího důkazu za prokázané, že předmět, který obviněný zvedal ze země, byla právě peněženka poškozeného a dovodil, že skutkové závěry soudu prvního stupně takto učiněné, jsou v rozporu se zásadou, že má být ve věci zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obviněný shledal, že o trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. a trestný čin držení platební karty podle § 249a tr. zák. nemůže jít tehdy, když dovolatel nedržel zatajenou věc a neexistuje jediný důkaz, o tom, že se tak stalo, a nebylo ani prokázáno, že by ze země zvedal peněženku. Oba trestné činy předpokládají konkrétně určenou věc a nikoli věci jen abstraktní, a pokud nebylo prokázáno, že obviněný skutečně držel peněženku poškozeného, v níž byla umístěna platební karta, nemohl být předmětnými trestnými činy uznán vinným.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 218/2006, ze dne 21. 6. 2006 zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněného bylo dne 31. 8. 2006 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni rozhodnutí o dovolání k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních, v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.

Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněného L. T., který v něm uplatňuje námitky na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadající, jelikož primárně nesouhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť tvrdí, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil. Výpověď poškozeného, kterou soudy obou stupňů, na základě dalších výsledků provedeného dokazování vzaly za podklad svého rozhodnutí označil za nevěrohodnou. Pro takový závěr vyšel ze své vlastní verze výpovědi a na základě vlastních úvah a závěrů. Stejně tak zpochybnil i věrohodnost dalších svědeckých výpovědí, které vzaly oba soudy za základ svého skutkového zjištění, na němž učinily rozhodnutí o použité právní kvalifikaci. Jestliže tedy obviněný uvedl, že skutek nemůže být právně posouzen jako trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. ani jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., činí tento závěr nikoliv na těch skutkových zjištění, o něž předmětnou právní kvalifikaci opřel soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, ale výhradně na základě zcela jiných skutkových okolností vycházejících ze závěrů, které si učinil sám obviněný a které jsou od popsaných skutkových zjištění zcela odlišné, neboť obviněný vycházel ze závěru, že pokud zvedl ze země nějaký předmět, nebylo prokázáno, že by se jednalo o ledvinku či peněženku ani to, že by tato patřila poškozenému.

Je proto zřejmé, že obviněný, i když zmínil v daných souvislostech, že užitá právní kvalifikace není správná, nečinil tak z důvodů právních vad napadeného rozhodnutí, ale výhradně proto, že tyto své úvahy vystavěl na od soudu obou stupňů odlišných skutkových závěrech. Obviněný však těmito svými výhradami, majícími ryze skutkový a procesní charakter, brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině napadeného rozsudku, s nimiž se neztotožnil a nepovažoval je za správné. Obviněný tudíž primárně vznesl námitky proti postupu soudu při hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě vykonstruoval jiná skutková zjištění, a proto teprve druhotně zmínil nesprávnost uvedeného právního posouzení činu.

Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněného a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Významné je též i to, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Námitky obviněného tudíž nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl uplatněn toliko formálně, tj. právně irelevantně.

Druhým z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán při existenci vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. je důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze uplatnit s poukazem na zamítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumáno soudem druhého stupně a opravný prostředek byl poté zamítnut jako nedůvodný [§148 odst. 1 písm. c) a § 256 tr. ř.]. V takovém případě by mohl být citovaný dovolací důvod opodstatněn jen tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. (srov. rozhodnutí T-423, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 18, ročník 2002). Tento dovolací důvod není dán v případě, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto, neboť dopadá pouze na ty případy, kdy došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana byla zbavena práva k přístupu ke druhé instanci (srov. rozhodnutí T-396, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 16, ročník 2002).

Odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě však v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto, protože nebylo shledáno důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu (přiměřeně srov. rozhodnutí T-481, T-491, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).

Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z těchto dalších důvodů dovolání obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z již shora vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl obsahově naplněn. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud dovolání obviněného L. T. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 27. September 2006