JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1082/2011

Nebezpečné pronásledování

Právní věty

  1. Znakem objektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 TrZ je jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné pachatelem taxativně vymezenými formami [pod písm. a) až e)], které jsou způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán.

    Dlouhodobosti se u tohoto trestného činu rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Tyto požadavky ovšem nesplňují ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování. Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat.

    Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného ve smyslu § 354 odst. 1 písm. b) TrZ je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“ nebo „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a zpět domů či na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu.

    Za vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace ve smyslu § 354 odst. 1 písm. c) TrZ se považuje zejména opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty nevyžádanými zprávami (tzv. spamem), záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádaná volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou telefonní linku apod.

    Omezování v obvyklém způsobu života ve smyslu § 354 odst. 1 písm. d) TrZ pak spočívá v takovém omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry osobního, rodinného, ale i profesního života poškozeného; může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života.

Z odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) TrZ a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 TrZ a byl odsouzen podle § 337 odst. 2 TrZ a § 43 odst. 1 TrZ k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 TrZ podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 82 odst. 2 a § 48 odst. 4 TrZ byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby se podrobil vhodným programům psychologického poradenství, a přiměřené omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nekontaktoval cíleně a úmyslně poškozenou M. M., a to ani osobně, ani telefonicky, krátkými textovými zprávami (dále ve zkratce „SMS“), žádnou formou elektronického styku (jimiž jsou např. e-mail, Skype, ICQ, Facebook apod.); dále bylo obviněnému uloženo, aby se v případě náhodného kontaktu s poškozenou k ní nepřibližoval na vzdálenost menší než 100 metrů.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. N. dopustil uvedených přečinů tím, že v době od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010 pronásledoval svou bývalou spolužačku M. M., a to tak, že opakovaně vyhledával její osobní blízkost v místě bydliště na adrese K., K. č. 1865, a ve škole na adrese B., L. č. 41, a téměř s každodenní četností ji kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu z různých telefonních čísel, ať již voláním nebo zasíláním SMS, v kterých jí vulgárně nadával a vyhrožoval, dále kontaktoval poškozenou prostřednictvím e-mailů a sociální sítě Facebook, a to i přesto, že poškozená opakovaně sdělila obviněnému, že si nepřeje kontakt s ním, a žádala ho, aby zanechal svého jednání; obviněný kontaktoval i rodinné příslušníky poškozené, zejména její sestru K. T. s využitím sítě Facebook a jejím prostřednictvím vyhrožoval poškozené i zabitím, rovněž kontaktoval kamarády poškozené. Obviněný pokračoval ve svém jednání, ačkoli věděl, že věc je šetřena policií, a dne 1. 3. 2010 čekal na poškozenou ve škole na adrese B., L. č. 41, kdy se snažil ji chytit za ruku a také ji obejmout i přes její výslovný nesouhlas, přičemž v důsledku jeho jednání Městský soud v Brně vydal předběžné opatření k ochraně práv poškozené, jakož i její osoby, a to usnesením ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 72 Nc 14/2010, které obviněný převzal dne 13. 4. 2010 a jímž mu byla uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozenou, jakož i navazování kontaktů s ní, a dále povinnost zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování poškozené jakýmkoli způsobem. I přesto však obviněný v období od 13. 4. 2010 do 30. 4. 2010 se opakovaně pokusil poškozenou M. M. celkem ve 20 případech kontaktovat svým mobilním telefonem a zároveň ve stejném období posílal poškozené SMS, v nichž se dožadoval, aby se mu ozvala, neboť s ní potřebuje mluvit, a dále jí vyčítal, že mu zničila život, přičemž jednání obviněného bylo pro poškozenou vysoce obtěžující a psychicky vyčerpávající, omezovalo ji v obvyklém způsobu života tím, že si musela vypínat mobilní telefon, neboť byla neustále zahlcována SMS a telefonáty ze strany obviněného, a z tohoto důvodu se jí nemohli dovolat rodinní příslušnici, případně známí, obtížně se v důsledku toho připravovala na zkoušky na vysoké škole a bála se, když obviněný napsal sestře, že ji zabije.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvoláními. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, byla obě odvolání podle § 256 TrŘ jako nedůvodná zamítnuta.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný P. N. v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Podle obviněného výrok rozsudku soudu prvního stupně je neurčitý a nepřezkoumatelný co do popisu toho, v kterém jeho konkrétním jednání soud spatřuje jednotlivé zákonem taxativně stanovené formy nebezpečného pronásledování, přičemž z provedeného dokazování v žádném případě nevyplývá, že by se vůči poškozené M. M. dopouštěl jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako vyhrožování ublížením na zdraví, vyhledávání její osobní blízkosti nebo omezování v jejím obvyklém způsobu života. Podle názoru obviněného není vůbec zřejmé, na základě kterých skutečností soud dospěl k závěru o dlouhodobém charakteru jeho jednání, jehož je třeba k naplnění formálního znaku posuzovaného přečinu. Pokud toliko v jediném případě napsal sestře poškozené, že poškozenou zabije, šlo zjevně jen o jeho neadekvátní reakci na určité sdělení poškozené, která byla sice krajně nevhodná, současně však neschopná skutečně vzbudit důvodnou obavu ze splnění této výhrůžky. Stejně tak obviněný zpochybnil naplnění znaku spočívajícího v omezování v obvyklém způsobu života, protože ho soudy nižších stupňů dovozovaly pouze z intenzivní elektronické komunikace obviněného s poškozenou, a tím došlo k záměně dvou různých forem jednání uvedených v § 354 odst. 1 písm. c) a d) TrZ. Obviněný popřel i vyhledávání osobní blízkosti poškozené, když k tomu nedošlo ve více než několika ojedinělých případech, a byla-li poškozená jeho spolužačkou, lze mu stěží klást k tíži, že se s ní setkal u školy. Podle přesvědčení obviněného v jeho jednání přede dnem 1. 1. 2010 a po tomto datu nelze spatřovat jeden skutek, přičemž jednání vůči poškozené před datem 1. 1. 2010 nebylo trestné a při hodnocení otázky, zda byla naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování, je irelevantní.

Obviněný dále vytkl soudům nižších stupňů, že při právní kvalifikaci posuzovaného činu nezohlednily všechny významné skutkové okolnosti a že i kdyby jeho jednání naplňovalo formální znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo možno hodnotit jako jednání společensky škodlivé, takže měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 TrZ. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky zmíněného přečinu a závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a aby ho zprostil obžaloby pro přečin nebezpečného pronásledování.

Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k následujícím závěrům.

Objektem přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 TrZ je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku tohoto přečinu naplňuje jednání pachatele spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Při výkladu zákonných znaků zmíněné skutkové podstaty nově začleněné do trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, není žádného rozumného důvodu odchýlit se od výkladu stejných znaků obsažených ve skutkových podstatách jiných trestných činů (např. vydírání, nebezpečného vyhrožování, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci).

Dlouhodobostí je třeba u trestného činu nebezpečného pronásledování rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Tyto požadavky však nesplňují ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování. Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat.

Za výhrůžku ve smyslu § 354 odst. 1 písm. a) TrZ je nutno považovat takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví, aniž je ovšem nezbytné skutečně vyvolat u poškozeného tuto důvodnou obavu. Obsah výhrůžky je zde konkretizován ublížením na zdraví nebo jinou újmou. Zákonný znak spočívající ve výhrůžce jinou újmou může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Jinou újmou je např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a jednak ke konkrétním okolnostem případu i vzhledem k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vždy tedy záleží na konkrétních okolnostech případu, v němž došlo k vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel choval při výhrůžkách, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. (k tomu viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, uveřejněné pod č. T 1401. v sešitě 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Výhrůžka musí být provedena nedovoleným způsobem a prostředky, musí být míněna vážně (nesmí jít o žert) a musí být zaměřena, jak již bylo uvedeno, na ublížení na zdraví nebo způsobení jiné újmy. Taková výhrůžka může směřovat buď přímo proti poškozenému, anebo lze vyhrožovat způsobením ublížení na životě či zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým, čímž je pronásledován i poškozený, neboť se u něj vyvolává strach o život, zdraví a bezpečí takových blízkých osob.

Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného podle § 354 odst. 1 písm. b) TrZ je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto nutno zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a zpět domů nebo na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda byla u poškozeného skutečně vyvolána důvodná obava či zda zůstalo u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.

Za vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace se považuje zejména opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty nevyžádanými zprávami (tzv. spamem), záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou telefonní linku; může však jít též o tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. Jde rovněž o tzv. telefonní teror, u něhož je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž pachatel ji zpravidla vyrušuje nejen v denní době, ale i v noci.

Omezování v obvyklém způsobu života podle § 354 odst. 1 písm. d) TrZ pak spočívá v takovém omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života poškozeného; může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3006 až 3011).

Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí stav poškozeného objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým se na poškozeného působí, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Důvodná obava tedy nemusí nastat, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost zmíněného vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti nešlo o nic závažného (k tomu viz přiměřeně např. rozhodnutí pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně v posuzovaném případě odůvodnil závěr o naplnění znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) TrZ tím, že se jednalo o typický příklad nebezpečného pronásledování, v němž obviněný P. N. v důsledku utkvělé představy o blízkém vztahu s poškozenou M. M. a neschopnosti svého reálného úsudku osobně či zprostředkovaně intenzivně kontaktoval poškozenou a vyhledával její fyzickou přítomnost prakticky již od měsíce září 2008. Jeho jednání bylo zpočátku spíše nenápadné, od měsíce září 2009 nabývalo postupně na intenzitě, a to přes zřejmou bezvýslednost snahy obviněného získat přízeň poškozené. Jednání obviněného vygradovalo až do zprostředkované výhrůžky, že zabije poškozenou, či do situace, kdy obviněný ve škole, resp. prostřednictvím sítě Facebook různými způsoby šířil o poškozené pomluvu, že je zlodějka, čímž mohlo dojít k újmě na její pověsti. Tyto jednotlivé útoky – samostatně nijak výrazně škodlivé – v celkovém kontextu permanentně obtěžovaly a stresovaly poškozenou a nežádoucím způsobem zasahovaly do jejího osobního života, zejména v období její přípravy na zkoušky. Odvolací soud se ztotožnil s těmito právními závěry soudu prvního stupně, protože i podle jeho názoru jednání obviněného od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010 značně obtěžovalo, psychicky vyčerpávalo a jinak omezovalo poškozenou v obvyklém způsobu jejího života a bylo jednoznačně způsobilé vzbudit v ní důvodnou obavu o život a zdraví, takže vykazuje znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) TrZ.

Nejvyšší soud nepovažuje výhrady obviněného P. N. za opodstatněné, směřují-li proti závěrům soudů nižších stupňů o dlouhodobosti jeho jednání a vůči existenci těch forem nebezpečného pronásledování, jež jsou uvedeny v ustanoveních § 354 odst. 1 písm. b), d) TrZ, přičemž naplnění alternativy uvedené v § 354 odst. 1 písm. c) TrZ, která spočívá v posuzovaném případě ve vytrvalém kontaktu za použití prostředků elektronických komunikací, obviněný nezpochybnil.

Především však Nejvyšší soud neshledal správnou úvahu obviněného P. N., že ve vztahu ke každé z forem nebezpečného pronásledování, jak jsou vyjmenovány v ustanoveních § 354 odst. 1 písm. a) až e) TrZ, je třeba splnit požadavek dlouhodobosti. Tuto podmínku spočívající v dlouhodobém jednání, jak vyplývá z logiky věci i ze samotného znění ustanovení § 354 odst. 1 TrZ, je třeba vztáhnout k jednání obviněného, které má povahu nebezpečného pronásledování, jako celku, nikoliv k jeho jednotlivým formám, neboť jen tak může být přiléhavě a komplexně vystižena jeho povaha a závažnost. Pokud by totiž měla být posuzována dlouhodobost izolovaně ve vztahu ke každé z forem nebezpečného pronásledování, nebylo by možné adekvátně reagovat na ty případy, kdy se formy takového jednání mohou měnit, přičemž jen v celkovém kontextu umožní podat správný a objektivní obraz o povaze nebezpečného pronásledování a jeho promítnutí do poměrů poškozené. Splnění požadavku dlouhodobosti je závislé též na formě nebezpečného pronásledování a na intenzitě, s jakou byly jednáním obviněného naplněny zákonem vyjmenované formy nebezpečného pronásledování, přičemž platí, že čím závažnější forma a vyšší intenzita jejího působení, tím kratší doba postačí k tomu, aby šlo o jednání dlouhodobé. V konkrétním případě je doba páchání skutku vymezena několika měsíci, což lze v obecné rovině považovat za období vyhovující požadavku dlouhodobosti (k tomu viz přiměřeně např. rozhodnutí pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Z hlediska trestnosti činu obviněného nelze přihlížet k jeho jednání přede dnem 1. 1. 2010, byť mělo též znaky nebezpečného pronásledování, protože jak vyplývá z ústavního principu „nullum crimen, nula poena sine lege“ (čl. 39 a čl. 40 odst. 6 LPS), skutek, za nějž je pachatel potrestán, musí být trestný po celou dobu jeho páchání; retroaktivita trestního zákona v neprospěch pachatele je zcela vyloučena. Ani tehdy, jestliže doba spáchání skutku (u pokračujících či trvajících deliktů) zahrnuje dobu jednak před stanovením trestnosti a jednak po zavedení trestnosti, nelze odsoudit pachatele za dobu před stanovením trestnosti, jež nastává až dnem účinnosti trestní normy (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10).

Není přiléhavá ani bagatelizace úsilí obviněného P. N. o osobní kontakt s poškozenou M. M. a dopadů jednání obviněného do jejích osobních poměrů. Úsilí obviněného osobně se setkávat s poškozenou daleko přesáhlo kontakty běžně očekávatelné, byť u studentů stejné školy, obviněný dokonce neváhal opakovaně vyhledat poškozenou v místě jejího bydliště. Nejvyšší soud též zcela sdílí závěry soudu prvního stupně, podle něhož jednotlivé ataky obviněného – samostatně nijak výrazně škodlivé – v celkovém kontextu permanentně obtěžovaly a stresovaly poškozenou, nežádoucím způsobem zasahovaly do jejího osobního života, zejména v období její přípravy na zkoušky, což je závěr, který není spojován výlučně s nepřiměřenou a obtěžující elektronickou komunikací, jejíž existenci obviněný nijak nezpochybnil.

I když Nejvyšší soud v uvedeném ohledu neshledal dovolání obviněného P. N. důvodným, považuje za opodstatněnou jeho výtku, jejíž smysl spočíval v přecenění výhrůžky zabitím poškozené, kterou v komunikaci na sociální síti Facebook obsahovalo jeho sdělení adresované K. T., sestře poškozené. Tato výhrůžka, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, byla důvodem, pro který bylo jednání obviněného kvalifikováno jako forma nebezpečného pronásledování uvedená v § 354 odst. 1 písm. a) TrZ, jelikož žádné jiné jednání, jež by mělo povahu výhrůžky ublížením na zdraví nebo jinou újmou poškozené nebo osobám jí blízkým, již není obsaženo v tzv. skutkové větě výroku o vině. Současně, a to je zvláště důležité, byla právě tato výhrůžka relevantní pro závěr, podle něhož jednání, které by jinak mohlo být subsumováno pod formy nebezpečného pronásledování uvedené v § 354 odst. 1 písm. a) až d) TrZ, bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví, což je obecná a společná podmínka trestní odpovědnosti obviněného za přečin podle § 354 odst. 1 TrZ.

Soudy nižších stupňů vyšly především z doslovného znění obsahu výhrůžky obviněného P. N., aniž by důsledně hodnotily okolnosti, za nichž jí bylo užito, a to ve spojení s poznatky o chování obviněného k poškozené M. M. Jak přitom zjistil soud prvního stupně z výpovědi svědkyně K. T., s níž korespondují i záznamy komunikace mezi ní a obviněným na síti Facebook založené ve spise, obviněný se ve dnech 11. 2. a 12. 2. 2009 vyjádřil tak, že „ji zabije“, přičemž z kontextu jeho sdělení bylo patrné, že tím míní poškozenou a že tak chce učinit za vulgární nadávky, jimiž ho označila právě poškozená. Tyto výhrůžky byly důvodem, proč svědkyně usoudila, že je třeba situaci řešit. Svědkyně pak komentovala projevy obviněného tak, že obviněný není agresor nebo zločinec, ale je spíš nemocný. Poškozená M. M. ve výpovědi u hlavního líčení uvedla, že se bála, když obviněný začal psát její sestře, že ji zabije, poškozené osobně ovšem nikdy takto nevyhrožoval, nikdy ji ani fyzicky nenapadl, ale jednání obviněného ji vyčerpávalo hlavně psychicky. Zkušenosti s obviněným vedly poškozenou i její sestru k opodstatněnému závěru, že obviněný není agresivní, a nikdy nezaznamenaly, že by měl sklony k fyzickému násilí. To dokládají i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle nichž obviněný projevuje sklon k dráždivosti a slovní agresivitě, ale sklon k fyzické agresivitě nevybočuje z mezí normy. Soudy nižších stupňů proto uspokojivě nevysvětlily, proč se zřetelem ke konkrétní situaci i s ohledem na zkušenosti s obviněným byl vznik obavy o život u poškozené reálný, a nebyla tak vyvrácena obhajoba obviněného, že ve skutečnosti se jednalo jen o nevhodnou reakci na vulgární slova poškozené.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby se věnoval této zásadní námitce obviněného P. N. a aby přesvědčivěji než dosud vyložil, jakými úvahami byl veden, učinil-li závěr, že výhrůžka obviněného zabitím byla způsobilá vzbudit u poškozené M. M. důvodnou obavu o její život nebo zdraví a že čin obviněného skutečně vykazuje všechny znaky přečinu, jímž byl uznán vinným, či zda nepřichází v úvahu uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud se zabýval i dalšími námitkami v dovolání obviněného P. N., které rovněž shledal důvodnými, proto zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Vydáno: 08. September 2011
Vloženo: 01. February 2018