JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1073/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněné A. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 6 To 80/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 74/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 12. 2007, sp. zn. 4 T 74/2007, byla obviněná A. H. uznána vinnou, že:

„dne 16. 10. 2006 v P., úmyslně podvodně vylákala částku 12.000,- Kč, jako poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 1.000.000,- Kč od poškozeného M. Š., který jí nejprve předal dne 16. 10. 2006 částku 3.000,- Kč v hotovosti a následně dne 17. 10. 2006 částku 9.000,- Kč převodem z účtu své družky H. D., od které si tuto částku vypůjčil, přestože již od počátku věděla, že poškozenému žádný úvěr neposkytne, neboť s ním pouze sepsala žádost a přihlášku do programu společnosti O. spol. s r. o., přičemž této společnosti žádost poškozeného nepředala, sama mu úvěr nezprostředkovala a uvedenou částku si ponechala pro svou potřebu“.

Takto zjištěné jednání obviněné soud právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení jí uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost k náhradě škody vůči poškozeným M. Š. a H. D.

Obviněná si proti citovanému rozsudku podala odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 6 To 80/2008, tak, že je podle

§ 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. J. F. dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. V prvé řadě v něm uvedla, že již v předcházejícím odvolání namítala, že nalézací soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění a pominul, že se v podstatě jedná o nedokončený obchodní případ. V této souvislosti poukazovala na Smlouvu o obchodní spolupráci uzavřenou mezi ní a M. B., který s poškozeným jednal o možnosti poskytnutí úvěru v programu „START“. S těmito skutečnostmi se soud řádně nevypořádal. K dovolání přiložila svůj živnostenský list, ve kterém je jako předmět podnikání uvedeno: činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců.

Dovolatelka dále namítla, že se soud prvého stupně ani odvolací soud nezabývaly skutečnostmi významnými pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména z hlediska obchodního, resp. občanského práva, ignorovaly její obchodní jednání a nevypořádaly se s hmotně právní stránkou věci. Oba soudy tak svým jednáním porušily závazky uvedené v čl. VI odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Paktu o ochraně občanských a politických práv.

Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, a nebo rozhodl ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., resp. § 265r odst. 4 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Ačkoliv dovolatelka tento důvod dovolání ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila, učinila tak pouze formálně, protože jej vůbec neodůvodnila (ačkoliv v úvodu svého podání avizovala, že tak posléze učiní). Z toho důvodu Nejvyšší soud nepovažoval tento dovolací důvod za relevantně uplatněný a dále se jím nezabýval.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolatelka ve svém podání uplatnila některé námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohly založit. Namítla totiž, že soudy učinily nepřesná skutková zjištění, neboť neprovedly všechny potřebné důkazy (k dovolání dokonce přiložila další písemné dokumenty na podporu svých tvrzení), že se nezabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi a provedené důkazy nesprávně hodnotily. Takové námitky jsou však ryze skutkového charakteru, jelikož směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, správnosti hodnocení důkazů a úplnosti skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud by dovolatelka uvedla pouze tyto argumenty, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněná však v dovolání také namítla, že jejím jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, protože její počínání nelze posoudit jako protiprávní. Tvrdila totiž, že se jednalo o obchodní případ, který ještě nebyl ukončen, proto se jím soudy měly zabývat z hlediska obchodního, resp. občanského práva.

Takovou námitku Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněnou, současně však shledal, že je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti,

a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000,- Kč.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněná) ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. jsou zcela správné. Podle skutkových zjištění soudů obviněná „… úmyslně podvodně vylákala částku 12.000,- Kč jako poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 1.000.000,- Kč od poškozeného …, který jí nejprve předal ... částku 3.000,- Kč v hotovosti a následně ... 2006 částku 9.000,- Kč převodem z účtu své družky …, přestože již od počátku věděla, že poškozenému žádný úvěr neposkytne, neboť s ním pouze sepsala žádost a přihlášku do programu společnosti O. spol. s r. o., přičemž této společnosti žádost poškozeného nepředala, sama mu úvěr nezprostředkovala a uvedenou částku si ponechala pro svou potřebu“. Z takto popsaného skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku a z dalších skutkových zjištění blíže rozvedených v jeho odůvodnění je zřejmé, že obviněná záměrně uváděla obviněného v omyl ujišťováním, že mu zprostředkuje půjčku v jím požadované výši. Veškerá její tvrzení a všechny úkony, které vůči němu činila, měly směřovat k tomu, aby (poškozený) nabyl dojmu, že mu prostřednictvím obviněné bude úvěr poskytnut. Také údaje ve smlouvě o zprostředkování (č. l. 37 a násl. trestního spisu), kterou obviněná uzavřela dne 23. 10. 2006 s poškozeným, jsou zavádějící, když v jejím čl. IV. bodě 6 se udává, že „... zprostředkovatel předloží podklady od zájemce obchodnímu partnerovi O. spol. s. r. o. (poskytovateli úvěru) a předjedná s ním uzavření smlouvy o úvěru“. Takto formulované ustanovení smlouvy vyvolává dojem, že právě společnost O. spol. s r. o. úvěry poskytuje; ve skutečnosti se však tato společnost zabývá pouze pomocí a poradenstvím, poskytování úvěrů ve své činnosti nemá. Tuto významnou skutečnost však obviněná poškozenému nesdělila (zatajila ji před ním), nechala jej vyplnit formulář a uhradit částku celkem 12.000,- Kč jako poplatek za zprostředkování úvěru. Následně žádnou činnost k zajištění úvěru poškozenému nevyvíjela.

Pokud obviněná tvrdila, že soud takové jednání nesprávně posoudil jako majetkový trestný čin, ale přitom se jednalo o nedokončenou obchodní spolupráci, pak taková tvrzení odporují zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Ze shora citované smlouvy o zprostředkování jednoznačně vyplývá, že obviněná měla vyvíjet činnost pro poškozeného. Takovou činnost nejenže nevyvíjela, ale naopak od samého počátku jednala v úmyslu uvést poškozeného v omyl a obohatit se; to dokládá i její chování bezprostředně poté, co jí poškozený uhradil požadovanou částku. Obviněná (zcela nelogicky) odmítla dát poškozenému stvrzenku o přijetí částky 9.000,- Kč, ujišťovala jej o tom, že mu bude úvěr poskytnut v době do jednoho měsíce, avšak po uplynutí této doby nereagovala na telefonáty ani na e-maily poškozeného, jím vyplněné dokumenty ani nepředala O. spol. s r. o. k dalšímu zprostředkování úvěru a ani nevyvíjela jinou činnost v jeho prospěch.

Nejvyšší soud se především z těchto důvodů ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů a považoval právní kvalifikaci jednání dovolatelky jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. za správnou. Shora popsaným konáním obviněná naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nejen po stránce formální, včetně úmyslu přímého [§ 4 písm. a) tr. zák.], ale i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu jejího jednání pro společnost, posuzovaný z hledisek kritérií vymezených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., je rozhodně vyšší než nepatrný (např. výše způsobené škody přesahuje více než dvojnásobně zákonný znak škody nikoli nepatrné).

V této souvislosti je rovněž vhodné reagovat na dovolací námitky obviněné, že se soudy nižších stupňů nezabývaly věcí z hlediska obchodního, resp. občanského práva, a že porušily závazky uvedené v čl. VI odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Paktu o ochraně občanských a politických práv. Obviněná sice naposledy uvedenou výhradu blíže nerozvedla, pokud však směřovala do oblasti zajištění spravedlivého procesu, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud v postupu soudů prvního i druhého stupně neshledal takové nedostatky, které by jej vedly k závěru, že napadená rozhodnutí nemohou obstát.

Měla-li obviněná další výhradou na mysli obecnou tezi, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti, pak je zapotřebí poukázat na myšlenku formulovanou již v několika rozhodnutích Ústavního soudu, že uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Princip subsidiarity trestní represe skutečně vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, publikovaný pod č. 196/2004 USn. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sešit 35/2004). Rozhodnutí soudů nižších stupňů v této trestní věci však nejsou v rozporu ani s tímto principem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč