JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1064/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání podaném obviněným J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 7 To 135/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 140/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 1 T 140/2005, byl obviněný J. Š. uznán vinným, že

„dne 14. 7. 2005 v B. odeslal dopis adresovaný B. F. a T. H., ve kterém mimo jiné píše: „A budou se dít ještě další nenapravitelné a nezvratitelné události! Já své sliby plním a bezezbytku!“

Dne 15. 7. 2005 v B. odeslal dopis adresovaný panu N., otci I. N., ve kterém mimo jiné píše: „Nemá se chválit dne před večerem a žena před smrtí! Nezávidím vám, přesto té Vaší naprosto nic po těch jejích sprostých lžích neodpustím! Dále si své vychutnají H. i jeho tupá matka F.!“

Kdy vzhledem k celkovému vyznění dopisů, vyhrůžkám v nich obsažených s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněný J. Š. dne 24. 3. 2004 kolem 8:40 hodin v B. na chodbě domu vystřelil z krátké palné zbraně na T. H. a tímto svým jednáním mu způsobil zranění v oblasti krku a útok poškozený T. H. přežil pouze díky mimořádné shodě okolností, kdy i tomuto útoku předcházelo zaslání většího množství dopisů adresovaných poškozenému T. H. a jeho družce I. N. a obsahovaly obdobné vyhrůžky a slovní obraty jako dopisy zasílané shora, měli T. H. a I. N. obavu z dalšího fyzického útoku na svoje zdraví a život a došlo u nich ke zhoršení posttraumatické stresové poruchy, kterou trpí od útoku ze dne 24. 3. 2004“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 7 To 135/2006, tak, že jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. B. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení soudy zjištěného skutku, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Trval na tom, že slovní formulace, které použil v předmětných dopisech, neměly výhružnou povahu a nebyly tak objektivně způsobilé vzbudit na straně poškozených jakoukoli důvodnou obavu. Uvedl, že v těchto dopisech nikomu žádným způsobem nevyhrožoval, natož pak usmrcením či jinou těžkou újmou. Třebaže tyto skutečnosti namítl již ve svém odvolání, soud druhého stupně na tato jeho tvrzení patřičně nereagoval. Za zcela nepravdivou označil výpověď T. H. a konstatoval, že se z jeho strany jednalo o křivé obvinění. V dalším poukázal na to, že je v důchodovém věku a že má vážné zdravotní potíže, a tvrdil, že i z těchto důvodů nemohl u poškozených vzbudit žádné obavy.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 7 To 135/2006, a zrušil také všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal soudu (kterému soudu by měl Nejvyšší soud věc přikázat, obviněný nespecifikoval), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud nepřihlížel k obsáhlým písemným vyjádřením samotného obviněného ze dne 14. 7. 2006 a 25. 7. 2006, jež byla připojena k podanému dovolání, neboť nebyla podána ve smyslu ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím obhájce.

V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připustil, že výhrůžné výroky citované v tzv. skutkových větách, ve kterých se ani výslovně nevyhrožuje smrtí, ale nekonkretizovanými událostmi, resp. nekonkretizovaným zlem, které poškozené v budoucnu postihne, by samy o sobě patrně nebyly způsobilé vzbudit u poškozených důvodnou obavu. Zároveň však upozornil, že je třeba přihlédnout ke specifickým okolnostem případu, kdy se obviněný v nepříliš vzdálené minulosti dopustil zajisté velmi nebezpečného útoku palnou zbraní proti jednomu z poškozených, přičemž „útoku předcházelo zaslání většího množství dopisů adresovaných poškozenému T. H. a jeho družce I. N. a obsahovaly obdobné vyhrůžky a slovní obraty“ jako dopisy uváděné v tzv. skutkové větě. Za takové situace mohly i takto obecně formulované vyhrůžky vzbudit u poškozených obavu z dalšího fyzického útoku ze strany obviněného a popřípadě i z usmrcení. V tomto směru státní zástupce poukázal též na argumentaci nalézacího soudu na str. 5 jeho rozhodnutí, se kterou se ztotožnil, a dodal, že vzhledem k tomu, že se obviněný v minulosti dopustil vůči poškozenému T. H. útoku palnou zbraní, tj. takového útoku, který má napadený i při určité fyzické převaze nad útočníkem pouze minimální šanci odrazit, nemají pro posouzení věci význam poukazy dovolatele na jeho vyšší věk a zdravotní stav. Dodal, že ani sám obviněný nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, jaké jiné „nenapravitelné a nezvratitelné události“ – pokud se nemělo jednat o další razantní fyzický útok z jeho strany – měly poškozené postihnout.

Státní zástupce uzavřel, že jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě v kontextu s jeho dřívějším ozbrojeným útokem vůči poškozenému T. H. vykazovalo všechny znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a že v řízení před soudem prvního stupně tudíž nebyl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důsledkem čehož je, že dovolatel nemůže úspěšně uplatňovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak dovolací soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je z tohoto hlediska důvodné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z pohledu uvedených východisek nelze pod deklarovaný dovolací důvod subsumovat námitku obviněného, v jejímž rámci brojil proti důkazní hodnotě svědecké výpovědi T. H., označil ji za nepravdivou a uvedl, že se jednalo o křivé obvinění. Tento dovolatelův argument je nutno hodnotit toliko jako polemiku s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy, nikoli jako výhradu právní, která by se týkala otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.

Takto formulovaná námitka stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který obviněný své dovolání podal, ale zároveň mimo rámec všech důvodů dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a navazujícími právními úvahami na straně druhé. Na obdobnou námitku přitom reagoval již soud prvního stupně, a proto postačí na jeho závěry odkázat (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud by obviněný uplatnil pouze tuto námitku, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z obsahu podaného dovolání je však zjevné, že obviněný uplatnil s poukazem na citovaný důvod dovolání další námitky, které by jej mohly zakládat. Vytkl totiž, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Podle jeho přesvědčení neměl obsah zasílaných dopisů výhrůžný charakter a tyto dopisy tak nebyly objektivně způsobilé vyvolat u poškozených jakoukoli důvodnou obavu (to i s ohledem na jeho důchodový věk a vážné zdravotní problémy).

Poněvadž takto formulované námitky mají hmotně právní povahu, zabýval se Nejvyšší soud dále posouzením otázky, zda podané dovolání je v tomto ohledu opodstatněné.

K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu naplněny či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného znaky trestného činu podle výše uvedeného ustanovení v té jeho variantě, která záleží v tom, že (obviněný) jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují.

Ze skutkových okolností posuzované věci je patrno, že obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v zásadě tím, že v červenci roku 2005 odeslal B. F., T. H. a otci jeho družky I. N. dopisy, ve kterých mimo jiné uvedl: „A budou se dít ještě další nenapravitelné a nezvratitelné události! Já své sliby plním a bezezbytku! Nemá se chválit dne před večerem a žena před smrtí! Nezávidím vám, přesto té Vaší naprosto nic po těch jejích sprostých lžích neodpustím! Dále si své vychutnají H. i jeho tupá matka F.!“

Tyto dopisy s ohledem na jejich obsah vyvolaly u T. H. a I. N. obavu z toho, že budou ze strany obviněného znovu fyzicky napadeni, neboť nalézací soud zároveň zjistil (z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 4 T 188/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 7 To 489/2005), že obviněný v březnu roku 2004 (tedy jen cca 16 měsíců předtím) na chodbě domu vystřelil z krátké palné zbraně na T. H. a způsobil mu zranění v oblasti krku, když jmenovaný tento útok přežil pouze díky mimořádné shodě okolností; také tomuto útoku přitom předcházelo zaslání většího množství dopisů adresovaných jemu a jeho družce I. N., jež obsahovaly obdobné vyhrůžky jako dopisy uvedené shora (toto jednání obviněného bylo právně posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.).

Opíraje se o tato skutková zjištění Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace jednání obviněného, tak jak k ní dospěl soud prvního stupně a posléze se s ní ztotožnil soud odvolací, je důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami byl soud prvního stupně veden, učinil-li závěr o tom, že jednání obviněného mělo výhrůžnou povahu a bylo takové intenzity, že mohlo na straně poškozených vzbudit důvodnou obavu o jejich zdraví a životy.

Při hodnocení otázky, zda je vyhrožování (v daném případě smrtí) způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu, je třeba přihlédnout ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze vyhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu a k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Důvodnou obavou se přitom rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Na druhé straně je třeba pečlivě hodnotit stupeň nebezpečnosti vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. (Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1187).

Nejvyšší soud je (ve shodě se soudy prvního i druhého stupně) přesvědčen, že právě takovou důvodnou obavu na straně poškozených T. H. a I. N. (dále převážně jen „poškození“) bylo jednání obviněného v kontextu se všemi okolnostmi případu objektivně způsobilé vyvolat.

V obecné rovině lze samozřejmě připustit, že jednání obviněného spočívající v zasílání dopisů poškozeným s výše uvedeným obsahem by samo o sobě nemuselo vést k jednoznačnému závěru o naplnění všech (formálních i materiálních) zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (jen s obtížemi by bylo možné hovořit především o tom, že by použité formulace byly způsobilé vyvolat u poškozených důvodnou obavu o jejich životy). Při zasazení tohoto skutku do všech (přímých i nepřímých) souvislostí, představovaných na jedné straně charakterovými vlastnostmi obviněného, na straně druhé důvody, které jej k takovému jednání vedly, to vše ve spojení zejména s jeho předchozím cíleným ozbrojeným útokem střelnou zbraní vůči tělesné integritě poškozeného T. H., však již nelze mít o adekvátnosti použité právní kvalifikace žádných pochyb.

Ze svědeckých výpovědí obou poškozených a B. F. soudy zjistily, že obviněný špatně nesl to, že se poškození nastěhovali do bytu, který sousedil s jeho bytem. Jako projev své nevole jim začal zasílat zpočátku pouze vulgární, ale postupně i výhrůžné dopisy, které byly postupem doby doprovázeny i slovním napadáním a nedůvodným obviňováním z různých zlomyslností. Poškození na tyto výpady nereagovali a snažili se je přehlížet, a to až do té doby, kdy poškozená I. N. obdržela od obviněného vulgární dopis a poškozený T. H. se na něm domáhal vysvětlení. Při této události (dne 24. 3. 2004) obviněný reagoval tak, že na poškozeného nečekaně vystřelil z krátké palné zbraně, zasáhl jej do krku a způsobil mu zranění v oblasti krku, v jejichž důsledku byl bezprostředně ohrožen na životě.

Soudy rovněž zjistily (ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. M. H., a ze znaleckého posudku z oboru kultura, školství, odvětví psychologie pro děti a dospělé, vypracovaného MUDr. M. S.), že obviněný trpí poruchou osobnosti vykazující paranoidní a emočně nestabilní rysy, má průměrnou inteligenci, jeho osobnost vykazuje zvýšenou afektivitu, dráždivost, emoční zaujetí, je nekritický, přesvědčený o své pravdě, zvýšeně kritický ke svému okolí, přetrvávají u něho pocity křivdy a zloby vůči poškozeným, jejichž napadání v poslední době představovala hlavní náplň jeho života, a nelze vyloučit, že se obviněný vůči poškozeným nedopustí další agrese.

Především z těchto důkazů již soud prvního stupně správně dovodil, že ač obviněný v předmětných dopisech, jež zaslal poškozeným, B. F. a panu N., výslovně nevyjádřil, že chtěl poškozené ohrozit na životě, komplexní zhodnocení celé situace svědčí o tom, že obsah těchto dopisů představoval pro poškozené hrozbu ze strany obviněného, že bude usilovat o jejich život. Tento soud opodstatněně konstatoval, že ačkoli v uvedených dopisech takové doslovné vyjádření (např. že obviněný chtěl poškozené zabít apod.) chybí, je jejich účinek stejný, jako by zde vyslovená vyhrůžka byla, neboť vyvolává u poškozených obavu o své životy.

Přiléhavě tento soud také zdůraznil, že v jiné situaci by takovéto dopisy u dospělé osoby strach nevyvolaly, avšak v tomto případě obviněný takto jednal poté, co poškozeným v minulosti vulgární a výhrůžné vzkazy s obdobným obsahem taktéž doručoval a následně na poškozeného T. H. vystřelil z palné zbraně a zasáhl jej do krku. Uvedl, že zasílání dopisů o zmíněném obsahu (navíc) na adresy příbuzných poškozených si tudíž nelze vyložit jinak, než jako záměrné pronásledování poškozených ze strany obviněného, kterému se tato činnost stala životní náplní.

Uvedené závěry soudu prvního stupně Nejvyšší soud v plném rozsahu sdílí, v podrobnostech na ně odkazuje a pouze dodává, že i vyhrůžka obsahující skrytou (zastřeně formulovanou a co do způsobu provedení výslovně nekonkretizovanou) hrozbu usmrcením (příp. těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou) může být objektivně způsobilá vzbudit v jiném důvodnou obavu z uskutečnění, zejména je-li napsána (příp. pronesena) v souvislosti s hrubým fyzickým násilím spáchaným na poškozeném v nepříliš vzdálené minulosti, neboť i to je okolnost, která reálnost takové obavy zvyšuje.

V daném případě tomu tak skutečně bylo jak z formálního hlediska, tak z hlediska materiálního (srov. ustanovení § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.). Proto shora uvedené výhrady obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. nebylo možné akceptovat.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. September 2006