JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1047/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání obviněné E. Z., roz. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 134/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 117/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 1 T 117/2005, byla obviněná E. Z. uznána vinnou, že

„1.

dne 26. 3. 2004 v odpoledních hodinách v obci S., vylákala v úmyslu nevrátit, pod záminkou zapůjčení finanční hotovosti pro svou matku na vyplacení podílu z rodinného domu, od P. P., finanční hotovost ve výši 18.000,- Kč jako půjčku, kterou se zavázala vrátit do 29. 3. 2004, ačkoli si byla vědoma, že tuto půjčku nebude schopna díky své špatné finanční situaci splatit, a peníze použila pro vlastní potřebu a pro potřeby své matky, po 14-ti dnech vrátila 7.000,- Kč s tím, že zbytek brzy vrátí, avšak na místo toho od něj opětovně vylákala 2.000,- Kč na údajnou úhradu inkasa, čímž způsobila P. P. škodu ve výši 13.000,- Kč,

2.

dne 27. 5. 2004 v odpoledních hodinách, v obci S., vylákala v úmyslu nevrátit, pod záminkou zapůjčení finanční hotovosti na úhradu údajného úplatku v soudním řízení o svěření jejího nezletilého dítěte do péče, od F. S., finanční hotovost ve výši 16.000,- Kč jako půjčku, kterou se zavázala vrátit do 14 dní, ačkoli si byla vědoma, že tuto půjčku nebude schopna díky své špatné finanční situaci splatit, a peníze použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila F. S. škodu ve výši 16.000,- Kč,

3.

dne 26. 3. 2004 v odpoledních hodinách vylákala v úmyslu nevrátit, pod záminkou úhrady dluhu firmy, u které byla zaměstnána, jedná se o firmu I, s. r. o., od F. Z., finanční hotovost ve výši 300.000,- Kč jako půjčku, kterou se zavázala vrátit do 31. 3. 2004, ačkoli si byla vědoma, že tuto půjčku nebude schopna díky své špatné finanční situaci splatit, a peníze použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila F. Z. škodu ve výši 300.000,- Kč,

4.

dne 25. 6. 2004 v době od 12:00 hodin do 19:00 hodin vylákala v úmyslu nevrátit od F. S., finanční hotovost ve výši 250.000,- Kč jako půjčku, kterou se zavázala vrátit do 6. 7. 2004, ačkoli si byla vědoma, že tuto půjčku nebude schopna díky své špatné finanční situaci splatit, peníze použila pro nákup vozidla, kterým hodlala splatit dluh 300.000,- Kč u F. Z., čímž způsobila F. S. škodu ve výši 250.000,- Kč,

5.

dne 19. 5. 2005 v P. vylákala v úmyslu nevrátit, pod záminkou zapůjčení finanční hotovosti svému příteli, aby jako cizinec mohl pobývat v ČR a protože má zablokovaný účet, na kterém má 10 milionů korun, od H. Š., finanční hotovost ve výši 30.000,- Kč a jejím prostřednictvím od matky, M. Š., částku 220.000,- Kč jako půjčku, kterou se zavázala vrátit do 23. 5. 2005, ačkoli si byla vědoma, že tuto půjčku nebude schopna díky své špatné finanční situaci splatit, a peníze použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila H. Š. škodu ve výši 250.000,- Kč,

6.

v blíže nezjištěných dnech měsíce července 2005 v P. vylákala v úmyslu nevrátit, pod záminkou zapůjčení finanční hotovosti k vyřízení úvěru k vrácení částky 250.000,- Kč H. Š., od H. Š., finanční hotovost ve výši 8.000,- Kč a následně 4.700,- Kč jako půjčky, které se zavázala vrátit do 31. 7. 2005, ačkoli si byla vědoma, že tyto půjčky nebude schopna díky své špatné finanční situaci splatit, a peníze použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila H. Š. škodu ve výši 12.700,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval pod body 1. až 4. jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pod body 5. a 6. jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za to ji odsoudil jako zvlášť nebezpečnou recidivistku podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné dále uložil povinnost uhradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu.

Z podnětu odvolání obviněné a okresního státního zástupce, jež podali proti odsuzujícímu rozsudku (státní zástupce tak učinil ve prospěch obviněné), Krajský soud v Brně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 134/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. tento soud nově rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně obviněná napadla prostřednictvím obhájkyně JUDr. E. V. dovoláním, v němž v obecné rovině odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná namítla, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení zákona v její neprospěch, což dovozovala z toho, že byla uznána vinnou, ač provedeným dokazováním nebyla prokázána existence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Měla za to, že soudy nerespektovaly zásady uvedené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že neprovedly všechny potřebné důkazy, že neúplně zjistily skutkový stav věci a že se nevypořádaly s jejími námitkami, které v průběhu řízení vznesla. Odvolací soud prý ani nevyložil, z jakých důvodů jejím námitkám nevyhověl, a odůvodnění jeho rozsudku je tudíž nepřezkoumatelné a neodpovídá zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obviněná tvrdila, že nebyla vyvrácena její obhajoba, podle níž měla k dispozici dostatečné množství finančních prostředků, z nichž by jednotlivé půjčky uhradila. Ve vztahu k jednání popsanému pod body 1. až 4. rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že se dostala do druhotné platební neschopnosti v důsledku půjčení částky ve výši 500.000,- Kč společnosti I., s. r. o., k čemuž došlo dne 25. 3. 2004. Obžaloba měla podle ní zajistit další důkazy k prokázání toho, zda v účetnictví této firmy je či není založen doklad na tuto částku, případně zda je tento doklad opatřen příslušným podpisem. Za nesprávné pokládala, že soud prvního stupně nepřipustil důkaz k prokázání toho, že jí byly finanční prostředky vráceny třetí osobou a že podala příkaz k úhradě, což byla údajně schopna doložit v průběhu jednoho týdne; stejně tak prý postupoval nesprávně i odvolací soud, pokud zamítl doplnění dokazování o jí předložené kopie dokladů o vrácení půjček a navržené výslechy poškozených k otázce náhrady způsobené škody. Zjištění stran náhrady způsobené škody je podle ní významné v tom směru, že dokladuje její dodatečnou platební schopnost poté, co jí byly finanční prostředky ze strany třetí osoby vráceny.

Pokud jde o jednání pod bodem 3. odsuzujícího rozsudku, obviněná vytkla, že nebylo s jistotou prokázáno, že si od poškozeného F. Z. půjčila částku v celkové výši 300.000,- Kč. Uvedla, že proti sobě v tomto případě stojí její výpověď proti výpovědi tohoto poškozeného, přičemž jeho výpověď nemůže být považována za potvrzenou svědeckou výpovědí jeho dcery – její obsah je odvozen ze znalosti toho, co jí sdělil otec, a jedná se tedy o důkaz nepřímý, neboť uvedená svědkyně nebyla osobně přítomna předání peněz. Tvrdila, že jmenovaný poškozený jí půjčil pouze částku ve výši cca 100.000,- Kč, přičemž ona důsledně postupovala v souladu s pokyny pana S., pro jehož firmu byla finanční částka určena, a předpokládala, že tyto jeho pokyny směřují k úhradě částky jak vůči poškozenému F. Z., tak i vůči ní a tedy i vůči F. S. V případě jednání pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně obviněná konstatovala, že poškozenému F. S. podepsala dlužní úpis na částku vyšší, než kterou jí skutečně půjčil. Poukázala na to, že tento poškozený měl vypovědět, že jí půjčil částku 250.000,- Kč s tím, že souhlasila s navýšením na 287.500,- Kč, přičemž rozdíl byl profit navíc. Z toho podle ní vyplývá, že předložené dlužní úpisy neodpovídají skutečně vypůjčeným částkám. Domáhala se aplikace zásady „in dubio pro reo“ a zdůraznila, že v trestním řízení nelze postupovat tak, že důkazní břemeno bude přeneseno na ni jako na osobu obviněnou.

Ke skutkům pod body 5. a 6. rozsudku soudu prvního stupně obviněná vznesla výhradu, že peníze nebyly určeny pro ni, ale pro jejího přítele k zajištění jeho pobytu na území ČR, resp. k prokázání jeho finančních prostředků na účtu pro řízení podle zákona o pobytu cizinců, což je skutečnost, která údajně vyplynula i z výpovědí v tomto směru slyšených svědkyň. Popřela, že si peníze půjčila pro vlastní potřebu a že si byla vědoma toho, že je není schopna vrátit. Měla prý za to, že její přítel jí peníze obratem vrátí, což se však nestalo. Podle jejího názoru tak nebylo prokázáno, že peníze měla vylákat v úmyslu obohatit sebe nebo jiného.

Obviněná shrnula, že zjištěné skutkové okolnosti nenaplňují formální znaky trestného činu podvodu (konkrétní zákonné ustanovení obviněná neuvedla), a v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 To 134/2006, tak rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 1 T 117/2005, a Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že ji obžaloby zprostí podle § 226 písm. b) tr. ř.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření ze dne 18. 8. 2006 zaujal názor, že dovolacím námitkám obviněné nelze přisvědčit. Poukázal na podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a věnoval se rozboru jednotlivých jeho znaků, přičemž konstatoval, že samotná skutečnost, že dlužník svůj závazek nesplní, ač tak učinit mohl, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se k jeho škodě on nebo jiný obohatil. Zároveň však uvedl, že v posuzovaném případě bylo provedeným dokazováním (zejména svědeckou výpovědí A. D., u níž obviněná bydlela) zjištěno, že obviněná potřebovala půjčovat peníze pod smyšlenými záminkami, jelikož neměla žádný zdroj obživy a žádný pravidelný příjem, z něhož by byla schopna vypůjčené peníze ve smluvené lhůtě vrátit. Vyslovil názor, že bylo prokázáno, že obviněná již v době uzavírání půjček neměla v úmyslu, popř. jednala s vědomím, že svým závazkům nebude schopna dostát. Pokud po vynesení rozsudku soudu prvního stupně některým poškozeným škodu uhradila, nemá podle něj tato okolnost vliv na trestní odpovědnost a obviněná ji může uplatnit v případném exekučním řízení. Uzavřel, že se v této věci rozhodně nejednalo pouze o občanskoprávní vztah a o nesplnění závazků vyplývajících ze smluv o půjčce, které obviněná s poškozenými uzavřela, nýbrž o jednání, které ve svém souhrnu nabylo znaků trestného činu a odpovědnost obviněné za škodu je odpovědností za škodu způsobenou trestným činem.

Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, což lze učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatelka uplatnila především výhrady, jimiž soudům obou stupňů vytkla nedostatečně provedené dokazování a jejichž prostřednictvím sama provedené důkazy hodnotila a úměrně tomu činila vlastní skutkové závěry. Tak tomu bylo především v té části její dovolací argumentace, pokud trvala na tom, že kdyby soudy prvního a druhého stupně respektovaly ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., provedly jí navržené důkazy, zjistily úplně skutkový stav věci a důsledně se vypořádaly s jejími námitkami, nemohly by dospět k závěru o její vině. Takové námitky ovšem nelze rozhodně označit za námitky právní, resp. námitky, jež by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků, jimiž byla obviněná uznána vinnou.

Obdobným způsobem je třeba posuzovat také ty argumenty dovolatelky, jimiž obsáhle brojila proti závěrům soudů ohledně výše půjčených finančních prostředků a ohledně toho, že neměla k dispozici dostatečné množství finančních prostředků k úhradě jednotlivých půjček. Takto vznesenými námitkami obviněná totiž v převážné části svého mimořádného opravného prostředku toliko polemizovala se skutkovými zjištěními soudů, což jsou ovšem námitky, které mají výlučně povahu námitek skutkových a jako takové je nelze podřadit nejen pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř.

Je tomu tak proto, že obviněná v podstatě postavila oproti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, tak jak jsou popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podle nichž postupně uzavřela s jednotlivými poškozenými pod různými záminkami smlouvy o půjčkách na finanční prostředky ve stanovené výši, které se vždy zavázala uhradit přesto, že věděla, že těmto závazkům nebude schopna s ohledem na svoji špatnou finanční situaci dostát a půjčené finanční prostředky jim vrátit, svoji verzi tohoto jednání a tvrdila, že ač potřebné finanční prostředky na úhradu půjček k dispozici měla, dostala se bez svého zavinění toliko do druhotné platební neschopnosti, která jí dočasně bránila tyto závazky splnit, a nesouhlasila s tím, že soud nevyhověl v tomto směru jejím návrhům na doplnění dokazování.

Povaha takto vytýkaných vad svědčí o tom, že ač obviněná ve svém dovolání formálně odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově uplatnila v tomto rozsahu námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se především domáhala změny rozsahu provedeného dokazování a v návaznosti na to také změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění a na podkladě vlastní skutkové verze vyvozovala nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání a to, že soudem použitá právní kvalifikace jejího jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. není – zejména z hlediska subjektivní stránky – adekvátní. Jak již Nejvyšší soud v předchozím odstavci předeslal, vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudy obou stupňů, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnila. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ta tvrzení obviněné, jestliže se domnívala, že soud měl za situace, kdy skutkový stav věci nebyl zjištěn zcela jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem, postupovat v souladu s procesní zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněné(ho)“. Nejvyšší soud poznamenává, že zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněné(ho)“. Také toto pravidlo se tedy nikterak nedotýká otázky právního posouzení skutků, jimiž byla obviněná uznána vinnou, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale týká se právě jen otázek skutkových. Proto ani k této námitce nebylo možné v dovolacím řízení přihlížet.

Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatelka (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich následným právním posouzením na straně druhé. Své závěry o tom, že obviněná neměla dostatek finančních prostředků, z nichž by byla schopna půjčené finanční prostředky uhradit (tato skutečnost vyplývá zejména z platebních rozkazů, žalob, rozsudků na plnění mnoha vysokých částek, z negativního výsledku pátrání po neexistující osobě R. Š.) a že si od jednotlivých poškozených půjčila finanční prostředky právě v té výši, jak je uvedena ve výroku o vině, soudy dostatečně a racionálně odůvodnily a jejich závěry nevyvolávají důvodné pochybnosti.

S poukazem na formulaci ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na ty argumenty obviněné, jimiž zpochybnila rozsah a přesvědčivost odůvodnění napadených rozhodnutí.

Pokud by obviněná ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel její mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněná však existenci tohoto důvodu dovolání shledávala rovněž v absenci zjištění dokládajících, že při uzavírání jednotlivých smluv o půjčkách byla vedena úmyslem uvést poškozené v omyl a ke škodě jejich majetku se obohatit. Z hlediska podaného dovolání a napadeného rozhodnutí je tudíž významná otázka, zda obviněná naplnila znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. po stránce subjektivní. Poněvadž se v této části jedná o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní, neboť mají hmotně právní povahu, řešil Nejvyšší soud dále otázku, zda dovolání obviněné je v tomto směru opodstatněné.

K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, resp. škodu značnou.

Malou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč a škodou značnou škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněné byly veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplněny či nikoli, jsou rozhodující skutky uvedené ve výroku o vině pod body 1. až 6. rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkových větách), případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části rozsudku.

Právě z těchto právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněné ty znaky trestného činu podle výše uvedeného ustanovení, které záleží v tom, že (obviněná) ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila takovým činem značnou škodu (body 1. až 4.), resp. škodu nikoli malou (body 5. a 6.).

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu – a to včetně znaků, jejichž existenci obviněná zpochybňovala – spolehlivě vyjadřují.

Ze skutkových okolností posuzované věci je patrno, že obviněná se jednání, jímž byla uznána vinnou, dopustila v zásadě tím, že v období března až května roku 2004 a následně v období května až července roku 2005 uzavřela celkem v šesti případech pod různými (převážně nepravdivými) záminkami s jednotlivými poškozenými smlouvy o půjčkách finančních prostředků ve stanovené výši, které se zavázala ve sjednaných lhůtách vrátit; takto jednala přesto, že věděla, že svým závazkům nebude schopna dostát a půjčené finanční prostředky vzhledem ke své dlouhodobě špatné finanční situaci vrátit, což se také stalo, neboť obviněná získané finanční prostředky použila pro svoji potřebu nebo pro úhradu jiných dluhů, poškozeným je nevrátila a způsobila jim tak škodu ve výši, jak je uvedena v rozsudku soudu prvního stupně.

Vycházeje z takto popsaných skutkových zjištění Nejvyšší soud dovodil, že právní kvalifikace jednání obviněné, jak k ní dospěly soudy prvního a druhého stupně, je důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, jakými úvahami byly soudy vedeny, učinily-li závěr o tom, že obviněná úmyslně uvedla za účelem obohatit se jednotlivé poškozené v omyl a svým jednáním (jež nepochybně vykazovalo podvodný charakter) způsobila ke škodě majetku těchto poškozených škodu, která odpovídala v bodech 1. až 4. škodě značné a v bodech 5. a 6. škodě nikoli malé. Proto shora uvedené výhrady obviněné stran právní kvalifikace jejího jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nebylo možné přijmout.

Nejvyšší soud připomíná, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

Z dovoláním napadených rozhodnutí je zjevné, že ve vztahu k existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle výše citovaných ustanovení soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky zavinění obviněné ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Žádná pochybení soudů prvního a druhého stupně však dovolací soud neshledal ani stran posouzení jednání obviněné jako podvodného.

Tzv. úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák. je dán tehdy, jestliže pachatel(ka) chtěl(a) způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý).

Soudy se řádně zabývaly všemi aspekty jednání obviněné (včetně její obhajoby nyní uplatňované v dovolání) a náležitě rozebraly a odůvodnily, z jakých důkazů zavinění obviněné dovodily a které skutečnosti vzaly za prokázané. Tyto právní závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.

Ve shodě s těmito závěry Nejvyšší soud konstatoval, že přímý úmysl obviněné je třeba spatřovat v tom, že ač prokazatelně věděla o své dlouhodobě špatné ekonomické situaci, která jí neumožňovala dostát jakýmkoli finančním závazkům, musela si být vědoma toho, že nebude schopna dostát ani dalším závazkům, které jí uzavřením smluv o půjčkách – navíc v takové výši a v tak krátké době splatnosti – vzniknou. Pokud přesto s jednotlivými poškozenými smlouvy o půjčkách na tak vysoké finanční částky uzavřela, musela také vědět, že svým jednáním může způsobit zásah do práv chráněných trestním zákonem, k čemuž také následně došlo. Jestliže při sjednávání předmětných smluv o půjčkách zastírala svoji skutečnou finanční situaci a pod smyšlenými záminkami (s výjimkou bodu 1.) z poškozených tyto finanční prostředky vylákala, přičemž u nich vyvolávala představu, že jim půjčené finanční prostředky budou (nejen) ve lhůtách splatnosti uhrazeny, nelze než uzavřít, že obviněná zájem chráněný trestním zákonem porušit chtěla a že jednala právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

V této spojitosti je třeba uvést, že soudy obou stupňů nepochybily ani tehdy, jestliže z hlediska trestní odpovědnosti obviněné uvedeným trestným činem považovaly za zcela irelevantní její obhajobu, argumentovala-li tím, že v mezidobí jednotlivým poškozeným škodu uhradila.

Toto tvrzení Nejvyšší soud nemohl hodnotit jako případné, neboť v soudní praxi není sporu o tom, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo jiného, přičemž případné vrácení peněz poškozeným je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam pouze při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozh. č. 32/2004 – II. Sb. rozh. tr.).

Tuto obecnou zásadu soudy prvního a druhého stupně evidentně respektovaly a správně k této námitce obviněné uzavřely, že ji může uplatňovat toliko v případném exekučním řízení.

Ze všech shora uvedených důvodů nemohly výhrady obviněné, jež relevantně uplatnila v rámci deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obstát.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné E. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. September 2006