JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1030/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 o dovolání obviněného Ing. R. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 7/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, byl obviněný Ing. R. Š. uznán vinným, že

„jako jednatel obchodní firmy K., spol. s r. o., oprávněný jednat jménem společnosti:

1. a) dne 31. 7. 1998 v P. uzavřel s obchodní firmou „P.“, spol. s r. o., zastoupenou jednatelem Ing. F. B., smlouvu o půjčce, na základě které pro společnost K., spol. s r. o., půjčil finanční částku ve výši 3.000.000,- Kč, která měla být vrácena do 30. 9. 1998,

b) dne 17. 8. 1998 v P. v návaznosti na smlouvu o půjčce ze dne 31. 7. 1998, uzavřel dodatek č. 1 k této smlouvě, na základě kterého od firmy „P.“, spol. s r. o., zastoupené jednatelem Ing. F. B., pro společnost K., spol. s r. o., půjčil další finanční částku ve výši 500.000,- Kč, která měla být vrácena společně s původně půjčenou částkou do 30. 9. 1998,

2. dne 17. 9. 1998 v K. uzavřel s J. B. smlouvu o dočasné finanční výpomoci, na základě které pro společnost K., spol. s r. o., se sídlem v půjčil finanční částku ve výši 5.000.000,- Kč, která měla být vrácena do 2. 10. 1998,

3. dne 22. 10. 1998 v O. uzavřel se Z. S. smlouvu o dočasné finanční výpomoci, na základě které pro společnost K., spol. s r. o., měl půjčit finanční částku ve výši 10.000.000,- Kč, fakticky však Z. S. dne 22. 10. 1998 byla půjčena částka ve výši 5.000.000,- Kč a dne 23. 10. 1998 částka ve výši 1.600.000,- Kč, přičemž obě částky měly být vráceny do 10. 12. 1998;

přitom ve všech popsaných případech takto jednal, ačkoli znal velmi špatnou ekonomickou situaci společnosti K., spol. s r. o., když věděl, že v letech 1997 a 1998 například neměla dostatek prostředků na výplatu mezd, resp. úhradu obligatorních odvodů státu, a věděl, že není schopna hradit dříve poskytnutou půjčku ve výši 10.000.000,- Kč, přičemž, spojoval-li za takového stavu způsobilost společnosti K., spol. s r. o., vrátit konkretizované půjčky s obchodními aktivitami, které údajně hodlal realizovat další společník K., spol. s r. o., M. O., nedisponoval právními ani jinými prostředky, kterými by mohl jejich průběh kontrolovat či ovlivňovat, relevantním způsobem si neprověřil reálnost uskutečnění zamýšlených transakcí, resp. primárně vůbec neprověřoval ani existenci vážné vůle či způsobilosti M. O. realizovat údajně zamýšlené obchodní operace, naopak o obchodní aktivity, které M. O. nikdy nebyly realizovány, blíže neprojevil žádný zájem, takže vzhledem k uvedenému a s ohledem na velmi krátké lhůty stanovené na vrácení půjček nejméně musel být srozuměn s tím, že půjčené peníze společnost K., spol. s r. o., nebude schopna řádně a včas vrátit, k čemuž také ve skutečnosti došlo, čímž společnosti „P.“, spol. s r. o., J. B. a Z. S. způsobil škodu v celkové výši nejméně 15.100.000,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., porušování povinnosti při správně cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a dva trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001, a za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 1 T 177/2000, mu uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Podle § 53 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil jednak peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a jednak podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a výroba textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí v trvání sedmi roků.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001, a to v části týkající se bodů 1. až 4. výrokové části tohoto rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. zák. o nároku na náhradu škody poškozeného Z. S.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2005, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu (bod I.) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, a současně za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 1 T 177/2000, podle § 250 odst. 4 za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 53 odst. 1 tr. zák. odvolací soud obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a výroba textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí v trvání sedmi roků.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud druhého stupně současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 1 T 177/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (bod II.). Konečně vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (bod III.).

Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. H. A. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obsáhlém odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve poukázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, citoval zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a uvedl, že těmto znakům musejí odpovídat skutkové okolnosti popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy obou stupňů dovodily jeho zavinění jednak z toho, že nedisponoval prostředky, kterými by mohl ovlivnit průběh obchodních aktivit M. O., a že neprověřil reálnost zamýšlených obchodních transakcí ani existenci vážné vůle či způsobilosti jmenovaného tyto údajně zamýšlené obchodní operace realizovat, a dále z velmi krátkých lhůt pro vrácení půjček. Soudy podle něj bez patřičné opory v provedených důkazech dovodily jednání, které není jednáním ve smyslu trestního práva a uměle vykonstruovaly mezi jeho jednáním a zjištěným následkem příčinnou souvislost; nerozlišovaly přitom mezi právy a povinnostmi společníka a statutárního orgánu obchodní společnosti. Poznamenal, že odvolací soud sice připustil, že skutková věta odsuzujícího rozsudku postrádá zákonný znak „uvedení někoho v omyl“, avšak zároveň uzavřel, že tento znak lze dovodit z podrobného popisu subjektivní stránky uvedeného trestného činu.

V další části dovolání obviněný znovu zevrubně popsal svoji úlohu v předmětné obchodní společnosti a zopakoval, že nebylo v jeho možnostech ovlivňovat či kontrolovat majoritního společníka, prověřovat reálnost jeho obchodních transakcí a jeho způsobilost tyto transakce realizovat a že „výtka o existenci krátkodobosti lhůty splatnosti půjček není relevantní k tvrzenému záměru majoritního vlastníka, že společnost získá ve velmi krátké lhůtě mnohonásobně vyšší finanční zdroje“. Soudy podle názoru obviněného pominuly to, že bylo pouze věcí náhody, že příslušné smlouvy o jednotlivých půjčkách podepisoval on, neboť správně je měl podepisovat majoritní vlastník, kterému dovolatel (který měl na starosti jen výrobní činnosti) okamžitě všechny finanční prostředky předal. Okamžikem předání prý skončila kontrola obviněného nad těmito prostředky a nemůže nést vinu za to, jak s nimi bylo následně naloženo, neboť měl za to, že byly použity v souladu s dohodnutým záměrem. Z toho vyvozoval, že ač se jednání o půjčkách osobně zúčastnil, nejednal se záměrem půjčené finanční prostředky nevrátit, a to, že jednal podle dohody se společníkem, prý nezakládá jeho trestní odpovědnost, natož pak úmyslné zavinění. Dále zmínil, že pro případ opožděného vrácení finančních prostředků nebo pro případ čistě hypotetické nemožnosti splacení došlo k avalu na směnkách Č. n. z., a odmítl názor soudů, že tato okolnost nemá vliv na jeho trestní odpovědnost. Za chybný také označil závěr, že bylo jeho povinností prověřovat bonitu peněžního ústavu, jehož aval byl navíc kryt ručením družstva K. Uvedl, že jeho jednání ve vztahu k uzavření smluv o půjčce a ve vztahu k avalu Č. n. z. a K. bylo jednáním jediným, přičemž soudy nevzaly v úvahu, že o části jednání bylo již rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem „Krajského soudu v Olomouci“. Podle obviněného nejsou pro vyřešení viny rozhodné finanční rozbory či závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, neboť ani zjištění záporného kapitálu nedává odpověď na skutečnost, že poskytnutí půjček v návaznosti na nový podnikatelský záměr mělo vést společnost k vyššímu výkonu a udržení a rozšíření pracovních míst.

Současně obviněný zpochybnil rozsah provedeného dokazování a označil je za příliš obecné a kusé, neboť nebyla vymezena konkrétní individuální odpovědnost každé z osob, jež se na uvedeném obchodním případě podílely. Za neúplná považoval učiněná skutková zjištění, ze kterých soud dovozoval jeho vinu, a konstatoval, že popisují spíše obchodní případ a jeho následky, ze kterých pak soudy jeho vinu dovodily pouze spekulativně. Odvolací soud podle něj tyto vady neodstranil a zcela je ponechal stranou své pozornosti s argumentem, že se jedná jen o určité formulační nedostatky. Vyjádřil domněnku, že závěry, k nimž soudy obou stupňů dopěly, nejsou pro rozhodnutí o vině a trestu dostačující.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2005, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 29 T 7/2004, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby jej podle § 226 písm. c) tr. zák. zprostil obžaloby.

Zároveň obviněný navrhl, aby byl odložen nařízený výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaujal názor, že přes svoji obsáhlost je podané dovolání v podstatě parafrází odvolání, které obviněný podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a na jehož námitky odvolací soud adekvátním způsobem reagoval.

Státní zástupce uvedl, že pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, jestliže tvrdil, že skutek vymezený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a není trestným činem, ale pouze obchodním případem. Oproti tomu podle jeho názoru nelze přihlížet k té části námitek, v jejichž rámci obviněný zpochybnil kvalitu provedeného dokazování či uvedl okolnosti, které ve skutkových zjištěních soudu nemají oporu (např. údajná existence částky 50.000.000,- Kč určená na úhradu půjček), nebo pokud uvedl, že pro část souzeného jednání byl v jiné trestní věci zproštěn obžaloby.

K námitce stran existence subjektivní stránky uvedeného trestného činu státní zástupce poukázal na to, že subjektivní stránka je v tomto případě naplněna tehdy, když pachatel již v době uzavření smlouvy o půjčce byl alespoň srozuměn s tím, že peníze nebude schopen vrátit vůbec nebo alespoň ve sjednané lhůtě. Zmínil, že v závěrečné části tzv. skutkové věty jsou podrobně rozvedeny skutečnosti, ze kterých vyplývá existence podvodného úmyslu na straně obviněného, zejména pokud jde o jeho vědomost o zadlužení a o celkově velmi špatné finanční situaci firmy K., spol. s r. o. Na str. 17 rozsudku soudu prvního stupně jsou pak podle něj obsáhle citována zjištění vyplývající ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, podle kterých uvedená společnost od května 1998 prakticky nevykonávala žádnou ekonomickou činnost (mimo rozprodeje movitého majetku) a její schopnost splácet půjčené peníze byla vzhledem k tržbám téměř nulová.

Za bezpředmětnou pokládal státní zástupce argumentaci obviněného, pokud se dovolával úlohy M. O., neboť to byl právě obviněný, kdo – navíc v postavení statutárního zástupce firmy K., spol. s r. o. – jednal s jednotlivými poškozenými a při vědomí špatné finanční situace této firmy jim sliboval vrácení peněz ve zcela konkrétních krátkých lhůtách. Doplnil, že pokud obviněný spoléhal na to, že v době řádově několika týdnů dojde v důsledku obchodních aktivit M. O. k významné změně špatné ekonomické situace firmy a ta bude schopna vyprodukovat zisky ve výši řádově milionů nebo spíše desítek milionů korun, jež by postačovaly k uhrazení pohledávek, pak šlo o spoléhání na budoucí nejistou událost, což je okolnost typická pro existenci tzv. nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Pokud se týče existence znaku spočívajícího v uvedení někoho v omyl, byl tento znak podle státního zástupce naplněn tím, že obviněný vyvolával u jednotlivých poškozených skutečnosti neodpovídající představu, že jim peníze budou ve sjednaných krátkých lhůtách vráceny.

Státní zástupce uzavřel, že skutek vymezený v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil uvedené rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a rovněž splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze zákonné formulace citovaného ustanovení vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ta část námitek obviněného, v jejichž rámci brojil proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání na podkladě tvrzení, že soud provedl nedostatečné dokazování (neboť se nezaměřil na vymezení konkrétní individuální odpovědnosti každé z osob, které se na uvedeném jednání podílely), že učiněná skutková zjištění jsou neúplná a nepostačují pro závěr o jeho vině (neboť popisují spíše obchodní případ a jeho následky než trestný čin), který je pouhou nepodloženou spekulací, je právně irelevantní, neboť směřuje toliko do způsobu, v jakém rozsahu soudy obou stupňů provedly dokazování a nakolik spolehlivě zjistily skutkový stav věci.

Se zřetelem na povahu takto dovolatem vytýkaných vad je patrné, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově uplatnil v tomto rozsahu námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se především domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a v návaznosti na to také změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně (sekundárně) ze změny skutkových zjištění vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání a to, že soudem použitá právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. není – zejména z hlediska subjektivní stránky – adekvátní. Jak již Nejvyšší soud v předchozím odstavci předeslal, vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však existenci tohoto důvodu dovolání shledával rovněž v absenci zjištění dokládajících, že jeho jednání mělo podvodný charakter a že bylo zaměřeno na uvedení jiné osoby v omyl. Podle jeho přesvědčení skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevykazoval znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., ale bylo na místě jej posoudit toliko jako obchodní případ. Nejvyšší soud uzavřel, že se v uvedeném případě jedná o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní, neboť mají hmotně právní povahu, a proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.

K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který je třeba aplikovat s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) rozumí škoda dosahující nejméně 5.000.000,- Kč.

Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) naplněny či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky trestného činu podle výše uvedeného ustanovení, které záleží v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu – a to včetně znaků, jejichž existenci obviněný zpochybňoval – spolehlivě vyjadřují (třebaže lze připustit, že předmětné jednání je zde popsáno poněkud neobratně a lze si představit pregnantnější slovní formulace).

Ze zjištěných skutkových okolností posuzované věci je patrno, že obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v zásadě tím, že jako jednatel společnosti K., spol. s r. o., oprávněný za uvedenou společnost jednat, uzavřel v průběhu měsíců červenec až říjen roku 1998 celkem ve čtyřech případech s jednotlivými poškozenými smlouvy o půjčce (resp. smlouvy o dočasné finanční výpomoci), na jejichž základě získal pro společnost K., spol. s r. o., finanční prostředky v celkové výši 15.100.000,- Kč, které se poškozeným zavázal vrátit ve sjednaných lhůtách do 30. 9. 1998, 2. 10. 1998 a 10. 12. 1998; takto obviněný jednal, ač znal velmi špatnou ekonomickou situaci společnosti K., spol. s r. o. (např. že v letech 1997 a 1998 neměla dostatek finančních prostředků na výplatu mezd a úhradu obligatorních odvodů státu, že není schopna hradit dříve poskytnutou půjčku ve výši 10.000.000,- Kč). Stejně tak se z učiněných skutkových zjištění soudů obou stupňů podává, že ačkoli obviněný spoléhal na to, že uvedená společnost bude schopna uhradit půjčené finanční prostředky díky obchodním aktivitám M. O. (který byl dalším ze společníků společnosti K., spol. s r. o.), nedisponoval žádnými prostředky, kterými by mohl průběh těchto aktivit kontrolovat či ovlivňovat, neprověřil reálnost uskutečnění zamýšlených transakcí ani vážné vůle M. O., naopak o tyto aktivity neprojevil žádný bližší zájem, tudíž vzhledem k uvedenému a s ohledem na velmi krátké lhůty stanovené na vrácení půjček musel být přinejmenším srozuměn s tím, že společnost K., spol. s r. o., nebude schopna půjčené peníze řádně a včas vrátit, k čemuž také ve skutečnosti došlo. Svým jednáním obviněný způsobil jednotlivým poškozeným (tj. společnosti „P.“, spol. s r. o., J. B. a Z. S.) škodu v celkové výši 15.100.000,- Kč.

Vyšel-li Nejvyšší soud z těchto skutkových zjištění, pak musel uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného, jak k ní dospěl soud prvního stupně a s níž se bez dalšího ztotožnil také soud odvolací, je důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, jakými úvahami byly soudy vedeny, učinily-li závěr o tom, že obviněný úmyslně uvedl za účelem obohatit společnost K., spol. s r. o., jednotlivé poškozené v omyl a svým jednáním (jež nepochybně vykazovalo podvodný charakter) způsobil ke škodě majetku těchto poškozených škodu velkého rozsahu. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran použité právní kvalifikace jeho jednání – ať už po stránce subjektivní či objektivní – jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. nebylo možné přijmout.

Pokud jde o závěr soudu o existenci zavinění obviněného ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

Podle § 4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k zavinění soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, která zákonné znaky zavinění minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují. Žádná pochybení soudů prvního a druhého stupně však dovolací soud neshledal ani stran právní kvalifikace jednání obviněného po stránce objektivní.

Soud prvního stupně se řádně zabýval všemi aspekty jednání obviněného (včetně jeho obhajoby, již uplatnil i v dovolání) a náležitě rozebral a odůvodnil, z jakých důkazů naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dovodil. Tyto právní závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.

Soud prvního stupně s odkazem na konkrétní výsledky dokazování (zejména s ohledem na znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, svědeckou výpověď D. M. a jí vypracovanou účetní bilanci) správně vyzvedl právě ta zjištění, která dokládají, že obviněný dobře znal dlouhodobě velmi špatnou ekonomickou situaci společnosti K., spol. s r. o., která vylučovala, že by tato společnost byla způsobilá vyprodukovat potřebný zisk na úhradu jakýchkoli závazků, včetně těch, které jí plynuly z uzavřených smluv o půjčkách. Uvedený soud důvodně vyšel z toho, že obviněný věděl jak o tom, že jmenovaná společnost nebude schopna půjčené finanční prostředky vrátit nejen ve stanovených lhůtách, ale ani později, tak o tom, že tato společnost nedisponovala ani prostředky potřebnými pro zahájení vlastní výroby.

Pokud jde o obhajobu obviněného založenou na tvrzení, že prostředky na úhradu půjček měl zajistit jeho společník M. O., zčásti ze zamýšleného obchodu s naftou, zčásti z úvěru poskytnutého z USA, který měl zprostředkovat M. B., soud prvního stupně uvedl, že je evidentní, že obchody s naftou provedeny nebyly a úvěr zprostředkován nebyl, přičemž M. O. realizaci žádné z těchto aktivit ani nezamýšlel. Jako nepravdivé hodnotil tvrzení M. O., že byl podveden ze strany M. B., a poukázal na to, že M. B. s jmenovaným neuzavřel ani žádnou smlouvu, na základě které by měl ve prospěch společnosti K., spol. s r. o., zprostředkovat nějaký úvěr či obchodovat s motorovou naftou, ani nepodepsal žádnou z předmětných směnek; stranou své pozornosti neponechal ani to, že M. B. nebyl v době, kdy měl zmíněné dokumenty podepisovat, k zastižení a nenacházel se na území České republiky.

Ve vztahu k otázce zavinění obviněného tento soud přiléhavě poznamenal, že pro jeho trestní odpovědnost nemělo zásadní význam samotné zjištění, že M. O. nebyl schopen ani ochoten zabezpečit deklarované zdroje. Význam v tomto ohledu naopak mělo to, že obviněný byl s tímto záměrem M. O. přinejmenším srozuměn, neboť ve své výpovědi sám uvedl, že nedisponoval žádnými právními ani jinými prostředky, kterými by mohl tyto (údajně) zamýšlené transakce M. O. kontrolovat či je jakkoli ovlivňovat, a že si neprověřil reálnost uskutečnění zamýšlených transakcí ani existenci vážné vůle jmenovaného; naopak se o tyto obchodní aktivity blíže nezajímal a spokojil se pouze s jakýmsi neurčitým pozitivním hodnocením M. O., kterého se mu dostalo od Z. N. K tvrzení obviněného, že spoléhal na to, že se podaří zavést vlastní výrobu nebo obstarat finanční prostředky ze strany M. O., soud prvního stupně správně uzavřel, že obviněný v tomto směru spoléhal na v budoucnosti nejisté události a jednal právě tak, jak požaduje ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. upravující podmínky zavinění ve formě nepřímého úmyslu (str. 21 až 23 citovaného rozsudku).

Jak dále vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přihlédl tento soud v rámci svých úvah o zavinění obviněného také k většímu počtu subjektů, vůči kterým měla společnost v uvedeném období splatné závazky, ke značné výši půjčené částky a k velmi krátkým termínům vrácení poskytnutých půjček. Správně také upozornil, že překážky, které by bránily společnosti K., spol. s r. o., dostát svým závazkům z jednotlivých smluv o půjčkách a které by obviněný jako statutární zástupce této společnosti nemohl v době uzavření smluv o půjčkách předvídat, nevznikly až po uzavření těchto smluv, ale existovaly již v době, kdy o uzavření těchto smluv obviněný s jednotlivými poškozenými vyjednával (srov. rozhodnutí č. 15/1969 Sb. rozh. tr.).

Co se týče námitky obviněného stran absence zjištění dokládajících podvodný charakter jeho jednání, je třeba uvést, že podvodné jednání spočívá v uvedení v omyl nebo využití omylu. V daném případě obviněný nesouhlasil se závěrem soudu, pokud dovodil, že uvedl jiného v omyl, proto lze ponechat stranou výklad pojmu „využití omylu“. Uvedením v omyl je pak jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Právě takovou povahu jednání obviněného zjevně mělo a soud prvního stupně nepochybil ani tenkrát, spatřoval-li naplnění tohoto znaku v tom, že obviněný v rozporu se skutečností již v okamžiku uzavírání příslušných smluv o jednotlivých půjčkách předstíral, že společnost K., spol. s r. o., poskytnuté finanční prostředky řádně a včas vrátí, k čemuž nedošlo.

Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rovněž zdůraznil, že pro závěr o existenci podvodného úmyslu obviněného byla rozhodující právě jeho vědomost o dlouhodobě velmi špatné finanční situaci společnosti K., spol. s r. o. S poukazem na to, že obviněný při sjednávání uvedených smluv jednal vždy po vzájemné dohodě s M. O., označil za vyvrácenou jeho obhajobu, tvrdil-li, že byl v podstatě vykonavatelem vůle M. O. jakožto většinového společníka zmíněné společnosti. Odvolací soud také racionálně reagoval na argument obviněného, že bylo dílem náhody, že jednotlivé smlouvy uzavíral on a nikoli majoritní společník M. O.; tyto výhrady neakceptoval s tím, že o výhradní aktivitě obviněného svědčí svědecké výpovědi prakticky všech účastníků sjednaných smluv o půjčkách.

K posouzení subjektivní stránky jednání obviněného odvolací soud sice na jedné straně připustil, že by v tomto ohledu mohlo být relevantní odůvodněné očekávání obviněného, že získá vydatný finanční zdroj, z něhož bude moci svým závazkům dostát, na druhé straně však konstatoval, že reálnost takového očekávání se musí odvíjet od stavu společnosti K., spol. s r. o., která měla být příjemcem případného úvěru, stejně jako od existence propracovaného podnikatelského záměru včetně možnosti takovýto záměr realizovat. Tak tomu ovšem v této věci nebylo, neboť jak vyplývá ze závěru znaleckého posudku ekonomika, odvětví účetní evidence, nacházela se společnost K., spol. s r. o., v dlouhodobé naprosté platební neschopnosti, kdy objektivně nemohla dostát svým závazkům nejen vůči třetím osobám, ale ani vůči zaměstnancům, a to tím spíše, že byly sjednávány krátké lhůty splatnosti. Odvolací soud dodal, že finanční situace jmenované společnosti se jen dále zhoršovala a zadluženost rostla do té míry, že i případný příliv finančních prostředků z USA by jen zvýšil celkovou zadluženost firmy, nehledě na neexistenci ekonomické smysluplnosti z pohledu zájmu případného investora (str. 10 až 11 rozsudku odvolacího soudu).

Ve shodě s výše uvedenými závěry soudů obou stupňů Nejvyšší soud konstatoval, že nepřímé úmyslné zavinění obviněného podle § 4 písm. b) tr. zák. spočívalo právě v tom, že pokud prokazatelně věděl o špatné ekonomické situaci společnosti K., spol. s r. o., která jí neumožňovala splácet (nejen) splatné závazky (mzdy zaměstnanců včetně příslušných zákonných odvodů či půjčku ve výši 10.000.000,- Kč od společnosti Č.), musel si být s ohledem na své postavení v této společnosti a dosaženého vzdělání vědom toho, že tato společnost nebude schopna dostát ani dalším závazkům, které jí uzavřením smluv o půjčkách – navíc v takové výši a v tak krátké době splatnosti – vzniknou. Pokud přesto jednal tak, jak je popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit zásah do práv chráněných trestním zákonem, k čemuž také následně došlo. Jestliže obviněný za této situace poškozeným při sjednávání předmětných smluv o půjčkách ve snaze získat příslušné finanční prostředky zastíral skutečnou finanční situaci společnosti K., spol. s r. o., a vyvolával tak u nich představu, že jim půjčené finanční prostředky budou ve lhůtách splatnosti (včetně následně prodloužených lhůt) uhrazeny, jednal právě tak, jak předpokládá zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., který vyžaduje uvedení jiného v omyl.

Přitom je nutné uvést, že tvrzení obviněného o tom, že nebylo v jeho možnostech ovlivňovat či kontrolovat majoritního společníka M. O., že okamžikem předání získaných finančních prostředků jmenovanému nad nimi končila jeho kontrola a že jednal podle dohody s tímto společníkem, jsou z hlediska jeho trestní odpovědnosti uvedeným trestným činem zcela irelevantní.

Obstát nemohla ani ta argumentace obviněného, dovolával-li se avalování směnek ze strany Č. n. z. a společnosti K.

Poněvadž také tyto námitky jsou pouhým opakováním obhajoby obviněného, již uplatnil již v předchozích stadiích řízení, postačí i na tomto místě poukázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež se s nimi podrobně vypořádal a pozornost věnoval všem skutečnostem, které byly pro spolehlivé posouzení této otázky významné.

Soud prvního stupně k problematice avalování směnky citoval ustanovení § 30 odst. 1 a § 47 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 191/1950 Sb.“), upravující podmínky směnečného ručitelství a způsob splnění tohoto závazku. Uzavřel, že ačkoli zák. č. 191/1950 Sb. umožňuje avalování směnky směnečným rukojmím, nelze dovodit, že věřitel je povinen realizovat své právo na odčinění majetkové újmy vzniklé mu trestným činem dlužníka tím, že se uspokojí plněním ze strany směnečného ručitele – je to jen možnost věřitele takto uspokojit zcela nebo zčásti své nároky, nikoli jeho povinnost. Podotkl, že způsob uspokojení pohledávky plněním směnečného rukojmího není povinností poškozeného, nýbrž jeho oprávněním. Existence práva věřitele vůči směnečnému rukojmímu mu nebrání, aby jako poškozený v trestním řízení uplatňoval vůči obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, neboť poškozený není povinen realizovat možnost žádat plnění na směnečném ručiteli a tímto způsobem zcela nebo zčásti uspokojit svůj nárok (str. 25 rozsudku soudu prvního stupně).

V zájmu úplnosti je dále třeba uvést, že obviněný zpochybnil adekvátnost použité právní kvalifikace svého jednání rovněž s neurčitým poukazem na to, že „o části jednání bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem Krajského soudu v Olomouci“.

Nejvyšší soud však k takto nekonkrétně a nepřesně formulované námitce (nepřesné je již samotné označení soudu, který měl v této věci rozhodovat, neboť v Olomouci se nachází Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci) nemohl přihlížet, neboť jednak ji nelze zahrnout do důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který obviněný dovolání podal, a jednak z ní není zřejmé, o jaké rozhodnutí označeného soudu se mělo jednat, o jaké části jednání obviněného mělo být takto rozhodnuto a jaký mělo mít takové rozhodnutí vliv na jeho trestní odpovědnost v posuzované trestní věci. Ze stejných důvodů, tj. z důvodu přílišné obecnosti této námitky, však nebylo možno ani posoudit, zda by ji bylo možné obsahově subsumovat pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Proto se Nejvyšší soud dovoláním obviněného z tohoto hlediska blížeji nezabýval.

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku požádal, aby byl do doby rozhodnutí o dovolání odložen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 30. August 2006