JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1029/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněného J. K ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 9 To 397/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 76/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 2 T 76/2006, byl obviněný uznán vinným, že:

„v době od 29. 9. 2003 do 14. 6. 2004, jako jednatel společnosti D. L., s. r. o., přestože si byl vědom a byl srozuměn s finanční situací uvedené společnosti, která od roku 2002 byla v platební neschopnosti a minimálně od I. pololetí roku 2004 byla v předlužení, objednával dopravní služby u níže uvedených fyzických nebo právnických osob, které se zavázal uhradit, což však neučinil a ani učinit nemohl, a tak

1) v době od 29. 9. 2003 do 1. 11. 2003 u M. V., podnikající pod obchodním jménem M. V., objednal různé služby, na které mu poškozená společnost vystavila celkem 13 faktur se splatností v období od 28. 11. 2003 do 11. 1. 2004 v celkové částce ve výši 94.428,- Kč, a to faktury blíže specifikované ve výroku rozsudku, které v době splatnosti neuhradil a neučinil tak k tíži poškozeného doposud, čímž poškozenému M. V. způsobil škodu ve výši 94.428,- Kč,

2) v době od 23. 2. 2004 do 14. 6. 2004 u společnosti A., s. r. o., objednal různé dopravní služby, na které mu bylo poškozenou společností vystaveno celkem 6 faktur v celkové částce ve výši 33.243,80 Kč, se splatností od 8. 4. 2004 do 21. 5. 2004, a to faktury v rozsudku blíže specifikované, které ve sjednaných lhůtách nezaplatil a celkovou částku poškozené společnosti dosud neuhradil, čímž poškozené společnosti A., s. r. o. způsobil škodu ve výši 33.243,80 Kč,

3) v době od 27. 2. 2004 do 18. 4. 2004, u Ing. V. P., osoby podnikající pod obchodním jménem Ing. V. P. – P. B., obstaral další dopravní služby, na které byly vystaveny 4 faktury v celkové částce 15.067,- Kč, splatných v období od 27. 4. 2004 do 27. 6. 2004, a to faktury v rozsudku blíže specifikované, které rovněž ve stanovených termínech nesplatil a neučinil tak doposud, čímž poškozenému Ing. V. P. způsobil škodu ve výši 15.067,- Kč,

4) v době od 24. 3. 2004 do 30. 3. 2004, u společnosti Č., a. s., objednal dopravní služby, na které byly vystaveny 2 faktury v celkové částce 45.492,- Kč, splatných v období od 19. 5. 2004 do 23. 5. 2004, a to faktury v rozsudku blíže specifikované, které však ve stanovených termínech neuhradil a k tíži poškozené společnosti tak neučinil doposud, čímž poškozené společnosti Č., a. s., způsobil škodu ve výši 45.492,- Kč,

5) v době od 27. 1. 2004 do 4. 5. 2004, u společnosti F. – F. T. L. a. s., objednal různé dopravní služby, na které bylo vystaveno 10 fakturv celkové částce 77.348,- Kč, se splatností v době od 27. 3. 2004 do 3. 7. 2004, a to faktury v rozsudku blíže specifikované, které ve sjednaných termínech neuhradil a k tíži poškozené společnosti tak neučinil doposud, čímž poškozené společnosti F. – F. T. L. a. s. způsobil škodu ve výši 77.348,- Kč,

6) v době od 29. 3. 2004 do 18. 6. 2004, u společnosti V., s. r.o ., objednal dopravní služby, na které bylo vystaveno 7 faktur v celkové částce 53.296,50 Kč, splatných v období od 28. 5. 2004 do 17. 8. 2004, a to faktury v rozsudku blíže specifikované, které však ve sjednaných termínech neuhradil a k tíži poškozené společnosti tak neučinil doposud, čímž poškozené společnosti V., s. r. o., způsobil škodu ve výši 53.296,50 Kč,

přičemž dne 15. 6. 2004, převedl obchodní podíl společnosti D. L., s. r. o., na společnost J., s. r. o., přestože si byl vědom, že společnost D. L., s. r. o., se nachází v předlužení, obchodní podíl převedl s tím, že jmenovaná společnost má vyrovnané závazky a pohledávky, a následně pak dne 1. 8. 2004 byla na společnost D. L., s. r. o., vyhlášena likvidace, a tímto shora uvedeným jednáním způsobil k tíži výše uvedených poškozených společností celkovou škodu ve výši 318.875,30 Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., za nějž mu uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu soud stanovil zvláštní podmínku osvědčení spočívající v povinnosti obviněného ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu. Dále učinil podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. výroky o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a obvodní státní zástupce odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 9 To 397/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu (výslovně přitom neuvedl, že tak učinil k odvolání obvodního státního zástupce). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému stanovil zvláštní podmínku osvědčení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu čtyř let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. B. proti němu podal dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že nalézací soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při zjišťování a posuzování skutkového stavu věci a nevytvořil si spolehlivý podklad pro své rozhodnutí. V této souvislosti zdůraznil, že společnost D. L., s. r. o., neměla vždy stálou finanční hotovost, a proto byla splatnost faktur prodloužena o 60 dnů, navíc v případě, kdy nebyly dodrženy smluvní podmínky, nemohla být faktura zaplacena. Dále uvedl, že faktura je pouze daňový doklad, který nijak nedosvědčuje existenci smluvního vztahu. Navíc objednávky vyřizovali dispečeři, kteří zároveň vybírali dopravce a množství zakázek. On sám ani neznal finanční situaci společnosti, neboť účetnictví zpracovávala účetní firma svědkyně V. K. Pokud jde o účetnictví, upozornil na to, že k jeho znaleckému zkoumání nebylo předáno v kompletní podobě, takže znalkyně s ním nemohla řádně pracovat. V dalších námitkách obviněný obsáhle polemizoval s výpověďmi svědků A. R., M. V., R. V., Ing. V. P., V. Š., Ing. V. Ř. a L. Ch., a rovněž poukazoval na různé listinné doklady, které prý jsou buď v rozporu s jednotlivými výpověďmi, nebo naopak potvrzují jeho výpověď.

Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dovolatel namítl, že je třeba sledovat, zda jednal v podvodném úmyslu již v době uzavření objednávek. Zdůraznil, že osobně objednávky s dopravci nevyřizoval, navíc pak závazky společnosti se vždy hradily z peněz došlých či očekávaných, proto společnost předpokládala, že své závazky splní z peněz, které jí přijdou od jejích dlužníků.

Obviněný dále poukazoval na to, že příčinný vztah mezi jednáním a následkem musí zahrnovat zavinění, které však absentuje. Žádný následek prý nezpůsobil a ani způsobit nemohl (odkázal přitom na nález Ústavního soudu III. ÚS 575/2001). Své úvahy uzavřel s tím, že rozsudek trpí nepřezkoumatelností, nejasností a neúplností skutkových zjištění, soud se nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro jeho rozhodnutí, odůvodnění rozsudku je kusé a v rozporu s § 125 tr. ř. a není z něj patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, příp. jakými úvahami se řídil při rozhodování o vině a testu.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl nebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 tr. ř. ve veřejném zasedání. Ve smyslu § 265l tr. ř. navrhl přerušení či odklad výkonu rozhodnutí.

K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvod uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, proto by k naplnění tohoto dovolacího důvodu mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru obviněného byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil relevantně. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda námitky vztahující se k uvedeným důvodům dovolání jsou relevantní či nikoliv.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil ve velké míře námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládají. Brojil totiž proti rozsahu a způsobu dokazování, jak jej provedly soudy nižších stupňů, a především nesouhlasil se způsoben jejich hodnocení. Ve skutečnosti tak dovolacímu soudu předkládal vlastní skutkovou verzi a z ní vyvozoval závěry o své nevině.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto ryze skutkové námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolatel však ve svém podání rovněž namítl, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Takovou námitku Nejvyšší soud sice již považoval za relevantně uplatněnou, současně však dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti,

a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Tato právní věta plně odpovídá zjištěnému skutku. Provedeným dokazováním totiž nalézací soud zjistil, že D. L., s. r. o., byla od roku 2002 ve ztrátě, když již z počátku tohoto období byla v platební neschopnosti, kterou nebylo možné označovat za druhotnou, a minimálně v první polovině roku 2004 se stala předluženou (srov. stranu 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na likviditu společnosti měly vliv jak nesplacené pohledávky, tak nespecifikovaná investice ve výši 1.500.000,- Kč; aby společnost mohla řádně fungovat, měla mít základní kapitál minimálně ve výši 1.500.000,- Kč, ve skutečnosti však disponovala pouze 100.000,- Kč základního jmění. Znalkyně také upozornila na to, že účetnictví nebylo vedeno zcela v souladu se zák.

č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a že v účetních postupech se objevila řada chyb. Ačkoliv obviněnému musela být situace o insolventnosti společnosti zcela zjevná, zvlášť když účetnictví ve společnosti vedla jeho manželka, přesto objednával dopravní služby od poškozených. Skutečnost, že je společnost předlužena, při objednávkách zatajoval a uváděl tak své věřitele (poškozené) v omyl. Faktury poškozených nezaplatil ani po četných urgencích z jejich strany a neučinil tak doposud.

Pokud obviněný poukazoval na to, že v jeho jednání absentuje subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pak Nejvyšší soud je přesvědčen, že oba soudy nižších stupňů se naplněním podvodného úmyslu ze strany obviněného dostatečně zabývaly. Zejména odvolací soud zdůraznil, že obviněný byl jediným společníkem a jednatelem společnosti, jemuž náleželo i její obchodní vedení, a proto musel být dobře obeznámen nejen se všemi jejími podnikatelskými aktivitami, ale především i s její celkovou finanční situací. Nemůže být proto pochyb o tom, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Pokud obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265l tr. ř. rozhodl o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že Nejvyšší soud o takovém podnětu nerozhodoval. Návrh v uvedeném směru totiž může předložit Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvého stupně (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.); ten však takový návrh neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k takovému případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-