JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1025/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 o dovolání obviněného K. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 23 To 212/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 80/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 31 T 80/2007, byl obviněný K. D. uznán vinným, že:

„poté, co v Č. B. za účelem obstarání osobního automobilu tov. zn. Volkswagen Passat pro K. G., převzal od K. G. dne 19. 6. 2006 finanční částku ve výši 250.000,- Kč a dne 3. 7. 2006 finanční částku ve výši 120.000,- Kč s příslibem obstarání automobilu a jeho předání K. G. v termínu do dvou měsíců od převzetí finančních částek, nebo v tomto termínu vrácení celé převzaté finanční částky K. G. v případě neobstarání požadovaného automobilu, se záměrem získat pro sebe finanční prospěch ve sjednaném termínu, tedy nejpozději k datu 3. 9. 2006 K. G. požadovaný osobní automobil ani převzaté finanční prostředky nepředal, ponechal si je a užil pro svoji potřebu, když K. G. po opakovaných urgencích v měsíci červenec 2007 uhradil finanční částku 10.000,- Kč, v měsíci srpen 2007 finanční částku 10.000,-, v měsíci prosinec 2007 finanční částku 60.000,- Kč, dne 3. 1. 2008 finanční částku ve výši 10.000,- Kč a dne 12. 2. 2008 finanční částku ve výši 10.000,- Kč, jako splátky vzniklého dluhu, přičemž tímto jednáním způsobil K. G. celkovou škodu ve výši 370.000,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle § 248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené K. G. způsobenou škodu ve výši 270.000,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 23 To 212/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené K. G. náhradu škody ve výši 250.000,- Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný (dále případně též „dovolatel“) prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný vyslovil přesvědčení, že soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť provedené důkazy hodnotil výrazně v jeho neprospěch a ty, které svědčily v jeho prospěch, pomíjel a bagatelizoval. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností, neboť mu poškozená poskytla finanční prostředky na zakoupení automobilu bez stanovení termínu, do kterého měl být dodán. Později s ní uzavřel smlouvu o půjčce se splátkovým kalendářem a ten podle svých možností dodržuje. Výrokem soudu je kriminalizována činnost mezi dvěma osobami, které se důvěrně znaly a vzájemně si vyhověly.

V této souvislosti dovolatel odkázal na řadu stanovisek Ústavního soudu (aniž je blíže specifikoval), že uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Vyslovil přesvědčení, že v tomto případě účastníci vztahu měli při svém sporu řadu možností, jak věc vyřešit prostředky občanského práva a nebylo potřeba ani volit cestu občanského soudního řízení, neboť obviněný uzavřenou dohodu o uznání dluhu a splátkovém kalendáři dodržuje. Nesouhlasil proto s použitím prostředků trestní represe, a to zejména s poukazem na dřívější odsouzení a zdůvodnění, že se projednávaný delikt stal v době podmíněného odsouzení. Podle přesvědčení obviněného tato skutečnost nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti do té míry, že by se mezi účastníky nejednalo o vztah občanskoprávní.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 23 To 212/2008, zrušil, věc vrátil do stádia řízení před odvolacím soudem a uložil mu, aby se skutkem zabýval z hlediska námitek uplatněných v dovolání, tento bezchybně právně posoudil a učiněné závěry zdůvodnil.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. Poukázala na tu skutečnost, že obviněný se výlučně soustředil na zpochybňování procesu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takovou formu uplatnění námitek však nelze v rámci uvedeného dovolacího důvodu akceptovat.

Státní zástupkyně současně zdůraznila, že všechny podstatné skutkové okolnosti jsou v souladu s jejich právním posouzením a způsob hodnocení provedených důkazů je přesvědčivý a souladný. Za jedinou hmotně právní námitku označila zpochybnění hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného a vyhodnocení jeho trestní minulosti. Současně však namítla, že užitou argumentací se obviněný vrací do již vyslovených skutkových pochybností, a proto ani tuto nepovažuje za způsobilou k věcnému projednání.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatelem uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z hlediska těchto kritérií nemohlo dovolání obviněného obstát zejména v té části, kde použitými argumenty oponoval skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a prezentoval vlastní verzi skutkového děje – např. že šlo od samého počátku o půjčku peněz. V návaznosti na upravená skutková zjištění se pak obviněný snažil posoudit své jednání jako beztrestné. Jinými slovy obviněný brojil proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem namítl nesprávnost hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.; tato činnost soudu však spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud proto tyto námitky posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve vztahu k nim tudíž nemohl dovolání obviněného věcně přezkoumávat.

V případě, že by obviněný v podaném dovolání uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Pro trestní odpovědnost podle § 248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.), přičemž musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky tohoto trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Platí tedy, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je totiž skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. naplňují.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

Skutková zjištění soudů obou stupňů vyjadřují vedle následku – škody ve výši 370.000,- Kč – především protiprávní jednání obviněného vůči poškozené, které směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Protiprávní jednání je v podstatě vymezeno tak, že poté, co v Č. B. za účelem obstarání osobního automobilu tovární značky Volkswagen Passat pro K. G. převzal od jmenované dne 19. 6. 2006 finanční částku ve výši 250.000,- Kč a dne 3. 7. 2006 finanční částku ve výši 120.000,- Kč s příslibem obstarání automobilu a jeho předání poškozené v termínu do dvou měsíců od převzetí finančních částek, nebo v tomto termínu vrácení celé převzaté finanční částky K. G. v případě neobstarání požadovaného automobilu, se záměrem získat pro sebe finanční prospěch ve sjednaném termínu, tedy nejpozději k datu 3. 9. 2006 K. G. požadovaný osobní automobil ani převzaté finanční prostředky nepředal, ponechal si je a užil pro svoji potřebu. Teprve po opakovaných urgencích uhradil poškozené v červenci 2007 finanční částku 10.000,- Kč, v srpnu 2007 finanční částku 10.000,- Kč, v prosinci 2007 finanční částku 60.000,- Kč, dne 3. 1. 2008 finanční částku ve výši 10.000,- Kč a dne 12. 2. 2008 finanční částku ve výši 10.000,- Kč, jako splátky vzniklého dluhu, přičemž tímto jednáním způsobil K. G. celkovou škodu ve výši 370.000,- Kč.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy obou stupňů, jak vyplývá zejména z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění jejich rozhodnutí, správně zjistily, že obviněný naložil s převzatými finančními prostředky v rozporu s pokyny poškozené tak, že zmařil základní účel svěření, tedy pořízení za ně pro poškozenou osobního motorového vozidla nebo vrácení finanční hotovosti 370.000,- Kč ve lhůtě nejpozději do 3. 9. 2006.

Toto konstatování koresponduje s okolnostmi zjištěnými v průběhu dokazování, které oba soudy neopomenuly zdůraznit. Soud prvého stupně při hodnocení důkazů neuvěřil verzi obviněného, že „… mu nikoliv blízká přítelkyně, ale v podstatě známá K. G., půjčila jen tak 370.000,- Kč, nepožadovala za to žádnou protihodnotu a dokonce mu ani neřekla, kdy chce peníze vrátit …“ a naopak dospěl k závěru, že „…výpověď K. G., která je podporována výpovědí jejího manžela, její matky, jejího právního zástupce a dále provedenými listinami je v čase stabilní a soud ji považuje za věrohodnou“. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že ze skutkových zjištění zřetelně vyplývá, že obviněný „… naložil s věcí, která mu byla dána do dispozice způsobem, který mařil základní účel svěření. Jestliže peníze dal do svého podnikání, nemohl obstarat poškozené K. G. osobní automobil“. (srov. strany 6 a 7 odůvodnění jeho rozsudku). Rovněž nepřehlédl, že proti obviněnému „… byl veden výkon rozhodnutí, a to v r. 2007 pro částku 4.000.- Kč – oprávněný Statutární město České Budějovice, dále pro částku 4.300,- Kč v r. 2006 – oprávněný Okresní soud České Budějovice, dále v roce 2007 pro částku 5.500,- Kč – oprávněný Statutární město České Budějovice“ (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku).

Správnosti názorů okresního soudu přisvědčil i soud odvolací, který mimo jiné konstatoval (srov. strany 4 a 5 odůvodnění jeho rozsudku), že „… mezi těmito (obviněným a poškozenou) byla dne 19. 6. 2006 sjednána příkazní smlouva, jejímž obsahem byl závazek obžalovaného pro příkazce (K. G.) obstarat konkrétní věc, a to osobní automobil poškozenou požadované tovární značky, v dohodnutém termínu dvou měsíců, … výhradně na úhradu kupní ceny poškozenou požadovaného automobilu obž. K. D. od této převzal patřičnou finanční hotovost“. Dále zdůraznil, že „… věrohodnosti výpovědi poškozené K. G. svědčí i zjištění učiněná k její osobě, kdy tato je zcela bezúhonná, a to oproti poznatku o osobě obž. K. D.“.

Soudy obou stupňů se přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., včetně existence subjektivní stránky. Vystihly jak podstatu protiprávního jednání obviněného, tak i jeho zavinění. Nejvyšší soud jejich závěry v zásadě sdílí a má je za přiléhavé. Soudy ve skutkových zjištěních vyjádřily jak naplnění zákonného znaku „přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena“, tak ve vztahu k zavinění učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Pokud obviněný nakonec začal peněžní částku po opakovaných urgencích a naléhání poškozené postupně vracet, jednalo se jen o náhradu již způsobené škody.

Tento závěr je v souladu i s konkrétními zjištěními o neutěšené finanční situaci obviněného, jehož některé závazky jsou specifikovány výše, a kterým do doby rozhodování odvolacího soudu, tedy za jeden rok a osm měsíců, nebyla svěřená částka poškozené v plné výši vrácena. Disponoval s předmětnou sumou s vědomím, že tak činí v rozporu s projevem vůle poškozené a v dohodnutém termínu nezajistil požadovaný osobní automobil, ani poškozené její peníze nevrátil. V důsledku těchto zjištění, svědčících evidentně pro závěr o protiprávním jednání obviněného, již soud prvního stupně vyloučil, že by na jednání obviněného bylo možné nahlížet jen jako na občanskoprávní vztah.

K další námitce dovolatele, že nenaplnil materiální znak trestného činu, je třeba uvést, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno podle praxe soudů vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O to se v posuzovaném případě evidentně nejednalo.

Po zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah obou soudů, že jednání obviněného je třeba považovat za natolik závažné, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost uvedeným trestným činem. Soudy obou stupňů své úvahy nezaměřily pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného trestného činu, nýbrž důsledně přihlédly i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na opakovaný charakter jednání obviněného, neboť se nejednalo o první útok vůči majetku jiného, ale obviněný se projednávaného protiprávního jednání dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení s dohledem pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Dovolateli sice lze přisvědčit, že trestněprávní kvalifikace jeho jednání má soukromoprávní základ a tuto je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V projednávané věci však porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, jak je také výše rozvedeno.

Tento závěr nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu, který opakovaně připomněl, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srov. jeho nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004).

Konkrétní situace s požadavky vyslovenými Ústavním soudem zjevně koresponduje; jednání obviněného evidentně nemůže být v civilním řízení posouzeno jako závazkově právní vztah a trestněprávní postih obviněného nelze považovat za nepřiměřený či nesprávný.

Skutek obviněného byl posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie S l a n á

Vydáno: 20. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč