JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 102/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných J. B. a M. J., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 23 To 466/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 191/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 T 191/2005, byli obvinění uznáni vinnými, že:

„J. B. sám:

1) v přesně nezjištěné dny v době od počátku měsíce března 2005 do 24. 4. 2005 v Č. B. v baru M. osobně a ve dnech 21. 4. 2005 a 24. 4. 2005 rovněž telefonicky požadoval po M. R., uhrazení finanční částky 10.000,- Kč jako náhrady za odcizenou finanční hotovost ze stolního fotbalu, přičemž když nebyla tato částka uhrazena do 20. 3. 2005, vyhrožoval M. R., že ”pokud peníze nedostane, tak bude zle, že peníze z něho dostane, že si je odpracuje v bordelu, že na něj pošle špatně česky mluvící lidi, kteří z něho dostanou vše, co mu v baru schází, a přeje upřímnou soustrast”, když tyto výroky vzbudily v M. R. vážné obavy, že tyto výhrůžky uskuteční,

J. B. a M. J. společně:

2) dne 20. 4. 2005 v době kolem 18:00 hod. v Č. B. v obchodním centru Č. D. v herna baru M. požadovali po M. R., zaplacení finanční hotovosti ve výši 10.000,- Kč a zjištění,kdo vykradl bar M., přičemž M. R. fyzicky napadli tak, že J. B. ho třikrát udeřil pěstí do obličeje a M. J. ho poté chytil za bundu na prsou, cloumal a narážel s ním do hracího automatu a kulečníku“.

Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval: u obviněného J. B. v bodech 1) – 2) jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 2) jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák; u obviněného M. J. v bodě 2) jako trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., oba spáchané formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za to obviněnému J. B. uložil podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva roky. Obviněnému M. J. pak podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři měsíce, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 23 To 466/2006, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu

a trestní věc obou obviněných pro shora uvedené skutky postoupil Magistrátu města České Budějovice, neboť tyto skutky nejsou trestným činem, avšak mohly by být posouzeny jako přestupek.

S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila nejvyšší státní zástupkyně a podala proti němu dovolání v neprospěch obou obviněných, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Poté, co dovolatelka stručně zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení, označila závěr odvolacího soudu o nenaplnění materiální stránky za přinejmenším rozporuplný. Uvedla, že pokud odvolací soud jednání obviněných označil za nikterak intenzivní, zákeřné či agresivní, pak tyto argumenty vyjadřují absenci přitěžujících okolností; takovým tvrzením však odvolací soud vůbec nezdůvodnil, proč nedošlo k naplnění trestných činů v jejich standardní podobě odpovídající typové společenské nebezpečnosti dané skutkové podstaty. Přitom odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že společenská nebezpečnost je již zvyšována tím, že nezůstalo jen u verbálních výhrůžek, ale došlo k použití násilí. Odkázala přitom na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. trest.

Nejvyšší státní zástupkyně dále nesouhlasila s argumentací odvolacího soudu, že poškozený celý incident vyvolal (k čemuž se prý i přiznal), využil poruchy přístroje umístěného v baru a vědomě způsobil finanční ztrátu jeho provozovateli, a že obviněný proto na něm v podstatě jen vymáhal náhradu škody. Doplnila, že obecně lze připustit, že taková okolnost může významným způsobem ovlivnit stupeň společenské nebezpečnosti, ale zároveň je třeba v každém případě hodnotit, zda poškozenému skutečně lze prokázat odpovědnost za škodu způsobenou pachateli trestného činu vydírání a dále i přiměřenost jednání pachatele k závažnosti majetkové trestné činnosti poškozeného. V daném případě však nedošlo k popisovanému ději; obviněný totiž sám hovořil o dvojím vzniku škody, a to vykradením hracího přístroje, resp. odcizením mincí do něj již vložených a dále pak provozováním her bez placení. Přitom neexistuje žádný důkaz, že vykradení přístroje se dopustil zrovna poškozený. Poznamenala rovněž, že obviněný si ze skupiny osob pohybujících se kolem poškozeného vybral právě jeho a požadoval po něm zaplacení částky 10.000,- Kč; založil tudíž jakousi solidární odpovědnost skupiny osob, které vídal hrát stolní fotbal. Z důkazní situace je přitom zjevné, že v občanskoprávním řízení by vůči poškozenému mohl úspěšně uplatnit pouze zlomek z částky 10.000,- Kč.

Dovolatelka rovněž namítla, že při formulaci skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a posléze podána obžaloba, došlo k pochybení, když do něj nebylo zahrnuto i jednání obviněného J. B. vůči svědkyni M. Š., které by ještě výrazně navýšilo stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání. Ten je prý podstatně zvyšován také tím, že poškozený byl postupně napadán oběma obviněnými, a to ze strany obviněného J. B. celou sérií úderů, navíc na místě veřejnosti přístupném, na frekventovaném místě a za přítomnosti většího počtu osob.

Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. shledal podané dovolání důvodným a za podmínek uvedených v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného jeho rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. obvinění ani jejich obhájci ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné, neboť napadá usnesení o postoupení věci jinému orgánu [§ 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. a shora zmíněnou argumentaci podřadila souhrnně pod oba tyto důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, jak tomu bylo i v posuzované věci, dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jinému správnímu deliktu či kárnému provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolatelka se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů domáhala, aby Nejvyšší soud vyslovil, že soud druhého stupně věc nesprávně právně posoudil, když ji (po zrušení původního odsuzujícího rozsudku) postoupil k projednání jako možný přestupek, a poukazovala především na naplněnou materiální stránku trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že oba dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. uplatnila relevantně, neboť námitka týkající se nesprávného právního posouzení zjištěného skutku, která ve svém důsledku vedla k postoupení věci příslušnému orgánu jako případného přestupku, by jej mohla založit; shledal však, že podané dovolání je v tomto směru neopodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném v době činu) se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (rovněž ve znění účinném v době činu) se pak dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Jde o trestné činy, u nichž se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmysl (srov. § 3 odst. 3, § 4 tr. zák.).

Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obvinění jmenovaných trestných činů dopustili tím, že jiného násilím nutili, aby něco konal a dopustili se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadli jiného. Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí rozhodnutí nalézacího soudu obsahuje natolik konkrétní skutková zjištění, která formální zákonné znaky trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v zásadě naplňují. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že nejprve obviněný J. B. „v přesně nezjištěné dny … měsíce března 2005 do 24. 4. 2005 … v baru M. osobně a ve dnech 21. 4. 2005 a 24. 4. 2005 rovněž telefonicky … požadoval po M. R. … uhrazení finanční částky 10.000,- Kč jako náhrady za odcizenou finanční hotovost ze stolního fotbalu, přičemž když nebyla tato částka uhrazena do 20. 3. 2005, vyhrožoval M. R., že „pokud peníze nedostane, tak bude zle, že peníze z něho dostane, že si je odpracuje v bordelu, že na něj pošle špatně česky mluvící lidi, kteří z něho dostanou vše, co mu v baru schází, a přeje upřímnou soustrast“, když tyto výroky vzbudily v M. R. vážné obavy, že tyto výhrůžky uskuteční“, a poté oba obvinění „dne 20. 4. 2005 … v herna baru M. požadovali po M. R. … zaplacení finanční hotovosti ve výši 10.000,- Kč a zjištění, kdo vykradl bar M., přičemž M. R. fyzicky napadli tak, že J. B. ho třikrát udeřil pěstí do obličeje a M. J. ho poté chytil za bundu na prsou, cloumal a narážel s ním do hracího automatu a kulečníku“.

Při takto vymezených skutkových okolnostech nemůže být pochyb o tom, že obvinění popsaným jednáním naplnili po formální stránce zákonné znaky skutkové podstaty uvedených trestných činů. Právní úvahy nalézacího soudu (stejně jako soudu odvolacího, který se se závěry soudu prvního stupně týkajícími se naplnění formálních znaků skutkových podstat trestných činů plně ztotožnil) vztahující se k závěru, že obvinění zjištěným jednáním naplnili všechny formální znaky uvedených trestných činů, považoval Nejvyšší soud za správné.

Pojmovými znaky trestného činu však nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.

Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.

Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.

Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah soudu druhého stupně, že zákonem požadovaný materiální znak trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nebyl jednáním obviněných naplněn.

Odvolací soud si byl při svém rozhodování uvedených východisek velmi dobře vědom, jak je zřejmé zejména ze strany 6 odůvodnění jeho usnesení. Správně zdůraznil, že kritéria určující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nejsou vymezena taxativně, nýbrž demonstrativně, a následně upozornil na okolnosti, které považoval v dané věci za významné. Zejména poukázal na to, že to byl právě poškozený M. R., kdo v podstatě nepřímo veškeré incidenty vyvolal, čímž jednání obou obviněných vyprovokoval. V průběhu dokazování se totiž přiznal mimo jiné k tomu, že věděl, že hrací zařízení na hru stolní fotbal je pokažené a právě poruchy tohoto přístroje (provozovaného obviněným J. B.) využil, na automatu hrál (spolu s dalšími osobami) zadarmo a tím způsobil jmenovanému provozovateli finanční ztrátu. Soud druhého stupně také zohlednil způsob provedení činu a shledal, že nebyl ze strany obviněných nikterak zákeřný či intenzivní, neboť verbální výhrůžky nebyly doprovázeny, s výjimkou jednoho případu, fyzickým napadením, a pokud již došlo k útoku na fyzickou integritu poškozeného, nestalo se tak způsobem surovým či agresivním. Soud nezjistil žádné následky na straně poškozeného, ten ani nevyhledal lékařskou pomoc, neboť to nebylo zapotřebí.

Stranou svého zájmu soud druhého stupně neponechal ani osoby obou obviněných. Zatímco o obviněném M. J. zjistil, že dosud soudně trestán nebyl, z opisu rejstříku trestů obviněného J. B. vyplynulo, že v minulosti již byl soudně trestán; z výkonu posledního trestu odnětí svobody byl však propuštěn před více než dvaceti lety.

Pokud nejvyšší státní zástupkyně v odůvodnění podaného dovolání vyslovila výhrady ke způsobu, jakým soud druhého stupně uvedená kriteria, resp. některá z nich posoudil, pak je třeba uvést, že z její strany šlo jen o polemiku s přístupem soudu, v rámci níž se snažila dosáhnout jiného náhledu na některé okolnosti případu (např. na odpovědnost poškozeného za škodu způsobenou obviněnému J. B.), čímž se ve své podstatě nepřípustně domáhala odlišných skutkových zjištění, než soudy obou stupňů učinily. Za zcela nepřípadnou je pak třeba označit její argumentaci, že při formulaci skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a posléze podána obžaloba, se orgány přípravného řízení dopustily chyby, když do něj nebylo zahrnuto i jednání obviněného J. B. vůči svědkyni M. Š., které by ještě výrazně navýšilo stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, a to i s ohledem na věk poškozené. Pokud totiž takové údajné jednání jmenovaného obviněného nebylo součástí podané obžaloby a posléze nebylo zahrnuto ani ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, pak k uvedenému argumentu vůbec nelze přihlížet.

Ve světle shora uvedených skutečností proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněným námitkám dovolatelky. Odvolací soud totiž nepochybil, když poté, co podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odsuzující rozsudek zrušil v celém rozsahu, trestní věc obviněných J. B. a M. J. postoupil Magistrátu města České Budějovice k projednání v přestupkovém řízení, neboť uvedené skutky nejsou trestnými činy. Jednání obviněných se totiž nevyznačovalo takovým stupněm společenské nebezpečnosti, který by bylo možno hodnotit jako vyšší než nepatrný.

Soud druhého stupně v závěru svého usnesení naznačil, že jednání obviněných by mohlo být posouzeno jako přestupek [dokonce uvedl „nejpravděpodobněji proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona číslo 200/1990 Sb.“ – přesněji mělo ještě být „o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů“]. Aniž by Nejvyšší soud v rámci rozhodování o podaném dovolání považoval za potřebné jakkoliv se k takto konkretizované právní kvalifikaci vyjadřovat, přece jen je vhodné úvahy o možném přestupku obviněných doplnit v obecné rovině v tom směru, že orgán, jemuž věc byla postoupena, se bude muset vypořádat rovněž s otázkou, zda již nedošlo k zániku odpovědnosti toho kterého obviněného za přestupek ve smyslu § 20 odst. 1 citovaného zákona [podle druhého odstavce tohoto ustanovení se do běhu lhůty podle odstavce 1 (jednoho roku od spáchání přestupku) nezapočítává (jen) doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního předpisu (tím je míněn trestní řád)].

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. February 2008